Kleeia&Miroki ~ Příběhy minulosti

Pousmála jsem se a opět se na něj zahleděla. "Pokud bych si tu nenašla motivaci zůstat..." Řeknu skoro až zasněně. Povšimla jsem si, že se každou minutou přibližoval. Teď už jsem upřímně začínala být trošičku nezvózní, ale pořád jsem ještě nedávala nic najevo a schovávala jsem to za milým úsměvem.

Bylo mi trochu blbý na ni tolik spěchat. Tedy se k ní neustále přibližovat, ale vážně mě zajímalo jak moc si mě pustí k tělu. Přisunul jsem se opět blíž, ani mě nenapadlo, že by jí to mohlo být nepříjemné. "Jooo..." prodloužil jsem tón a koukal spíše do jejích očí.z

Už byl opravdu, opravdu už moc blízko a tak jsem se na něj podívala, teď už s lehkou nejistotou. "Copak?" Zeptala jsem se, když mi hleděl do očí. A opatrně jsem se i zazubila.

Trochu se odsunu, už se tvářila až moc utlačeně. "Promiň," řeknu zahanbeně a lehnu si na zem. Hlavu si položím na zem a koukám na ni ze spoda. Choval jsem se trochu jak vlče.

Teď už jsem si trošku oddychla a tím vyfoukla přebytečný vzduch z plic. Když si lehnul, sklonila jsem hlavu k němu. "V pořádku." Usměju se a lehnu si vedle něj. "Jaká je tvá adoptivní dcerka?" Zeptala jsem se, aby řeč nevázla.

Znovu se usměju. "Asuka? Ta je moc hodná. Fakt že jo," povím a znovu se dívám Kleeie přímo do očí. Byl jsem rád že si lehla vedle mě. Bylo mi s ní až moc dobře, bylo by zlé mít znovu partnerku? Rozhodně ne.

"Má krásné jméno." Usměju se a opět zámavám ocasem. "Dobře, dobře." Uchechtnu se a podívám se na něj a hluboko do očí. "Hádám ses tady narodil, že ano?" Položila jse další dotaz. "Počkat. Počkat. Nemusíš odpovídat, pokud už ti já přijdu moc vlezlá." Vyhrkla jsem najednou.

Nakloním hlavu ke svým tlapkám. Byl jsem na Asu hrdý. Vlastně hodně, Kleeia měla pravdu, její jméno vybrala Rias opravdu dobře. Podívám se opět na Klee a ona se mi podívá hluboko do očí. Byl jsem tím fascinovaný, otevřel jsem trochu tlamu a koukal jí také do očí. "Ano. Narodil jsem se tu. A rozhodně nejsi vlezlá, jsi úžasná," řeknu zcela upřímným tónem. Ta chvíle kdy se mi však dívala bez slov do očí ale pominula. Neustále jsem se usmíval jak debil. Něco jsem cítil. Možná by to mohlo být nové přátelství. Třeba nejlepší kamarádka. Nebo ne? "Ha ha. To se ti povedlo," zažertoval Nibori jedním z těch suchých vtipů, který občas ani nedával smysl. I Caelle jednou říkala, že když si najdu vlčici, nebo partnerku, mám se jí držet. Měl bych to zkusit?

Opět bych se pořádně začervenala. "Co na to říct. Děkuju." Pousměju se, jak zamilovaná puberťačka. "Ty.. Jsi taky úžasný." Zašeptala jsem a pootočila stydlivě hlavu. "Ach. Vždyť musím být ještě mladší, než tvá dcera." Zachechtala jsem se a opět se mu zahleděla do očí.

Zasměju se. Taky trochu skloním hlavu. Byla opravdu hodně mladá. Mě to nevadilo, neřekl bych ani že je stará jako Asuka, nebo mladší. Ona neznala její věk a já zase Kleeii. I tak jsem se dost styděl. Bylo by to vůbec dobré? Být s mladou vlčicí, asi by na nás všichni divně koukali. Ale Kleeia jen vypadala mladě, byla dospělá. A já vypadal starší než jsem byl kvůli útěku ze Zeiss. "No nevím. Vadí ti to?" řeknu. Už jsme asi oba věděli o čem je řeč. Uhnu hlavou a zahledím se do dálky. Překazil jsem jí její koukání do mých očí. Snad ji to neurazilo.

Zavrtím hlavou, pár vteřin potom co se zahleděl do dálky. Nepřítomně jsem se usmála a já se zahleděla na oblohu, na pomalu vycházejicí hvězdy. "Nevadí." Odpověděla jsem na jeho dotaz a vydechla jsem přebytečný vzduch. Láska přece může vykvést v každém věku, no ne? Pomyslela jsem si a poté jsem si uvědomila. Vždyť je jaro.. Není to jen tím jarem? Nejsem tak naivní? Přemýšlela jsem dál. "A poznám ji někdy? Asuku?" Další dotaz. "Určitě je velmi vyjímečná, stejně jako ty." Dodám.

Obrátím pohled opět ke Klee. Usmál jsem se ale radši nic neříkal, ještě bych si to zkazil. "Pokud budeš chtít," odpovím a dám jí možnost k dalším slovům. "Je vyjímečná. Moc," povím a přitom koukám na ni, jako bych mluvil k ní. "Připadám ti starý? Porval jsem se v Zeiss. Dřív jsem k nim patřil a když jsem si přiznal svit, alfa mě za to málem zabila. Jo už nejsem mladý jako ty, ale..." řeknu a pak už nedokončím větu. Myslím že chápala.

Naslouchám jeho slovům a párkrát zamrkám. "Zeiss? Ta smečka co zničila tu smečku? Byla jsem přímo u toho." Povzdechla jsem a opět se na něj podívala. "Je to zlá a krutá smečka." Řeknu a poté se podívám na hladini jezera. "Nevadí mi to.."

Povzdechnu si. Vážně teď chtěla kritizovat Zeiss, i když to už bylo dávno za mnou. "Já vím. Vím. Myslíš že bych byl tak hloupý abych při nějaké příležitosti zůstal? Nelituji, ale dlouho jsem se zotavoval," povím a dotknu se čumákem její tlapky. To že si ke mně lehla bylo pro mě dobré znamení. Doufal jsem že ke mně chová za tu chvíli to co já k ní.

Po chvíli ticha se podívám na něj a sklopým uši. "Vždyť jsem neřekla, že jsi hloupý, nebo snad ano?" Zeptám se a opět uši narovnám. "Ty.. Jsi byl v Zeiss?" Další dotaz. Pokud bych s ním měla být, chci znát jeho i jeho minulost. Jen doufám, že mi to poví, ať už by jeho minulost byla jakkákoliv. Musela bych se ho přece mít ráda ze všemi jeho chybami, ne?

Nadzvednu ustaraně obočí. "Ne ne! Jen jsem to zmínil abys mi věřila," řeknu a zase se usměju. Další dotaz mě překvapí, jelikož to z toho vyplývalo. "Ano. Jako léčitel myslím. Nikdy jsem nikoho nezabil, ale i tak jsem se tam dostal. A stejně tak jsem odešel," odpovím. Pak mě napadnou i další informace o mé osobě.  "Mám patrona. Jmenuje se Nibori. A co ty? Máš něco o čem nevím?" zeptám se zvídavě.

Pousmála jsem se. Byla jsem ráda, že byl ke mě upřímný. Teda, věřila jsem v jeho slova a tak mi to dalo k důvěře. "Léčitel zní dobře. Ty tvé lektvary měli asi úspěch." Pousměju se opět a zavrtím ocasem. "Vlastně ani ne. Já patrona nemám." Pokrčím rameny. "Kromě rodu, který jsem sama vymyslela, jsem vlastně zcela obyčejná." Odpovím mu na dotaz a opět si znaveně protáhnu křídla.

Věřil jsem jí a doufal že i ona mě. "To asi ano," potvrdím. Pak ji chvíli poslouchám než se opět dostanu ke slovu. Líbilo se mi tu. A to stmívání dodávalo této chvíli u jezera jakousi romantiku. "Určitě se ještě něco najde," řeknu a zvednu se. Postavím se k vodě a ponořím do ní tlapku. Pak se podívám vyzívavě na Klee a následně na ní cáknu pár kapek vody.

Opět se pousměju. Byl jiný, než vlci které jsem poznala. Je to tím, že jsem dospělá a předtím jsem tomu nějak moc nevěnovala pozornost? Nad tím, že jsem přemýšlela jsem si nevšimla, že se postavil. Probudilo mě až pocákání vodou. "Hele!" Zasměju se. Postavím se a roztáhnu křídla. Pořád jsem však duší byla vlčetem. "Na vodu tu je sice sestra, ale..." Řeknu vyzývavě a vzlétnu. Vyletěla jsem vysoko a střemhlav jsem zamířila dolů, nabírala jsem vítr do křídel a srovnala jsem se těsně nad hladinou. Jak jsem letěla vysokou rychlostí těsně nad vodou, nabírala jsem na výšce, společně i z vlnou, která když narazila o břeh, vyletěl dost velký kus vody mimo jezero a tudíž, bylo asi nemožné, aby Miroki neskončil celý mokrý. "Ale pořád nikdy neodmítnu hru, ve které bych mohla podvádět." dokončím větu, kterou jsem začala před tím kouskem. A poté jse se uculila. Pořád jsem si ráda hrála. Na tom přece nebylo nic špatného, ne?

Zamračil jsem se. Nebylo fér že měla křídla, ale i tak jsem stál u vody a sledoval co říká a dělá. Najednou padala střemhlav dolů a když to vybrala, vzala sebou větrem vodu. Vyvalil jsem oči a zařval. Když jsem otevřel oči byl jsem celý mokrý. Odfrknu si. Nenávistně zabodnu pohled na Kleeiu a pak skočím do jezera. Chvíli jsem pod vodou a když vyplavu, čekám až ona přistane na zem. Nebo do vody.