Příběh smečky Kirigakure I.

LKS
Vlk se mi představil jako Mitch. "Hezké jméno."Prohodím. Poté mi nabídne jelena a usmál se na mě."Ne, díky. Nedávno jsem jedla."Trochu jsem se začervenala.SnouwiOkřikla jsem se v duchu ,ale úsměv jsem mu oplatila.Vypadá zvláštně.V jeho černé srsti se našly i červená a modrá srst. Celkový vzhled vypadal krásně.

//:Oprava :V jeho černé srsti se našla i srst červená a modrá.

//Lavička: musí xD

Doupě

Po chvíli kopání ustalo a já se uklidnila. Teď už jsem věděla, že vlčátka žijí a neměla jsem důvod se znervózňovat. Když Tsuri znovu usnula, přivinula jsem si ji k sobě, přitulila se k Blixovi a usnula taky.

///Tsuri
Doupě
Jemná srst ocasu May jí příjemné hřála. Bylo to celkem fajn, ležet v teple a bezpečí doupěte. Sledovala vchod do doupěte, jak krásné krystaly ozdobovaly vchod do této útulné nory. ,, A žbudí se Blix?" oprava se zavřenýma očima. Zavrtěla ocasem a užila si kapku vody z misky. Srst už byla suchá a teď byla naprosto spokojená.

Doupě

Trochu mě bodlo u srdce, když mě Tsuri probudila otázkou. "Já nevím, Tsuri... nepoznám to." Řekla jsem sklesle. Pak jsem ale nasadila veselejší tón a dodala: "Když ne, budeme to muset zvládnout spolu..." Zazubila jsem se a olízla jí hlavičku.

Doupě (Tsuri)

Odpověď Maysie byla váhavá a nejistá. Ve vzduchu panovala napjatá atmosféra, nejistota šla pomalu propadnout do zubů a jako malou kůstku jí rozkousnout. Zavrtěla ocasem a lehce se ošila když jí May oblízla hlavu. ,,A máš už nějaká jména pro ně připravená?" zeptala se aby odehrála napjatá náladu. ,,A mohla bych nějaké vymyslet?" zakázala radostí a vrtěla ocasem jako šílená.

Doupě

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nemám... myslela jsem, že to uděláme s Blixem, ale Blix spí a vlčátka se možná narodí už dneska, takže myslím, že je nejvyšší čas vymýšlet..." Usmála jsem se. Na její další otázku jsem bez zaváhání přikývla. "Jistěže můžeš... budeš přeci jejic chůvička..." Zazubila jsem se.

,,Už dneska? Jak už dneska?" vyjekla a postavila se rychle na tlapky. Začala zamyšleně chodit po doupěti. ,,Já jsme Tsuri. Písmena které dávají tomuto jménu šmrnc je T, s, r. Ra...ne, Rae, ne to nezní pěkně. A co takhle - Rue! To je pěkný! Fakt povedený." nadšeně koukla na vlčku. ,,Rue...Rue Shaw, Rue Sahwty!" plamínek v očích vesele poskakovali.

Doupě

"Jistěže už dneska... vždyť možná už dneska se vlčátka narodí..." Vstala jsem a začala starostlivě upravovat slaměný pelech. Když jsem si opět lehla, už Tsuri vyslovila první jméno. "Rue Shawty de Ainet Joltstein... to zní skvěle!" Řekla jsem nadšeně. Já mám ráda modrou... ale teď se to všechno zelená... takže modrozelená... modrozelený kamínek... Emerald! V hlavě se mi rozsvítila "žárovička". "A kluk bude Emerald... a myslím, že bychom měly vymyslet ještě něco... tak vymýšlej!" Pobídla jsem jí vesele.

Doupě (Tsuri)
Sedla si vedle Maysie a konejšivě se usmála. ,,Rue, Emerald..." zabručela a hleděla na strop jeskyně, sem tam těkla očky po spící modro-oranžovo-žlutém spící vlkovi. Azurová barva srsti, pokud někdo bude mít podobnou srst tak se bude jmenovat," zadumaně hleděla na strop. Po chvíli otevřela tlamu a opět jí zavřela. ,,Azurin , jako barva srsti jeho otce, a napadlo mě ještě jedno Severus- Azul. Ale nevím, ty vybíráš jména svých potomků, né já." prohlásila a "pokrčila" rameny.

Doupě

"Severus-Azul... tedy Severní modrá... to se mi moc líbí... a Azurin... azurová... to se mi taky moc líbí... a ještě jedno mě napadá... co třeba Pelly? Nebo... Pell.. Pell.... líbí se ti Pelly nebo máš lepší nápad?" Zeptala jsem se nadšeně a podívala se na své obrovské bříčko.

Haymitch
Lks
Potěšilo mě, že se na mě Snouwi usmála. ,,Nech tu nebohou vlčici.,, Ozval se mi v hlavě patron, ale já jsem ho ignoroval. Mrsknou jsem ocasem a pak jsem se Snouwi dlouze podíval do očí. Měla je krásné. Sklopil jsem zrak dolu.

LKS
Na chvíli jsem na sobě ucítila cizí pohled. Podívala jsem směrem k Mitchovi. Ano , byl to on. To on se na mě díval. Také jsem se zahleděla do těch nádherných zelených očí. Na maličký okamžik mi připomněly les okolo nás. Poté ,ale svůj pohled sklonil k zemi a ten okamžik byl pryč. Trochu mě to zamrzelo ,ale udělala jsem totéž. Zahleděla jsem se někam jinam , ani přesně nevím kam.

Lidská pole - Břízová louka
Akit po Marf pochybovačně pokukoval a raději už nic nenamítal. Sice se mu zdálo, že už je asi opravdu moc unavená a proto žbleptá kraviny, avšak věděl, jak moc urážlivá a tvrdohlavá dokáže být, takže když otevřel tlamu, aby opět něco namítl, zase jí rychle zavřel a zapomněl na to, co chtěl vlastně podotknout. Jen mlčky přikývl a nahrbil se, jelikož mu po zádech přebíhal nepříjemný mráz. Byl to zvláštní pocit, když zima už byla pryč a jemu se i přesto zdálo, jako by tu stále byla s nimi. ,,Líbí se mi tvůj optimismus," přitakal a pousmál se.

-> Imaginova vyhlídka
Tiše zakňučel a se smutným výrazem vzhlédl k modré obloze, jež jako by se mu snad snažila nějakým způsobem zvednout náladou tím, jak krásnou barvu nyní měla. Přestože bylo poměrně pěkné počasí, na Icem bylo stále vidět, že se trápí. Již několik let v kuse se jeho myšlenky neustále obracely k jeho zesnulé partnerce Nuttie, za kterou ostatně nyní šel. Vždy, když šel navštívit Imaginovu vyhlídku, totiž tvrdil (byť ne třeba nahlas), že jde na návštěvu k Nuttie a také si s ní popovídat. Téměř vždy vypadal neskutečně smutně, když na ni myslel, a dnešek nebyl výjimkou. Avšak v jedné chvíli se slabě pousmál, když mu hlavou prolétávaly moc pěkné vzpomínky na jeho lásku. Bohužel, náhle si vzpomněl na to, že Nuttiino srdce planulo ještě pro jednoho vlka, a tak se v Iceho zelených očí zalesklo několik slz, které mu pomalu začaly stékat po tvářích. Potlačil vzlyk a ráznou chůzí kráčel dál, byl Imaginově vyhlídce čím dál tím blíže. ,,Nuttie," zašeptal a zamrkal, aby zahnal další slzy, které se mu draly do očí, ať už ze smutku a nebo z toho, že se proti němu hnal silný vítr, kvůli němuž nejen Icemu slzely oči. Brzy Ice spatřil náhrobek obrostlý spoustou růží. Jakmile ho spatřil, nevydržel to a začal propadat neskutečným depresím. Sic se mu podařilo dojít až ke hrobu jeho milované, avšak přímo před jejím hrobem se sesul k zemi a nahlas plakal. Nedokázal zadržet své slzy a srdceryvný nářek, potřeboval to ze sebe dostat, ukázat, jak moc mu jeho bílá vlčka s fialovou ofinou a nevyzpytatelnou povahou chybí. Položil si hlavu na tlapy a měl co dělat, aby stíhal mezi nářeky a vzlyky dýchat, aby se zcela neudusil.

Imaginova vyhlídka
Iceho pláč neutichal, dalo se snad i říci, že tomu bylo přesně naopak. Nepřirozeně a podivně se třásl, připadal si být velice vysílený a vyčerpaný. Byl tak zabraný do všech těch vzpomínek, do svého žalu a smutku, že si ani nevšiml toho, že se k němu blíží jeho vlastní vnuk Reel. Trochu se tedy polekal, když mladý tmavý vlk znenadání promluvil. Ice na jeho slova pohotově zavrtěl hlavou a bylo mi úplně jedno, že ho někdo vidí takhle. ,,Nevíš, tohle... nejde," zasípal a poté se opět ponořil do svých myšlenek. ,,Tohle... tohle nejde... popsat," zadrhával se při svých slovech Ice. ,,I kdyby... kdyby... kdyby tě srdce bolelo jakkoli, nevěřil bys tomu, jak se cítím já..." Po těch letech, po těch spoustech letech.

Imaginova vyhlídka
Avšak nikdy bych nikomu nepřál, i svému největšímu nepříteli, aby si toto prožil, pomyslel si IceMoon a rozhodně se nezdálo, že by se mohl někdy rozhodnout, že s pláčem skončí. Z úst se mu vydalo podivné zachrčení, jak zase začínal lapat po dechu, což se mu naštěstí doopravdy podařilo. Zavrtěl hlavou a jen pověděl: ,,To není pravda..." Na více se nezmohl, byť toho měl na jazyku, a o to více na srdci, spoustu. Kdy naposledy jsem jen přestal počítat, jak už je to dlouho? prolétla mi hlavou poměrně zvláštní otázka, načež si uvědomil, že nikdy... roky, měsíce i dny počítal stále.