Příběh smečky Kirigakure I.

Louka Moudrých

Probudil jsem se. Ležel jsem na zádech ve sněhu a když jsem otevřel oči, měl jsem pocit, že mi je sluneční paprsky asi každou chvílí vypálí, takže jsem je musel zase rychle skrýt pod očními víčky. Zamručel jsem a překulil se na břicho, přičemž jsem nechtíc zabořil svůj obličej do chladného sněhu. To mě pořádně probudilo. Vyjekl jsem a zase hlavu ze sněhu zvedl a začal vrtět hlavou, abych se sněhu, který se mi na srst na obličeji nalepil, zase co nejrychleji zbavil.

U tábora -> Tábor

,,Zajímavé...?" odpověděl jsem jen, když mi pověděla, jak k té věci, která se jí houpala na krku, přišla. Náhle jsem ucítil přítomnost někoho dalšího a hned na to opravdu uslyšel čísi kroky. Otočil jsem se a uviděl jakousi bílo-fialovou vlčku. Nevím proč, ale již od pohledu mi nebyla moc sympatická. O to nesympatičtěji se mi jevila, když k nám napochodovala a hned se s námi snažila dát do řeči. Neměl jsem takové jedince rád. Sklopil jsem uši a snažil se nedávat najevo své překvapení, když jsem zjistil, že své jméno si zřejmě dala sama. Bez rozloučení jsem začal pomaličku odcházet, až jsem se od Hilary a té druhé, Ester, vytratil úplně.

Usmála jsem se na Angela, za jeho reakci jsem byla moc ráda. Když se partner přiblížil, darovala jsem mu jedno velké oblíznutí na hlavě a lehce jsem zamávala špičkou ocasu, který byl stále okolo malého vlčete. "Ano, přesně tak. Děkuju za to, že jsi k tomu tak vlídný a že jí přijmeš. Děkuju za všechno," uculila jsem se. Mé tělo bylo naplněno tím krásným pocitem, jakoby byla opravdu má vlastní. "No, ale jak to tedy uděláme s tím mlékem?" opět můj výraz nahradil ten starostlivý. Věděla jsem, že teď jí ho dát nemohu, protože je to nemožné.

Skály Roxynor
Doslova jsem na Vargovi visela očima, ale snažila jsem se nedávat nervozitu najevo. Proč jsem nervózní, když se známe tak dlouho? Možná proto, že...sakra, nevím. Ovšem pak jsem se doslova rozzářila štěstím. Sama sebe bych v tuhle chvíli přirovnala k žárovce, protože štěstí, které jsem cítila, že mě muselo sálat jako teplo z ohně. Zasmála jsem se jako naprostý blázen a povalila Varga na zem. Olízla jsem ho na tvář a pevně ho objala. "Tentokrát to bude lepší. Žádná Taiga a její hloupé kamarádky." slíbila jsem mu s úsměvem.

Přešli pomyslnou čáru oddělující Ishimuru a Kirigakure. Okolní krajina se moc nezměnila. ,,Modžjínový les? Tam je Blix? A jak mu mám žíkat? Strejda či jeň Blix?" zeptala se a mrkla po očku na May. Chlad se marně snažil dostat pod kůži Tsuri. Vlčka vydechla pár obláčků páry. Tsuri si oblízla čenich a dala se do klusu. Z veselé obíhala kolem May.

Doupě - Tábor

Náhle jsem si všimla vlka. Nebylo na něm nic nezvyklého, co by se týkalo srsti. Avšak byly tu dvě věci. Zaprvé, vypadal hodně sklesle. Určitě ho muselo něco trápit. No a potom - viděla jsem jeho pohublé tělo. To dohromady vytvářelo něco, co mě nutilo tu jen tak nečekat a pomoct mu, pokud je to ještě možné. Přiťapkala jsem až k němu, dračí křídla složená u těla. Odfoukla jsem červenou ofinu, která se mi pletla ve výhledu, a rozhodla jsem se přestat mlčet. "Um, zdravím. Jsi v pořádku? Stalo se ti něco?" zeptala jsem se a zvědavě jsem naklonila hlavu. Možná, že jsem byla dospělá, ale v něčem jsem se cítila spíše jako vlče, jen bez upištěného tónu.

(Mook) Tábor

Vlk se usmál, ale skoro z donucení, asi mu do úsměvu zrovna nebylo. Poznala jsem to, moje mamka se trápila často a vždycky, když mě viděla, byla nadšená. Tohle bude asi trochu jinak. "Ne, to teda není!" protestovala jsem. "Nic, kvůli čemu se trápíš, přeci nemůže být jedno. Vím, že se neznáme a tak, ale... Chtěla bych ti pomoct. Řekneš mi, o co jde?" ptala jsem se s úsměvem. Často jsem si ani neuvědomovala, že jsem se chovala k naprosto cizím, jakobych je znala, a už jsem se setkala i s tím, že jim to bylo nepříjemné, a proto jsem dodávala i ty věci, které se k tomu vztahovaly. Kvůli tomu jsem se někdy zakoktala, ale to se mi teď naštěstí nepovedlo.

Už když začal, pocítila jsem vnitřní naplnění. Tak takové je to, pomáhat druhým? Neměla jsem teď čas vyptávat se sama sebe, místo toho jsem si vyslechla, co vlk říkal. "Jaký to byl úkol? Třeba jí můžeme najít!" ňafla jsem povzbudivě. Avšak říkal, že je to už nějaký čas. To nebylo zrovna dobré, mohla už být pryč. "Určitě jí najdeme, musíme," zakňučela jsem ještě, skoro jako bych teď uklidňovala sama sebe, ale tak to nebylo. Tikla jsem pohledem na jeho břicho. "Ale nejdříve... co si takhle zalovit?" zvedla jsem ocas a krátce jsem s ním zavrtěla. Samotnou mne stíhal hlad. "Mimochodem, jmenuju se Kyurabi, Nirakebe."

MOOK

,,Myslím že přivést nějakého Aiteho nebo tak nějak." pověděl pološeptem a zvedl se ze země. Na lov? He... To by bylo fajn. Najíst se dosyta. pomyslel si a kývl nad otázkou vlčice. ,,Kam půjdeme?" zeptal se a pokývl hlavou směrem k východu z Tábora. ,,Těší mě Kyurabi, já jsem Mook." představil se a pohodil ocasem.

"Uh, tak to nám asi cestu, kam tvá partnerka šla, neukáže," pomyslela jsem si trochu smutně za vlka. Chtěla jsem mu pomoci, momentálně jsem ale nevěděla, jak. "Můžeme jít do Lesa Kirigakurských srn. Je kousek odsud, vlastně, tam tím směrem," pokynula jsem hlavou tam, kde se les nacházel. "Vážně, půjdeme jen chvíli," přislíbila jsem ještě a počkala jsem, jestli bude souhlasit nebo jestli chce lovit něco jiného v jiném prostředí. "A ráda tě poznávám, Mooku," usmála jsem se.

Přikývla jsem, když zavelel, abychom šli. Dala jsem se do kroku, stále jsem měla ale našpicované uši, abych slyšela, co říká. "Um, ne. Sice jsem se tu narodila, ale ještě nevím, kam půjdu. Uvažovala jsem totiž u Ishimuře. No a tady... jsem byla na návštěvu za mamkou a taťkou," řekla jsem. Sama jsem nevěděla, jak je to s vetřelci, ale viděla jsem více vlků, co to dělali, a proto jsem měla v hlavě to, že se to smí, když se vlk rozhoduje. Nebo ne? Vlk se sice usmíval, ale zdálo se mi to spíše jen tak, že chtěl být šťastný. Musela jsem mu přeci pomoci! "V tom táboře jsi jí viděl naposledy?"