Příběh smečky Ishimura I.

tábor -> Vlčí louka -> Watwayské skály
Byla jsem už u tábora, blížila jsem se k ostatním vlkům a začala jsem postupně zpomalovat až do úplněho zastavení. Dívala jsem se před sebe, na skupinu vlků, při tom pohledu jsem ale čím dál více cítila, jako by mi něco bránilo se více přiblížit. Jako neexistující, neviditelná zeď která mě od nich držela dál. Zamyslela jsem nad tím, i když bylo naprosto jasné, proč mi prostě nejde tam dojít. Sama jsem totiž zrovna neměla chuť se vmísit do skupiny vlků. Odfrkla jsem si a pokračovala tedy přes tábor dál, k vlčí louce. Dívala jsem se kolem sebe, pozorovala jaro. Mělo na mě velmi pozitivní vliv. Během chvilky de mi zvedla nálada a začala jsem si potichu broukat. Zahlédla jsem už i nedalekou řeku Wolf. Přišla jsem blíž a ponalu se z řeky napila, rozhlédla se. Nikde nikdo, jen já sama. Mám co jsem chtěla, ne? povzdechla jsem si a zadívala se na vodu. Je zvlástní jak vesele můžu působit u společnosti a zároveň se potají užírat zevnitř. Na chvíli nastalo v mojí hlavě úplné ticho, ani jsem nevnímala šum tekoucí vody. Jediné co se mi vybavilo v hlavě byla melodie. Na tváři se mi roztáhl lehký, nenucený úsměv když jsem si vzpomněla i na slova a začala si potichu odříkávat. "Ké nitsu tu naname, tu naname, tu naname, ké ato di navaro, di aspirem, tu naname." Ta slova ke mně přišla zcela nahodou, už dávno jsem myslela, že jsem je zapomněla.
Odříkala jsem, bylo mi lépe a chystala jsem se odejít, ale do nosu mě uhodil známý pach. "Člověk? a tady? V Niwatu?" zašeptala jsem a rozeběhla jsem se po pachu. S lidmi jsem nikdy neměla jiné než dobré zkušenosti, nenapadlo mě proto že by mi člověk mohl ublížit. Stopa mě dovedla do Watwayských skal,  kde jsem zahlédla vysokou lidskou siluetu. Ten člověk měl u sebe klec. Jednu plnou a v jedné mládě. Stála jsem jako opařená a mohla se jen dívat na mládě tygra zavřené v kleci. Nevypadalo zrovna šťastně. To je...to...jak... Dlouho jsem byla zaskočená, než jsem si vzpomněla i na to, co mi říkal Dino. Měla jsi štěstí, ne všichni lidé jsou takoví... ano, takhle to myslím řekl. On měl pravdu. Zavrčela jsem a potichu se dostávala co nejblíž. Byla jsem naštvaná na všechno, na to co udělal ten tvor, na to že jsem byla tak slepá, na to že jsem doteď nevěděla co se opravdu děje. Ten hněv musel ven. Byla jsem už blízko a vyrazila ze svého úkrytu, zahryzla jsem se do pušky toho člověka a začala se o ni sním tahat. Nemohla jsem riskovat, že by mě zastřelil. V tomhle se mi celkem hodily moje znalosti ze života s lidmi, znala jsem jejich zbraně a slabiny. Souboj o pušku jsem prohrávala, síla nebyla moje přednost - tak jsem pustila. Člověk neustál a překulil se, to už jsem mu ale byla zahryzlá přímo v ruce. Upustil pušku, zaskučel bolestí a odhodil mě, oba jsme se začínali pomalu zvedat. Cítila jsem bolest i tlukot svého srdce. Mohla jsem každou chvílí umřít kdybych udělala jedinou chybu. Na omyly nebyl čas. Začal závod o pušku, kdo se dostal ke zbrani jako druhý pravděpodobně prohrál svůj život. Člověk se natahoval pro svou zbraň, moc nechybělo a vyhrál by. Pušku jsem ale odkopla. Bylo po boji. Člověk se pokusil vytáhnout dýku ale moje hrubé zavrčení ho trochu zarazilo. Už jsem mu nejspíš připadala nebezpečná. Začal couvat a probodával mně pohledem, nůž připravený na obranu kdybych se rozhodla zaútočit. To jsem neudělala, nechtěla jsem ještě víc riskovat. Člověk z toho vyvázl s pokousanou rukou a já s lehce krvácejícím bokem, který jsem si poranila když mě předtím odhodil. Snad se nikdy brzy nevrátí. S úlevou jsem vydechla a podívala se na klec kterou tu nechal. Nejspíš přišel směrem od Kirigakure. Tam přece mají lidské město a i tygry. Zauvažovala jsem a přistoulila ke kleci. Nebyl pro mě problém ji otevřít, byla na západku. Dělala jsem to už několikrát. "Tak pojď...maličká." Poznala jsem že je to tygří samička. "Nic ti neudělám." dodala jsem ještě, i když to muselo být jasné. Jinak bych se přece ani neobtěžovala jít do toho souboje. Nebyla jsem si jistá, jestli mi rozumí, bylo to ale jedno. "Máš hlad?" prohodila jsem. Hladově přinejmenším vypadala.

Kirigakure → Tábor
Vítr ke mě donesl známý pach. Otočila jsem hlavu a spatřila Sara. Jeho modrá kůže se na slunci leskla. Zastavil a tázavě se na mě podíval. Zamručela jsem a přikývla. Znovu jsem se rozklusala i se Sarajem v patách. To už jsem dorazila do tábora Ishimury. Zpomalila do kroku a prohlížela si tábor. Obyčejný jako každý jiný. Čekala jsem jestli zahlédnu Demona.

Tábor
Posadila jsem se a prohlížela si okolí. Doufala jsem že si mě moc vlků všímat nebude. Do čumáku se mi dostal známý pach. Nasála jsem pach znovu, abych ho lépe identifikovala. ,,Podívej tamhle běží.'' upozornil mě můj modrý mazlíček. Rozhlédla jsem se a opravdu. ,,Ahoj ty můj archanděli.'' pousmála jsem se. Se zájmem jsem sledovala co dělá. Sněženka? Sic mi to trochu kazilo reputaci, ale když je od Demona nechám si jí. Natáhla jsem k němu krk a pečlivě mu olízla tvářičku. Nasála jsem jeho vůni, abych jí už nikdy nezapomněla.

Tábor
Jeho lichotky mi zvedaly sebevědomí. ,,Moc to nepřeháněj, spousta vlčici je hezčích než já.'' lehce jsem ho zuby chytla za ouško a laškovně zatahala, ale tak aby ho to nebolelo. Chvíli jsem se zamýšlela nad jeho otázkou a rozhlédla se kolem. ,,Půjdu tam kam mě dovedeš.'' řekla jsem odhodlaně a spokojeně zavrněla když se o mě otíral. Byla jsem zvědavá kam mě Demon zavede.

Tábor → Temné skály → Před doupětem Demona
,,Dobře, když myslíš. Pro mě jsi nejkrásnější vlk ty.'' pousmála jsem se. Na všechno co řekl jsem přikyvovala. Zajímalo mě kde bydlí a jak to u něj vypadá. V tichosti jsem se rozešla po jeho boku. Nasála jsem vzduch, pomalu a dlouze vydechla. Líbil se mi už jen ten název, Temné skály. To lahodilo mým uším. Ze zamyšlení mě vytrhl hlas mého druha. ,,Ne nejsem.'' reagovala jsem téměř ihned. Líbilo se mi jak byl starostlivý, snad jako by tohle všechno byl jen sen. ,,Je tu celkem pěkně.'' zkonstatovala jsem a rozhlédla se.

Před doupětem → Demonovo doupě
Uchechtla jsem se nad tím jak rychle vběhl do doupěte. Pomalu jsem se rozešla za ním. Ve vchodu jsem se zastavila, rozhlédla se a zavětřila. Má opatrnost je prostě strašná. Na stropě mě zaujaly ty zvláštní výrůstky. Nemohla jsem si vzpomenout jak se to jmenuje, ale bylo to velmi zvláštní. Odtrhla jsem od toho zrak a rozešla se za Demonem. Tolik vybavení tady. uchechtla jsem se v duchu. V mém doupěti je jen udusaná hlína. Po jeho polibku jsem mu začala olizovat tlamičku. Krátkými přesto pečlivými a něžnými tahy. ,,Máš to tu skvělé.'' špitla jsem.

FREYA
Hranize I/Z
Vlk vypadal mile, tedy rozhodně mileji než tamti bručouni ze Zeiss. ,,Ne ... No vlastně ano, fénixe a Luka.'' zamumlala jsem lehce zmateně a znovu si bystré prohlédla jeho bizardní vzhled. ,,Neviděl jsi někoho z nich?'' zeptala jsem se s nadějí v hlase. Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nikde, krom nás dvou. ,,A co ty jsi vlastně zač?''zavrtěla jsem ocasem.

Hranice I/Z
Zvedl se pomalu ze země a usmál se. ,,Nedávno jsem byl v Fénixovi, ale žádného Luka." nepatrně se zamračil.,,Luke? Kdo to asi je? Nějaký vlk?" pomyslel si a pohodil ocasem. ,,Kdo jsem? Co jsem? No jsem Aletosu, a co ty?" zeptal se s jiskřičkami v očích.

,,Ne, ne, ne.'' rychle jsem zavrtěla hlavou. ,,Fénix je stříbrný pták. A Luke má takovou modrou čupřinu, chodí s ním dva psi a je to člověk.'' vysvětlila jsem co přesně hledám. Při vzpomínce na Lukovu ofinu jsem se uchechtla. ,,Já jsem Freya la Mariette.'' uculila jsem se. ,,Jsi zdejší?'' vystřelila jsem otázku. Mě se ta klapačka nezastaví a nezastaví...

Doupě
,,Hlavně by se mělo líbit tobě.'' ušklíbla jsem se. Vzhlédla jsem, abych se ještě jednou podívala na ty výrůstky na stropě. Bylo to zvláštní jak se něco takového může udělat. Přišla jsem k němu a posadila se hned vedle něj. V tom se v doupěti objevilo nějaké mýtické stvoření s orlem na zádech. Vzpomněla jsem si na svého lavellana. Kde jsi Sare? pomyslela jsem si nervózně. Ještě v táboře byl se mnou. ,,Jak se na to leze?'' zeptala jsem se a ukázala na houpací síť.

,,Však právě, Pojď se mnou, zavedu tě do té smečky." zakřenila se a ještě chvíli zůstal stát na místě. ,,Lehoučký cíl, naivka, bude to hračka. Hrát si na toho hodného a milého vlčka, a pak..." na moment se objevil trumfální výraz v jeho tváři. Zazubila se a dal se do chůze. Ocasy táhl po zemi jako kus špinavé hadry. ,,Jestli si pospíšíme stihneme tam dojít ještě dnes!" zavolal a cukla hlavou směrem ke smečce Zeiss.