Kleeia&Miroki ~ Příběhy minulosti

Účastníci
Kleeia a Miroki
Místo
Vyber si
Čas
Jako na příběhu

Začni c:

Zrcadlové jezero

Došel jsem k jezeru a napil se vody. Bylo jaro, docela zataženo, takže do vody se mi opravdu nechtělo, ale bylo tu hezky. Už jsem tolik nepřemýšlel nad minulostí, vždyť aspoň jsem ve smečce. Mám dceru, která ze mě snad udělá i dědu. Ale i tak mi něco chybělo. Byl jsem vlastně jen v táboře a po území Elloris. Byl jsem tam kde by mě mohli potřebovat, ale sám. Maximálně s přáteli. Díval jsem se do vody a pozoroval odraz v ní.

Letěla jsem vzduchem a podemnou bylo jezero. A tak jsem přistála. Už ve vzduchu jsem cítila toho vlka co tam byl předemnou. Už jsem byla dospělá vlčice a stejně jsem. Tu neměla žádný cíl, byla jsem tu jen kvůli Tess. Povzdychla jsem si a pohlédla na vlka. "Co ten protáhlý obličej?" Zeptala jsem se ze zvědavostí v hlase.

U jezera přistála vlčice. Tmavé zbarvení. Černá, modrá, hezká a hned se ptala co mi je. "Ále..." řeknu nezaujatě. Neměl jsem vůbec tušení co jí říct. Tak jsem jen zavrtěl hlavou a naznačil jsem tak, že se o tom nebudu bavit. "A co vy tady slečno?" řeknu již s úsměvem a takovým tím svůdnickým pohledem. Sám jsem nečekal kam by to mohlo směřovat.

Naklonila jsem hlavu lehce na stranu. Jako vlče bych to z něj určitě chtěla dostat, ale teď už to bylo jen na nich zda mi něco řeknou, nebo neřeknou. Když se tak sladce zatvářil a promluvil, zachechtala jsem se. "Ále. Poslední dobou jenom někde ležím, hniju. Nudný život. Není do čeho zapíchnout. Asi bych se vrátila k rodině mimo Niwat, ale kvůli sestry tu stále jsem. A proto, že jsme tu poznali tetu a bratránka." Odpověděla jsem mu z dlouhavě. To, že já už ostatní nenutím k tomu, aby mi odpovídali, neznamenal, že já se dokážu rozpovídat.. Ach! Teď určitě uteče! Pomyslela jsem si.

Poslouchám s milým úsměvem. "Ale ne. Určitě máš zajímavější život. Vlčice jako ty rozhodně," řeknu a postavím se. Přijdu blíž a jezero už mě moc nezajímá. "Jsem Miroki z rodu Green Flame. Mohu znát tvé jméno?" nahodím nové téma a sednu si blíž k ní. Ale ne moc abych ji nevyděsil. Nechtěl jsem aby utekla. Byla mi sympatická a konečně jsem měl zase nějakou společnost.

Sledovala jsem jak se blíží ke mě. "Ach, kéžby. Moc jsem toho nezažila." Kývla jsem rameny, a koukla na něj. Teď už jsem si sedla i já. "Pěkné jméno. Já jsem Kleeia. Kleeia Aqua Silentew." Představila jsem se z úsměvem.

Nevěřícně jsem se na ni podíval. Třeba se jí o tom nechtělo bavit, to jsem chápal. "Kleeia. To je taky moc hezké. A tvá magie mohu-li vědět?" ptám se dál zvědavě. Čekal jsem že se zeptá i ona, s tím jsem samozřejmě neměl problém. Spíš se zase s někým rád seznámím.

Všimla jsem si toho pohledu. No co už. Pousmála jsem se a pohlédla na oblohu. "Mám ho po hvězdě." Pověděla jsem a uchechtla jsem se. "Nic úžasného. Rozumím větru a dokážu v něm zrychlit svůj let. To je vše." Odpověděla jsem mu z úsměvem na jeho dotaz. "A ta tvá?" Zeptala jsem se také z laskavým a zaujatým pohledem i úsměvem.

Pokývu hlavou. To bylo docela zajímavé. "To je taky dobrý. Aspoň ti to pomůže líp létat. Já mám Alchymii. Lektvary a tak. Nemůžu si stěžovat, je to dobrá magie. Mohu někomu pomoct nebo uškodit nepříteli," řeknu trochu dlouze. Však byl čas, já tedy rozhodně nikam nespěchal. Ona ale mohla kdykoliv odejít. Nevadilo by mi to a stejně by jsme se možná ještě setkali, znal jsem ji. Už.

"To jo. Létam ráda." Švihnu ocasem a usměju se. "To musí být velmi zajímavé. Určitě. Musíš být velmi inteligentní!" Povím stejně tak zaujatě jako se tvářím. "A tvá rodina? Tedy pokud můžu se zeptat." Naklonila jsem hlavu opět na stranu. Opět jsem švihla ocasem.

Zasmál jsem se. "Inteligentní? No. Zas tak ne," pokrčím s úsměvem rameny. Byl to pokus o vtip, jako by si o něj sama řekla. "Rodina. Otec mrtvý, matka neznámo kde a partnerka... Mrtvá." povím na svůj vkus až příliš klidně. Jako bych to měl už dávno za sebou. "A co ty?" oplatím jí otázku.

"Určitě musíš být! Já bych nedokázala připravit ani základ." Zasmál jsem se a tlapkou ho lehce šťouchla do boku. Když pověděl o své rodině, trošku jsem se zarazila. "Omlouvám se." Sklopyla jsem uši a poté opět pohlédla na oblohu. "Matka s otcem a zbytkem smečky za hranicemi Niwatu.. Sestra někde s Hexy a teta Destiny ani nevím, často je prý v lese kde má doupě, sestřenky Electra a Alsafi zmizeli dlouho předtím, než jsme se tu dostali se sestrou. A bratránek Akio. Toho jsem ještě ani neviděla, na to že už tu jsem rok. Gryf ví, zda taky nezmizel." Kývla jsem rameny.

Znovu se zasměju. Všimnu si lehkého dotyku mého boku. Sice na to neupozorňuji, ale bylo to zvláštní. "To nic," řeknu klidným hlasem a poslouchám řeč o její rodině. "Akio?" zarazím se. Rozhodně jsem se nepřeslechl. "Akia znám. Je to partner mé nevlastní dcery. Pomáhal jsem mé partnerce s výchovou vlčat. O téhle jediné vím, můžu tě ujistit že Akio žije a je tu," řeknu hrdě a rozhodně. To by jí možná mohlo zvednout náladu.

Stále jeho hlas a slova zaujatě poslouchám. Je to takové.. Jiné.. V tom zavrtím ocasem. "Vážně? To je super!" Zazubím se. "To mi připomíná. Když už jsem dospělá, měla bych se dostat do smečky, jinak mě Alfa asi požene gryfím krokem." Povzdychla jsem a protáhla jsem si černozelená křídla.

Byl jsem rád že jsem ji zvedl náladu. Z jejích slov jsem vyčetl, že žádný vztah nemá ani neměla. Proč jsem nad tím ale přemýšlel? Cítím k té vlčici snad něco, a není na to moc brzo? "Alfa je hodná. Já se přidal až po tom co vlčata dospěla, pochopila to. Ale. Můžu ti pomoct, nebo jít třeba s tebou," nabídnu a opožděně ji oplatím šťouchnutí. Chtěl jsem zjistit jak moc si mě k sobě pustí. Tohle jsem dělal jen neznámým vlčicím. A nedělal jsem to vždy.

Opět svými fialovými očkami na něj pohlédku a kdybych byla těmi dvounohými bez srsti, asi bych se právě pěkně začervenala, ale pohledem jsem nikam neuhnula. "Skutečně? Alfy bývají dvě a potom co se tu spojili dvě rozdílné smečky, není to ani Alfa pár. Takže každá Alfa je úplně jiná." Opět si povzdychnu a zakoukám se na jezero. "Moje babička taky vede smečku. Nebo vedla. Já už ani nevím. Z jiné větve je taky jedna vzdálená příbuzná Alfou. A je často hodně přísná, co se týkalo přijmu jiných vlků, co nebyly rodu Aqua. Když měl fleky a prohlašoval se za někoho z rodu Aqua, byla schopná ho i zabít. Že tím špiní náš rod. Aspoň to jsem slyšela." Pověděla jsem.
(//To jestli bude číst Dest, mě sežere, že ji motám historii rodu, ale což :'DD) poté, když mě šťouchl on, usmála jsem se. Nevadilo mi to. Proč by taky mělo? "Ještě ne. Ještě se na to necítím připravená. Ještě před pár měsíci, jsem měla radost jen z toho, že se pohlo stéblo trávy. Chovala jsem se tak, že jsem nikdy nechtěla vyrůst." Svěřím se. Ani nevím, proč to dělám před někým koho jsem právě poznala. Proč jsem cítila, že bych mu snad mohla věřit?

Přikývnu. "To ano. Já byl u alfy Jessie. Ona byla až příliš milá. Čekal jsem že mě požene, ale chápala proč jsem zůstal bez přidání do smečky." povím a poslouchám. To co říkala bylo zajímavé. Jen kvůli barvy srsti nepřijmout vlky? Aha no. "Dobře. No. Jaké máš plány do budoucna?" zkusím se zeptat. Nepatrně se přisunu blíž k ní a čekám nějakou reakci.

"To já se zdržuju spíš na Severní části území. Spíše asi narazím na Alfáka, jehož jméno vlastně ani neznám." Kývla jsem rameny a opět protáhla jsem křídla opět. Při jeho dotazu jsem pohlédla opět na oblohu. "To vůbec netuším. Kromě sestry mě tu vlastně nic nedrží." Odpovím s dalším vzdychem.

"Orfeon," řeknu jméno Alfy bývalého Fénixe. Kleeia měla úžasná velká křídla. Černo zelená, nohy a ocas černo modré. Byla opravdu vzláštní, ale hezká. "Vážně? Odešla bys?" povím až přehraně smutně. Přisunu se ještě blíž abych jí dobře viděl do fialových očí.