Argdem a Minaell - dlouhé čekání

Brloh- Tábor Ishimury
Menší vlčka seděla uprostřed brlohu. Nevěděla co dělat, jediné co věděla, bylo to, že se jí za žádnou cenu nechce spát. Zvedla se ze země a následně si protáhla všechny své packy. Zamávala ocasy a hrdě se usmála. Byla na ně hrdá, ještě společně s rohy, které zdědila po otci. Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že všichni spí. Nakonec pokývala sama sobě na náznak souhlasu a oddychla si. Věděla, že by jí nejspíš nikam nepustili a jediná možná cesta by byla, když by spali a ten moment právě naskytl. Vlčka se vydala pryč, směrem k táboru.

Les Niwatských Srn -> tábor Ishimury
Podzimní den pro Žíhaného začal stejně, jako každý jiný. Vstávat, protáhnout se... A pak nějaká ta aktivita. Někdy to bylo rozvíjení sebe samého, dneska to však byl lov. Ano, lov. Jak dlouho už nelovil! Dobře, tři dny nejsou dlouho... Ale užíval si každý skok, každé vystříknutí krve, každý nádech během lovu. A po ránu byla chuť masa ještě lepší. Argdem už nebyl žádné vlče, ale pamatoval si moc dobře ty časy, kdy vlčetem byl. Nyní to byl vlk vzrůstu nadprůměrného, zcela neobyčejného. A ty pruhy! Ty doplňovaly majestnástnost jeho vzhledu s očima různé barvy. Do tábora nemířil s prázdnou. Nesl si v tlamě vypaseného hraboše a celého čestvého zajíce. Užíval si pach krve v tlamě, ale na kořist ani přesto neměl chuť. Zamířil tedy do tábora, kde vždycky někdo byl. Nyní tomu však tak nebylo, bylo tu ticho a prázdno, nejspíš bylo moc brzo. Brzo? U Žíhaného brzo ve vstávání neexistuje. Když se probudí, už nezamhouří oči a musí se vydat něco dělat. Když přeskočil vlastnoručně postavenou barikádu z kmenů stromů nacházející se u lesa, vydal se k velitelské skále, kam položol své úlovky. Dneska neměl náladu být sám! Navíc musel myslet na Diega. Ten polodémon měl už přece vlastní špunty a on slíbil, že se o ně postará! Stoupl si nenápadně do stínu, který vrhala skála a poslouchal zvuky přírody. Možná by se dneska mohl vydat k Diegovýmu úkrytu a vzít vlčata na procházku, podělit se s nimi o něco, co se jim bude hodit. Než však stihl myšlenkami k úkrytu Gammy dojít, zaznamenal pach.

Tábor
Nudila ji představa toho, že bude muset být v brlohu, když většinu času ostatní spali. Taky doufala, že se do doby než se vrátí nikdo nevzbudí. Usadila se na kraji tábora a rozhlížela se kolem. Nikoho neznala, nevěděla kdo je a kdo není přátelský a s kým se smí či nesmí bavit. Ale v tomto případě to spíše byla druhá možnost, protože by tu správně ani neměla být. Ne takto sama, ne bez rodičů či jiného doprovodu.

Tábor
A hle, dlouho sám Žíhaný nebyl. Jeho tělo klidně sedělo ve stínu i přes fakt, že zrovna vedro nebylo. Vždyť se blížila zima, na kterou se moc těšil. Bude sníh! A to bílé chmýří, ač se to zdálo být vtipné, nikdy neviděl. Rudým okem zaznamenal příchod vlčky, kterou cítil před chvílí a stočil zrak tím směrem, kde se zenedlouho objevilo malé tělo. Rozešel se k oné  bytosti. "Ahoj vlče! Že ty jsi příbuzná Diega?" Spustil přátelsky se zamáváním ocasu. Nemohl si nevšimnout těch zlatých zatočených rohů. Žeby potomek?

Tábor
Malá Vlčka byla zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšimla návštěvy cizího vlka. Polekane na něj pohlédla a uprela na něj oči. Následně přikývla na jeho otázku. ''Dcera, přesněji.'' Zamumlala potichu, ale tak aby ji onen vlk slyšel. ''Znáš ho? Mého otce samozřejmě.'' zeptala se. Vážně nečekala, že upoutá pozornost tak... Brzo.

Svým příchodem si vysloužil pozornost té mladé malé dámy, což ještě zvedlo jeho zvědavost se dozvědět, jestli je to opravdu příbuzná rohatého Gammy. Podíval se do jejích modrých očí s klidem vyzařujícím z jeho osobnosti, přičemž se posadil naproti vlčeti. Když malá promluvila, naklonil k ní obě uši, aby jim snad neunikla jediná informace. Na informaci o příbuzenství překvapeně ušima zastřihal, i když čekal podobnou odpověď. "To si piš. Diego je Gamma Ishimury a zdejší léčitel, i mě jednou zachránil ze spárů smrti. Troufám si říct, že je mým přítelem. Slíbil jsem mu, že až bude mít potomky - takže tebe a tvé sourozence, že mu pomohu vás přiučit něco do života," usmál se ni. Nehodlal mít před ní tajemství, to vlastně neměl před nikým, jen se podíval směrem za ní, jako kdyby tam snad měl najít tu vysokou postavu bílého roháče. "Jsi tu sama? Nebude se o tebe táta s mámou bát?" Zeptal se klidně. Tušil odpověď a nechtěl nést následky, proto byla pro něj tato informace důležitá.

Poslušně mu naslouchala a nenechala si unést jediné slovo. Chapave přikývla.  ''Um, je to od tebe milé...'' zazubila se a zamával ocasy. Jeho poslední slova ji však nahanela hrůzu. Strnula a propalovala ho očima.  ''Pssst! Jsem tu sama. A nebudou se bát... Protože spí...'' Zamumlala skoro neslysne a zabodla tentokrát pohled do země. Nechtěla aby se rodiče dozvěděli, že byla pryč a ještě k tomu sama.

Pozoroval Minaelliny dva ocasy jako kočka myš, když se zavrtěly se strany na stranu. Však na to měl právo, viděl na vlče zcela zřetelně z té výšky. Prozměny svůj huňatý ocas dodatečně obtočil kolem těla, jak na to byl zvyklý. Obě oči i přes děsivost odlišnosti barvy pozorovaly vlče s klidem, i když začala vyšilovat. To ale Argdemovi zmizel úsměv z tváře a jeho pohled byl vážnější. "Máš skvělého otce, který se ti bude věnovat jak budeš chtít. Nenech si to uninknout. Brzy se probudí a jestli nebudeš v doupěti, tak bude tvůj otec vyšilovat, to ti slibuju," varoval ji před následky zmizení. Pamatoval si svoje první výlety z doupěte a pak... U něj už nic takového neexistovalo. Matka dostala spavou nemoc a otec dal přednost povinnostem před svými čtyřmi vlčaty. Teď v hloubi duše chápal Aysu, věděl, jaké to je být nechtěný a odříznutý od světa. Však on si vždycky dokázal získat přátele a obdiv u ostatních, už jako vlče. A život přeci teprve začal! Má šanci rozjet kariéru. Nechtěl, aby se z jakéhokoli vlčete stala druhá Aysu. "A pak jsem tu já. Za mnou můžeš kdykoli přijít když nebudou mít tvoji rodiče čas nebo nebudeš mít co dělat. Já jsem se ti ale vlastně ještě nepředstavil, co? Jsem Argdem. Vyrostl jsem tady v Ishimuře a doufám, že tobě se tu bude líbit stejně jako mně," věnoval slova mladé vlčici. Zatím se mu zamlouvala, přišla mu... Celá po otci, i povahově.

''Vždyť já vím.'' zabrblala jeho směrem, stále odmítajíc se na něj podívat. ''Brzy se neprobudi. Spí dlouho a navíc se vrátím dříve než se kdokoliv vzbudí, takže o tom nikdo nebude vědět. Kromě tebe samozřejmě.'' Nenápadně se na něj zazubila, ale hned na to zase stocila svůj pohled do země. ''Těší mě. Mé jméno zní Minaell...Nebo bubák.'' Tiše si odfrkla nad přezdívkou. Ráda se s ní chlubila, i když to dělala jen doma. Byla ráda za takovou přezdívku. ''Doufám, že se mi tu bude líbit. Nehodlám odcházet.''

Věnoval vlčeti úsměv. Bylo roztomilé se dívat na malé vlče přiznávající svou chybu. Nebo jen neposlouchala a nepřítomně souhlasila? A vlastně, byl i on někdy tak roztomilý, když býval vlče? Nebyl si jistý, protože se svým zbarvením mohl působit někdy až moc étericky než roztomile. "To abys vyrazila hned, jestli to chceš stihnout. Kolik máš vlastně sourozenců?" Pokusil se zamluvit odchod vlčete. Nerad si to přiznával, ale po ránu nebyl rád sám. Ono teď už zas tak takové ráno nebylo, Slunce pomalu, ale jistě stoupalo vzhůru a začínalo být jasnější. Rána už teď byla temnější, protože se blížila zima. Mohl jedině doufat, že Diego nebude na ni naštvaný, kdyby se tu náhodou objevil. "Jsi úplně jako tvůj táta. Kde jsi získala tu přezdívku? Jako bubák nevypadáš," střihl uchem. Jelikož se mu v mládí tolik rodiče nevěnovali, tak byl ke všemu upřímný a nikdy neodhadoval, co může někoho ranit, když na to zrovna nemyslel. Však tvářil se přátelsky a klidně, jako předtím. Všiml si však, že vlčka se vyhýbala jeho barevným očím. "Buď hodná vlčice a jdi ve stopách svého otce a mámy. Jistě budeš pro Ishimuru přínosem," usmál se na ni. Nechtěl, aby se z ní stala druhá Aysu, tak chladná a naivní, a přesto nešťastná a uštěpačná.

Stejně se pak na vlka chtě nechtě podívala. "Mám 3 sourozence." Zamumlala srozumitelně a zazubila se. Byla na ně pyšná, i když to byly jen její sourozenci. "Kde jsem získala přezdívku? Maminka. Prvně jsem byla...bublinka..." Podívala se na své tělo a hned na to znovu na vlka. Líbili se jí jeho oči.  "Máš hezký oči." Nevinně se uculila a stále se na něj nepřestávala dívat. Nemohla přijít na to, jak to, že si toho předtím nevšimla. "Pokusím se, všechno záleží jen na osudu." Střihla uchem a obmotala si své dva ocasy okolo pacek.

Mrkl. "Fakt? To já taky. Tři sestry," neříkal to zrovna chlubivým tónem, ale snažil se, aby to nevyznělo, že své tři sestry nemá v lásce. Ach, jak těžké je být s otcem jediným mužem v rodině! Všude samá holka, co se snaží dělat hrdinu... Ale nediskriminujme ženský. Žíhaný dostal odpověď na otázku a zvědavě znovu mrkl na důkaz zájmu. Snad jakoby tím nechtěně poukázal na svoje oči. "Kde najdeme tvou mámu a tátu? Asi bychom za nimi měli zajít. Nejen kvůli tvému zatoulání, ale i... Chci se podívat na tvé sourozence," vysvětlil jí a pohodil svou velkou hlavou, přičemž ji natočil k velitelské skále. Táborem už se mihlo několik vlčích tváří, Diego však nikde. Argdem si začal dělat starosti. Jestlipak ji nehledá? To si piš, že hledá! Znovu se obrátil k Minaell a na pochvalu se pyšně usmál. "Díky! Mám je po mámě. Jen máma nemá červené oko, ale žluté. Ona to vlastně není až tak dlouhá doba, co jsem se stal plnohodnotným členem smečky. Předtím jsem byl vlče, stejně jako ty. A podívej, co ze mě vyrostlo. Z tebe jistě vyroste silná a hodná vlčice, když bude osud přát," usmál se na ni znovu. A jestli tomu drak nedá, tak vzplane oheň zloby. Pomyslel si. Myslel na svou magii.

Souhlasně přikývla. "Dvě sestry a bratr, pokud se nepletu." Zazubila se a švihla ocasem. "Kde je najdeme? V brlohu." Zabrblala. Nevěděla přesný název a netroufla si říci, kde přesně by se to mohlo nacházet, i když  před chvilkou odešla. "To ti já nestačím?" Vycenila na něj se zuby v náznaku úsměvu. "Popravdě mi došlo, že si předtím byl vlče." Zachechtala se. "Ale máš na co být pyšný, vážně máš hezký oči." Znovu se na ně podívala a hned poté se zvedla ze země. "Doufám, že budou ještě spát, až se budu vracet. Oprava, až se budeme vracet." Zavrtěla hlavou a následně stáhla uši k hlavě a zhluboka se nadechla.  "Jdeme? Myslím, že vím cestu."

Potěšeně se usmál. "Tak to máte vlastně stejné složení jako my," byl uchvácen tou zprávou. Náhoda? Nemyslím si. Stejně měl však Argdem dojem, že vlčic bylo na Niwatu chtě nechtě prostě víc, než vlků. Byl však zaujat Minaellinou další poznámkou, a jako reakci střihl ušima dozadu. "Zvědavost nenakrmíš. Měla by mít meze, ale toto pokládám za důležité," pokusil se o jednoduché vysvětlení, které však stejně mohlo znít trochu složitě. "Podle čeho soudíš?" Zazubil se s lišáckým úsměvem od ucha k uchu. Líbilo se mu, že ho na to vlčka soudila. On se sice už jako vlče necítil, ten zbytek dusila hrdost a kapánek egoismu, ani zvenčí na to vůbec nevypadal. Však něco málo v chování se vždy dalo najít. Pochvalu přijmul s zamrkáním očí a pak i on sám zvedl své velké tělo a postavil se do celé své výšky. Ještě jednou toužebně vrhl pohled na velitelskou skálu, který mohla zaznamenal i Minaell, i když to nebylo schválně. "A ty máš hezky zlaté rohy, třeba ti budou někdy k užitku," oplatil po chvíli vlčeti a pomalu se rozešel vpřed. Tak nějak věděl, kde má Diego úkryt, ale nevěděl přesné místo a byl zvědav, jestli sama mladá vlčice ví, kde má domov. "No to doufej. Veď mě, když znáš cestu domů, to je dobře," přikývl přátelsky a nechal vlčici, aby šla první, i když to bylo ve většině případů jeho místo.

"Podle čeho soudím? Viděl ses někdy?" Zazubila se. "Nebo takto, každý byl předtím vlče a co já vím, sám si říkal, že jsi dospělý, pokud se nepletu." Pohlédla na cestu před sebou a udělala jeden krok po kterém se znovu podívala na partnera vedle sebe.  Všimla si toho pohledu a zabránila dalšímu kroku vpřed. "Tak kam?" Uculila se od ucha k uchu. "Říkal jsi, že se s otcem znáš. Pokud se probudí a zjistí, že jsem byla s tebou, myslím že nebude šílet." Pronesla zamyšleně a podívala se na místo, kam se před chvíli díval vlček. "A nebo můžeme jít do doupěte, samozřejmě." Odfrkla si a podívala se zpět na cestu. "Samozřejmě se budou hodit! Například sebeobrana, nevinná sebeobrana." Zavrtěla hlavou a podívala se na Arga. "Kdo říká, že zná cestu? Já si myslím, že znám cestu. To je rozdíl!"

Zasmál se a zakroutil hlavou, už nehodlal diskutovat o tomhle, i když to bylo zajímavé téma na rozhovor. Vždyť jestli byl nedávno vlče - to byla vlastně pravda! Žasl nad Minaelliným logickým uvažováním. Hlavou pokynulsměr ke skalám na jihovýchod, ale sám se pustil jeßtě předtím na jih k nehybné hladině jezera. "Opravdu vypadám jako vlče?" Věnoval jí lišácký úsměv a klidně se na svůj odraz na vodě díval, než vyplázl jazyk a zavřel jedno oko, k čemuž se ještě křenil. Přestal a hodil očkem po společnici, přičemž se otočil a pustil se směrem přes velkou travnatou planinu. "Jestli tvůj táta ještě náhodou spí, tak bys mohla stihnout ještě dojít do doupěte. Předpokládám ale, že nespí. Otcové bývají starostliví, pokud vím. Navíc, byli jsme domluvení, že vás někdy navštívím a třba vás něco přiučím, ale ani já jsem nečekal, že tě tu dnes potkám. Měl jsem namířeno na hranice," pomyslel na Aragorna. Ten mu až tak dobrým otcem nebyl, ale musel vzít v úvahu náročnost života hraničáře. Vždyť i on sám chtěl být hraničářem! Proto znal téměř každý kout území smeček, kromě Zeiss. Věděl i, kudy se jde k Diegovi, protože to nebylo daleko od místa, kde málem přišel o život. "Já sice znám cestu, ale né úplně přesně. Chci vidět, jak tam trefíš ty," vymluvil se nenápadně. Byl zvědav na vlččiny orientační schopnosti.

"Možná trochu tak vypadáš, ale troufnu si říci, že já víc." Nevinně se uculila a zavrtěla ocasy. "Dobře, dobře. Chápu, jdeme!" Zavelela s pohozením ocasu ze strany na stranu se rozešla směrem domů. Tedy, doufala že jí znala.  Začátek cesty od tábora si zatím pamatovala, zatím.  "Říkal jsi jedu věc. Že tě otec zachránil, nepletu se? Jak tě zachránil? Pokud to mohu vědět, samozřejmě." Stále se však i přes mluvení snažila  vzpomenout si na cestu. Její paměť se rozzářila jako žárovička, když si malá vlka vzpomněla kudy má jít, když spatřila zvláštní strom okolo kterého předtím sama přecházela. "Ha! Tebe znám! Díky stromečku." Uculila se na strom jako by čekala, že by jí strom mohl odpovědět.

Opět se upřímně a trochu dopáleně zasmál, ale nebylo to nepřátelské, nechtěl by tím nikoho... Urazit. A obvzlášť ne Minaell, protože ta se mu zamlouvala už od začátku. Snad bude takové šťestí mít i u jejích sourozenců, které hodlá teď a nebo později navštívit také. Vtipné bylo, že dneska vlastně měl namířeno jinam a stalo se tohle... Švihl huňatým chvostem a rozešel se. Na otázku vlčete střihl nérvózně ušima dozadu. Může jí to říct? Může jí říct o tom, že smrt není sranda? Ještě teď si pamatoval tu nesmírnou bolest, kterou cítil, když měl otevřený bok. Teď už naštěstí ani to nebylo zvenku vidět, jen pod žíhanou srstí na pravém boku byla vystouplá čára, která však nebyla vidět. "Tvůj táta vlastní magii, s kterou dokáže léčit. Je léčitel Ishimury. A já jsem byl jednou ve skalách u horského jezera - tam za chvíli dojdeme, mimochodem - a tam se na mě a mého kamaráda svalilo kamení. Byl jsem málem mrtvý, ale přišel Diego a všechno zachránil. Ale víš, pro co jsem málem zemřel? Abych zachránil přítele," pravil vážně a v očích měl prázdnotu, jak byl zamyšlený. Ani ta poslední věta nebyla vychloubavá, i když byl rád, že kdyby tehdy náhodou zemřel, nebylo by to nadarmo. Minor sice tehdy ztratil paměť, ale jeho tělo nebylo tak zlomené, i když bylo značn3 potlučené, sem tam zlomená kost. Nic příjemného. "Co už víš o Niwatu a o ostatních smečkách? - Tudy nahoru, jo?" Obratně položil otázku vlčeti. Cesta začala stoupat a tady věděl dobrou zkratku, tak nebylo třeba si prodlužovat cestu. Pokynul malé vlčici hlavou směrem doleva.

Polodémon otevřel své oči. Rychlou tradicí se stalo pozorování ostatních. Nejdřív pěkně na Eveline, následováno Taniou, Islou, Zantem, Charzou a... Minaell. Rozhlédl se kolem. Ne. Není tu. V Mistmane se nenacházela a její pach byl už nějakou chvíli starý. Vykoukl ven. Okolí doupěte bylo pustoprázdné. Ještě nikde nebyla sama. Zamumlal kouzelné slůvko a jeho hřbet začali zdobit křídla. Z výšky přece nepřehlédne černou chlupatou kuličku. Nejdřív měl v plánu prohledat Soví skalní les, kde se jejich doupě nacházelo.. A letěl aktuálně jiným směrem, než se dvojice blížila k doupěti. ( )