Příběh smečky Kirigakure I.

Opatrně sundal poslední maso z větve a odnesl ho na tác z kůry, který vzápětí vzal. Snažíc se maso nevyklopit cestou do mechu, pomalým krokem kráčel k velkému kameni, kam usadil Dobrodružku. Na konci zrádné cesty kůra s masem málem letěla k zemi, avšak Zeal zareagoval včas a maso stihl zachránit. Hříbě bylo středního vzrůstu, ale maso z něj se neslo velmi težce. Nést hříbě na zádech byl jistě pohodlnější způsob, než ho držet mezi zuby. Ztěžka ho položil na kamenný stůl. Při cestě si k masu nespočetně krát přičichl a lákalo ho zakousnout se do něj, avšak byl naučet slušných způsobům, navíc zaschlé bahno v jeho srsti bylo otravnou přítěží.  ,,Klidně jes, dojdu se umýt, a pak se k připojím." prohodil s úsměvem , načež odklusal k říčce. Vodní tok byl poměrně mělký, ale vykoupat se v něm Zealovi nedělalo problém. Pomalu vešel do mělké říčky, pozorujíc vodu, která obtékala kolem jeho tlapek. Zealovi nezbývalo nic jiného, než si do potoka lehnout, jen tak umije svoje mohutné tělo. Sklonil hlavu k hladině, jemně do ní zanořil čumák a, jak bylo jeho zvykem, vyfoukl do vody pár bublinek. Poté si do potoka lehl a nechal vodní proud čistit jeho bílou srst. Musel toku trochu pomoci, neboť slábá síla říčnáí vody mnohdy nedokázala bahno se srtsi vymít. Nakone jeho srst opět zářila jako ten nejbílejší sníh a jediné, co by ho ve sněhu prozradilo, byly tři proužky, táhnoucí se přes jeho nos. Mohutně se otřepal a vylezl z vody. Doklusal ke kamennému stolu a sedl si naproti Louie. ,,Alfa musé byt pohostinný." poznamenal. DO tlamy vzal jeden plátek z kůry stromu. ,,Myslím, že se tomu říka pečení." začal vysvětlovat ,,Matka měla za přátele indiány a říkala, že tak takto maso připravovaly, tak jsem to chtěl vyzkoušet." nedočkavě si olízl pysky. V břiše mu kručelo a jenom težko se držel na uzdě. 

Tábor

Manon procitla. Netušila, jak dlouho ležela v bezvědomí, ale tušila, že to bylo asi hodně dlouho. Její vyčerpané svaly tak dosáhly alespoň trochu odpočinku. Pootevřela svá barevná očka a několikrát zamrkala. Žaludek ji stáhl podivný pocit úzkosti a také hladu. Vykulila oči a natiskla se blíže ke stěně doupěte. Všude byla tma. Neznámé pachy a hlasy se mísily v jedno. Dech se ji zrychlil a ona přitiskla uši k hlavě. Ne, ne, ne! očima nervózně těkala kolem sebe. On mě našel... našel mě... opět ji ovládla panika. Manon netušila, kde je, ale vzhledem k tomu, že zde byla opět tma a těsno, tak usoudila, že je zase tam odkud přišla. Pozvedla pysky čímž odhalila své železné tesáky a oči zabodla do jakéhosi tvora. Neznatelně se otřásla jakmile si povšimla, že tvor má nepřirozeně vypouklé břicho. Další mučení? Nacpali do něj něco? povšimla si, že tvor byl nesvůj. Něco s ním bylo v nepořádku a jeho pocit nervozity čpěl celým doupětem. Manon byla opět totálně zmatená a vůbec nevěděla, co má dělat. Jakto, že je zpátky? Byl to všechno jenom sen? Proč je tu ten další tvor? Co s ní teď bude? 

Precitnutie, prvé čo som pocítila. Bolo to, že som plávala v akejsi tekutine v tmavom tesnom priestore, okrem mňa bolo v priestore niekoľko hrabačiek (nožičky) a tvorov (Toboe, Arisu). Bola som pokojná, plávala som si v bezpečí, pokoji a šťastná že som niekde. To niečo bola stena. Príjemná mäkká a mala som ju rada. Dotkla som sa hrabačkou a stena sa zavlnila. Znova som hrabačkou skúsila stenu. Bola to sranda. Potom som len tak zo špásu vrazila do tvorčeka. Kde sa to nachodím? pomyslela som si. 

Bola som pokojná, ten tvor (Toboe) mi odpovedal. Kto to je len, šťuchál? pomyslela som si. Ucítila som že, stena sa hýbe, priestor sa zužoval. Bol úzky a ja som prepadala panike. Metala som hrabátkami, vôkol seba, búšila som do steny, do šťuchála. Odstrčila som jeho tielko a priebojne som sa tisla smerom dole. Nechala som sa vypustiť do úzkeho priestoru. Tlak bol silný, silnejší ako sa zdal. Podvolila som sa. Bola to silná sila a ja som sa podvolila. Zrazu tlak skončil a ja som zletela do zimy, tmy, tvrdosti. A vydala som zo seba najzúfalejšie zakňučanie na ktoré sa moje tielko zmohlo. ,,Kníííííkkk!" Haló ja som tu? Som správne? pomyslela som si a klepala som sa zimou. 

Zachytila jsem pohled Pellky a hrdě jsem se na ní usmála. Jediný důvod mého pohledu byl takový, že se dokázala vzbudit, dokázala se hýbat - jako jediná. Moji ostatní sourozenci pořád jen spali, spali a spali. Nedalo se s nimi nic dělat. Krátce jsem zamávala ocasem a vyplázla jsem jazyk, dokud se opět neotočila Pellka k mamce a já jsem se rozhlédla po okolí. Viděla jsem modrého vlka z doupěte, tátu. Opět jsem se usmívala. Hrozně se mi líbila jeho krásná srst. Na chvíli jsem zašilhala na svůj čumák a všimla jsem si stejných znaků, které měl i táta na čumáku. Nevím proč, ale těšilo mě to. Zazubila jsem se nad olíznutím a otevřela jsem tlamičku, ze které vyšlo krátké slovíčko, pokud by se to tak dalo nazvat. "Ťá." Připlazila jsem se teď k jeho tlapce a zvědavě jsem jí pozorovala. Byla tak velká! Taky jsem si přála takovou mít. Položila jsem své přední tlapky na tu jeho - najednou jsem se cítila výše. Štěkla jsem a podívala jsem se zespoda taťkovi do obličeje, hned poté jsem ale ztratila rovnováhu na nově tvarovaném povrchu a svalila jsem se zpět do trávy, odskakujíc k mamince.