Příběh smečky Kirigakure I.

Měsíční vrchy
Už to byla doba. Jessie stále víc udivovalo, že byl Riteru po celou tu dobu tak ochotný a staral se o ní. Vlastně ji úplně, jak to říct, zachránil. Byla mu za toto strašně vděčná. Také si k němu vybudovala nějaký ten vztah. Přeci jen, když strávíte nejtěžší chvíle svého života s někým, kdo se o vás ochotně stará a dělá vás šťastnějšími, tak je to něco jiného. Teď už byla Jessie vcelku zotavená. Stále byla trochu slabá a pohublá, ale to bohatě stačilo k tomu vyjít ven a začít něco dělat.

Paprsky slunce se prodraly přes skulinku a posvítili mi přímo na obličej. Probudila jsem se a promnula si očka. Bylo mi zaručeně lépe a cítila jsem se klidně a uvolněně. Venku bylo vidět jaro, bylo tam tak krásně. Zelená stébla trávy se drala k nám dovnitř. Tahle příležitost se přímo nabízí k tomu vyjít ven, a začít zase žít, pomyslela jsem si a doširoka jsem zívla. Převalila jsem se z boku na břicho a packy složila pod sebe. Usmála jsem se vstříc slunečním paprskům. Tyto mé úsměvy byly v této době celkem vzácné. Hlavu jsem otočila na Riterua vedle mě. Když jsem spatřila jeho nejistý pohled, opětovala jsem mu jej. Vypadal, jakoby chtěl něco říci, nechala jsem mu tedy prostor.

MK
Nutno dodat že se opravdu dokázala naštvat i kvůli úplné kravině, avšak tentokrát to myslela vážně. Taky měla hlad a už ji ta cesta nebavila, snažila se tu ale neustále nějak odlehčit atmosféru. Navíc, někde tam uvnitř v ní, ač by to nikdo neřekl, se i přesto všechno skrývala trocha strachu z toho jak na ni zareagují, pokud ji někdo podá. Tenhle strach si ale nahlas nehodlala přiznat. S naštvaným výrazem ho pozorovala a čekala jestli vydá alespoň hlásku, všimla si slz na jeho tvářích, věděla že on je ten citlivější typ, z jejich dvojice. Ne že by ji uvnitř byly jeho slzy někde, vadilo ji že se ho její slova tak dotkla, ale o to víceméně i šlo. Aby to vzal vážně a nebyl to jenom nějaký výkřik do tmy. Rozešla se po nějaké době nepříjemného ticha a když kolem něj procházela, jenom vážně dodala: ,,čím dřív někoho najdeme, tím líp."

MV
Poklidně jsem seděl a dál vyčkával. Stočil jsem svůj ocas kolem tlap a maličko se pousmál, když si všiml jemného záchvěvu Jessiiných očních víček. Když je konečně otevřela, jeho úsměv se rozzářil. Naklonil hlavu na stranu a následně jeho úsměv trošku opadl. Natočil uši dozadu a přemýšlel, zda svá slova opravdu vyslovit, nevěděl totiž, jak to zformulovat tak, aby to neznělo tak trapně. Nakonec se formulaci vykašlal a vyhrkl: ,,Uhm, dobrý ráno... já... nechtěla by ses už podívat ven?"


AKIT
MK
Stále se nedokázal zmoct na jakoukoli odpověď a když se Marf rozešla dál a tvářila se, jakoby se snad nic nestalo, zůstal stát na místě a o několik vteřin později se až rozešel s hlavou sklopenou. Obličej mu přitom stále smáčely slzy, přes které skoro neviděl na cestu. Každý krok ho tížil a byl pro něj menší překážkou. V hlavě mu vířily myšlenky, ovšem stále si opakoval Marfina slova. Bylo mu neskutečně líto toho, že jí z části jeho přítomnost vadí. ,,Jestli chceš... jdi dál sama, nechci tě zatěžovat," řekl sice tiše, ale doufal, že dostatečně zřetelně.

???

Uběhla zase dlouhá doba. Čas od toho, co bráška zemřel. Cítil jsem se teď ještě mizerněji, než kdy předtím. Kráčel jsem vysokou trávou a nechal jarní vánek pohrávat si s mou hřívou. Sem tam jsem si protáhl křídla, aby mne nebolela, pořád takhle složená. Vzdychl jsem a snažil se nedávat najevo můj žal. Předtím jsem se přeci pro něco rozhodl, ne? Začít znovu... Proto jsem se nechtěl zatěžovat minulostí, ale v tomto případě to nešlo. Na chvíli jsem se zastavil a posadil se. Packou jsem uchopil půlku dřevněného srdíčka na provázku na mém krku  a stiskl jej. Oči jsem zavřel a stiskl zuby. Pár slz se přeci jen prodralo skrz a dopadlo na srdíčko, kde se do dřeva následně vsáklo. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Pustil jsem srdíčko a postavil se. Musím pokračovat , pomyslel jsem si a rozešel se dál. Jsem sám a to mě dělá ještě smutnějším. Nejsi sám Aiko , ozvalo se najednou bůhví odkud. Docela mě to vylekalo, až jsem povyskočil a začal se zběsile ohlížet kolem sebe. "K-kdo je to?" , optal jsem se vystrašeně do prázdna. Neboj se, já jsem tvůj patron, pověděl záhadný hlas. Čekal jsem, že takto zareaguješ , dodal a zasmál se. "C-cože? Jaký patron? A jaktože znáš mé jméno?!" Stále jsem se ohlížel všude možně. Mě neuvidíš, jsem v tvé hlavě , řekl a to mě vehnalo divnou myšlenku. Bože, nějaký záhadný tvor je v mé hlavě! Raději jsem se posadil a zíral nechápavě do prázdna. Já nejsem záhadný tvor. Patrona má téměř každý vlk. Je to něco jako jeho druhá polovička. Pomá mu a dělá mu společnost , řekl. Myslím, že něco o patrnoech jsem již zaslechl. Jeho hlas zněl pravdivě a přesvědčicě, ale já mu stále nevěřil. "Pokud říkáš pravdu, tak to nějak dokaž!" Křikl jsem a čekal, co vymyslí za odpověˇtentokrát.


Jessie
MV
Chvíli jsem koukala na Riteho, dokud nepromluvil. Pousmála jsem se a vykoukla hlavou ven ze skuliny. Poté jsem pohled opět obrátila k Riteruovi. "Dobré. Samozřejmě, když je venku tak krásně" , usmála jsem se a pomalu a opatrně opustila skulinu. Venku jsem se nejdřív pořádně protáhla, aby mne nic nebolelo, a poté jsem zaujala vzpříenou postavu. Zavřela jsem oči a na chvilku se odebrala jaksi do jiného světa. Vnímala jsem vanoucí teplý vánek, který si pohrával s mojí novou krásnou srstí a dlouhou hřívou. Pečlivě jsem nasala všechny vůně okolí a na tváři se mi objevil blažený usměv. Podvědomě jsem se nechala vyhřívat teplými slunečními paprsky a tlapky bořila do místečka mezi kamením do měkké hlíny a trávy. Poté jsem se otočila ke vchodu do skulinky a čekala na Riteho.

MK
Mlčky pokračovala v cestě a snažila se vnímat jenom cestu před sebou, slzy úspěšně zahnala, nechtěla přece vypadat nějak slabě, to nemohla. Pomalu na ni ale začal dopadat špatný pocit, opatrně se ohlédla a při zjištění že Akit jde jako hromádka neštěstí se zamračila. Možná to přehnala, pomyslela si a přimhouřila oči. Otočila se úplně až ve chvíli když se ozval jeho tichý hlas. Střihla ušima a na její tváři šla vidět opravdová čirá lítost. Zvedla jednu tlapku, jako by se k němu chtěla vydat, nakonec ji ale zase položila. Oklepala se a polkla. ,,Neříkala jsem že mi tvoje přítomnost vadí. Jenom," krátce se zamyslela nad následující větou: ,,mě štve jak depresivní jsi byl."

MV
Trpělivě vyčkával na to, až Jessie po dlouhé době skulinku konečně opustí. Pousmál se, když v mezeře, kudy často procházel, zmizela špička jejího ocasu a on mohl jít za ní. Teď již poměrně hbitě a rychle jejich úkryt opustil i přes svou velikost. Všiml si, že ho Jessie sleduje, avšak úplně to odignoroval. Poté po očku pozoroval svou, jak občas říkával, svěřenkyni a těšilo ho, že se usmívá. Vypadala šťastně, díky čemuž byl šťastný i on sám. ,,Tak... vypadáš šťastněji, než když jsem tě potkal. Chtít skočit byla blbost, že?"


AKIT
MK
Ani se na Marf nepodíval, nepřestával se cítit špatně. ,,To jsi neřekla, ale ještě si dokáži představit, co si asi tak myslíš," odsekl a zavrtěl hlavou. ,,Vážně, nedělá mi problém odejít." Ale dělá. Konečně se rozhodl, že na ni aspoň letmo pohlédne. ,,Já nebyl depresivní!" nesouhlasil a maličko se zamračil. Už neplakal. ,,Jen jsem nebyl pozitivní, ale to neznamená, že jsem byl hned depresivní!" 

MK
Šokovaně na něj pohlédla, když promluvil. ,,Proč bych si něco takového myslela?" Zeptala se a tlapku si položila na hruď aby celé té otázce dodala na dramatičnosti. Ihned ji ale musela zase položit, jelikož by jinak zřejmě spadla. ,,To zní docela hnusně, víš to?" Podzvedne hlavu uraženě, jakmile Akit zmíní že mu nedělá problém odejít. ,,Tak jsi byl neutrální, mno! Vždyť to je skoro stejné." Nebylo to skoro stejné, věděla to ale proč mu dát za pravdu? To by pro ní byl až moc velký trapas. Přiznat že se snad v něčem zmýlila? Nemožné. Pohodila hlavou dotčeně a čekala na jeho reakci.

MV
Koukala jsem na Riterua, dokud též nevylezl ze skulinky. Teď  už jsem byla připravená toto místo opustit a vydat se zpět domů. Spolu s ním. Obrátila jsem na chvíli pohled někam daleko do krajiny a už si představovala, jak stojím na známých místech spolu s přáteli. Konečně jsem byla docela šťastná. Těšila jsem se, až se vrátím. Koukla jsem na Riteho, když promluvil. "No, ano. To ty taky!" , řekla jsem a pousmála se. "Máš pravdu, byla to blbost" , na chvíli jsem sklopila chlavu. "Víš, někdy nad tím přemýšlím a říkám si, co bych asi tak dělala, nebýt tebe. Jaké by to bylo. Vlasně vždycky je důvod k tomu, žít" , krátce jsem vzdychla. "A koneckonců, s přítelem po boku je život hned krásnější" zvedla jsem hlavu a usmála se na něj.

MV
Mlaskl a zamračil se, což občas dělával, když se nad něčím zamýšlel. ,,Teoreticky vzato už bys nedělala vůbec nic," řekl a nasadil vážný výraz, načež se zděšeně podíval na Jessie. V té chvíli byl opravdu rád za to, jak tehdy učinil. Zhluboka se nadechl a natáhl do čumáku všechny pachy, které mohl: od různých zvířat s mláďaty přes rostliny až po vůni Jessie, kterou by již dokázal poznat úplně kdekoli, i v sebevětším davu. ,,Ano, je," přitakal a zahleděl se na tmavé noční nebe. Když vlčice promluvila o přátelích, vzpomněl si na Aiteho. Kde tomu je konec? ,,Uh, jo, s tím souhlasím."

AKIT
MK
,,Vždyť to na tobě vidím," povzdechl si a přivřel oči. ,,Nuh, nebudem na to myslet... Ale jo, jakoby to, cos řekla ty, hnusný nebylo," zareagoval doslova bleskurychle a zamrkal, aby zaplašil slzy, které se mu znovu začínaly drát do očí. ,,Ale to není stejné," namítl a naklonil hlavu na stranu. ,,To je jako kdybys řekla, že běh je totéž co chůze." Přemýšlel, že by ji začal také obviňovat, ovšem nechtěl jí ublížit, byť věděl, že ji jen tak něco neurazí. ,,Promiň, dobře, asi máš pravdu," podřídil se nakonec, byť jen chtěl ukončit hádku a dohadování. O Marf věděl, že se jen tak nevzdá a nerad se s někým, koho měl rád, hádal, protože to často nekončilo dobře.

MV
Poslouchala jsem Riterua a kýváním hlavou jsem vyjadřovala souhlas a pochopení všeho, co říkal. Usmála jsem se. Ještě jednou jsem se zahleděla do dálky a zhluboka jsem nasála všechny ty krásné vůně. Smysly mě naštěstí ještě neopustily. Chvíli jsem ještě byla ticho a užívala si vnější vlivy, ale poté jsem už byla připravená se opravdu vydat na cestu. Otočila jsem se na Riterua. "Vyrazíme do Tábora?" Optala jsem se s menším nadšeným úsměvem a otočila se po směru mého vytouženéo místa. Sotva jsem změnila svůj úhel pohledu, na obzoru se kdesi v dáli zjevil vrchol Vlčích skal - Imaginova vyhlídka. Byla vidět díky jakýmsi světékům. Ihned mi vehnala do hlavy různé vzpomínky. Povzdechla jsem si, ale hned na to zatřepala hlavou a otočila se s úsměvem na Riterua, zda souhlasí.

MK
Zamračila se a na chvíli sklopila pohled k zemi, což se u ní opravdu vidělo jenom párkrát za život, normálně svou porážku nepřiznávala, během pár vteřin se ale její hlava opět vyšvihla nahoru. Musela mu dát za pravdu že ani ona sama nebyla nejpříjemnější. ,,A-ale..." Zajíká se a trochu ucouvne. ,,Já neříkám že mi, že mi nebude vadit, když spolu už nebudeme pokračovat v cestě." Dořekne nakonec, už z jejího hlasu ale jde poznat že na takové situace není zvyklá a už jenom mluvení ji dělá potíže. Při jeho dalších slovech již jenom mlčela, možná aby to ještě víc nezhoršila, odvrátila od něj pohled a oči se jí opět začaly lesknout. Ty k němu zvedla až ve chvíli kdy uslyšela jeho omluvu. ,,Taky promiň." Šeptla tiše, přitom si uvnitř byla jistá že tohohle "podřízení" vůči němu bude jednou litovat. Nemohla se přece nechat vyvést z míry nějakým psem.

??? -- Písečná louka -- Louka Svitu
Ta energie, záře a vše, co posilovalo mou myšlenku jít dále, létat ve výškách neskutečných a cítit poryv větru skrze má pírka. V záklonech křídel zkoušející své nové akrobatické zkoušky toho, jak dlouho vydržím tímto způsobem letět. Dívám se dolů bez nějakých myšlenek, v hlavě jsem měla úplně prázdno. Zvládám teď jen dumat nad tím, co to všechno mělo znamenat, tahle ta cesta světem křížem krážem. Bylo to zbytečné? Ne, nemohlo být. Rozhodnutí bylo na mých bedrech určitě správným a nelituji toho. Sice nad tím pochybuji, ale to bych nebyla já, kdybych tuto myšlenku okamžitě ztratila po cestě.
A tak se stalo, jen co jsem proletěla nad nějakým písčitým místečkem, plný písku a pár holých stromků. Znovu se ujalo to ticho v mých myšlenkách, to tiché a přitom tak trapné jako cvrlikání cvrčků. Pomalinku přivírám očička, cítila jsem náhlou únavu. Myslím, že to bude z toho nepřetržitého letu přes několik území, není divu, že bych se potřebovala trochu prospat a pohostit. Se zívnutím se rozhodnu teda pro své moudro - přistát.
Jen co vidím ideální místo na přistání, tak se rozhodnu zmírnit rychlost a začnu kroužit nad zemí, která vyhovovala mému očekávání. Co zanedlouho už stojím tlapkami na příjemně teplé půdě, zamlaskám hlasitě k tomu ještě zívnu. Později bych mohla znovu vyrazit, teda až se mi bude chtít, teď nastupuje pan spánek a tomu nebudu překážet. Stočím se do klubíčka a obmotám ocas kolem všech, přičemž položím hlavičku na ocásek jako vlastnoruční polštář. Zavírám unavená očička a vrhám se do říše snů s úsměvem a nadšením.

MV 
,,Můžeme," souhlasil. Byla sice pravda, že by souhlasil asi s čímkoli, kdy by se nejednalo o nebezpečný výlet do smečky Zeiss, ale to není podstatné. Chvíli poté ještě přemýšlel, co by asi tak mohl říct, ale jelikož ho nic nenapadalo, tak raději i nadále mlčel a doufal, že Jessie promluví a prolomí tak to ticho, které mezi nimi nastalo. Švihl ocasem a potom zdvihl hlavu a začal výt. Ani nevěděl, proč to dělá, ale měl nutkání s tím po několika týdnech opět začít.

AKIT
MK
To jsem asi přehnal, pomyslel si a nadzvedl 'obočí' překvapen Marfiným chováním. ,,To nic," zamumlal a potlačil zakňučení, které se mu pomalu začínalo drát z tlamy a byl rád, že nakonec nezakňučel. Potom si vzpomněl na ten pach. Za chůze opět zavětřil, aby se ujistil, zda se mu to jen nezdálo. A nezdálo. Rozhodl se, že tentokrát to své společnici řekne: ,,Uh, Marf?" oslovil ji váhavě a nejprve vyčkával, jak zareaguje.

MK
Stejně jako on, se po této poměrně ostré výměně názorů rozešla dál, cesta již pokračovala poměrně tiše, raději nic neříkala ani na nic neupozorňovala, téměř jako by mělo každé slovo vyvolat znovu hádku. Ono se ani nebylo čemu divit, je jasné že po takové době chůze a bez jídla nebudou jako sluníčka. Pohlédla na něj, když po nějaké době opatrně položil otázku. ,,Hm?" Zabručí směrem k němu a své oči opět zaměří na cestu před sebou.
//Kde je vlastně tábor?

//Dle všeho na pomezí Vlčích skal a Údolí mlh p-p


AKIT
MK
,,Něco jsem ucítil," začal Akit váhavě. Věděl, že když bude chtít a snažit se, mohl by z toho ještě vykličkovat, ale nevyužil toho. ,,Jakože konkrétně několik pachů... který patřily jinejm živošnejm druhům, než jsou třeba srny, zajíci a tak." Na pár sekund se odmlčel a pak to konečně ze sebe dostal: ,,Někde tu jsou vlci. A asi docela početná skupina." Rozpačitě při svém proslovu na jezevčici hleděl. Nevěděl, zda se má radovat z toho, kam se dostal, a nebo se bát o život.

//Takže už jsou dá se říct skoro na místě pup Super.
MK
Zaujatě ho poslouchala a překvapeně vykulila oči, když se od něj dozvěděla že tu v okolí zřejmě někdo je. Sama přitom všem úplně zapomněla na nějaké kontrolování pachů, takže byla teď poměrně ráda že ji takhle upozornil. Rozhlédla se kolem, jako by snad ti vlci byli přímo před nimi. ,,Tak jdeme za nimi, né?" Zeptala se ihned, možné nebezpečí si ani neuvědomovala. Vždyť Akit byl kdyžtak taky, skoro vlk. Určitě to nemohlo dopadnout nějak extra špatně. Kdo by je nechtěl ve své smečce? ,,Myslíš že by nám," polkne, ,,ublížili?"

AKIT 
MK
Moc se mu nezamlouvala její zbrklost, ale nic nenamítal. ,,Nejsem si úplně jistý tím, zda je to dobrý nápad," podotkl jen a nejistě se na ní podíval a poté se zase začal dívat před sebe. ,,To právě nevím. Kvůli tomu se rozmýšlím, jestli bychom neměli raději co nejrychleji odtud zmizet a nebo zůstat a jít dál." Z pachů totiž nedokázal vyčíst, o koho se jedná, sotva totiž dokázal podle pachu rozlišit vlka od vlčice, natož poznat povahu, chování. ,,Co si myslíš, že bude lepší?"

MK
Přimhouřila oči, na druhou stranu, proč by jim ubližovali? Byli skoro jako oni. Ani to ne, byli lepší jak oni. Nadhodila sebevědomý postoj a dál pokračovala v cestě. ,,Buď půjdeme za nimi a kdyžtak utečeme, nebo se jim vyhneme a..." Ztichla, možná, by pro ně oba bylo lepší pořádně se najíst a přijít tam až s plnými silami, pro jistotu, napadlo ji. ,,Nevím." Přiznala tiše, tohle byla poměrně zlomová otázka, kdyby tam šli a něco by se zvrtlo, mohlo by je to stát i život. ,,Ale docela bych se napila." Řekne zničehonic.

MK
,,Nechci tě urazit, ale chtěl bych vidět, jak na těch krátkejch nožkách utečeš smečce nenasytnejch vlků," namítl a zavrtěl hlavou. ,,To je nemožný. Já sám bych s tim měl problémy a ty... roztrhali by tě na kusy." Uvědomoval si, jak moc Marf nesnáší, když jí někdo říká, že něčeho nedokáže, ovšem tohle byla pravda. ,,Jestli to bude nějaká smečka temna, tak nemůžeme přežít a teď jdeme rovnou do náruče smrti." Udělalo se mu zle, když si představil, jak na ně útočí početná smečka vlků a trhá je na kusy. ,,A kdybys umřela a já přežil, už navždycky bych žil s neskutečným pocitem viny a to já nechci." Na chvíli se odmlčel, protože nechtěl pokračovat v tomto tématu, těžce se mu o tom mluvilo. Byl tedy rád, když Marf sama nenuceně prohodila větu, která se netýkala tématu. ,,Já taky." Rozhlédl se kolem sebe a doufal, že někde zahlédne nějaký potok, jezero či cokoli jiného. K jeho neštěstí neviděl vůbec nic.

MV → SÚ
Pousmála jsem se, když souhlasil. "Dobře" , řekla jsem a počkala, až dojde ke mě. V tom Riteru začal výt. Netušila jsem proč, ale přišlo mi to srandovní. Zasmála jsem se a krátce zavyla s ním. Mezitím jsem se zaposlouchala do jeho hlasu. Byl tak... jemný a klidný. Ale nic. Přestala jsem výt, narovnala hlavu a znovu se zasmála. Počkala jsem, až Riteru dojde ke mě, zamávala jsem ocasem a vyrazila jsem. Měla jsem to namířeno po jedné pomyslné cestičce vedoucí přes Skály úplňku, Louku úsvitu, Cedrový háj, přes Údolí mlh až do Tábora. Opravdu, území Kirigakure jsem znala vskutku dobře a můj dosavadní stav na tom nic neměnil. Odešla jsem z rovinky a začala po mírném srázu klesat pomalu dolů. Přitom jsem se optala Riterua; "Proč jsi vůbec začal výt, smím-li se tě zeptat?" , optala jsem se a musela jsem se znovu zasmát. Ne, že by mi vytí připadalo nějak směšné nebo snad trapné, ba naopak. Možná mi to teď připadlo jen... pěkné?