[18+] Kleeia & Miroki ~ Rychlý začátek?

// mě už tolik ne. No, ale fajn

V záchvatu vzteku jsem si neuvědomoval co dělám. Mé zlé já začalo konat. Byl jsem mnohem silnější než ona, když jsem ji přišpendlil k zemi, měla volné už jen zadní tlapy a mé rozzuřené já si teď neuvědomovalo, že partnerka=něžnost a že se o ni musím starat. Takovému riziku ve vztahu jsem se ještě nevystavil. I když horší to měla v tomto případě vlčice. Jakmile byla vystrašená a přestala se hýbat, byla to má šance. Přikrčil jsem se a násilně zasunul své přirození do své partnerky (//panebože to zní strašně neuvěřitelně perverzně. Ajajaj. :''c) . Zatím jsem nepokračoval, ale počkal si na její reakci.

Mé fialové oči zděšeně sledovali jeho vzteklou stránku. Nebyla jsem zase tak ohebná, či něco, proto zadní tlapy jen byly volné a já najednou sykla nečekanou bolestí. Když to tak mělo být, asi bych se tomu neměla bránit. Udělala bych si to jenom horší. Bolelo to, v očích se mi zaleskli slzy, ale přesto jsem se na něj znovu usmála. "V pořádku. Budeš zase v pohodě." Šeptala jsem k němu, ale i sobě. Staršímu ani silnějšímu jsem se nedokázala bránit. Proto jsem to nechala plynout. Typicky jsem zase to radši nechala plavat, ať se dělo, co se dělo. Se slzami v laskavých očích, jsem se podívala do jeho zelených ve kterých se často střídala zlost a dobrota. Nevadilo mi to. Musel být můj partner se vším všudy. I s tím, že teď jsem trpěla, jenže i přesto jsem se usmívala.

Když jsem postřehl jak sykla bolestí a ve tváři měla slzy, povzbudilo mě to a tak jsem udělal další prudký pohyb, který jí působil jen další bolest. Očekával jsem sebeobranu, něco čím mi dá najevo, že to nechce. Čekal jsem další bolestný pohled co by mi dodal trochu štěstí, které by mě později možná zklidnilo a já si uvědomil, že dělám věc, kterou ona nechtěla a že jsem špatný vlk co se neumí ovládat. Jenže místo očekávané bolesti se opět usmála. Sviťák to nedá najevo, ale temného štve jak se pořád jenom culí. Naštval jsem se ještě o něco víc. Nejen, že nedá najevo zjevnou bolest, ale nechá si to líbit. "Trp," šeptnu jí na oplátku zase já. Ta slova co vypustila z tlamy mi dodala na zuřivosti a já se rozhodl udělat třetí pohyb, který byl asi nejbolestivější. Zatnul jsem zuby a pokračoval. Nibori věděl co se děje a snažil se mě uklidnit milými slůvky, ale stejně jako u Kleeii mě to jen vyprovokovalo. Jakmile jsem udělal pohyb nahoru, snažil jsem se od ní neodpojit, ale zase aby to bolelo, musel jsem se snažit a rychle zasunout. Pronikal jsem hloubž do ní a to se ani nesnažil zrychlovat. Tempo bylo plynulé a čím déle se usmívala tím delší chvíli jsem z toho dělal. Stále jsem se snažil přirážet co nejvíc. Nechtěl jsem aby se na mě usmívala.

// Ty ses nějak rozjela :'D
A krom toho je to fajn, přece ne každý vztah tu musí být dokonalý, přijemný a milý, příjemná změna!

Neuklidnil se, ba naopak. Zuřil každou chvíli víc. Už jsem nadále nedokázala potlačovat slzy. Každé přiřazení, každý jeho pohyb ve mě. Bolel. Gak hrozně moc bolel. Už stačilo. Už stačilo. Byly mé myšlenky. Celé mé tělo se třepalo strachy. Je z něj úplně jiný vlk. Snažila jsem se předními tlapkami ho tlačit do hrudiz, ale nešlo to. "Mi-ro-k-ki." Vykoktávala jsem ze sebe, mezi bolestnými výkřiky. Ano, už ne syknutími. Bolestmi už jsem křičela a slzy mi slepovali srst pod očima ve kterých se značil čilý strach z něj.

// Bylo to tvé přání Neměj mi to za zlé

Jakmile začala brečet a pokusila se ubránit předními tlapkami, škodolibě jsem se usmál. Konečně jsem se uvolnil. Ještě párkrát jsem jí nechal, ať se klepe bolestí. Ať brečí a cítí bolest. Líbilo se mi, že piciťuje to co nikdy a že to je právě se mnou a teď. Začal jsem pomalu povolovat. Už jsem tolik nepřirázel a začal zrychlovat. Věnoval jsem jí tak i ze zlé povahy kus pozornosti. Nemusela se svíjet bolestí, sice jsem měl svého kamaráda stále uvnitř ní, ale už to tolik nebolelo. Usoudil jsem tak podle toho, že ani já už se tolik nesnažil o to, aby ji to opravdu hodně bolelo. Nechal jsem tomu volný průběh. Stále musela být vystrašená a když vyslovovala mé jméno mezi tím jak vykřikovala, přešel jsem myšlenkami zpět. Sice jsem stále trochu zuřil, což bylo vidět i v tom, jak jsem se neustále pohyboval nahoru a dolu, ale pomalu jsem se uklidňoval. Už mi došlo, že jsem udělal něco špatně. Povolil jsem trochu sevření její přední části těla. Mohla už normálně hýbat tlapkami, ale ve své činnosti jsem nepřestal. Stále to ještě ani nedošlo do fáze kdy vzniká život.

//Nemám ti to za zlé, líbí se mi to :'D

Křik se dozléhal jeskyní. Snažila jsem to tlumit. Tak moc jsem se snažila, ale nešlo to. Cítila jsem každý jeho pohyb. Každý. Po chvíli už to sice tolik nebolelo, ale když do vás někdo vnikne na sílu, opravdu je to bolest i po chvíli. (a fakt že je )
Po chvíli sevření mého těla trošku povolil. Avšak já už byla tak ztuhlá a na sílu uvolněná, že to nešlo. Nešlo už se bránit. Tělo se stále třepalo a slzy dále stékali, pouze jsem na něm ze strachem hleděla.

Pozoroval jsem její výraz. Stále ji to bolelo. Vůbec mě to nepřekvapilo. Prostě jsem to přešel. Zatím jsem se nevzpamatoval tak abych přestal. Už jsem ale začal vnímat i okolí a její pocity. Slzy jí stékaly po tváři a tělo se klepalo strachem. "Kleeio. Klid. To... To jsem nechtěl.. Klee," začnu ji uklidňovat hlasem. Zastavil jsem se. Přemýšlel jsem jestli to ukončit, nebo pokračovat a dobrat se konečně k tomu co jsem chtěl. Konečně pokračovat v mém rodu, v jejím rodu. Slabě jsem ji štípnul aby se vzpamatovala a věděla, že jsem to já. Bál jsem se její reakce. Přes strach jsem se ale rozhodl pokračovat, sic jen tak aby si uvědomovala, že ho v ní stále mám a nekončím.

Křik ustal, když na chvíli přestal. Jeho slova, jsem vnímala jen na půl ucha. Když se přiblížil a štípl mě, spíše jsem sebou cukla. Slzy samovolně stékali a já to nedokázala zastavit. Opět se začal pohybovat. Stále neskončil. Bolestně jsem přivřela oči. Už jsem se jen modlila, aby tato chvíle skončila. Skutečně. Láska je slepá a i přes tuhle traumatizujicí zkušenost. Neopustím ho. Nechci ho opustit, ale tohle bylo moc. (muhehe, nebylo xd)

//Škodolibá Nir

Zatnu zuby. Jakmile jsem viděl její výraz, bolestný, plný utrpení, už mi nebylo tak dobře. Vzlášť když jsem se vzpamatoval. "Promiň Klee. Zkus to vydržet," řeknu jí. Zřejmě nevnímala. Nevadilo mi to. Zkusil jsem být co nejvíce něžný. Zrychlil jsem tempo a o něco později už jsem došel ke konci. Musela to cítit i Kleeia. Jakmile vystříkla život přinášející tekutina (zajímavé xd) zpomalil jsem, zastavil a oddělil se od Kleeii. Odešel jsem k druhému konci jeskyně a skrčený čekal na její reakci.

I další slova jsem vnímala jen na půl. Pomalu jsem oddechovala. Najednou byl o tolik pomalejší a něžnější a brzy jsem zacítila jak se mi plnilo v podbříšku. Pár vteřin na to ze mě vstal. Otevřela jsem oči. Hodnou chvíli jsem koukala do stropu a poté se pomalu přetočila znaveně, bolestně a tak zahambeně na bok. Že žiju snad šlo teď už jen poznat, že se mi zvedal hrudník. Musíš se uklidnit, Klee. Určitě nechtěl tak ztratit hlavu. Nechtěl to udělat takhle. Začala jsem sama sebe utěšovat. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se jeho směrem. Tlapkou jsem si setřela slzy. Chtěla jsem se zase na něj usmát, ale teď mi to ještě nešlo. "Už jsi v pořádku?" Zeptala jsem se tichým, zděšeným a přesto stále lehce koktajicím hlasem i přes hrozbu toho, že může zase ztratit hlavu. I když to by se měl teď ptát někdo mě... Přesto se opět starala o to, zda už je v pořádku někdo jiný.

Přikrčený v koutě jsem pozoroval Kleeiu. Vyděšením skoro omdlela jak se zdálo. Jen ležela a když seobrátila, zatnul jsem zuby. Bál jsem se její další reakce. Rozhodně se mnou nebude chtít dál být. Byl jsem strašný a nedokázal se ovládnout. Líbilo se mi když trpěla a ona trpěla opravdu hodně. Jak to že když jsem naštvaný, jsem takový sobec? Nemyslím na nikoho než na sebe a když už jsem s někým, chci pro něj jen to nejhorší. Dokud se nevzpamatuji z toho amoku. Když se mi podaří dostat z toho, akorát lituji. Ale proč se mi to děje až teď? Bylo to divné. Pomalu jsem se připlazil ke Klee. "Moc se ti omlouvám. Nemělo se to stát. Já ti to vynahradím, co jen chceš..." zašeptám jí. Ležel jsem metr od ní. Hlavu přitisknutou k zemi a lítostným pohledem. Byla to špatná zkušenost.

Přes uslzené oči jsem viděla lehce rozmazaně, ale přesto jsem viděla, že se pomalu blíží. Hlavu jsem dala odevzdaně, možná k zemi. "Chci, aby jsi se usmál." Zašeptala jsem. Ano. Bylo to zvláštní. Jeden by si přál být sám po téhle události, ale ne. Na mé tváři se opět začal objevovat úsměv. Stále jsem se dost viditelně klepala. Stále jsem se dost viditelně bála. Přesto jsem se usmívala a přesto jsem jej nechtěla opustit. Ne teď, ne jindy. Jednoduše nikdy, každý má špatný den. Očividně se mnou asi bylo něco špatně. Ale nevadilo mi to. Teď už ne, když je konec. Ne teď, když je to vlk ke kterému něco cítím. Vždyť přece nemůžou být všichni perfektní jako jsou ten rohatý a ta černá vlčka se svými již dospělými vlčaty. (ejj, musím si na večer zvednout ego)

// EGO UP!

Díval jsem se provinile na její oči. Neodvažoval jsem se přijít blíž. Ne zatím ne. Pokud po mě chtěla úsměv, musel jsem chvíli přemýšlet, jestli říká to co slyším. Jestli nemyslela něco jiného. Ne, myslela to vážně a když se usmála i ona, pochopil jsem že tohle je opravdu to co jsem postrádal, mladá vlčice co si se mnou prožila za tu chvíli už dost se mě ani po tomto nehodlá vzdát. Její úsměv jsem vážně nechápal, ale donutil mě k tomu se taky usmát. Počínání vlčat mělo být dobré pro oba, teď to ale nebylo dobré ani jednomu z nás. Opatrně jsem se připlazil až k ní. Otřel jsem jí slzy. "Prosím. Odpusť mi to. A neplakej," povím až sladkým tónem a skloním na chvilku pohled.

//Kurník, slíbila jsem si, že další už číst nebudu... ale to nejde... :DDD A vždy z toho stejně umírám. :DDD

//Dinouši! :DD To se nedělá! Fuj je to!

//Osmnáct mi už bylo, mám na to právo. :'D