Příběh smečky Kirigakure I.

//V klídku taky často nemám náladu odepisovat :,))
MK
Spokojeně pozvedla hlavu, když ji potvrdil její slova a rozešla se dál lesem s kytkou v tlamě. Samotné ji nedocházelo jak moc její sebevědomí může být někdy otravné a lézt ostatním na nervy. Smutný bylo že zrovna u Akita se ještě mírnila, rozhodně mu nijak nerozkazovala a nenutila ho do věcí, které sama udělat nemohla, jako ostatní. Otočila se varovně, když už chtěl něco říct a přimhouřila oči. ,,Moudřejší ustoupí." Řekla poté a pousmála se. Poté se vydala po pachu dál. ,,Když nad tím tak přemýšlím, pokud budou fakt vegetariáni, kde seženeme jídlo my? Já trávu žrát nebudu, to fakt né."

LÚ → CD

// omlouvám se, blbne to :/

LÚ - CD
Jessie pomalu nakročila vybraným směrem, v tom se ale otočila na Riterua. S jeho sklopenou hlavou vypadal tak nějak... smutně? Nevěděla jak to popsat. "Rite?" Oslovila jej opatrně. Nechtěla, aby se cítil nějak špatně, nebo snad kvůli ní samotné. "Vše v pořádku?" Naklonila směrem k němu hlavu a na tváři se jí objevil starostlivý pohled. Nechtěla dělat něco, co se mu nelíbilo. Věděla také, že vždy raději vyhoví, než aby řekl, že se mu něco nelíbí. Nechtěla na něj působit jako přítěž nebo tak podobně. Nechtěla zkazit i tuto chvíli, že by snad něco dělala, co se Riteruovi nelíbí. Nechtěla, aby se někdo někdy při úsvitu cítil špatně.

ML

Sledoval dobrodružku jak mizí mezi stromy a v mysli se u začali rodit menší obavy. Rostlina, kterou poslal Louie hledat, je až nebezpečně podobná jedné z jedovatých bylinek, které na jaře rostou. Oprávněně měl obavy o její zdraví. Už našlo o nějaký škrábanec, tady šlo o život. Na druhou stanu si slíbil, že bude méně panikařit a víc na Louie spoléhat. Během posledních dnů panikařit až moc, mnohdy kvůli naprostým blbostem. Rozhodl se, že Dobrodružce bude věřit, přece jenom je dospělá, nemůže jí pořád hlídat jako vlče. Hodil všechny zbytečné obavy za hlavu a začal ve věnovat jejich hostině. Za dobu, co bude Louie pryč musím stihnou hodně věcí. Pohlédl k řece a jako první mu padli do oka oblé kamínky. ,,Perfektní." zamumlal. Přiklusal k řece, vzal vyvolené kamínky do tlamy a vrátil se do "tábora". Práce bylo nad jeho síly, proto se rozhodl vzít si pomocníka. Uchopil ocarinu jemně do tlamy, foukl a z ocariny se začaly linout krásné zvuky. Věci kolem se začali pomalu hýbat. Ze stromu nedaleko Zeala je ulomil kus kůry, který se pomalu snesl k jeho nohám, další dva kusy dřeva, ovládané Zealovou melodii, se o sebe začali třít, stále nabíraly na rychlosti, až vzplanuli slabým plamenem, vzápětí k nim přiletěli menší klacíky, které pomohly oheň rozhořet. Nechal je klesnout k zemi, naskládal kolem nich větší kamínky, jako provizorní ohniště. Nakonec ovládl tři klacky, dva na koncích rozštípl do V a zapíchl kolem ohniště. Pustil ocarinu z okovů svých úst a spokojeně si prohlédl svojí práci.

Probudil se někde v lese, v Ishimurském lese. Vedle něj spala Freya, zvedl se ze země a lehce se pousmál. Koukl naposled na vlčku a rozběhl se do Kirigakure. Tipoval že tam by někde mohla být Destiny, či někdo kdo by mu mohl říct kde se nachází. Pod jeho tlapkami se rychle měnila krajina k nepoznání. Brzy jasně ucítil že překročil hranice dvou smeček a ocitl se v Kirigakure. Ještě chvíli bežel poklidným klusem až se ocitl těsně u Tábora vlků ze smečky. Nervózně pohazoval ocasem ze strany na stranu, uši kapku přitáhl k hlavě, v očích měl jiskry nervozity a částečně strachu. Zavětřil několik cizích pachů a dokonce i slabší pach Destiny. Oblízl si tlamu a vkročil do Tábora.

Skaly Roxynor- Tábor
Bola už skoro pri skalách kam ju poslali vlčice za alfami- teda skôr predpokladali že tam sú- keď sa na pár sekúnd zastavila aby polapila dych po dlhom behu na ktorý bola všetko len nie zvyknutá. Mala by som byť už blízko, nie? Zamračila sa v duchu. Opatrne zavetrila, no to čo ju upútalo nebol pach álf -ktorý takmer necítila- ale pach jedného vlka ktorého poznala až príliš dobre. Aletosu? Čo tu ten robí? Pomyslela si prekvapene no zároveň aj viac než len šťastne. Pach bol slabý a usudzovala teda že je niekde v diaľke, možno v Tábore. Veselo zavrtela chvostom a usmiala sa. Následne sa rýchlym behom ponáhľala späť k Táboru.

ML
Vykračovala dál lesem a rozhlížela se všude kolem aby náhodou tu rostlinku nepřehlédla. Velké listy, nízké rostliny. Velké listy, nízké rostliny. Opakovala si v hlavě neustále dokola, aby náhodou na to se svým štěstím nezapomněla. Občas zastavila u nějakého keříku či zajímavě vypadajícímu kapradí, ale jinak nadále mířila tím směrem, kterým ukázal, dokud nezastavila na malé vyvýšenině. Pro jistotu opět zavětřila, byl fakt že se tu linul podivný pro ni dosud ne moc poznaný zápach, pohlédla dolů do kotlinky a tam ve stínu korun stromů mech nahradily malé keříky, bylo jich tam alespoň tucet. Sešla dolů mezi rostliny, silná vůně ji ihned doslova praštila do čenichu. Sklonila se k jedné z nich a zblízka k ní přičuchla, tvář od ní ale ihned zase odtáhla, kvůli její vůni. Pozorně si prohlédla listy, vše sedělo až na bílé květy. Trochu se zamračila, představa že by opět přišla víceméně s prázdnou ji poměrně děsila. To už by byl opravdu trapas. Vyhrabala rostlinu i s cibulí, jelikož nevěděla co všechno bude Zeal potřebovat. Poté ji opatrně uchopila a s trochu nejistým pohledem se vydala zpět.

Uchopil do tlamy menší klacík a opatrně ho položil do ohně. Potřeboval mladý oheň a sílu jeho skotačivých plamínků, které jsou na přípravu masa ideální. Když se oheň divoce rozhořel, usmál se. S ohněm by spokojen. Otočil se v mrtvole hříběte a zamyslel se. Matka mu říkala, že zvíře musí býti zbaveno kůže, jinak nebude tak lahodné a šťavnaté. Opět uchopil ocarinu mezi pysky táhlou melodií poroučel zvuku, jak hříbě správně stáhnout. Byl si jistý sám sebou, byť to dělal poprvé. Pomalu stahoval kůži z mladého hříběte. Začal na hýždích, pokračoval přes břicho, nohy až nakonec došel ke krku, kde se zastavil a přebytečnou kůži uřízl. Poté hříbě ostrými zvuky naporcoval. Ty nejlepší kousky dal pěkně navrch. Hříbě nechal hříbětem a přešel k šalvěji, kterou Dobrodružka přinesla. Potřeboval jí rozemlít, což byla vskutku nelehká činnost. Pustil ocarinu a místo ní uchopil do tlamy dva kameny z řeky. Jeden položil na zem, šalvěj zbavil stonků a srovnal lístky na plochou stranu kamene. Poté už stačilo jen třít kameny o sebe, čímž šalvěj spolehlivě rozdrtit. Bohužel to Zealovi dělalo problémy. Kamínek se mu z tlamy vysmekával, utíkal nebo jednoduše odskočil. Nakonec, přes všechny útrapy šalvěj konečně rozmačkal do požadovaného stavu. Lesem prolétl zvuk praskající větvičky. Obezřetně se otočil, ale když spatřil Louie, usmál se a vyrazil jí naproti. Všiml si, kolik medvědího česneku přinesla, už jí chtěl na dálku pochválit, když náhle si všiml bílých kvítku, která se kolíbaly na rostlině. Zastavil se a s pohledem plným obav se na ní podíval. ,,Pusť to Louie !!" zavolal na ní. Nedalo mu to, musel za ní běžet a ujistit se o jejím bezpečí. ,,Pusť tu kytku !!" řval na ní z dálky.

ML
Mířila se smíšenými pocity směrem k místu, kde měl právě Zeal připravovat maso, když ho mezi stromy zahlédla, došlo ji že už má zřejmě svou práci hotovou a dle jeho výrazu i ona splnila co měla. Obavy se ale dostavily během pár sekund, když se výraz na jeho tváři změnil. Zastavila překvapeně, jakmile na ni zavolal a pohlédla na rostliny ve své tlamě. Jeho "varování" se dostavilo i podruhé, to už k ní běžel, položila to tedy na zem aby je nijak nepolámala. ,,C-Co se děje?" Řekla překvapeně a se zmateným výrazem na něj hleděla, poté koukla po rostlinách u svých tlap a lehce se zamračila. Bylo snad i s nimi něco? Páchlo to tam divně a velká část z těch co přinesla tak taky páchly, navíc všechny měly ty velký listy, o kterých mluvil. Co mohla udělat špatně?

ML

Prudce zabrzdil, čímž jeho tlapky rozryly měkký povrch a zanechaly za sebou táhlý pás holé hlíny. Starostlivě pohlédl na Louie s nadějí, že se do jedovaté rostliny moc nezakousla. Malé rostlinky, které ležely u jejích nohou, ještě ještě jednou přejel pohledem. Nemýlil se, byli to konvalinky. Malá, zákeřná rostlinka, neuvěřitelně podobná medvědímu česneku. Opět se obrátil k Louie, pozorně si prohlížejíc její malou tlamičku. ,,Nesnědla jsi to ??" vyhrkl vyděšeně. S otravou konvalinkami se dosud nesetkal, proto byl více vyděšený než normálně. ,,Tohle jsou konvalinky, jsou jedovaté." řekl roztřeseným hlasem ,,J-já, omlouvám se, nevaroval jsem tě před nimi." zašeptal sklesle. Smutek teď není důležitý ! Pokáral se v mysli. ,,Hlavně mi musíš říct, kolik jsi toho snědla." řekl, již klidnějším hlasem. Soucitným pohledem se zahleděl do jejích kaštanových oček.

ML
Stála tam jako přikovaná a snažila se uvnitř najít důvod, proč by měl být Zeal tak vyděšený. Podezíravě koukla po kytce, ale ihned se očima zase vrátila k přibíhajícímu kamarádovi. Zavrtěla hlavou, když se ihned zeptal. ,,Ne, jenom jsem je vytáhla a odnesla." Odpověděla mu lehce nechápavě, když ji ale prozradil důvod svého strachu, nechápala jak ji to nemohlo dojít. Couvla od květin jako by ji mohli i takhle na dálku snad ublížit a povyplázla jazyk. Vážně, jenom ona mu mohla přinést k jídlu jedovaté květiny, opravdový trapný a svým způsobem vyděšený pocit se dostavil až při uvědomění že ho mohla takhle i zabít. Kdyby si toho nevšiml. Vykulila oči a začala se lehce chvět. ,,Já, já to..." Nedokázala ze sebe v tu chvíli dostat pořádného slova, ucouvla ještě dál. ,,Já, měla dávat větší pozor."

Spadl mu obrovský balvan ne srdce, když vyvrátila, že nějakou část rostliny snědla. Kdyby snědla jen malý kousek lístečku, mohlo by to skončit spatně. Zvedl pohled a setkal se s jejím. Poznal zděšení v kaštanových očkách a obavy v jejím hlase. Musel se uklidnit. Nijak si nepomohou, když bude vyděšený. Zhluboka se nadechl a opět vydechl. Jeho mysl se pročistila, byl schopen normálně přemýšlet. Louie věřil, avšak pro jistotu chtěl vidět její jazyk. Chtěl se přesvědčit, že opravdu nic nesnědla. Mohla to udělat nevědomky, nebo jí šťáva ze zrádné konvalinky sama natekla do tlamy. Než se stihl zeptat. sama od sebe jazyk vyplázla. Pohledem na něm nenašel žádné zelené skvrnky, což bylo dobré znamení. Opět si oddechl. Přistoupil k ní, poslouchajíc její roztřesený hlas. Chápal jaké to pro ní musí být. Jistě by jsi dávala za vinu, kdyby se tím otrávili, avšak Zeal všechnu vinu strhával na sebe. Bylo to správné. Neměl jí nechat jít samotnou hledat květinu, která je nebezpečně podobná jedovaté konvalince. Aspoň jí měl varovat. Pomalu k ní přistoupil, oči upírajíc do jejích. Daroval jí jedno dlouhé vlčí obětí. ,,NIc se neděje, všechno je v pořádku." zašeptal jí tiše do ouška, doufajíc, že bude v pořádku.

ML
Nenávistně pohlédla na květiny ležící opodál. Co teď? Měla to zkusit znovu? Nebo to přenechat Zealovi? Možná by to do třetice už konečně vyšlo a našla tu správnou. Otočila se znova k němu až ve chvíli, kdy si začala uvědomovat jaké ticho náhle nastalo, šlo poznat že se mu ulevilo, když ho ujistila o tom že kytku nesnědla. Jakmile ale překonal vzdálenost, která je dělila a objal ji, vzpomněla si na tu zimu, když ji poprvé zachránil život. Trochu jeho samotného zalitovala kvůli tomu kolikrát kvůli ní riskoval vlastní krk nebo odkládal věci, protože ona potřebovala pomoc. Nebyla na něm až moc vázaná? Pomyslela si v tu chvíli, lehce šokovaně. Celá při tom návalu vzpomínek ztuhla až málem přeslechla i jeho slova. Nakonec ale i přesto tiše přikývla, neschopná slov. ,,Ale nemuselo být." Zamumlala si spíš pro sebe.

,,Nesmutni." odtáhl se a vesele se usmál ,,Hlavní je, že se nikomu nic nestalo." zahleděl se do jejích očí, hledajíc náznak změny nálady. Nemohl jí vidět takhle smutnou. Moc dobře ví, že když se smutná ona, zanedlouho bude smutný i on. Jemně do ní strčil čumákem, jako povzbuzení. Vesele se na ní zazubil a švihl ocasem. Domníval se, že jeho dobrá nálada se přenese i na ní. U ní to fungovalo vždy. Vždy se musel usmívat, když byl s ním, byť ho něco tížilo. ,,Mám pro nás skvělou hostinu, uvidíš." začal básnit o pečínce, kterou chystal. ,,Najíš se tak, že se nebudeš moc hnout." další libozvučná slova mu vycházela z úst. S úsměvem na tváři se rozešel kupředu. Louie má křehké city, avšak Zeal doufal, že ji dokáže obveselit a donutit zapomenout na to, co se mohlo přihodit. Zastavil se a otočil hlavu. ,,Mám to snad sníst všechno sám ??" zeptal se vyzývavě.

ML
Stejně jako on se pousmála, když promluvil, uvnitř ale smýšlela jinak. Co by se stalo, kdyby ty kytky doopravdy snědli? Zatřepala lehce hlavou, opravdu by si neměla kazit náladu takovými otázkami, potom se divila že se s ní nikdo nebavil, když byla někdy tak pesimistická. ,,O tom nepochybuju." Uchechtla se při jeho slovech a následovala ho k vodě a jeho kořisti. Obdivně pohlédla na oheň opodál, už z takové dálky cítila jak hřeje, jiskřičky létaly vysoko do vzduchu a praskání dřeva bylo ohromně uklidňující. Došla k vodě a rychle se v ní opláchla, snažíc se ze sebe dostat zbytky zaschnutého bahna, když se ji povedlo konečně vyčistit svou srst, otočila se ke svému společníkovi s připraveným výrazem. ,,Už mi přímo kručí v břiše." Ušklíbla se a vyšla z vody směrem k ohništi.

Poklidným klusem došli k ohništi. Zeal se okamžitě chopil malého klacíku a s přehledem ho hodil do ohně. ,,Vítejte na žranici." zazubil se na ní. Nechal Dobrodružku smočit svůj kožíšek, zatímco se on věnoval jídlu. Předem připravenou kaší ze šalvěje potřel každičký kousek masa. Bohužel musel šetřit, vzhledem k malému množství. Když vše uznal za dobře připravené, přesunul se k ohni. Hodil do něj pár menších klacíků. Dával šanci malým plamínkům se opět rozhořel. V jejich nepřítomnosti oheň jemně pohasl, ale dokázal ho s přehledem zachránit. Velkou větev, kterou pohodil opodál vzal do tlamy a přenesl jí mezi dva klacky, který byli zapíchnuté podél ohniště. Nedělalo mu žádný problém větev mezi klacky položit. Poté přešel opět k masu, které pokládal na větev, která byla nad ohništěm. Netrvalo dlouho a lesem se rozléhalo syčení pečeného masa, prolínající se z jeho vůní. Zhluboka se nadechl a užíval si atmosféru kolem. Maso na větvi pomalu obměňoval a na kůře ze stromu, kterou před tím důkladně očistil se začalo maso doslova kupit. Naposledy přihodil klacík do ohně, sledujíc divoké jiskry, které vytryskly z žhavých uhlíků. Posadil se vedle ohně, Jeho teplo bylo nadmíru příjemné. Když Louie konečně přišla, zazubil se na ní a vyskočil na nohy. ,,Sedni s před ten velkej, kámen." ukázal na plochý kámen u řeky. Tak jí pečínku přinesl a důstojně se uvedl. ,,Tady to je, Lady Blátivá, kolouch to není, ale snad to postačí." řekl galantně a rychle odklusal zachránit z větvě poslední kousky masa.

Poblíž doupěte
Celá se schoulila do klubíčka, hlavu měla schovanou mezi tlapkami a tiše kňučela, bolest ne a ne přestat. Její malé tělíčko se svíjelo pod keříkem v nekončících křečích, po chvíli musela chtě nechtě otevřít tlamičku a do trávy vyzvracela co před chvílí snědla. Poté se oslabená opět svalila do trávy a kňučela. Toto její bědování ukončil až cizí dupot, zvedla malou hlavinku a rozhlédla se, velká hnědá koule, lehce podobná té z jeskyně k ní mířila, možná by ji ani nepoznala, kdyby nepromluvila, její hlas si pamatovala velice dobře, byl tu s ní přecejenom odjakživa. ,,Ňap." Vydala ze sebe, jako by ji snad chtěla obeznámit se svým problémem. Po chvíli přišla další, menší koule a více barevná. A stejně tak i více podobná, vždyť to byla ta z jeskyně! Na tváři se ji objevil přes bolest lehký úsměv, s nesrovnalými očky pohlédla na tu co tam tak stála a vzhlížela k té větší kouli.

V Eldünarí

To něco se vrátilo. Proplulo to za mě a dotýkalo se mě to svými pacičkami. Otočila jsem se k tomu čelem a mírně do toho žďuchla čumáčkem. Zřejmě to bylo něco jako já. Cítila jsem se docela šťastně. Znovu jsem do toho šťouchla a čekala co to udělá.

ML
Pozorovala jak hází dřevo do ohně a ten ho ihned požírá a olizuje rudými plameny. Udivovalo ji že neměl z ohně žádný strach, ona si od něj držela znamenitý odstup. Zaujatě pozorovala jak jeden z klacků dal nahoru nad oheň a postupně na něj položil i připravené maso z hříběte. Nikdy nejedla maso takhle připravené, ani neviděla že by si s přípravou masa dal někdo takovou práci. Jakmile ji ukázal na místo kam si má sednout, udělala tak jak řekl, nad tím celým se musela ušklíbnout, bohatě by ji stačilo, kdyby to hříbě snědli někde na zemi bez toho všeho, ale bylo pěkné jak moc se na tom snažil. ,,Zajímavé, Alfa obsluhuje svého poradce." Lehce se zasmála a přičichla k masu před ní.

Toboe 
V Eldü 
Tvoreček (Arisu) vypadal jako opravdu živý tvor! Nadchlo mě to a mé malinkaté srdíčko uvnitř jakoby zabouchalo na chvíli o něco silněji. Tvoreček byl skoro stejný jako já. Měl dvě  hrabátka, dvě kopátka a jednu velkou hlavičku. Otočil se a šťouchl mě svým čumáčkem. Huh?  Zprvu jsem se lekl a cukl jsem hlavičkou, poté jsem ale i svůj čumáček natáhl k tvorečkovi a jemně mu šťouchnutí opětoval. Zvědavě jsem se k němu přitiskl blíž. Bylo to zvláštní. Poznal jsem, že na tomto světě nejsem jenom já a stěna, že je tu i někdo jiný. Cítil jsem radost a štěstí, i když jsem vlastně nevěděl, že něco jako emoce existuje. Přesto jsem byl rád. Když do mě tvoreček podruhé šťouchl, natáhl jsem čumák k jeho hlavičce a popošťouchával jsem mu ji tak, aby se nadzvedla a udělalo se tak místo pro tu moji. Tvoreček mi připadal tak malinký a křehký. Schoulil jsem se tady u stěny a natiskl se na Tvorečka. Už teď jsem věděl, že ho budu mít vždycky rád, vždy ho budu chránit a nikdy ho neopustím.