Příběh smečky Kirigakure I.

SORRIN

ZJ

Byl jsem rád, že to vzala s úsměvem. Proto jsem se též usmál a též se představil: ,,Sorrin de Avec." Vlčka - Darkness - odešla s ustaraným výrazem ke své bílé kamarádce. Přesto mi nevadilo, že odešla. Je milá - právě proto mi k ní její 'temné' jméno nesedělo. Stačí jen počkat, až si dořeší své problémy. Zahlédl jsem tu vlčici, která byla středem pozornosti. Vypadala smutně a já měl chuť za ní přijít a též ji utěšit. Ale nechtěl jsem se jim tam plést.

Doupě -> ZJ

SORRIN

ZJ

Podíval se za nově příchozím vlkem, který výskal na celé jezero. Natočil jsem hlavu na stranu a s touhou po společnosti jsem se k němu rozběhl. Drápy jsem zarýval do ledu, abych neuklouzl. ,,Zdravím!" pozdravil jsem s zabrzdil poblíž něj. Zasykl jsem, když jsem si o led odřel polštářky.

SORRIN

ZJ

Zíral jsem na tlapku, která mě už najednou nebolela. Pohledem jsem kmital mezi vlkem - Aletosem - a uzdravenými tlapkami. ,,V-vždyť to nebylo nic, co bych nepřežil... Ale děkuji," pousmál jsem se. ,,Sorrin de Avec," představil jsem se s lehkým úsměvem. ,,To byla tvá magie?" zeptal jsem se na otázku, na kterou už jsem snad předem znal odpověď. Sám jsem si zrovna vzpomněl svou magii, kterou jsem nepoužil ani nepamatuju.

Skály Roxynor
Zavrtěla jsem špičkou ocasu a maličko se odtáhla, abych si Varga mohla znovu prohlédnout. Sice jsem to dělala už tolikrát, že jsem ho musela znát celého nazpaměť, ale nikdy mě to neomrzelo. Byl mohutný a od pohledu silný, musel budit velký respekt. Jenže proč bych se ho já měla bát? Ve skutečnosti dokázal být neskutečně laskavý, až by se to někomu mohlo zdát nemožné. Tiše jsem se rozesmála. Když chce, dokáže zlepšit každou situaci. "Jo jo, bude to parádní." horlivě jsem pokývala hlavou a jemně Varga zatahala za ucho. "Pamatuješ, jakou přezdívku jsi dostal, když jsme poprvé založili rodinu?" Nenechala jsem ho odpovědět. "Svatoušek." Zazubila jsem se sledovala jeho reakci. Stále jsem si nebyla jistá, jestli ho ta přezdívka baví, nebo zlobí.

SORRIN

ZJ

Trochu nervózně jsem se usmál. ,,Jo. Jo, jsem. Narodil jsem se hnedle u druhého jezera." Nelámal jsem si hlavu s tím, jak to zjistil, i když jsem byl cítit všemi smečkami. Samozřejmě ze mě bylo Kirigakure cítit nejvíc, jelikož zde jsem strávil nejvíc času. Taky mi vrtalo hlavou, kde by mohl být zbytek sourozenců a máma s tátou. ,,A... ty jsi asi z daleka, což?"

Aletosu

SORRIN

ZJ

,,Aha," řekl jsem krátce. Zapřemýšlel jsem. že bych šel najít mamku. Tak jsem obrátil směr tábor a na vlčka se ještě usmál. ,,Už asi půjdu. Chtěl bych... někoho najít," vysvětlil jsem a ještě slušně řekl: ,,Ahoj!" Bez rozloučení bych snad od nikoho neodešel. Vběhl jsem do tábora jako velká voda a hledal tu, která mi dala život.

Uběhla už nějaká doba od toho, co jsem naposledy otevřela oči. Avšak nějaký ten vnitřní hlásek mi stále napovídal, že má dlouhá nevědomost není znak přicházející smrti. Odlepím od sebe oční víčka a na svět vykouknou dvě azurové oči, které zamrkají a zatěkají kolem sebe. Povšimnu si černo-modrého těla spočívajícího vedle mě a na tváři se mi usadí široký úsměv. Olíznu svému druhovi něžně ouško a zametu ocasem několikrát zem. Od posledního setkání s mojí rodinou tu však členové ubyli. Má vlčata tu už dávno nebyla a jejich pach se dávno vytratil. V očích se mi zableskne lítost, že jsem s nimi nestrávila více času, ale věděla jsem, že dřív či později by nakonec stejně vyletěli ze svého domovského hnízda.

SORRIN

Tábor

Rozběhl jsem se doprostřed tábora, tam se porozhlédl, ale nic. Samí neznámí vlci, některé jsem znal od letmého pohledu, když jsem byl ještě vlče. Kde asi mohla být Hexy? A Soifon s Arytasem? Freyu jsem naposledy viděl ve Stříbrném fénixovi. Vyskočil jsem do vzduchu a mávl křídly. Kroužíce nad táborem jsem jej propichoval azurovýma očkama - nikdy jsem nevěděl, jestli se víc podobají mámině nebo tátově modři v očích. Píščito-černý záblesk stačil k tomu, abych nesletěl střemhlav dolů. ,,Mami!!" vykřikl jsem s jiskřičkami v očích a dosedl na zem. Hned jsem doběhl těch pár metrů a s šíleně se vrtícím ohonem jsem mámu objal. Zuriel se zachvěla mým štěstím.

Dumala jsem nad všemi událostmi a taky nad tím, kam by se má vlčata mohla zatoulat. Jakožto matka jsem si obyčejně dělala starosti, zda se jim něco nestalo. Co když je někdo zranil? Co když odešli do Věčných lovišť a já o tom nevím? zakňučím v duchu a s pohledem na mém druhovi se posadím abych si narovnala záda. Zamžourám před sebe a pozvednu hlavu jakmile zaslechnu pleskání nepřirozeně velkých křídel. Zaměřím se na siluetu nad Táborem, která zamířila přímo ke mě. Zorničky se mi trošku zděšeně zúží a sleduji vlka, který přistál přede mnou. Nestačím ani zamrkat když v tom dospělém vlkovi poznám mého maličkého prvorozeného synka Sorrina. Srdce mi vynechá pár úderů a oči se v samém údivů vykulí. "S-Sorrine?" vykoktám a prudce vydechnu, jakmile mě zaplaví jeho hřejivé teplo a nozdry zachytí jeho příjemný pach, který měl menší příměs i toho mého. Zavřu oči a horlivě přivinu svého syna k sobě. Ocas se mi začne nekontrolovatelně hýbat ze strany na stranu. "Synáčku můj!" zavyju radostně a z očí mi steče několik slz štěstí. Začnu mu hbitě olizovat tváře mezitím, co na něj hrnu otázky. "Kde jsi byl? Nejsi zraněný? Povídej!" 

SORRIN

Tábor

Nestačil jsem si ani složit křídla a už jdem mamince z tváří oblízl pár slz štěstí. ,,Mami neboj, nic mi není," usmál jsem se a i když jsem dal ocasu povel, aby přestal, vrtěl sebou dál. ,,Spala jsi moc dlouho. Cítil jsem, že bych mohl jít zkoumat dál. Tak jsem letěl do smečky Stříbrného fénixe. Tam jsem potkal Freyu," začal jsem popořádku. ,,Pak jsem letěl do Ishimury. Seznámil jsem se s pár vlky a letěl... do Zeiss." Tenhle úsek cesty nebyl nejlepší. ,,Plánoval jsem jenom se tam zastavit jen na chvíli. Ale jakýsi vlk mě vyzval na souboj. Nic vážného se mi nestalo - jen jsem jednou hezky spadl na zem." Na skálu, ty hloupej! otřepal jsem se. ,,Zbylo mi pár jizviček, ale to zakryje srst. A tam jsem vyvolal patronku. A zachtránila mě. Zachránila mi život," ukončil jsem a Zuriel přikývla. 

Tábor

Ako som tam tak stála a obzerala som sa po území ktoré bolo mimochodom veľmi pekné. Bolo to zatiaľ jediné územie ktoré som videla. Takže som to nemala s čím porovnávať ale možno sa mi pošťastí uvidieť aj iné a keď nie tak sa nič nestane.
V tom som uvidela ako sa ku mne niekto blíži. Teraz som nevedela či je to nepriateľ alebo priateľ. Ale keď ma pozdravil a opýtal sa ma či sa chcem pridať do Kirigakure tak som sa na chvíľu zamyslela. Dlho som ale nerozmýšľala a prikývla som. „Ahoj. Ano teda aspoň nad tým rozmýšľam že by som sa pridala ale ešte nie som 100% rozhodnutá.“ Poviem a potom si ho poriadne poobzerám. Bol to čierny vlk ktorý na prvý pohľad nevyzeral hrozivo ale zdanie môže klamať ale potom ako ma pozdravil tak som si myslela že nie je zlý. Tak dúfam že sa nesklamem a on nebude zlý.

Všimol som si, že rozmýšľa. Nebolo to dlhé. Veľmi neváhala nad svojou odpoveďou. Pousmial som sa. "Aha. No, Kirigakure je snáď najpočetnejšia svorka. Nemá síce obrovské územie ako Vyhnanci, no sú t milí vlci a alfy sa o Kirigakure starajú," žmurkol som na ňu a zapozeral sa na nebo. Už tu bola jar. Vlčica mala zvláštne sfarbenie. Asi nebolo zvláštne, no také som ešte na Niwate nevidel. Áno, čierna, sivá aj biela boli úplne obyčajnými farbami, ale takto rozložené. "Som Denn... Denn de Mal," predstavil som sa tuláckej vlčici a vystrúhal akú-takú poklonu. "Dúfam, že sa k nám pridáš," riekol som napokon.