Příběh smečky Kirigakure II.

VH
Zadívala jsem se na Yllin. Její slova mě překvapila. "Umírá ji dcera? Umírá mi sestra?" Pomyslela jsem si a představila jsem si, kdybych umírala teď já. Zavrtěla jsem hlavou a nevěděla jsem co říct. "Dobře." Vypadlo že mě nakonec, ale žádná slova, že je mi to líto či tak něco. Ani pohled se nezměnil. Byl jen ledový, ale ve vnitř jsem ji nepřála smrt ať už byla jakkákoliv. Byla jsem typ vlčice, který by přál cizím, nevýrazný vlkům to nejhorší, ale tohle bylo něco jiného, byla to moje sestra. Věděla jsem však, že pro její záchranu nic udělat nemůžu, tak mi to celé bylo vlastně jedno. Brzy přišla sestra (Allweena) s tou liškou. "Ahoj... a jak se vlastně jmenuješ?" Ušklíbla jsem se na ni. Nelíbilo se mi neznat něčí jméno, když někdo moje pravé zná. Pak zase Yllin narostla křídla, vzala sestru na záda, obkroužila mě a letěla pryč. "Tohle je svit? Vlče se neumí představit, nezdraví, neloučí se a to ani jeho matka. Prostě strana temna je lepší. Tam takové chování očekáváte, ale tohle je podivínská smečka." Pomyslela jsem si naštavaně. Popravdě se mi ta nevychovanost líbila, ale na to, že se tak chová ve svitu, že se nikdo ani nikdo nestará o hranice, tak to mi přišlo divné.

HILARY A EASY
VH
Bílá vlčice došla až do hor hledat nějakého tuláka jenž tam mohl přebývat. Chtěla tím vyplnit přání Alfy a její povinnost. Spatřila černou vlčici s tmavým plášťem. Podle pachu zjistila, že se vlčice pohybuje už nějakou dobu v Kirigakure a proto se rozhodla se za ní vydat. Té bylo něco přes dva roky. Přesto vypadla dost soběstačně jako tenkrát ona sama. V tváři však měla ledový pohled a ani nebyla vystrašená a tím se lišili. Teď však byla bílá vlčice chytřejší, starší, klidnější a měla Post Delty jenž si ho moc vážila a byla za něj moc ráda. Za to černá vlčice byla mladá, nezkušená, ale stejně soběstačná a taky měla temnější povahu než od přírody bílá sviťačka. "Zdravím, mé jméno je Hilary, jsem zdejší Delta, nepotřebujete s něčím pomoc či poradit?" Zeptala se dobrosrdečně modrooká vlčice i když už věděla na první pohled, že tohle nebude hodná duše. 

Černá vlčice si udržovala ledový pohled a jen nepatrně pokývla k vlčici na pozdrav. Necítila však k ní žádný respekt, protože byla na první pohled moc hodná a nápomocná. Nevěděla jak umí bojovat či tak něco. Ke svitu úctu necítila. Možná kdyby byla starší či výše postavená. Teď ji však nechtěla na potkání zabít jak někdy chtěla. "Frisbee, tulačka." Představila se pod falešným jménem. Jméno patřilo jedné vlčici z její rodné smečky. Slovo ,tulačka´přidala kvůli tomu, že chtěla vědět jak na to bude Delta reagovat. Nad její otázku jen prostě zavrtěla hlavou.

Modrooké vlčici nevadilo, že Frisbee k ní neprojevuje žádný respekt či trochu úcty, když je tulačka. "Nacházíme se na území smečky Kirigakure. Pokud se chceš přidat do smečky, tak ti ráda ukáži cestu do tábora. Pokud neuvažuješ ani trochu o členství a nic tě tady k tomu to místu nespojuje, tak tady nemáš co dělat." Pověděla bílá klidným hlasem, ale nechtěla vlčici urazit. Jen podle pachu usuzovala, že už tu nějakou dobu je. 

Červenooká se ušklíbla na vlčku. Líbilo se jí, že vlčice jejímu falešnýmu jméno uvěřila. Dělalo jí to radost. "Jen procházím. Neuvažuje se přidat do Kirigakure." Řekla černá chladně a klidně. Věděla, že tím se vyhodila, ale ona chtěla odejít a byla ráda, že si její přítomnosti aspoň někdo všiml a proto se pomalu rozešla pryč...

Allweena
Hranice
Allweena se držela tak pevně, až ji to vysílilo. Pomalinku už se chystala ke spánku, když tu najednou k ní matka promluvila. Zamžourala na ni fialovýma očkama. "He? Zastávka? Proč?", zeptala se rozespale, ale matka už přistála. Sklouzla z matčina hřbetu, líně a potácivě se rozešla k vlčce (Nira) a šťouchla do ní tlapkou se zlatavými drápky. "Co tu děláš?", zeptala se nadřazeně, jako by byla něco víc a vypla hruď. Ta smrdí nějak divně! Určitě sem nepatří! Začala si spod přivřených víček podezřívavě prohlížet danou vlčku. Vypadalo to, jakoby její existencí opovrhovala.

Když do mě, někdo šťouchl, líně jsem otevřela oči. Koukla jsem se před sebe a spatřila dospělou vlčici (Yllin) a vlče (Allweena). ''Ztratila jsem se.'' Odfrkla jsem. Kdo to jsou? Žádný strach. Zažila jsem toho dost. Své slabé stránky, nebudu dávat najevo.

Podívala jsem se na vlčici, která se představila jako Yllin. ''Já jsem Nira..'' Odpověděla jsem jí a posadila se. Kirigakure? O tom slyším prvně. ''Doufám, že tady nebudu překážet. Pár dní.'' řekla jsem nejistě. Chci si jenom odpočinout. ''Několik dní, možná i týdnu jsem se nezastavila.'' Ale mými problémy je zatěžovat nebudu. Vlastně.. Co jim je potom? Neznám je.. Nevěřím jim. Nevěřím už nikomu. Jenom sobě

Hranice
"Ztratila, jó?", opět si ji podezřívavě přeměřila. Když ji matka představila, vypla hruď ještě víc a pevně přikývla. Chtěla působit dospěle, přecijen už byla větší, už nebyla malé ufňukané vlče, přestože se dokázala na místě rozbrečet, neměla to zapotřebí. Pohrdavě se na vlčku, jež se představila jako Nira podívala a poté se se zcela odlišným výrazem, který vypadal mile, přívětivě a nevinně, otočila na matku. "Kam jsme to původně chtěly?", zeptala se a zamžikala řasami. Tahle se tady stejně chce jen přiživovat! Navíc mamka vypadala, že musíme vyřešit naléhavou věc a malá modrá borůvka není nic naléhavýho! Otočila se zpět k Niře a věnovala jí slaďounký úsměv. "Tak Niro, jen tu pobudeš, jo? Jen chvililinku, že? Jen krapítek... Aby sis odpočinula, hádám správně?", začala kolem Niry dělat kolečka. Nepatří sem, měla by to vědět! Stále se na ni však dívala sladce. Její pohled ale nebyl milý a přívětivý, spíš hladový, jako když číhá na svou kořist.

''Ano ztratila.'' Odsekla jsem malé vlčce, která byla viditelně starší jak já. ''Jo chci tu jen zůstat na pár dní. Je na tom něco zlého? To myslím, že ne.''  Musela jsem se hlídat, abych nezavrčela. Nechci si dělat, hned nějaký problém. Přece jenom vím. Oni tu do této země patří a já tu jsem hostem. Nadechla jsem se a podívala se na vlčku a snažila se něco jako usmát. Samozřejmě ironicky.

Zatvářila jsem neutrálně a koukla se na vlčici. ''Tak to jsem ráda, že nebudu.'' Koukla jsem se na moment na o kousek starší vlčku a pak zase na vlčici. ''Já vám nebudu zdržovat, když jste někam mířili.'' Řekla jsem a opět si lehla ke kameni, avšak oči jsem ještě nezavřela.

Hranice
Nepotlačila mělké zavrčení. Pak ji ale zarazila matka, přísně ale mile. To Allweenu nejvíce udivovalo, matčin klid. Allweena zamrkala. "Bratrem?!", vyděsila se v domění, že jde o Cerona, ale pak si uvědomila, že Ceron je jeden z těch chytrých bratrů. "To bychom si měly pospíšit.", promluvila k matce chladným rozmrzelým tónem. Jo, měly bychom vypadnout a tudle modrou kňouru tady nechat! Zamračeně se na Niru podívala a vyplázla na ni jazyk, jako malé nevychované vlče.

Lehce a tlumeně zavrčela. Tohle nebudu už řešit. Pomyslela jsem si a otočila hlavu jiným směrem. Stále jsem zůstala, ale v pozoru. Čert ví, kdo jí co se jí honí hlavou. Ne. Klid. nebudeme si dělat problémy. Ušklíbla jsem se a stále koukala jiným směrem než obě vlčice stály.

Hranice
"Mami?!", zůstala na matku nevěřícně zírat. "Musíme... Bratr... On... Eh?", zakoktala se a s vyvalenýma očima zůstala na matku zírat. Pořád je to můj bratr! Přiskočila k mamce a začala ji tahat za srst. "Ale my spěcháme za bratrem!", po chvilce to vzdala. Zkusim to jinak. "Mami? A kdo vůbec byla ta... ta mrtvá nahoře?", zeptala se a snažila se vyloudit ze sebe nevinný, zvědavý tón a pokusila se i o přiškrcený hlásek.

Opět jsem stočila hlavu k vlčicím. Tak tohle bude asi dlouhý zbytek dne. Mrtvá? Oni viděli mrtvolu? Ale co je jedna mrtvola, oproti mé rodiny v plamenech? Nic. Pomyslela jsem si smutně. Vší silou jsem se snažila udržet slzu v oku. Povedlo se. Potom jsem se pouze zvědavě koukla na matku s dcerou. Jako bych viděla sebe a mou mámu. Zatřepala jsem hlavou, abych tu myšlenku zahnala. Ne. Má máma je pryč a v žádném případě nás nemohu, srovnávat s nimi.

Koukla jsem se trošku zděšeně.  Ona mě slyšela? A proč slyším její hlas v hlavě? Eh.. To je v pohodě. Co se stalo. Stalo se. Řekla jsem s tím, že to znovu uslyší, i když nechápu jak a proč. Mě j líto, že jste přišla o jedno ze svých vlčat. Koukla jsem se na ní upřímně.