[18+] Kleeia & Miroki ~ Rychlý začátek?

Účastníci: partneři Kleeia a Miroki x33
Počasí & Místo: jako na příběhu. Jaro. Někde spolu, vyber místo kde budou oba třeba spát
Děj: Po krátké chvíli kdy jsou tihle dva vlci spolu, se rozhodnou pokročit. Kdo z nich to navrhne a jak bude ten druhý reagovat? Tak tedy Niruš, začni...

Mňah

Letěla jsem vzduchem a v mysli mi výřila spousta myšlenek. Hlavně kvůli onu vlkovi, za kterým jsem právě mířila. Nechápala jsem, proč když jsme sami chová se ke mě hrozně mile, jenže když je někdo poblíž, jako by mě téměř neznal. Nechápala jsem jeho myšlení a to se mi na něm opravdu líbilo. Přistála jsem nedaleko lesa kirigakurských srn, kde byla taková menší jeskyně. Nešla jsem přímo do ní. Stála jsem od ní aspoň dalších sto metrů. Nakonec jsem si lehla a pohled mi směřoval kupředu, nikam jinam jsem nekoukala, a jiný směr viditelně nevnímala.

Dlouhou dobu jsem již patřil do smečky Elloris. Tentokrát moje partnerka do smečky nepatřila. Kdysi dávno, když jsem Kleeiu neznal to bylo přesně obráceně. Ale teď mezi mnou a ní nejsou žádná vlčata. Ať cizí nebo naše. Vyšel jsem z malé jeskyňky v lese Kirigakurských srn. Rozhlédl jsem se. Žádná hrozba tu nebyla, ani známý pach. To jen já nosu nevěřil, má mysl přesně věděla že tu někde je. Ta na kterou jsem dlouho čekal. Rozhýbal se mi ocas ze strany na stranu. Chvíli jsem počkal na vítr, abych věděl kam se vydat za svou partnerkou. Když jsem zachytil její pach, rozešel jsem se tím směrem.

Po nějaké chvíli jsem se přetočila na záda. Chytila jsem si vlastní ocas a začala si s ním hrát. Nudila jsem se. Po chvíli o to mě přestalo bavit a opět jsem se přešoupla na břicho. Stále jsem ho z toho pouze jediného směru neviděla. Povzdechla jsem si a prostě jsem se odmítala věnovat jiným směrům. Zívla jsem si a nakonec se postavila. ''Asi se na mě vykašlal.'' Zašeptala jsem si smutně a chystala se zase vzlétnout...

Můj směr byl jasný. Přímo k černé vlčici. Dlouhou dobu jsem ji neviděl, ale za chvíli jsem ten černo-zeleno-modrý flek s fialovýma očima stejně zahlédl schovaný a zřejmě znuděný. Chvíli jsem stál na místě, koukala se jiným směrem než jsem stál. Když se postavila i ona a vypustila ze sebe větu, kterou neměla, mírně jsem se urazil. "Co to meleš?" řeknu podrážděně a hraji svou roli uraženého manžela. Můj cíl nebyl ji naštvat, ale upoutat její pozornost aby mi ji pak celou věnovala.

Nečekala jsem jeho hlas za mnou a dost jsem se vylekala a proto můj skok do vzletu, vypadal jako, když slepice mává křídly na to, že se snaží vzlétnout a také jsem trošku poskočila. Ani jsem nečekala, že můj šepot slyšel a vůbec ne to, že je za mnou. Měla bych zapracovat na vnímání okolí, a to že dost. "Já už myslela, že nepřijdeš.." Sklopila jsem omluvně hlavu i uši, ale přesto ocas se mi kmital ze strany na stranu, jako lsovk, kterým jsem ostatně taky z části byla. Holt, to má rod Aqua po celé generace. Geny psa plemene dalmatina.

Chvíli uraženě stojím, ale nakonec se usměju a skočím ke Kleeie. "O to se bát nemusíš! Chci být s tebou každou chvilku co jen můžu," povím jí a olíznu tvář. I tu dobu co jsme se neviděli se mi po ní stýskalo. "Chceš někam jít?" zeptám se jí. Konečně byla zase po mém boku. Nebylo kam spěchat, ale pokud by se chtěla projít, nebyl bych proti.

Opravdu jsem jej vůbec nechápala. A to mě na něm přitahovalo. Jenže, co když jednou udělám vážně něco špatně a opravdu už za mnou nepřijde a nebude rád z mé přítomnosti? Nebyla jsem až příliš hodná a všechno jenom předcházela z úsměvem? Nebylo to na mě příliš špatně? To byly myšlenky, jenž mi výřili mou myslí a ani na jednu jsem si nedokázala odpovědět. "Je nějaké místo, kde chceš jít ty?" Zeptala jsem se ho z úsměvem a můj výraz byl typický, takový ten, co koukal do blba.

Zřejmě nad něčím přemýšlela. "Co do tý jeskyňky?" řeknu a pomalu vykročím k jeskyni. Obrátím se na Kleeiu jestli jde nebo má jiný návrh. Občas když jsem se choval uraženě, ale jen jsem to hrál, byla možnost že ji ztratím. To bych samozřejmě nechtěl. Co když přemýšlí nad tím že mě opustí. Neznáme se tak dlouho abychom se znali dokonale, ale i tak bych byl ochotný obětovat pro ni život.

Koukla jsem se na něj. "Do jaký?" Zeptala jsem se. Přistála jsem od ní celkem daleko. Logicky jsem o ní nevěděla. Zhluboka jsem se nadechla a všechny myšlenky, jenž mě nutili přemýšlet jsem z přebytečným vzduchem v plicích vydechla. Opět jsem se na něj podívala. "Veď mě." Laskavě jsem se pousmála, už vůbec nepřemýšlejíc, proč chce zrovna do jeskyně. Chtěla jsem s ním prostě být. Dokud se zase choval takhle mile. Vydala jsem se tak stejným směrem odkuď přišel. Hádám, že ona jeskyně bude tam.

Vesele jsem se rozešel k jeskyňce. "Ále, teď jsem tam byl. Hledám nějaký úkryt pro nás," odpovím jí. Byla ani ne tak daleko. Cestou jsem přemýšlel co tam vlastně budeme dělat. Nic mě nenapadlo, vždyť ono se z toho něco stane. Třeba Kleeiu napadne jít jinam a já nebudu muset přemýšlet o tom, kam by jsme šli pod mým velením. Vstoupím do jeskyně a sednu si na její okraj. "Není moc malá?" zeptám se. Pokud by jsme byli zde, ať už jen chvíli, muselo se tu Klee líbit.

Jen jsem kývla a následovala ho. Na tváři jsem měla zase jen přiblblej úsměv a brzy jsme k jeskyni došli. Miroki si sedl na kraj jeskyně a já vešla dovnitř. "Na co úkryt, když se smečky budou přemísťovat?" Zeptala jsem se a prohlížela si její vnitřek. "Ale pro dva vlky je akorát." Usmála jsem se. Opět. Snad jako bych jinou emoci neuměla dávat najevo.

Kleeia mi opět potvrdila proč jsou mé nápady špatné. Tohle už uměl jen Nibori. Jenže on mě dokázal naštvat víc. "Aspoň jako dočasný přístřešek. Na chvíli, pak si najdeme něco jinde," pokusím se obhájit svá slova. Kleeia se neustále usmívala. Už mi to bylo skoro divné. Byla ona někdy smutná, naštvaná nebo má pořád ten samý úsměv?

Pokývala jsem hlavou. "Asi to není špatný nápad." Řekla jsem a lehla si uprostřed jeskyně. Hlavu jsem si položila na tlapy a jen sledovala Mirokiho. Byly jsme sami dva, bylo jaro.. A vůbec jsem nevěděla co se mu honí hlavou. Byl pro mě tak nepředvídatelný a Hexy ani Tesse se nelíbil, ale já jsem pro něj měla jakousi slabost.

Sleduji její pohyby. "Kdo vlastně říkal že budeme navždy jenom dva?" zeptám se s úšklebkem. Hned na to jsem začal čistit její srst. Postupoval jsem rychle od krku po hruď až k jejím zadním nohám. Tam jsem se na Kleein výraz letmo podíval a šťouchl do ní.

Překvapeně jsem zamrkala. Vždyť vlastně nejsme dva. "Vždyť máme Hata...." Povím, možná lehce zařazeně a nepatrně jsem ucukla, když mě začal čistit. Nejdřív jsem byla v klidu, jenže když pořád zajížděl níž a níž, začala jsem se cítit.. Zvláštně.. "C-co to děláš?" Vykoktala jsem ze sebe tiše. Vždyť jsem sotva dospěla a instinkty mi nic neříkali a proto jsem nevěděla jak se mám zachovat. Spíš bála jsem se následujících chvil.

Vycítil jsem jak se to Klee nelíbí. Odtáhl jsem se dál. "Hato není náš," odvětím smutně. Zřejmě se ve mě zase začínala mlít povaha Zeissana a sviťáka. Pokud se to zvrtne víc než že budu jen naštvaný nebo uražený, budu litovat. "Miroki?  Poslední dobou uvažuješ o hodně věcech. Občas máš i zvláštní sklony k.. Zlu. Nechtěl by ses jí svěřit? Ať není překvapená?" kecal mi opět do myšlenek Nibori. Sklony k zlu? Kdes na to přišel? Myslíš že se nekontroluju? Hm? Dělám to co chci. Až to někomu bude vadit, řekne mi to! Zavrčel jsem v mysli na svého patrona. Už to ve mě začalo dost vřít. Jestli mě bude rozčilovat dlouho, nebudu ovladatelný ani tím sviťákem v sobě.

Natočíla jsem hlavu lehce na stranu. Zdá se dle pohledů, že opět vedl válku ve svém vnitru. Pozvedla jsem lehce hlavu, ale přesto stále byla lehce nakloněná na stranu.. "Copak s tebou je?" Zeptala jsem se s obavami v hlase. O svou osobu a hlavně jeho.

Chvíli jsem mluvil s patronem, ale jakmile promluvila Kleeia, začal jsem zle uvažovat. Nibori mě rozčílil víc když mluvil o tom jak jsem zlý a tak jsem se neudržel. Skočil jsem na Kleeiu a jako bych bojoval, přimáčkl jsem ji k zemi. Snažil jsem se aspoň trochu něžně když už nic. Chvíli jsem jen stál a za chvíli jí znemožnil jakýkoliv pohyb co se předních tlapek týče. Ty zadní jsem vynechal. Ty jsem potřeboval.

Zmateně jsem jej sledovala. Najednou jsem však byla přišpendlená k zemi na zádech. Chvíli jsem se snažila bránit předními tlapkami, ale ty mi zachytil. Ani křídly jsem nemohla mávat, protože jsem si je přilehla sama. "Mirok-ki." Zašeptala jsem bolestným tónem. Ve mě se rozšířil strach ještě víc. Co se s ní stane teď?

/Jen pokračuj, to se mi líbí x'dd