Příběh vyhnané smečky Zeiss II.

Nora
,,O tom nepochybuju." Dodal, při jejích slovech zvedl hlavu a tlapou se dotkl své hrudi, : ,,Odpadnul? Za co mě máš?" Nakrčil čenich s úšklebkem, poté tlapu opět položil a opět se uvolnil, bylo příjemné tu být jenom s ní, neomezovaný ničím zvenku. ,,Přemýšlel a nedá se říct, že bych měl nějak moc nápadů." Zamračil se a olízl si čenich, neměl fantazii na jména, celkově doufal, že to nechají na tu chvíli a ono to prostě přijde, jako kouzlo, napadnou je správná jména. ,,Flek a Bublina, co na to říkáš?" Pronesl ironicky, zatímco ona pozorovala východ, zamyšleně přitom zamlaskal, avšak žádná jména nepřicházela, možná opravdu bylo nejlepší to nechat až na tu chvíli. Překvapeně sebou cukl, když zmínila zřejmě brzo přicházející návštěvu a stále hleděla ke vchodu. Nedokázal si představit, kdo by si mohl dovolit vlézt sem, možná tak, někdo jiný z její rodiny?

Nora

Trpezlivo čakal pred norou a počúval šum hlasov vychádzajúci u útrob nory.Ani nie o chvíľu sa ozvala matkina odpoveď a následné pozvanie do vnútra. Postavil sa a pomalým krokom vkráčal do vnútra. Musel sa trochu zhrbiť aby prešiel skrz. Jeho veľké, mohutné telo zaberalo veľa priestoru. Kráčal hlbšie a hlbšie až sa mu pred zrakom začali tvoriť dve siluety. Avšak iba jedna mu bola povedomá. Nakoniec sa pred ním kompletne zhmotnila jeho mama a vlk, ktorého považoval za otca jeho budúcich nevlastných súrodencov. Našťastie sa jaskyňa v tejto časti rozšírila a strop bol vyšší, a tak mohol vypnúť svoje telo do jeho plnej výšky a veľkosti. Zastavil sa necelý meter od matky a zahľadel sa do hlbokých modrých očí, ktoré boli identické s tými jeho. Popravde, nevedel čo robiť. Na jednej strane by sa mal úctivo, hlboko ukloniť a prerušiť očný kontakt. Na druhej strane inštinkty mu hovorila aby prekonal tú poslednú vzdialenosť medzi ním a jeho matkou a vtiahol si ju do hlbokého objatia. Avšak rozhodol sa tak, aby pôsobil hrdo a zároveň pokorne. Venoval matke hlboký,teplý úsmev a zároveň vypol svoju mohutnú hruď. Chcel aby si jeho matka všimla jeho sily a hrdosti, ktorý po nej zjavne zdedil. Uklonil hlavu v dostatočne úctivom úklone a následne sa pozrel na vlka po jej boku. Pokývol mu hlavou na znak pozdravu. Predsa len bol vlkom, ktorý si zakladá na správaní a slušnosti. Znova pozrel na matku avšak tentokrát od nej zrak už neodvrátil.

Tabor
Poslouvhal jsem tu drzou slepotinu a jen zacukal koutky ve vrceni kdyz se chtela odebrat pryc "a Varuji te... At to dlouho netrva. Alfa si preje smrt kazdeho narusitele.... vcetne ji a zdaly jeji prani nesplnis ty, bude mi prijemnou myslenkou jeji prani splnit sam" zavrcim za nimi obema a pohlednu na vlky kolem . Jeden ze synu sel k matcine - totiz Naiomine nore a nakonec zmizel i vevnitr. Ja jsem si majestatne lehl o kus dal od vchodu a pohledl na svou sestrenici s pohybem k sobe aby zaujala misto vedle me. Tedy doufal jsem ze to udela. Nebyl to rozkaz spise jen prani tak snad jej pochopi. Pohled jsem moc menit neumel a gesta nebyly zrovna necim co bych ovladal na vybornou ale snaha byla.

Kdyz se mi po chvili klidu co Nai byla s Remem tam dole, tabor mirne utichl az na doznivajici selesti zvuku stromu a listu a vetru samotnemu. Muj sluch byl vynikajici. Coz mimochodem tez zapricinilo to ze jsem bez problemu slysel vely rozhovor Nai a jen se nad nim v duchu mirne usmival. Bylo to prijemne byt clankem v deni smecky. Zacal mi az neprijemne chybet tento zivot. Chtel jsem byt u sveho jezera... u sve smecky. Ma smecka? Pche ti vlci o tom ani nevedi.... mel bych si to nejak zaridit....
Ale ted byla na rade ma da se rici rodici kamaradka a moznost ze by z jejich potomku byl jeden urcity odpadem a mohl skoncit u me. Zda by zemrel ci prezil je uz irelevantni. Nedulezite. Pokud by Nai na vlceti zalezelo, nechala by si jej. Pokud ne, dala by mi jej a tim padem by ji i bylo jedno zda prezije ci ne.
No ale pri vyslechu jejich rozhovoru mi neuniklo nekolik az roztomilych pojmenovani *velky tatka? Pani Naiome zdas se mi az prijemne nalazena. Je to vytanna zmena od neustale ruchu zde. Popravde... rusit te nebudu ale musim uznat ze videt patvorecky co vychazi z tveho luna je velice zajimava nabidka, jen hlupak by ji odmitl* musel jsem. Najednu stranu nebyl jsem komunikativni, na druhou... Naiome byla proste Naiome. Mel jsem ji rad a asi... asi jsem ji dokazal povazovat za prvni skutecnou pritelkyni kdyz se neohlizim na svou rodinu, Nai byla nekym pro me az specialnim.
Tise jsem vzdychl a sklonil hlavu *zdali chces soukromi budu se snazit neposlouchat ale ver vi ne muj sluch je schopen zaslechnout trepot motylich kridel nad jeherem, a co vic... rozvlnene kruhy diky vetru mavnuti kridel... takze vas rozhovor mi neni tak uplne neznami ovsem, da se to zatlacit... napriklad lehkym kaminkotresenim ktere vas prehlusi... pipravde ale... jaky tvuj vztah s tim "Ragnarokem"? Vadila by ti jeho smrt ktera by mi popravde byla prijemnym zakoncenim dne?* zeptal jsem se klidne a dale ocekaval prichod sve sestrenice.
MAURA byla zajimava vlcice a rad jsem se snazil o ni zjistit vice. Napriklad by me zajimalo zda je mladsi ci starsi nez ja. Kde se narodila. Z jake je smecky. Jake uzemi prosla... bylo toho dost co me na ni svym zpusobem zajimalo

//Amir: já vím. Aura je oficiálně pořád členem smečky, akorát se naštvala. Ještě se vrátí

Opět se malá vlčka probrala ze spánku. Nic se na první pohled nezměnilo, akorát až po chvíli si uvědomila že je tam trošku méně místa než předtím. Na moment jí zachvátila panika. Dvakrát po sobě kopla do stěny ve snaze prostor zvětšit, bylo to jen dočasné řešení. Jakmile Výčnělky přitáhla k sobě, prostor nabyl stejné podoby. ,,Jako fakt?" naštvaně zvedla svou malou hlavu. Ostatní Tvorové poklidně spali. Z druhé strany se ozývaly hlasy. Každý zněl jinak, jeden z nich byl hlubší, bylo to zvláštní. Nakonec se natiskla ke stěně

Tabor
mluvi i na Fantoma!
Lezel jsem a premyslel, dokud jsem nezaslechl az schizofrenicky rozhovor jednoho z vlku na nebi. Byl to ten jemuz dite Naiome usmrtila. *myslim ze nemela zabijet tve dite, stejne tak jako si myslim ze jsi jej nemel tak slabe nosit sem. Vypadalo jak troska, zabila jej aby sinnemel na krku okovy. Avsak... spousta slabich vlku ziji take a nejeden je i v me smecce.

Nerozlisuji zda je to silny vlk ci slaby ale zda je prinosny. Mel si nechat vlce zesilit a pak jej dovest avsak chyba byla na strance tebe i castecne Naiome. ovsem jeji pochyby se daji pochopit. Pomohla tobě i smecce i svetu a mozna nakonec i vlceti. Ale ty? Chyba. Z chyb se vlk uci, ostatne vzato bylo to mlade vlce. Nevedelo o svete a nevedelo ani o bolesti. Nemel by sis to tak hloupe vycitat. Nemel si k nemu zadny vztah, nepletu li se. Muzes si udelat jine vlce. Silnejsi nez bylo toto a u nej se chybam vyvarovat* promluvim k nemu v duchu spojenim nasich myslenek. Presto stale vnimam vsechny. jak zajimave ze vlk se vlastne dokaze rozkrajet jen to musi umet. Zdalo se ze se mi i zacina styzkat.... mel bych se vratit ke smecce. Mel a vratim jen co Naiome porodi a ja budu vedet ze jeji hnedak se o ni postara. Proc me vlastne tak tizi jeji osud? Mozna opravdu proto ze ji mam rad. Jako kamaradku.
*Naiome? Myslis ze jsme pratele?* zeptam se sve tehotne spoluvlcice dole v noře

Nora


"Veď vieš, preistotu sa pýtam. Niektorí odpadávajú." zazubila sa. "Flek a Bublina? To akože vážne?" spýtala sa pomerne urazene a uši dala k zátylku. Podvihla jemne očnicový oblúk a pozrela mu znova do očí, či to myslí vážne. "Necháme to na tú chvíľu. Možno budeš mať bujnejšiu fantáziu." skonštatovala a urazený výraz sa zmenil na zubatý úsmev. Mávla chvostom zo strany na stranu. Zachytila Varoxove myšlienky. Kto by nebol príjemne naladený? I keď pravda, treba vážiť tieto chvíle, nevidieť ich u mňa často. To bola otázka? Ak nás berieš za priateľov, tak sme. Chrbát ti budem kryť aj vtedy, keď odídeš k svôjmu jazeru. poslala Varoxovi myšlienku no v zápätí dodala : Je to člen, takže je pod mojou ochranou. Každopádne čo za hranicami oči nevidia, srdce nebolí. (bolo to teda myslené, že v SH je jedno či si s Ragnarokom duel dáte) - na to sa Naiome temne pousmiala. Pohľad zamerala na Dixona vchádzajúceho do jej nory. "Je fajn ťa znova vidieť Dixon." začala rázne a nespustila z jej syna pohľad. Pohľad niekomu nepríjemný a niekomu nie. "Dovoľ aby som Vás predstavila.  Toto je Remington, môj nastávajúci partner a druhý vodca. Remington, toto je Dixon. " predstavila ich a podišla pár krokov k Dixonovi, aby si ho mohla lepšie prezrieť. "Môj syn." V jej hlave sa pretáčalo množstvo temných myšlienok. S temným zubatým úsmevom mu pozrela do jeho modrých očí. "Predpokladám, že si sa vrátil splniť skúšku do svorky a zaujať tak miesto silného bojovníka v Zeiss." dodala a hrdo sa pousmiala. Silu a hrdosť máš, no to nebude stačiť. Musíš ma presvedčiť o tvojom temnom srdci. O podstate, že sem patríš. Že patríš ku mne. poslala mu myšlienku. Sedela medzi nimi ako chlpatá gulička. Čakala, kedy Dixon začne rozprávať, teda, či obaja niečo povedia.

Tabor
Steihnu uchem kdyz mi Naiome odpovi *Dost me urazi jeho vzezreni. me jmeno ma byt zname silou a nechci aby mi nejaky .... no falesny Ragnarok kazil povest tou svoji pritomnosti. Me jmeno ma lamat vlky k zemi ne ze budou premyslet nad tim jestli ja jsem ten zly nebo ten ustraseny* strihl jsemnuchem a myslim ze Nai byla jednim z vlku ktery me fakt chapal. *hmm kdyz vas tak posloucham myslim si ze nejsem temny ale aspon vim jedno. Nepatrim sem a nepatrim domu... patrim tam k sobe. Domu. Do sveho domu. Jen me mrzi ze je daleko od tohoto uzemi. Je mi vlastne nejprijemnejsi. Nejsou zde otravni vlci. Jdou hned na vec a neresi "pravidla" slušného chovani - ano nekdy je to drze chovani ktere se tresta ale jindy je to proste jen prijemna uprimnost od srdce. Neni to to preslazene "cauky mnauky" a nebo "zdravicko". Hu... jsem rad ze alespon s tebou si mohu povidat ty jedna chlupata koulicko* pobavene se v duchu pousmeji a pohlednu do prazdna lesa

Musela jsem usnout. Když jsem se znovu probudila, první zvuk který jsem ze sebe vydala bylo dlouhé, teskné zavytí. Nedokázala jsem to snášet. Krvácení už ustalo, ale břicho stále bolelo. Na fyzickou bolest jsem však nebrala ohledy. Psychická bolest ze ztráty vlčete byla o mnoho horší. V duchu jsem proklínala svou Alfu a byla jsem odhodlaná odejít. Počkej, neodcházej. Mysli. Ozvalo se mi něco v hlavě. "Kdo jsi?" Zeptala jsem se toho něčeho. Přemýšlej. Alfa by nikdy nezabila vlče jen tak. Musela k tomu mít svůj důvod. je to temná vlčice, ale vlčata má ráda. Navíc vaše smečka je potřebuje. A tvoje vlče nebylo nijak postižené, muselo za tím stát něco jiného... odpovědělo. "KDO JSI A CO DĚLÁŠ V MOJÍ HLAVĚ?!" Zaječela jsem na to stvoření v duchu. Říkej mi Dia... a jsem gepard a tvůj patron. Znovu odpovědělo to stvoření a pak se přede mnou zhmotnil obraz zvláštně vypadajícího geparda. "No dobře. O patronech už jsem něco slyšela... a ty chceš abych vrátila do Zeiss?" Zeptala jsem se se zájmem. Přesně tak.Nemusíš mě poslouchat, ale když se vrátíš bude to pro všechny lepší. Obraz zmizel, postava se znovu vratila do mé hlavy. "No dobře. Ale jestli budu mít průšvih, bude to na tebe!" Ztěžka jsem se zvedla a roztáhla křídla. Za chvíli už jsem se vznášela nad uzémím Stříbrného Fénixe a mířila zpět do Zeiss.

Tábor
Zadívala jsem se na Varoxe a pak jsem přelétla pohledem též po ostatních vlcích, kteří se zde v táboře vyskytovali. Mnoho z nich se vydalo plnit své úkoly. Můj bratránek se rozhodl, že bude střežit vchod místní Alfy Naiome. Pak mi kývl, abych šla k němu a tak jsem vykročila a došla k Varoxovi. Usadila jsem se vedle něj a zadívala se opět po táboře. "Ještě pořád hodláš toho Ragnaroka potrestat?" Zeptala jsem se zvědavě. Vadilo by mi to? Ne, vůbec, neznala jsem toho vlka a navíc mi ani nijak sympatický nebyl. Byla jsem jen zvědavá.

Nora
Ušklíbl se na její otázku. ,,Máš s nimi nějaký problém? Taky to můžou být Neštěstí a Pohroma, ale nechtěl jsem k nim být zas tak krutý." Pokrčil rameny a koutky se mu opět vrátily do jeho neutrálního výrazu. Zpozorněl, když zaslechl kroky a následně k nim do nory vešel vlk pachově i vzhledově dosti podobný Naiome. Že by další z rodiny? Pomyslel si pro sebe a nadzvedl obočí, trochu nejistě pokývl na pozdrav. Už to gesto bylo u něj ohromně vzácné, normálně by toho pačese ignoroval. A staral se jenom o svoje. Střihl ušima a poněkud překvapeně pohlédl na svou partnerku, když ho představila. Druhý vůdce? Pomyslel si udiveně a polkl, jakmile se jeho oči vrátily zpět k jejímu synovi. Uvnitř ale stále přemítal nad těmi slovy, myslela to vážně? Dosavad to bral jenom jako takové ty silné řeči, které ve skutečnosti měly od pravdy opravdu daleko.

Nora

S pokojom znášal matkin intenzívny pohľad a pozorne počúval jej slová a myšlienky. Skôr ako sa jej chystá odpovedať na tému ohľadne jeho skúšky, pozrel znova smerom ku vlkovi stojaceho opodiaľ. Hlavou mu lietalo nespočetne veľa myšlienok. ,,Rád ťa spoznávam Remington, ako matka už spomenula, moje meno je Dixon." Slušne sa predstavil. Pomaly si ho premeral. Dúfal, že jeho matka tentokrát nájde stále a šťastné partnerstvo. Zrak mu spadol ku Naiominmu veľkému brušku. V jeho pohľade sa odrazila neha. Napriek všetkému, vĺčatá boli jeho slabosťou. Však sa aj nevedel dočkať svojich vlastných. No pre tento moment tu bude aspoň oporou pre jeho nových súrodencov. Stiahlo mu srdce pri myšlienke na jeho otca. Znova pozrel na Remingtona. ,,Remington, prosím, buď pre nich takým otcom, akého som ja nemal. Zaslúžia si to tí maličký, no najviac ich matka." Pozrel trochu smutne na Naiome. Nechcel aby títo maličký vyrastali bez otca tak ako on a jeho súrodenci. Keby niečo matka, vieš, že som tu vždy pre teba... Zopárkrát zažmurkal a vyhnal smutné spomienky preč. Zhlboka sa nadýchol a rozhodol sa venovať teraz téme ohľadom jeho skúšky. ,,Áno matka, prišiel som poprosiť o skúšku, myslím, že času prešlo až-až."

Hlasů bylo několik. Každý byl jiný, zněl jinak. Nareime naštvaně kopla do stěny a čekala něčí reakci na její pohyb. Minule to fungovalo, tak teď by taky mohlo. ,,To že jsem tady uvězněna v tomto prostoru je asi každému jedno!" pomyslela si a opět kopla výčnělky do Stěny ve snaze na sebe upozornit že je tady, živá asi i v pohodě. Přetočila se a žduchla do Tvora (random sourozenec). ,,Jak tady může jen tak spát? Když je tady se mnou uvězněn." pomyslela si kysele a uvelebila se ke stěně ve snaze usnout.

DRACO
Tábor
Ach, co je to tu zarambajs. Ty malý spratkove prostě musí dělat bordel. Já jim dám. Vstanu a rozhlizim se. Vidím spoustu vlků, nějací se perou, nějací čumí do blba. Dnes jsem měl docela dobrou náladu. Aspoň na mě dobrou. Chtěl jsem se na něco zeptat Alfy ale teď byla v noře. A tam jsem k ní nemohl.

Tábor
Já chci si ale promluvit s vaší překrásnou alfou. A prosím zlatíčko, nerozdeluj vlk jen do dvou misek. Těch misek jsou tisíce a je snad jedno kdo je kdo. Jsme všichni jednoho druhu jsme vlci. I když každý je jiný. Povím a venuji škodolibý úsměv tomu vlkovi, který mluvil na Gwen.

(Gwen)
Tábor
Kdyby mi to šlo, protočila bych očima a ty by se už nevrátily do původní polohy. Tadyta se chce zabít a tenhleten má pocit, že mi může poroučet! To jako fakt? Pomyslela jsem si, otočila se zpět a upřela skelný pohled na Jack. "Zlatíčko, pokud nejsi sebevrah, tak mě poslechneš. Rozkaz Alfy zněl 'zabijte vetřelce', ale ty máš to štěstí, že tebe se mi prostě zabít nechce! A teď už padej nebo tě kousnu do zadku!", křikla jsem už dost naštvaně na zjevně nechápající vlčici. "Jen sviťáci vidí v temných světlo a to je, má milá, ta nejhorší chyba, kterou můžeš udělat.", řekla jsem opět klidným hlasem a s každým slovem jsem se klidnila ještě víc. "A teď už pojď, jinak se odsud dostaneš s krvavými šrámy.", hlesla jsem a posměšně si odfrkla.

V Nai
Odpočíval jsem v klidu a spal, když v tom do mě něco (Nareime) šťouchlo. Co je? Nechte mě být, já chci odpočívat... Odvrátil jsem se na druhou stranu, ale jinak jsem šťouchnutí ignoroval. Po několika sekundách jsem se trochu protáhl a narazil přitom slabě do stěny. Znovu jsem se skulil do embryonální polohy a pokusil se znovu usnout.

Už jí to tady štvalo. Pořád tma a něco co jí nadnášelo. Kromě jednoho Tvora zbylí dva nejevili známky života. Naštvaně se přetočila v Prostoru a kopla do stěny. A kopla ještě jednou a ještě jednou. Cítila se odstrčená od ostatních. Čekala že hlasy na ní zareagují a pomůžou jí dostat se z Prostoru. Začala kopat do stěny jenž se prohýbala s každým jejím dotykem. ,,Pusťte...Mě....Ven!" odsekávala v duchu a naposled silně kopla do stěny. Cítila se osamocená, silně osamocená... Chtěla za Stěnu. Chtěla poznat hlasy. Zjistit jak vypadají...