Příběh smečky Kirigakure I.

Tábor
Kroužila jsem okolo stromu. Tedy Daila. Tak jsem okolo něj udělala alespoň sto koleček a když jsem zastavila motala se mi hlava. Raději jsem si sedla a opřela se o kmen stromu. Přiletěla jsem i Pea ,která si ihned musela sednout na hlavu. Povzdechla jsem si a zase se zvedla.Sešla jsem kopec dolů a šla jít do hlouběji do tábora. Zase jsem se schovala pod strom a pozorovala ostatní. Nikoho z nich jsem pořádně neznala ani neviděla. Zavřela jsem oči i přes to že jsem byla stále ostražitá.

S úsměvem jsem přikývl. „Výborně, takže tě zavedu do tábora. Snad tam Aresea bude. Já jsem Aetas Volito a klidně mi můžeš tykat.“ Kmitl jsem ocasem a postavil jsem se na nohy. Dva měsíce? To je mlaďunká. Pomyslel jsem si. No, to teda je, ještě, že už nepotřebuje mléko. Odpověděla mi patronka v mé hlavě. „Eriklee, krásné jméno, zní jako jméno princezny. Tak pojď. Vezmu tě na záda, určitě jsi unavená.“ Musela putovat daleko. Tak jsem k ní došel a opatrně ji vzal do tlamy a posadil si ji na záda. Díky svým křídlům, jsem ji mohl na svých zádech udělat takovou kolébku, takže nemohla spadnout. Spolu s tímto něžným nákladem jsem se rozešel k táboru. Princezna se vezla v kočáře a já s úsmvem na čenichu jsem vstoupil do tábora vlků jako šlechtic. V táboře jsem Eriklee postavil na zem a zavětřil jsem, jestli neucítím Areseu. „Tak jsme tady.“ Kdepak je asi moje láska? Dlouho jsem ji neviděl.
Rychlost času je nekonečná, v jedné vteřině můžeš prožít celý život, stejně jako strávit celou věčnost jediným okamžikem...

Kývla jsem. Už jsem byla klidná, vlku jsem věřila. "Dobře. kývla jsem a pousmála se, když mi nabídl, že mě vezme na záda. Nad zmíněním, že mé jméno je jako jméno princezny, jsem se zamyslela. Jméno takové možná mám, ale minulost ani ne… Když mě Aetas postavil na zem, začal jsem se rozhlížet. Vypadalo to tu krásně. Mnohem lépe, než na co jsem byla zvyklá. Líbí se mi to tady.

Aresea potláčala všemožný vnútorný strach k ľuďom. Čo to vyvádzaš ? Všetky jazvy na tvojej tvári či tele ti spôsobili oni! pomyslela si a zúžili sa jej zrenice pri pohľade na toho človeka s modrými vlasmi. Vycenila tesáky a pozrela na vlka vedľa nej. „Never mu, žiadnemu z ich druhu!“ vyštekla a rozbehla sa smerom k hraniciam. Jej telo bolo pokryté starou vypelíchanou a hlavne ťažkou srsťou zo zimy, preto nebola najrýchlejšia a beh jej uberal na výdrži, aj keď nebola stará. To bol nápad! Komunikovať s niekym takým! kárala sa v mysli. Laby naťahovala ako len mohla, chvostom kormidlovala rovnováhu… snažila sa. Drápy jemne zarývala do zeme pre lepší odraz. Budem skoro doma. pomyslela si pri pohľade na hranice. Dala sa do poklusku a s vyplazeným jazykom udýchaná prišla do tábora Kirigakure, kde hľadala jej srdcu najbližšieho. -Aetasa.

Z mých vlastních myšlenek mě vytrhla jiná. Rozhlédla jsem se okolo když jsem pohledem zahlédla černý flíček . „Ahoj Lav!" Pozdravila jsem a přišla blíž k ní. Docela dlouho jsem se s ní neviděla. Tedy, neviděla jsem se dlouho s žádným vlkem takže to že mluvím zase na vlka mi přišel malinko divný pocit. Přesto jsem na sobě nedala nic znát.Pořád jsem uhýbala pohledem jinam

Ten úkol mě opravdu trápil, protože jsem kolem sebe cítila tolik pachů a nedokázala jsem rozeznat, který je který. Na chvíli jsem si sedla, abych si odpočinula a mohla pokračovat dál. Vydala jsem se k hranicím, kde už zdaleka tolik vlků nechodilo, a prozkoumávala terén. Několikrát jsem narazila na lidský výmysl nebo značku, kterou jsem s radostí zlikvidovala. Neměla jsem lidi ráda, bála jsem se jich. Na doby sucha si sice moc nepamatuji, ale vím, že lidé nás chtěli víc zabíjet než chránit.
Vrátit se zpět do tábora bylo mnohem obtížnější, než jsem si myslela. Ajajaj, asi jsem zabloudila, pomyslela jsem si a zamračila se. "Alleiro? Nevíš, kde jsme?" oslovila jsem svou patronku, která se obvykle vyjadřovala jen, když jsem se jí zeptala a to ne vždycky. Trvala na tom, že věci musím zvládat sama, jinak se nic nenaučím. Přesně tuhle metodu praktikovala i teď. "Vím to úplně přesně, ale zkus si to zjistit sama. Podívej se. Támhle daleko za touto loukou je poušť, vidíš?" promluvila a mně bylo najednou úplně jasné, kde se právě nacházíme. "písečná louka!" vypískla jsem a zavrtěla ocasem. "Přesně tak," přitakala patronka a já si vlezla mezi její křídla, aby mě mohla vzít domů.

Hige
Doupě
Spokojeně jsem zavrněl při jejím olíznutí mé tváře. ,,Ještě mi nebylo líp.'' špitl jsem s lehkým úsměvem. ,,Ještě aby ne když jsem v jednom doupěti hned vedle té nejůžasnější vlčice v Niwatu. Co v Niwatu? Na celém světě!'' laškovně jsem zahýbal ,,obočím''. Tlapou jsem si po upravil obojek a zívnul. ,,Půjdeme někam?'' nad hodil jsem. Nevadilo by mi kdybychom zůstali tady.

Díval jsem se na Roxynor, byla stále půvabná a tak dokonale ušlechtilá. Nemohl jsem se na ni vynadívat, jak se mi její krása vpíjela do očí. Vypadala tak stydlivě a křehce, avšak věděl jsem, že je to silná a pevná vlčice. Nepochyboval jsem o její síle a odhodlání čelit každé starosti a to se mi na ni velmi líbilo. Zavrtěl jsem špičkou ocasu, jenže v tom mě moje královna ohně povalila na zem a zářila štěstím, jako ta nejjasnější hvězda. "Oh ano, to máš pravdu, Roxy, nesmíme to dovolit. A kdyby přeci jen..." Ne, na nic takového jsem myslet nechtěl, bude to fajn. "...tak by byla hostina." Zasmál jsem se a olízl Roxynor na nose. "Bude to úžasné."

Probudil jsem se na nějaké kníkaní a pak mi to došlo. Asmia se probudila a má hlad. "Zlatíčko. Chvíli počkej. Ještě to vydrž zajdu do tábora se zeptat." Oblízl jsem ji na hlavě a zvedl se. Podival jsem se na Crystal a usmál. Vyběhl jsem do tábora a hledal betu nebo alfu. Uviděl jsem Betu Aetas se myslím jmenuje. Přiběhl jsem k němu. "Zdravím. Omlouvám se že ruším, ale moje dcera nebo spíše vlče které jsme adoptovali s Crystal má hlad a chtěl jsem se zeptat jestli nevíte která vlčice má zrovna teď malé a kojí." Usmál jsem se a podival na vlče dole. "Koukám že máte kásné vlčátko." Uculím se.

„No to nevím jestli pomáhá." Zamumlala jsem si a podívala se na Peu která seděla na větvi v koruně stromu. „A ,ano tohle je Pea." Povzdechla jsem si. Hyperaktivní malí ptáček ,který mě pořád otravuje. „A co ty?" Zeptala jsem se. A když si tak říkám tak jsem tolik slov najednou neřekla taky nějakou tu dobu. zmlkla jsem a dívala se po okolí. Většinu jsem si pamatovala. Asi ,ale nejhorší bylo že jsem tu nikoho kromě mě a Lav neznala. Pozorovala jsem ostatní ,ale při tom jsem měla napjaté uší pro Lav.