Příběh smečky Kirigakure I.

RITERU
MV - SÚ
Potěšilo ho, že Jessie začala výt také. Riteru ale brzy zase sklonil hlavu a tiše si povzdechl. Opět mu to připomnělo jeho a Aiteho toulky, když byli mladší. Jelikož ale Jessie přestala výt dříve než on, ladným klusem ji doběhl a omluvně se na ni podíval. Poklidně kráčel po jejím boku a pokoušel se jít tempem, které věrně kopírovalo to její. ,,Cítím se zvláštně, když ti to říkám, ovšem mám kamaráda, se kterým jsme často začali nahlas a bezdůvodně výt a... no, zůstalo mi to, i když se to může jevit jako nezvyk." Zazubil se a naklonil hlavu na stranu. Trochu ho ale znejistil její smích. Odvrátil svůj pohled kamsi do dáli a zpomalil, ale za chvíli už zase Jessie došel. ,,Mimochodem, ty ses narodila v Niwatu nebo ne?" zeptal se zvědavě.

MV → SÚ
Poslouchala jsem Riterua a přitom pomalu a opatrně kráčela dolů.  Pousmála jsem se. "To já mám taky takovou kamarádku. Většinou si vždy na cestě dáváme závody a poté se svalíme na zem a smějeme se" , pověděla jsem a s úsměvem si vzpomněla na Yllin. "Mě nebude vadit, když budeš výt" , zastavila jsem a s upřímným úsměvem koukla na Riterua. Poté jsem se zase rozešla směrem dolů. Kamení podkluzovalo, ale v pomalém tempu byl tento sestup zcela bezpečný. Cestou jsem porozovala malé skalní rostlinky a čím jsme šli níž, začalo se objevovat více keříků. "No, já se narodila mimo Niwat. V jedné krásné smečce, které vládli mí rodiče. Měla jsem moc ráda svou rodinu. Oni si vždy přáli Niwat najít, ale npovedlo se, tak dali tuto víru do mě. Jsem hrdá na to, že jsem je nezklamala" , usmála jsem se a vzpomněla si na mamku, taťku, Nexis, Espirita a Shadowa. Poté však přišly ty smutné události, ale to jsem momentálně nechtěla ani v nejmenším rozebírat. Koukla jsem na Riteho. "A co ty? Pověz mi něco o své rodině" , vyzívavě jsem se na něj usmála a pokračovala pomalým tempem dál v cestě. Brzy jsme již sešli z Měsíčních vrchů a ocitli se ve Skalách úplňku.

RITERU
MV - SÚ
Střihl ušima a přikývl. ,,Uhm, tak dobrá," pověděl a doufal, že to Jessie myslí vážně. ,,To zní zajímavě," řekl uznale a z jeho hlasu se dalo poznat, že to myslí zcela vážně a že ho Jessiin původ zaujal. Ani nevěděl, proč se o svých rodinách doposud nebavili. ,,Já?" Když se sám ptal nenapadlo ho, že by mu Jessie mohla otázku oplatit. ,,Nikde se tím nechlubím, nemám proč," začal nejistě, ,,ale mými rodiči jsou alfy téhle smečky." Sklopil zrak ke svým tlapám a jemně se kousl do jazyka, přičemž doufal, že si o něm Jessie nezačne myslet, že by mohl být namyšlený.

SÚ → LÚ
Keříky se postupně začaly doplňovat s malými stromky. Bylo jasné, že z nejobtížnější části terénu jsme vyšli a sestoupali jsme zase o něco níž. Usmála jsem se, když jsem zaslechla Riteruův (jak to skloňovat? ) zaujatý tón jeho odpovědi. Ne moc často jsem mluvila před vlky o své rodině, nebo se na to vlastě vůbec nedostalo. Ale s nejlepšími kamarádkami jsme o sobě věděli snad téměř vše. Pousmála jsem se a poslouchala Riterua. Poněkud mě to překvapilo, tak, až jsem zastavila. Chvíli jsem na něj koukala jako; Cože? , poté jsem však svůj výraz změnila na; To je úžasné! Mile mě to překvapilo, až se mi na tváři vyrýsoval nadšený úsměv. "Wow, to je super! Takže jsi Riteru Fireshadow Killer! Roxynor a Varg? Osobně si myslím, že Roxynor je skvělá alfa a také fajn vlčice" , mile jsem se usmála. "Varga moc neznám" , dodala jsem a pokrčila rameny. Nicméně jsem se otočila a pokračovala v cestě. "Týjo.." , dodala jsem a pousmála se. Ani bych neřekla, že celou tu dobu, od osudné chvíle až po teď, jsem po boku syna mých alf. To každopádně nemění nic na tom, že je to můj přítel. Od teď mě začal Riteru zajímat ještě víc. "Pověz, jaké je to vyrůstat v takové rodině?" Optala jsem se se zájmem. Poté jsem si však uvědomila, že jsem ten sám případ jako on. Zamračila jsem se a pomyslela si něco ve smyslu; Jsem to ale... jak můžů být tak... , ale položené otázky jsem se nevzdala. I tak mě zajímalo, jak Riteru prožil své dětství.

MK
Zamračila se, když zmínil její nohy a to že by patrně vlkům neutekla. ,,Náhodou, běhám docela rychle." Řekla na svou obranu, sama si ani neuvědomovala jak velká lež to je, při útěku by ji stačil i kmen v cestě a byla by nahraná, jelikož ve skákání na tom byla stejně jako ve běhu, špatně. ,,Třeba uznají že z nás jde taky strach a vezmou nás mezi sebe." Řekne odhodlaně, v cestě již ale nepokračuje. Představa že ji několik vlků pronásleduje a chce zbavit života opravdu nebyla nijak pěkná. Lehce se oklepala aby ze sebe dostala ten divný pocit. ,,Takže tam nepůjdeme? Po tom všem?" Zeptá se, čekajíc na konečný verdikt. Stejně jako on se rozhlédla kolem, když přitakal na její poznatek.

//Riteruův či Riteho, to jest na tobě :DD

RITERU
SÚ - LÚ
Trochu ho vyplašilo, že se Jessie zastavila v chůzi. Ohlédl se za sebe a díval na ni a nepřestával pouštět svůj jazyk. Nevěděl, jaká reakce bude následovat a docela se jí děsil. Mírně přikývl. ,,Eh, jo," přikývl a vydechl. ,,Ano, je to... dobrá alfa," poznamenal uznale a zamrkal. ,,Uhm... nevím, v jiné rodině jsem nevyrůstal, připadalo mi to... normální." Normální. Ušklíbl se, jelikož jsi vzpomněl na Taigu a Nirvanu, raději doposud Jessie neoznámil fakt, že jeho rodina je plná kanibalů a že on sám je jedním z nich. ,,A jaké to bylo u vás?"

// Dobře :DD

SÚ → LÚ
Usmála jsem se na Riterua a poté se koukla pod packy, jelikož následoval krátký, strmý sráz. Pomalu po boku jsem jej slezla a počkala na Riteho. "U nás? Nu, jak říkáš, normální. Ale mě se tam líbilo, bylo to pěkné" , odpověděla jsem a při vzpomínkách jsem se pousmála. Rozešla jsem se dál. Pomalu se začaly objevovat vyšší stromy. "Koukej Rite, brzy budeme dole" , pověděla jsem, když už byla vidět rozlehlá louka pod námi. "Tam dole bychom si mohli odpočinout, nebude ti to vadit?" Zazubila jsem se. Pokračovala jsem pomalu dál. "Kolik máš vlastně sourozenců?" Napadlo mě, tak jsem se zeptala. Po nějaké té době jsme se již blížili k úpatí těchto skal.

//Omlouvám se, že to tak trvalo, nebyla nálada :c

MK
Obrátil oči v sloup a tiše si povzdechl a doufal, že to Marf neslyšela a pokud ano, tak si to nevyloží zle. Otevřel tlamu, chtěl říct, že děsivě rozhodně nevypadají, ale vzpomněl si na to, jak mu jeho společnice vynadala za to, jak je neutrální a depresivní a tak raději zůstal mlčet. Náhle si všiml toho, že se zastavila a tak se zastavil také. Zvedl jednu přední tlapu ze země a naklonil hlavu na stranu: ,,Jak budeš chtít. Ale..." Na tváři se mu najednou rozlil úsměv. ,,Risk je zisk!"

RITERU
SÚ - LÚ
Přikývl. ,,Tak to je dobře," pověděl s úsměvem a šel pomalu za Jessie. Celou dobu se pečlivě díval pod své tlapy a opatrně nakračoval, nepřál si totiž spadnout kamsi dolů pod ně. Sráz byl strmý a jediný nešikovný krok by ho mohl stát drahocenný život. Na chvíli se zastavil a pohlédl napůl před ně a pod ně zároveň. ,,Vidím." Následně se opět rozešel a kontroloval, kam klade packy. ,,Uhm..." Zamyslel se. Nikdy to nepočítal a připadal si trapně, že mu trvalo tak dlouho, než konečně odpověděl. Ragnarok, Haymitch, Bea... Tenebris. A Rïa, vzpomněl si ještě na svou třetí a poslední sestřičku. ,,Pět. A ty?"

SÚ → LÚ
Pokračovali jsme dál v cestě. Cítila jsem se dobře, nic mě nebolelo a netrápilo. A společnost Riteho mi dělala ještě líp. "Pět? Hmm, do je docela dost. Já měla tři" , pousmála jsem se a kladla packy opatrně dál na bortící se kamení. Zanedlouho jsme již překonali tyhle vysoké skály a ocitli jsme na na jejich úpatí a zároveň na Louce úsvitu. Bylo příjemné zase zabořit packy do země, do vysoké jemné trávy. Až teď jsem si plně uvědomila, že tento sestup byl pro mě vlastně docela namáhavý a celkem mě unavil. Koukla jsem s prosbou v očích na Riterua. "Můžeme si chvíli odpočinout? Nebude ti to vadit?" Posadila jsem se.

Tábor
Pousmála jsem se. "Neděkuj, protože jsi. Já děkuji." Zamávala jsem vesele ocasem, protože to doopravdy potěší. Zvlášť od super vlčice. Byla jsem strašně ráda, že jsem ji potkala. Sice mi bylo líto, že jsem zdrhla Darkness, která je taky moc hodná, ale na druhou stranu jsem byla ráda za její společnost. Při jejich slovech jsem se trochu zamračila. "Nejsem negativní...Hmm...tak jsem...máš pravdu." Sklonila jsem hlavu, ale pak jsem ji zvedla a zahleděla jsem se ji do očí. "A taky máš pravdu, že tomu nevěřím. Já vlčata mít nebudu." Stojím si za svým i když mi to přijde strašně líto.

RITERU
SÚ - LÚ
,,To je asi pravda," souhlasil. ,,Měla?" Nadzvedl 'obočí' a konečně položil tlapu na pevnou zem. Spokojeně se pousmál a zvedl čenich k nebi. Svítalo, přicházel další den. Zhluboka se nadechl a na okamžik se zastavil, přičemž nechal slabý jarní vánek hrát si s jeho šedivou srstí. Ten klid, který pociťoval, ovšem narušil Jessiin hlas, ale nijak ho to nenaštvalo. ,,Uh, jo, samozřejmě," souhlasil s jejím návrhem a podíval se na ni. Poté se sám také posadil a hleděl na východ slunce, který zbarvoval oblohu do krásných barev.

MK
Trochu se zamračila při jeho povzdychu, ale nijak víc se k tomu nevyjadřovala. Nadzvedla "obočí" a čekala co z něj vypadne, když zastavil a jednu tlapu zvedl do vzduchu. ,,Ale co kdyby nás fakt zabili." Obrátí zničehonic a pohlédne před sebe, směrem kterým doteď šli. ,,Možná bychom mohli něco ulovit a přinést to sebou, jakože dárek. Lidi to dělají furt." Pokrčí rameny a sebevědomě se usměje nad svým plánem, lehce přitom zavrtí ocáskem.

Jakmile se Allicia ztratila z dohledu, Mook je flustrovaně vydechl a dal se do nucené chůze tam kam ho jeho tlapy vedly. ,,Mám to vzdát? Mám ji nechat tak?" přemýšlel zatímco mířil na jednu z vyhlídek. Hnusné počasí jeho náladu ještě prohlubovalo a dávalo mu ještě menší naději na to že opět uvidí svou partnerku. Avšak stále ho drželo nad hladinou fakt že by mohla jen usnout. Ale za takovou dlouhou dobu, to už by asi zemřela. V očích ho začali štípat slzy, které potom zahnal opakovaným mrknutím. Pohodil ocasem a zastavil se až na vyhlídce. Jeho zrak se upřel na dva vlky (IceMoon a Aiko). Oba leželi při hrobech svých blízkých, otřáslo ho při představě že tohle by musel zažít. Usadil se kousek od modrého vlka a s nenuceným tónem se donutil něco říct. ,,Zdravím." špitl a koukl na něj.

ICEMOON
IV
Ani si nevšiml toho, že za ním někdo přišel, tak moc byl zabraný do svých depresivních a smutných myšlenek, ze kterého ho dostal čísi hlas. Hlavu měl stále položenou na tlapách a polehával před hrobem Nuttie a když ten kdosi promluvil, jen očima zabloudil tam, odkud hlas přicházel. V tom momentě uviděl šedého vlka s modrými znaky, trochu mu vzhledem připomínal Lucase, alfu smečky Ishimura. ,,Zdravím," zamumlal na oplátku a poté se zase začal soustředit na myšlenky stáčející se k Nuttie.


AKIT
MK
,,Tak umřeme. Stejně bychom dřív nebo pozdějc umřeli... a no tak, co  když budou hodní? Možná... možná..." Kdo ví, kde se v něm najednou vzal tolik optimismu. ,,To je dobrý nápad," přikývl a přemýšlel, co by jim tak mohl darovat. ,,Hej, ale my nemáme, co jim dát," namítl najednou a nervózně se ošil a doufal, že Marf něco napadlo. Opět si povzdechl a zklamaně zavrtěl hlavou.

MK
,,Ale teď je ještě brzo. A ještě jsi ani neochutnal ty vafle!" Řekne rychle, ledově vážným hlasem. Ten se ale ztratí, jakmile zaslechne jeho pochvalu. Hrdě vypne hruď a celkově úplně změní svůj postoj. Nervozita se ale v její tváři po chvíli opět mihla. ,,Třeba..." Začne se zběsile rozhlížet všude kolem sebe, nakonec utrhne jednu z kytek a v tlamě mu ji ukáže. ,,Kdyžtak řekneme, že jsme mysleli, že...Že to jsou vegetariáni!" Vítězně se usměje s plevelem v tlamě.

LÚ
Pousmála jsem se a na chvíli si lehla. Bylo mi příjemně, když jsem mohla své packy jen tak položit do trávy a uvolnit je. Vzduch byl tak svěží a čistý. Pachy tak sladké. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Na tváři se mi přitom objevil blažený úsměv. Slabý jarní vánek mě uklidňoval, no, byla jsem díky tomu doslova ve svém živlu. Chtěla jsem Riteruovi opět položit otázku, ale nechtěla jsem rušit tuto příjemnou a klidnou atmosféru. Oba jsme pozorovali východ slunce. Byl tak krásný. Celá krajina se díky němu dočista změnila. Dostala krásný nádech oranžovo-žluté. Vypadalo to tak krásně, jako jiný svět. Víš, že naoranžovělá ti moc sluší? Ozval se v mé hlavě Jirayiův hlas. Ihned jsem zběsile zatřepala hlavou. To už je minulost , pomyslela jsem si, ale i přesto jsem se musela nad tou vzpomínkou ze srdce usmát. "Ano, měla" , odpověděla jsem na Riteho otázku a sklopila hlavu.

Doupě (LKS)
V doupátku je velice příjemně útulno. Roztáhla jsem se po celé "podlaze", přičemž jsem pochrupovala s lehkým úsměvem na tváři. Tedy - dokud jsem neucítila mého milovaného. Rychle otevřu oči a zadívám se k němu, přičemž ho olíznu na tváři. Pak si ale všimnu, že tu není sám - přinesl sem totiž bílo-hnědé vlčátko. Trochu nechápavě se podívám na Higa.  "Kdes to nebohé vlče vzal?" zeptám se trochu starostlivě - chlupáček na tom opravdu nevypadal dobře, naštěstí si nemyslím že by ho někde ukradl Stále mi však přišlo podivné, kde to nebožátko vzal..