Příběh smečky Kirigakure I.

MK
Až po té otázce se pořádně zaměřila na jeho podivný vzhled, dosti podivný vzhled. Všude pírka a do toho nějaký podivný plášť, sama si přitom vzpomněla na ty, které měla partnerka jejího pána, na ty co se nikdy nepotkaly s opravdovým zvířetem, pochybovala ale že tenhle byl taky umělý. Už si zvykla, že vlci zde vypadali zvláštně. Při jeho otázce se ještě víc zamračila. ,,K nim." Kývla hlavou tím směrem, kterým myslela že je tábor. Netušila jak se smečka jmenuje, ani jestli je to vůbec smečka, byli tam prostě vlci. Když ale zmínil že je alfa, na chvíli ztuhla. Vždyť tohle byla její chvíle! Mohla se předvést! ,,O něm jsem už slyšela."

MK
opět neřekla s kým, v první řadě mě to trochu zarazilo a chtěl jsem se dorážet odpovědi ale pak mě napadlo když stále hýba hlavou směrem kterým jsem v podstatě mířil, že myslí tábor a v podstatě tedy vlky z mé rodiny a asi ani neví jméno. "Myslíš k vlkům smečky Kirigakure?" zeptám se doslovně, možná asi i proto abych jí pomohl najít správná slova. Ale pokud neví název ani toto jí nepomůže.
"A ne. ne tak uplně..." pohlédnu tím směrem a stáhnu uši jen pokrevně... jen? no.. patřím k nim pokrevně a ne nestydím se za to.. tak to dej najevo že?! "Jsem synem alf, který má ale své vlastní území, bez jejich pomoci..." řeknu a dál jí jen pozoruji. sleduji tok jejích svalů, který s epřeruší při zmíňce mého postavení a území. "Slyšela?" podotknu a dál jí pozoruji... "DOufal jsem že o něm bude dost vlků vědět, tak jako je známo i mnoho dalších území zde.." řeknu a střihnu uchem abych asi odehnal imaginární mušku.

MK
Při názvu té smečky nadzvedla překvapeně obočí. To zní jako název nějakého exotického pokrmu...Kiri ga kure. Kure...Kuře? Se zamyšleným výrazem chvíli civěla do blba, nakonec ale hlavou lehce zavrtěla a pokrčila rameny. ,,Asi." Když zmínil, že i zdejší Alfy s ním mají něco společného, přesněji, že je jejich syn, překvapeně vykulila oči. Poznámky o tom jak děsně škaredý se ji jeho plášť zdál si proto nechala schované a raději byla zticha, i ona v tu chvíli věděla, že tohoto vlka by si neměla rozházet. ,,Ano. Slyšela jsem o tom území dosti. Že-", zhluboka se nadechla a s naprosto vážným výrazem dodala: ,,že z ní mají všichni respekt a že neustále roste."

MK
i když v jeho mysli netušil, tohle ho opravdu zahřálo u srdce. Vědělo se o něm. Dělal rodině čest? snad... Respekt. to je to co chtěl. Jeho hrdé postavení se prohlo až v zádech když vyslechl její slova Roste? ach ano a je silnější.. jen kdyby nebylo tak prázdné... zamyslel se a pohlédl na Marf "Jsem rád že jsi o ěnm slyšela pravdu" řekl jednoduše "Což mě jistým způsobem staví do nevýhody, já o tobě nic neslyšel Marf.... řekneš mi o sobě něco?" zeptá se upřímně s jistým podtonem zájmu. víc od něj vlci čekat nemohou.

MK
Koutky se ji vyšvihly do lehkého úsměvu, když přitakal. Všechno to byly víceméně výstřely do tmy, ale už jenom kvůli tomu, že byl Alfa k němu z části vzhlížela a myslela to dobře. Polkla a zhluboka se nadechla, hledaje slova, kterými by ho zaujala, mohla říct pravdu? ,,Já..." Rozhlédla se kolem, jako by hledala správná slova, přitom se jenom ohlížela jestli poblíž není Akit, nutno dodat, že teď by se jeho přítomnost opravdu nehodila. Olízla si tlamu a poté zpustila, ,,já tu nejsem moc dlouho. Jsem z daleka." Řekla ihned a přitom se uvnitř krátce pochválila. Takhle měla dvě mouchy jednou ranou, nemohl kvůli dálce o ní slyšet a zároveň to působilo, že ušla opravdu dlouhou cestu až sem.

MK
pohlédl jsem koutky očí do stran kam hleděla ale hlava se mi nehla. "Z daleka? pro vlka rozměrů jako jsi ty může být dálka už jen to co jsem došel z domova sem... Co tvými slovy znamená dálka? Ostatně... jsi ty vůbec vlk?" zeptám se klidně a popravdě, konverzace po tak dlouhé době mě uklidňovala a zároveň mi připomínalo jak mi chybí konverzovat s Naiome. Což mě dovedlo na myšlenku že by bylo možná lepší než za rodinou, jít za ní. Promluvit si o tom jaké měla plány. O kterým se zmínila při našem rozhovoru o vedení smeček.

MK
Uraženě nakrčila čumák, při jeho slovech a odvrátila pohled, možná byl Alfa, ale takhle urážet ji nemohl nikdo. ,,Přišla jsem až z Francie." Odpověděla pohotově a nadzvedla obočí. Na tohle už snad říct nemohl nic. ,,A jsem jezevčík, to je skoro stejné. Máme stejné předky." Dodala po chvíli, nevnímaje že zase opakuje až moc slova. Možná se na první pohled nezdála zrovna nejchytřejší a celkově její odpovědi a nápady nebyly nijak chytré, avšak pamatováka měla opravdu dobrého a od lidí si toho pamatovala mnoho, vždyť i o vlcích se dozvěděla od nich. Stačilo jenom poslouchat. ,,Tak jako tak, jsem nucena tě zklamat." Tajemný tón v jejím hlase by se nezapřel. Bylo až vtipné jak moc tajemně působit v tu chvíli chtěla.

MK
Dotklo se jí to, nejspíše, ale i když jsem to tak nechtěl myslet, vyznělo to tak. Omlouvat se jí nebudu za to že si to špatně vyložilo. Jako pro medvěda by bylo její dlouhé putování více než krátké, mohlo být i pro mě. "Francie? to je smečka?" zeptám se poměrně hloupě ale tohle jsem zase nevěděl já. A můj patron mě v tom viditelně chtěl nechat vykoupat. co jí mohlo napovědět k mému bezcitného nitru, bylo to, že jsem stále mluvil jedním tonem.
"Zklamat?" zeptám se, právě proto že jsem vůbec nechápal co tím myslí. proč by mě měla zklamat? nemá čím.
a to že je jezevčík ač bylo zajímavé, mi nic neřeklo. nejspíše taky druh, jako je vlk, pes tak je i jezevčík.

MK
Na chvíli se opět usmála, když se zeptal na to, co ta Francie vlastně je zač. Pohodila hlavou vznešeně a s přechytralým hlasem promluvila: ,,ne, je to země." Odpověděla mu krátce a na konci se ušklíbla, uvnitř spokojená s tím, že ví něco co on ne si olízla čenich. Jakmile se znovu zeptal, švihla ocáskem a pozvedla hlavu výš. ,,Nemusíš to skrývat, je jasné, že se chceš zeptat, jestli se k tvé smečce nepřidám." Řekla jako by to byla dávno jasná věc a zcela ignorovala jeho neustále stejný tón hlasu, ve kterém, stejně jako nešla slyšet žádná radost z toho, že ji potkal, nešla slyšet ani agrese či nelibost vůči ní. ,,Nejsem tu sama, na takovýchto věcech se musím vždy domluvit se svým spolucestovatelem. Takže tě zklamu, prozatím tvou-", se zamyšleným výrazem se snažila najít správná slova, ,,budoucí žádost musím odmítnout."

VH
Věnovala jsem se Batovi. Zase jsem ho moc ráda viděla a taky jsem byla ráda, že je v pořádku. Při slovech Zhii jsem se ji koukla do očí. Její slova jsem pochopila a zahleděla jsem se na útes. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne kvůli tomu jsem nepřišla..." Pověděla jsem a pohled mi spadl k zemi. "Proč si brát život? Zkoušela jsem to, ale jak to dopadlo? Zemřela mi kamarádka. A nesmím zabít Soku a nechat tu Bata samotnýho." Pomyslela jsem si. "Kdyby tu nebyl Soka a Bato, tak bych to asi udělala, ale jinak ne." Nechtěla jsem zabít někoho a ne zrovna patrona. A na Batovi mi moc záleželo.

MK
Zvlastni, kdyz nazvala Francii zemi, vubec jsem nevedel co tim mYslela ale dobre, at je to klidne tak. "Ach tak" zvednu jedno oboci a jen se zamyslim kolik tech zemi asi existuje. Jenze kdyz zacala mluvit o zklamani,muj bezcitny a v tuhle chvili asi nechapave vypadajici vyraz byl nemenny. "Proc si myslis ze bych te mel chtit ve smecce? Zrovna tebe? K cemu by si ji byla dobra?" reknu stale klidne a asi jsem ji tim to jeji sebevedomi trochu snizil. Kdyz jsem si ji jeste jednou premeril, napadlo me jakeho spolucestovatele narazela [b]"Jaky spolucestovatel?"[/] zeptam se

LKS
Mile jsem se na Mitche usmála . Jeho zelené oči se pořád dívaly do země.Poté se opět zahledím na sněhově bílé tlapky. Začala jak navázat konverzaci.Pak mě něco napadlo. "Mám ráda jaro.Všechno se probouzí, končí nejchladnější období a konečně se dá plavat."Řeknu a neodtrhnu pohled od země.

//:prosím o reakci

ML
Jeho slova ji poměrně uklidnila, vlastně úplně uklidnila, uvolněně se usmála a zakousla do posledního kusu masa. Nutno dodat, že po takové době zase mít něco pořádného k snědku, bylo opravdu příjemné a byla by schopná sníst snad celé hříbě sama, avšak, když Zeal skončil, usoudila že by nebylo zrovna dobré, kdyby se ona ještě cpala, takže dožvýkala poslední kousek a poté se mlsně olízla. Střihla ušima, která byla na koncích lehce zohnutá a pohlédla na jejího společníka u vody. ,,Takže, do Tábora?" Ušklíbla se a zavrtěla malým ocasem, poté odskočila od kamene a spokojeně doskákala až k němu. ,,Určitě se ti bude líbit, taky je u skal. Jako ten váš. Akorát místo řeky tam je les." Popsala ho rychle

MK
Jeho další slova nebrala nijak moc vážně. Uvnitř to brala tak, že se prostě nechce ztrapnit a tak najednou říká jak o ni nikdy nestál, přitom ona si byla jistá, že pravda je jiná. ,,Jsem jezevčík. Už z toho ti je snad jasné v čem všem dobrá jsem, né?" Nadzvedla obočí, ale poté stejně spustila, jak ráda mluvila o svých přednostech a že jich podle sebe neměla málo. ,,Jsem rychlá a poměrně silná. Umím dobře schovávat věci, dělat nory a díry do země. Nebo stopovat." Vyjmenovávala s hrdým hlasem, přitom měla neustále vypjatou hruď. ,,A taky mám smysl pro módu." Ihned zatím chtěla dodat jak nemoderní jeho plášť je a jak by se dal pár kytkami vylepšit, avšak usoudila, že bude lepší mlčet.

poblíž doupěte May a Blixe -> Modřínovy les -> doupě Lavaris
Sedět navěky mě nebavilo. Začala jsem se užírat...užírat? Popravdě jsem měla docela hlad, rozhodně bych něčím na zub nepohrdla. To by mě zajímalo, jestli něco ulovím úplně, ale úplně a naprosto sama. Zamávala jsem ocasem ale na chvíli zaváhala. Naposledy jsem svým odchodem všechno zmrvila... nebude se Lavaris zlobit? Minule byla ze mě zklamaná. Svěsila jsem hlavu a podívala se směrem k modřínovému lesu. Ale kdybych jen na malinkou chvilku neohlášeně šla do lesa a pak se vrátila s úlovkem, nezlobila by se! Zvedla jsem se a rychlým během si protáhla končetiny. Běžela jsem možná až trochu neobvykle rychle, v porovnání s mými dosavadními výkony. Je vidět, že rostu a sílím. Pochválila jsem si jen tak od tématu a běžela dál až do Modřínového lesa. Pomalu a lehce přikrčená jsem tiše prostupovala lesem, uši narovnané v pozoru kdybych náhodou něco zaslechla. Ze začátku jsem ani nic necítila, než jsem si všimla samce koroptve polní. Ještě více jsem se přikrčila a pomalu přiblížovala, když najednou se na mě podíval, roztáhl křídla a odlétal pryč. Vystartovala jsem za ním v naději, že ho chytím z letu. Nepovedlo se. Jen jsem vyskočila za koroptví a klapla tlamou naprázdno. Frnknul mi oběd. Frknula jsem si lehce otráveně a odfoukla si ofinu z čela. Když jsem tak přemýšela, co jsem udělala špatně, přišla jsem na velkou chybu. Stála jsem po větru. Ptáci sice nemají tak dobrý čich ale stejně mě mohl zřetelně cítit. Pokračovala jsem v hledání nějaké další kořisti poblíž, jen pár metrů od místa kde jsem předtím našla koroptvího samečka ležela v hnízdě ze suché trávy vyděšená samička s roztrhaným křídlem celým od krve. "Predátor." Zašeptala jsem si. Vzala jsem koroptev do tlamy a trochu ji rychle zmáčka. Můj tesák jí projel krkem, trochu sebou škubla a nakonec povolila. Stále jsem ji tržela v tlamě a otočila se. Za mnou se u kořenů stromu schovávala kuna. Pozorovala jsem ji a lehce zavrčela. Kunu to nejspíš trochu vystrašilo a utekla. Cestou zpátky do doupěte jsem si nebyla úplně jistá kudy jít. Podle tábora to najdu. Doupě je někde u tábora, ne? Proběhla jsem loukou svitu a břízovým hájem k táboru. Od něj jsem opravdu trefila až do doupěte, kde jsem položila koroptev a posadila jsem se opodál.

ML --> Fénixovy mini-hory

Dřepl si ke stolu hledíc na hromadu vlažného masa, které zbylo. Bylo plýtvání ho zde nechat, na druhou stranu nějaký jiný potulný živočich si na něm dobře pochutná. Už otevíral tlamu, aby Dobrodružce odpověděl, když uslyšel myšlenku své matky. Tiše poslouchal. Bál se odpovědět, když se myšlenka vytratila. Jeho myslí se rozhostil nesmírný strach o jeho matku. Ihned si začal vyčítat, že z tábora kdy odešel. S vyděšeným pohledem rychle vyskočil na nohy, ujišťujíc se o správném směru své nadcházející cesty. Otočil se na svojí dosavadní spolucestovatelku a smířlivě se usmál. Trhalo mu srdce, že jí musí odpustit, bohužel jeho matka možná prožívala svoje poslední dny. To nemohl v žádném případě zmeškat. ,,Moje matka," začal tichým hlasem ,,volá mě k Dýňovému lesu." vydechl sklesle, načež mu uši klesly k zátylku. Mrzelo ho náhlé ukončení jejich výletu, zrovna byl v nejlepším. ,,J-já musím jít." vykoktal rychle. V očích mu panoval strach a v hlavě zmatek. Pomalu obešel kamenný stůl, u kterého se usadily a pohlédl do jejích kaštanových očkem. ,,Pošlu s tebou Lavondysse, aby tě doprovodil do tábora." řekl tiše a mile se na ní usmál. Někde v hloubi své mysli doufal, že mu odpustí jeho náhlý odchod. Lavondyssi, prosím. Jistě, pane. S doprovodem zelené mlhy se objevila zelená bytost, větší než kterýkoli vlk, kterého kdy viděl. ,,Doprovoď Louie do tábora." pronesl směrem ke svému patronovi. Opět se na Dobrodružku usmál a přistoupil k ní ještě blíže. ,,Moc jsem si náš výlet užil, bohužel moje matka mě volá." řekl nakonec. S úsměvem na tváři jí věnoval krátké vlčí objetí. Odtáhl se a jeho srdce zaplnil zvláštní trýznivý pocit. ,,Doufám, že se opět shledáme." na jeho tváři se rozhostil omluvný úsměv. Naposledy se na ní otočil, kývl hlavou a rychlím klusem se vydal směrem k Dýňovému lesu. Náhle se cítil sám. Zrychlil tempo svého běhu, aby zapomněl. Přebíhal přes jarní krajinu. Přes louky, lesy, hory, než se konečně dostal před Dýňový les. Prudce zabrzdil, rozhlížejíc se po Attie.

LKS

Cítil jsem ji blízko a myslím, že nebyla sama. Srna a možná ještě dvě další. "Myslíš, kolik jich asi je? Dvě? tři? Nebo čtyři?"  Bylo mi jasné, že neulovíme více, jak jednu, ale také jsem chtěl být úspěšný. "Asi do lovu zapojím svou magii. Měl bych ji potrénovat. Co myslíš?" Chtěl jsem nějak dokázat, že mám na to získat vyšší post. Můj syn byl už Delta a já ne. Bylo to tak trochu ponižující, pro mě. Samozřejmě, že jsem to synovi přál, to ne, že ne. Ale už tak dlouho jsem pobýval ve smečkách, chtělo by to povýšit.

SR

Ne, opravdu jsem neměl strach z toho, že by to byl větší problém. Přeci jsme se o ně snažili starat, jak nejlépe to šlo a také jsme je ochránili před smrtí, i když z toho některá měla určité následky, nakonec bylo vlčátek dost a přežila to všechna, to bylo skvělé. "To ano, ale... podle mě to není problém, určitě se to srovná. Bude to fajn, uvidíš."  Olízl jsem ji a pak jsem si Roxynor natočil k sobě zády. Obcházel jsem ji a pak jsem si nad ní vlezl a jemně ji chytil za kůži na krku a přilehl jsem si ji. "Chci tě, čmoudíku. Chceš mě také?"