Příběh smečky Kirigakure II.

Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl. Tedy pokud se tomu běh dalo říkat. Musel jsem vypadat dost vtipně. Opeřené přede mnou letěl vcelku pomalu a nízko. To mi dodávalo chuť pokračovat v honu. Občas jsem zavrčel či chňapl tesáčky do vzduchu, jako bych ho chtěl polapit. Avšak spíš jsem lapal po dechu. Byl jsem ještě příliš mladý a mé nožky krátké na to abych lovil. Pták nakonec zrychlil a za pár vteřin mi zmizel z dohledu. Zastavil jsem a unaveně sebou plácl na zem. Můj hrudníček se zběsile kmital jak jsem lapal po dechu. Při hlubokém nádechu se mi do čenichu dostalo nezvykle moc pachů. Polekaně jsem vyskočil na rozbolavělé tlapky a rozhlédl se. Pachy jsem ještě rozeznávat neuměl, ale jedno jsem rozpoznal. Patřili tomu druhu tvorů, kteří se mnou sdíleli doupě. V honbě za opeřencem jsem si ani neuvědomil, že jsem se ocitl moc daleko od doupěte. A vlastně mi to bylo i jedno. Neměl jsem potřebu vyhledávat společnost. V podstatě jsem se jí bál. Zavřel jsem hlavou a rozešel se neznámo kam.

× Lidské pole → Vlčí hory [Skály Roxynor] - Kirigakure ×

Nesl mě docela dlouho. Zachumlaná v jakési kožešině jsem se tiskla v jeho náruči. Čtyřnohý šel s ním, tak jako vždy jej doprovázel na jakékoliv cestě. Byl mu věrný a oddaný z celého svého srdce. To proto tam již neměl místo pro mě? Kroky dvojnohého byly houpavé. Celá jsem poskakovala, ale já v jeho rukou jsem cítila to, že by mne nepustil. Chránil mne stále, a já stále nevěděla proč to dělá. Začalo se ochlazovat a brzo mi byla zima. Chladný vánek mne zábl až pod kůži. Začala jsem pociťovat, že se bude něco dít, že to není obyčejná vycházka. Bylo to znát z člověkova zrychleného bytí srdce, k jehož hrudi jsem byla přitisknutá. Slyšet bylo funění čtyřnohého. Chtěla jsem otevřít oči a rozhlédnout se kolem. Chtěla jsem zjistit co se dějě, ale jakobych nemohla dělat nic. Byla jsem příliš unavená. A pak najednou zastavil. Čtyřnohý zakňučel a v ten moment jsem se snášela níž k zemi. Pak mne jeho chladné  ruce položily na tu zmrzlou půdu, stále zabalenou v té mírně hřející látce. Proč to děláš? Chtěla jsem mu sdělit, ale z mého hrdélka se ozvalo jen tichounké zapískání. "Ššššt" , ozval se jen nazpět jeho klidný hlas. Byla tu tma, skoro nic jsem neviděla. Nelíbilo se mi tu, chěla jsem zpět. Vem mne zpět, prosila jsem, ale nemohla to dát nijak najevo, nemohla jsem nic dělat. Klečel naproti mne a já viděla pouze jeho tmavou siluetu. Jen se na mne koukal a v tichu zde panujícím byl slyšet jeho dech. "Neboj, budeš v bezpečí, Rowenn. Vlci se o tebe postarají, už budeš doma." Něco mi pověděl, ale já mu nerozumněla. Kdybych tak mohla zahlédnout jeho obličej, určitě bych věděla, co říká. Následně mi jeho ruka projela po hlavě. Naposledy, uvědomila jsem si. Přitom před můj čumák dopadla jeho slza. Cože, on pláče? Vstal a z půle těla již byl natočen na ochod. N-ne neplač! Neodcházej! Vem mě zpět, budu u vás šťastná, když to bude tebe dělat šťastným! Opět se ozvalo pouze mé tiché zakňučení. Člověk pohlédl na svého společníka a rukou mu pokynul k odchodu. Viděla jsem čtyřnohého sedící siluetu vedle mne. Na tváři měl pořád ten stejný výraz. Koukal na mne chvíli. Prosím, vem si mne, půjdu s tebou domů. Prosím, řekni něco... Zvedl se a přiklusal za dvojnohým. Opět jsem jen marně čekala na jeho přízeň a alespoň přátelský dotek. Však nic. Stále jsem to nechápala, jak on mohl mít člověka raději než-li svou vlastní vrstevnici. Ale byl šťastný. Ten celkový pocit bych chtěla také někdy zažít. Musí to být skvělé, když se ten čtyřnohý pořád takhle usmívá a žije svůj bezstarostný život po boku člověka. A pak jsem si uvědomila, že už mne tu opravdu nechají. N-neopouštějte mne! Jejich siluety ztrácející se v dáli, zůstala jsem sama. Chtěla jsem úzkostně zavolat, ale z mého hrdla se již neozvala ani hláska. A pak se vše zatemnilo a zalilo proudem slz.

Nějaký další den jsem se vydala tedy na svou novou cestu do skal. Opustila jsem ono osudné místo rozloučení s pocitem nevědomosti, co tu vůbec dělám a jak jsem se zde ocitla. Nic jsem si nepamatovala a možná i na dobro zapomněla. Proč? To nevím. Ale nepamatovala jsem si vůbec nic. Od svého prvního dne na světě po minulou noc. Teď jakoby bylo vše odznova. Bylo to dobře, nebo špatně? To se ukáže později. Teď jsem však lezla ztěží do skal s nadějí, že tam nahoře něco najdu. Ani jsem netušila, co vlastně hledám. Ale bylo to pro mne jako pro vlče složité a netrvalo dlouho a již jsem byla vyčerpaná. A navíc, jsem se najednou nemohla hnout. Tlapka mi uvízla mezi kameny. Jak se to stalo? Já tu nechci uvíznout! Chvíli jsem se marně z těch kamenů snažila vysoukat, ale spíše jsem svůj stav jen zhoršila. Silně jsem kňučela o pomoc do prázdného horského větru.

Lomcoval mnou žiaľ. Celý svet sa stiahol. Cítila som hroznú bolesť. Ona umiera. Znelo mi v ušiach a chytal ma závrat. Prečo? Prečo? pomyslela som si a pozrela som sa na svoju dcéru. Teda na jej telo. Jej duša slabla. ,,Smrť si nevyberá. Ide kruto a nemilosrdne. Yll..." riekol Rascal. Nedokázala som ho počúvať. Cítila som slabosť. ,,Kimosakabe!" zjačala som. Och draku... pomyslela som si. Schúlila som sa do klbôčka. Acio prosím príď. Prosím... fňukala som si do kožucha. Potrebovala som ho. Tak veľmi som ho potrebovala a čo Kimo?

Pozdvihla som svoj zrak ku kamenistej cestičke. Začula som kroky. Teraz som nepotrebovala spoločnosť.Nechcela som vidieť nikoho okrem Acia. Bolo mi hrozne, veď moja dcéra umiera. Nebol to Acio. Ale Easy. ,,Áno?" poviem napokon a snažím sa aby sa mi netriasol hlas. ,,Čo si potrebovala?" dostanem zo seba. Neskrývaj sa za masku. Ty to dobre vieš, Yllin. Bellatrix umiera a ja? Nie. uvažovala som. 

Pozrela som sa na Easy. Nebola to moja dcéra ale cítila som k nej niečo iné ako k ostatným vlkom zo svorky. Nebrala som ju úplne ako svoju ale niečo som k nej cítila. Acio bol jej otec. Acio je môj partner. Zvláštne. ,,Umiera mi dcéra, ak by si mala cestu okolo Acia, povedz mu." poprosila som ju. 

Bolo mi to divné. Mala som pocit že nič nestíham. Rascal, prosím preveď All ku mne. povedala som v duchu svojmu patrónovi. ,,Mne sa chodiť nechce." povedal Rascal a pyšne zdvihol ňufáčik. Prosím... zaprosila som. ,,Porozmýšľam. Ale áno urobím to, len ak mi chytíš šťuku." rozkázal si Rascal a ja som len súhlasila. S patrónom sa neradno dostať do Konfliktu. Počkala som kedy sa Rascal zjaví. Keby tu bola Kudla. pomyslela som si na drobné zvieratko schúlené pod mojim plášťom. Tak ja idem a privediem to ukňúrané vĺča. Aby si vedela Yll pochádzam zo vznešeného rodu a ty si zo mňa robíš Marry poppinsovú. Nie som tvoj sluha."  povedal Rascal a kráčal preč. 

Kráčal som cestou odkiaľ sme s Yll prišli. Mal som ju rád, ale predsa si zo mňa robila strážkyňu svojich šteniat. Och Yll... pomyslel som si a šprintoval som za All. Za Yllčiným mláďaťom. Uzrel som ju ako stojí pri hore. ,,Allweena. Poď za mnou. Ukážem ti cestu." prehovoril som jej do mysle. ,,Pozor na zlé chodníčky..." povedal som jej a viedol som ju cez skaly.  

Tábor
Usmála jsem se a poodstoupila od Varga, načež jsem se posadila a trochu se nahrbila, abych lépe viděla na naší dceru. Zdála se čilá, silná a v pořádku, byla jsem ráda, že jí únos v tak útlém dětství nezpůsobil žádné trauma. Nebo možná byla ještě tak mladá, že to ani pořádně nepochopila. Ah, snad to je tekhle, nechci jí vysvětlovat, že jí odnesl její vlastní bratr.
Cukla jsem sebou, když se mi v hlavě ozval Varoxův hlas. Tiše jsem zavrčela, ale nedala jsem na sobě nic znát a ani jsem se po něm neotočila. Vážně si myslí, že my budeme s vlastním synem bojovat s takovou ochotou jako on s námi? Vážně by zabil vlastní rodiče? Ať už mě Varox štval sebevíc, nehodlala jsem mu ublížit. Zdá, že jemu by roztrhat nás na kousky nevadilo, heh. Zajímalo by mě, proč k nám chová takovou zášť, co si tak uvědomuji, nikdy jsme se k němu nechovali špatně. Pohodila jsem hlavou a svého syna odignorovala. Kašli na něj, musí přece mít kapku rozumu., poslala jsem myšlenku Vargovi. Když na to přišlo, já i Varg jsme byli silnější než on. Tak co od toho očekává?! Že se promění v ošklivej kus kamene a dostane nás?Na tomhle území nemá vůbec žádné pravomoci, takže se klidně může otočit a odejít někam jinam, doposud jsem mu vše tolerovala, ale poslední dobou mě opravdu dost štval.

Pozrela som sa za odchádzajúcim patrónom a potrom som vrhla pohľad na dcérino zbedačené telo. Rodičia by nemali pochovávať svoje deti. pomyslela som si zatrpknuto. Bola po pravda. ,,A čo Panlaeth. On žije?" zamrmlala som si pre seba. V srdci som cítila bodavú bolesť. Ktorá sa ako nôž vrývala do môjho tela. Onedlho sa vrátil Rascal. Funel a prskal a dával najavo svoju nespokojnosť. ,,Moja Yllin. Toto nie je možné. Daj mi už pokoj, nie som stvorený pre maratóny." zamrmlal mi hneď a privítanie. ,,Ahoj All. Onedlho musíme vydať na cestu." povedala som svojej dcére. Chcela som ísť za Aciom a zvestovat mu tú smutnú novinu osobne. Nechcela som posielať lenivého patróna alebo uhundranú Kudlu. A nechcela som to ani po Allweene. Som hrozná matka. Koľkým Niwatským matkám zomrel potomok? pomyslela som si. ,,Teraz poletíš... Uži si ten let, ako prvá zo svojich súrodencov..." začala som. Dokelu Kimo. Kde sa ten podel? Pomocou mágie som chcela vyzvedať jeho vedomie. Pri brlohu nebol. Dokelu... Bola som nahnevaná sama na seba. Kimosakabe, ten nevýrazný vĺčik, môj syn sa stratil. ,,Kimo!!!" Zavyla som zo zrázu. Na území Kirigakure nebol. Mágia nevystopovala jeho vedomie. ,,Kam si len šiel synak." zamrmlala som. ,,All. Zmena plánu. Ideme hľadať tvojho brata." riekla som rozhodne. Chytila som Allweenu a dala som si ju na chrbát. Drž sa. poslala som jej do mysle. Naina. vyslovila som a v tom okamihu mi narástli krídla. Mocnými zadnými labami som sa odrazila od kamennej steny a vyletela som na oblohu. Zakrúžila som nad Easy a letela som smerom k hraniciam.