Příběh smečky Ishimura I.

Brloh-Tábor

,,Veď ja idem." povedal som a bežal som za svojou drahou partnerkou. ,,Tenuška?" spýtal som sa a pozrel som sa na svoju lásku. Bolo to prenádherné, hoci bola vychudnutá. ,,Tak čo, zlato, pôjdeme?" povedal som. ,,Starala sa o ňu moja kamarátka Maysie, a je asi s ňou." povedal som, švihol som chvostom a pozrel som sa na na svoju drahomilovanú vlčicu.

Batawská.s.ř

Už jsem viděl jak se ve vodě prošmykla ryba, hned ale zmizela. No ale kvůli vlkovi který za mnou přišel. Byla hnědá, a měla taky křídla. Zakoulel jsem očima. ,,Vyplašila jsi mi jídlo" Řekl jsem drze. ,,Co potřebuješ?" Zatřepal jsem hlavou. A protáhl si křídla. ,,Potulujuji se na území déle a tebe jsem tu ještě neviděl, asi jsi nová co?" Řekl jsem a doufal že to nevyznělo drze, nebo jsem snad chtěl aby to vyznělo drze? Je celkem fajn. Pomyslel jsem si i když jsem ji ještě ani neznal.

Hned jak jsem k němu přišla, tak jsem mu vyplašila jeho jídlo a hned jsem mu řekla, ,,Jejda, promiň, to bylo tvé jediné jídlo ? Moc se ti omlouvám. Potřebovala bych vědět kde to vlastně jsem, jo a ano jsem tu na území nová, nedávno jsem přišla." Usmála jsem se a sedla vedle něj. Doufám že na mě není nějak naštvaný. Pomyslela jsem si. ,,Ehm, chceš tady být o samotě nebo můžu být tu ?? Mohl by jsi mi to tu trochu ukázat, přece jenom tady jsi dýl než já." Řekla jsem mu přátelsky a doufala že ho neobtěžuju.

,,Děkuji že mi pomáháš, jsi velmi hodný vlk." Pověděla jsem mu, když jsem viděla že odlétá tak jsem se ani nerozhodovala a rozběhla jsem se a vzlétla jsem. To je nádhera ! Pomyslela jsem si, když jsem pod sebou viděla ten krásný lesík. ,,Jinak, jmenuju se Mettew, můžeš mi říkat Mett. Těší mě Grancere." Poté co jsem se mu představila, tak přistál na nějaké pěšince mezi stromy v Lese Niwatských srn, nebo tak nějak. Hned jsem také přistála a zeptala se ho. ,,Kolik ti je let ? A jak dlouho se potuluješ sám po světě ?" Je strašně milý a ,,sladký". Ano Mettew, sice se s ním neznáš, ale příjde mi už teď jako dobrý kamarád. Řekla jsem sama sobě.

Po dobrom jedle som si sadol a pozoroval okolie. Nič sa nedialo. A to bolo deprimujúce. Tak som vliezol do rieky. Zostal som tam nehybne stáť, a pozoroval ryby ktoré tam plávali. Nakoniec som zasa vyliezol z vody, a pozoroval okolie. Nuda bola čím dal väčšia. Až doslova posadnutelná. Už som nevedel čo robiť, tak som z celých pľúc zavil. A začal som sa smiať. 

Já a hodný? Jak kdy holka, jak kdy. ,,Nechci tě děsit ale dávej si na mě pozor." Řekl jsem a snažil se jí nevystašit. ,,Hezké jméno Mettew." Možná by byla dobrá kámoška je celkem fajn. ,,Jsou mi čtyři roky, po světě se potuluji sám necelý rok." Uvědomil jsem si jak ten čas letí, přijde mi to jako by to bylo včera co jsem poprvé opustil doupě. Rozběhl jsem se proti ní, možná to vypadalo jakobych chtěl útočit. Kousl jsem do vzduchu. Byla to celkem krutá výzva ke hře. Zavrčel jsem, svalil jí k zemi a následně se zvedl a rozběhl se aby měla šanci se zvednout a něco podniknout.

Skočila mi po ocase, trochu to štíplo ale bylo to jen ze hry.  Zamával jsem ocasem. Najednou jsem se zamyslel nad otázkou. Proč si na mě dávat pozor? ,,Nejsem svatoušek." Neměl jsem za potřebí probírat mé osobní problémy z cizí vlčicí. Otočil jsem se k ocasu a lehce ji žďuchl hlavou aby mi ocas pustila. Možná to byl náznak mé zlé strany která zase převažuje nad tou hodnou. ,,K vodě jít můžeme, nemám problém. Ale až později." Mé tlapky se dali do pohybu. Na mysli jsem měl procházku. Jenže jsem začal krčit psysky. Už zase nevím kdo jsem a co jsem, nebo co mám dělat. Přidal jsem do klusu a doufal že si mého bručení nevšimla. Řekl jsem tedy úplně náhodnou otázku abych rozptýlil atmosféru. ,,Máš rodinu?" Promluvil jsem co nejméně zle.

Když mi řekla že není svatoušek, tak jsem přemýšlela jak to myslí, ale když mi neřekl víc zřejmě to nechce rozebírat. ,,Že nejsi svatoušek ? Věřím v to že až tak zlý nejsi." Jsem mu odpověděla a najednou ve mně bliklo a pomyslela jsem si. Počkat, počkat, počkat, on je černobílý, není svatoušek a někdy vydá zlé zvuky, doufám že není povahou půl na půl, ale to je asi jen moje hluboké domýšleni. ,,Dobře, tak teda zítra k vodě můžeme jít, jsem docela unavená. Nelehneme si sem a nepopovídáme si o životě ?" Chtěla jsem navázat seznamovací kontakt. ,,Jo a rodinu ? Ehm, no... já... Nechci o tom moc mluvit promiň. Ale ty jetli chceš můžeš mi něco o tvé rodině říct, jestli nechceš nemusíš." Nechci o své rodině s nikým mluvit, leda tak s mým partnere, jestli vůbec bude. 5ekla jsem si v duchu a doufala že jsem něco z toho neřekla nahlas.

,,Už se nevyptávej!" Vyjel jsem po ní. Přehnal jsem to, tohle jsem přehnal. Přešlapoval jsem. Já vím kdo jsem, já vím kdo jsem. Uvědomil jsem si že se na něco zeptala, ale na co jsem nevěděl byl jsem moc zamyšlený. Ze začátku jsem vypadal celkem zmateně. Ale potom jsem kývl ačkoliv jsem nevěděl oč se jedná. ,,O rodině mluvit nemusíš je to v pohodě." Vůbec nevim jestli se chovám zle nebo normálně. Lehl jsem si a tak nějak jsem poznal že si chce povídat. No proč ne. ,,Jaká je tvá oblíbená barva?" Zeptal jsem se na takovou, běžnou otázku. ,,Moje šedá." Protože neznamená ani zlo ani dobro ale něco mezitím. Dopověděl jsem v duchu. A rozklepal se. Ani nevím proč byl to takový zvláštní studený pocit. Možná šlo o společnost někoho kdo si se mnou chce probrat minulost a podobně. Přesně o tom mluvila ta vlčice. Je jen na tvých přátelích aby tě podrželi. Zapadá to do sebe. ,,No, o rodině kdyžtak jindy." Řekl jsem trochu později než byla otázka položena.

Ešte dlhšiu dobu som tam zostal, ale nikto nikde. Rozhodol som sa ísť zasa do lesa kde som bol predtým. Posledný krát som sa obzrel, a pomaly som si to vybral cez lúku k lesu. O chvíľu som bol pri lese. Zacítil som cudzie pachy ktoré som ešte necítil. Zostal som zatiaľ pre istotu pred lesom. Rozmýšľal som či mám ísť do lesa alebo pôjdem po kraji lesa niekde inde.

,,Nevím proč jsi po mně vyjel, ale nebudu to moc rozebírat." Řekla jsem mu neustaraně. Najednou si začal přešlapovat a něco si tam brblal, ale nevěděla jsem co. ,,Jsem ráda že ti nevadí, že o tom nechci mluvit." Usmála jsem se, zeptal se mě na otázku, tak jsem mu odpověděla, ,,Moje nejoblíbenější barva je tyrkysová, jde to vidět na křídlech a na konečcích ofiny." Jsem ráda že se o toto zajímá, aspoň se více poznáme. ,,Hm, šedá, zajímavý výběr, taková, no, jak jenom to říct, taková zajímavá i nezajímavá, proč je ta tvá zrovna šedá, smím-li se zeptat ?" Najednou se Grancer začal klepat. Proč se klepe ? Je mu snad zima ? Tak jsem se ho na to taky zeptala. ,,Grancere ? Tobě je zima že se klepeš ? Nebo co se děje ?" Teče mu po těle pot, buď mu je teplo, nebo zima. ,,Snad nejsi nervozní z přítomnosti vlčice, hihi." Trošičku jsem zavtípkovala. ,,Chápu, možná jsi na tom s rodinou stejně jako já, ale nebudu se o to zajímat." Odpověděla jsem Grancerovi. Sice mě to zajímá, ale nebudu ho nutit, pokud nechce. Řekla jsem si v duchu.

Polkl jsem a koukl se jí do očí. Tyrkysová je fajn. Celkem jsem váhal zda jí říct proč šedá, mohlo by jí to dojít nebo jí to už došlo. ,,Protože šedá neznamená ani dobro a ani zlo, je to barva přímo mezi tím." Vzdychl jsem, no a je to venku. To co se děje a jak sem náladový by poznal každej. Jen doufám že se nebude moc starat protože ona tu pusu nezavře, ale ne že by mi to zas tolik vadilo. Aspoň se máme o čem bavit. ,,Mě  není, počkat ano je mi trochu zima." Pokusil jsem se zakcat mou chybu. Ale moc dobře jsem věděl že se potím. ,,Zapomeň, vlčice jsou lepší kámošky než vlci. Mám to otestovaný." Trochu jsem se zasmál. Naklonil jsem hlavu a uviděl květinu. Sněženku pokud se nemýlím. Moc se v tom nevyznám. A po ní lezl malinký pavouček. Poté se přitáhl na můj čumák a já zašilhal. Lehtalo to a nemohl jsem si podrbat čumák takže jsem si pšikl a pavouček spadl do trávy. ,,Všechno ožívá. Začíná pravé jaro." Jaro mám celkem rád, až na ten hmyz. A taky mi vadí že je všude rušno. Dobře, jelikož při povídání je to celkem nuda zahrajem si na hoňku. Rozběhl jem se do křoví. Ona musela poznat že teť to bude hra při které mi nerupne v bedně. A tak jsem běžel kličkoval mezi stromy a čekal jestli mě chytí. Někdy jsem naschvál zpomalil a ohlédl se jetli ji neuvidím.

,,Ani dobro ani zlo ? To nechá.. asi chápu, proto jsi černobílý,.." A v tu chvíli mi bylo vše jasný, proč má výkyvy nálad, proč je někdy takový a někdy zase makový. Jestli že má na šedá souvislost s jeho zbarvení srsti, tak už mi je vše jasný, ale to neznamená že odejdu a nechám ho tu, až se více seznámíme, tak mu s tím aby to ,,zlo" překonal. Jestli je vůbec půl na půl s povahou. Váhavě jsem o tom popřemýšlela. ,,Tobě je vážně zima ? Možná jsi ještě vymrzlý ze zimy." Odpověděla jsem mu na to, co mi říkal. Řekl mi že na to mám zapomenout tak tedy ,,zapomínám". ,,Dobře, zapomenu na to. Divil by ses jak strašný můžou být vlčice, to já jsem oproti nim, jak to říct, ještě dobrá a.. neukecaná ?" Nevěděla jsem jak to říct, tak aby to nevyznělo tak divně, tak jsem se u toho ještě trošku pousmála. Grancer naklonil hlavu na malý kvítek a byl na ní malinký roztomilý pavouček, který mu vylezl na čumák, za chvilku ho odfoukl a on odletěl do měkké a čerstvé travičky. ,,Já jaro, hmyz a to všechno miluju ! Je teplo, můžeš se čvachtat ve vodě a hrát si s hmyzem. To je to nejlepší !" Řekla jsem mu. Za chvilenku se rozeběhl do křoví. Zřejmě si chce hrát na hoňku. Řekla jsem si v duchu. Tak jsem se tedy za ním rozeběhla taky, jenže on jak se časem zastavoval aby asi zkontroloval jestli mě vidí, tak jsem do něj narazila a svalila jsem se na zem. Spadla jsem na tlapku, docela to bolí. ,,Au !" zavyla jsem. ,,Grancere, pomůžeš mi vstát ? Docela to bolí, asi to bude jen naražený, ale teď to bolí. Dodala jsem k zavytí. Za chvilku se mi tam začala dělat nějaká modrá skvrna a měla jsem tlapku o malinko větší. Snad mi pomůže. Pomyslela jsem si.

Znovu jsem se otočil a ona do mě vrazila. ,,Pomiň!" Řekl jsem trochu panicky, stěžovala si na bolest tlapky. Chtěl jsem jí zvednout a to tak že jsem se dostal pod ní a snažil se jí zvednout. Ze začátku bylo vše v pohodě. Pak my ale podjeli tlapky a já ji svalil na záda. Stál jsem nad ní a naše hlavy byli nezvykle blízko u sebe a já se jí koukal do očí. To trvalo celkem dlouho dokud jsem nezačal přemýšlet hlavou. Sakra! Gracere co děláš? Znáš jí sotva dva dny a už s ní pomalu randíš?! Zatřepal jsem hlavou a slezl z ní. Potom jsem to skusil znovu a tentokrát jsem ji zvedl. ,,To co se před chvilkou stalo, no já." Zakoktal jsem se a tak jsem to nechal být. Podepřel jsem ji a pomalu jsme se dostali na pěšinu. Položil jsem ji do měkkého mechu a koukl jsem se na její tlapku. ,,Ona modrá?" Něco podobného jsem nikdy neviděl. Naklonil jsem hlavu a znovu se omluvil. ,,Promiň, bolí to moc?"

,,V pohodě, ty se neomlouvej, to já, měla jsem zabrzdit, děkuji že mi pomáháš." Usmála jsem se na něho. Začal mě podepírat, ale potom to neudržel a svalil mě na záda. ,,Jsi v pohodě ? Vím že jsem docela těžká, to asi každý vlk." Než jsem to stačila doříct, tak naše hlavy byla až moc blízko než bývají. Začala jsem rudnout. Ale ne, rudnu, zrovna teď ne ! Snad si ničeho nevšimne. Pomyslím si o probíhající situaci. A za chvilenku se pokouší znovu mě zvednou a naštěstí se mu to podaří. ,,Vykašli se na to co se stalo, vím že to bylo omylem, přece se známe teprve dva dny." Až jsem to dořekla zasmála jsem se tomu aby to nevypadalo, jakože mi to vadí. Položil mě do měkkého mechu, bylo to příjemné. ,,Ještě jednou děkuji moc. Jo modrá, nevím co se děje, snad bude v pořádku. Nemusíš se mi znovu omlouvat, sice to bolí dost ale dá se to přežít, tak za dva až tři dny to bude v pohodě, budu s tím hýbat." Jsem tak ráda že mi pomáhá. Pomyslím si. Začala sjem být docela ospalá, sice není noc ale po všem co se stalo. ,,Grancere, jsem docela unavená po tom co vše se odehrálo, neodpočineme si na chvilku ?" Zeptala sjems e ho a čekala na odpověď.