Příběh smečky Kirigakure I.

VH
Brzy jsem spatřila hnědý kožich s jinými světlejšími, ale pořád hnědými znaky, možná i světlejší, ty který se nemohou za hnědou považovat, ale taky ty zelený. Brzy jsem spatřila i nazelenalé oči. Kývla jsem na pozdrav. "Též zdravím." Dodala jsem ještě. Dál jsem jen zavrtěla hlavou. "Ne." Šeptla jsem ke kamarádce a pohlédla na hrob, kde ležel Ayl. Věděla jsem, že květiny, který jsem tam položila brzy zvadnou. Chtěla jsem, aby to tu měl Ayl hezký. Aspoň trochu. Zvedla jsem hlavu a za Zhio jsem spatřila mědvěda (šel za ní, ne? ) . Najednou jsem si na něj vzpomněla. Bohužel jsem s nim měla čest při ne zrovna super události. Něco mi však nesedělo. "Neměla ještě se Nou nějakýho ptáčka? Kavku nebo nějakýho takovýho ptáčka?" Napadlo mě i když Bato se mnou nebyl taky pořád.

VH
Sedla si vedle ní a mlčky pohlédla na hrob před nimi, nevěděla kdo tam leží, ale bylo ji blbé se na to zrovna teď a tady Hilary ptát. Koneckonců, určitě zde seděla, protože pro ni dotyčný byl nějak důležitý, v tu chvíli se ji zdály všechny její problémy jako úplné banality. (//Jop, šel ) Pohlédla na svého společníka co se loudal dál za ní. Přitom si rovzpoměla na jednu chvíli z tábora, avšak bylo to už dávno a kvůli dlouhému spánku se začalo vše pomalu mísit dohromady. ,,Tohle není zrovna nejlepší místo pro procházku." Řekla zničehonic, snad aby zakecala myšlenky, které zaslechla, nutno dodat že vzpomínky na její malou ptačí společnici byly ještě stále poněkud bolestivé.

VH
Mlčky jsem seděla na místě. Hleděla jsem před sebe na hrob. "Čas se nedá vrátit." Při té myšlence vzdychnu. Bylo mi strašně, že jsem teď nemohla nic udělat. Udělat spíše pomoci Aylovi. Věděla jsem co se z Ayla stalo a věděla jsem, že si to musím nechat pro sebe. Nesmím na to pomyslet. Mohl by mi někdo číst myšlenky. Švihnu ocasem a kouknu se na Zhiu. "Brzy to bude rok..." Zašeptám a skloním hlavu. "Ne to není. A proč si sem šla ty?" Zeptám se klidně a tichým hlasem. Najednou jsem ucítila na hřbetě něco. Jako kdyby mi tam někdo sednul. Otočila jsem hlavu a spatřila káně. "Ahoj kamaráde. Kde si byl, tak dlouho?"Šeptla jsem k němu, ale on jenom něco zaštěbetal. Stejně jsem byla moc ráda, že tu byl.

Doupě
Druhý (Toboe) mě pohladil po hlavičce. Šťastne jsem přivřela oko. Znenadání se ale schoulil do klubíčka a mírně se otřásl. Vypadalo to, že má nějaké potíže. Zakníkala jsem jak nejhlasitěji jsem dokázala a snažila se upozornit Velkou(Eldü), která by mu mohla pomoci. Nevěděla jsem co dělat. Strčila jsem do něj malinko svým čumáčkem. Měla jsem o něj starost.

Mlžný les - Les K srn


Pokýval jsem hlavou a prprotáhl si křídla, tím, že jsem je roztáhl a zase složil na zádech. "Holčičku, dcerunku, jo, myslím, že by bylo hezké mít dcerky i synky. To by bylo moc prima. A jak bys chtěla, aby se jmenovala?" Zeptal jsem se zvědavě. "Já jsem ještě nad jmény nepřemýšlel, ale myslím, že by bylo hezké jméno třeba Trex." Navrhl jsem, spíše jen tak plácl do větru. Mezitím jsme se dostali z mlžného lesa do lesa srn. Mlha se rozestoupila a my jsme mohli vidět mohem dál.

VH
Trochu se zamračila, když šeptla krátkou větu a starostlivě pohlédla na hrob před nimi. To jsem zase přišla ve správný čas. Pomyslela si a sama nad sebou chtěla už už protočit očima. Při její otázce lehce pokrčila rameny. ,,Plánovala jsem jít do tábora, ale potom jsem ucítila, že jsi poblíž. A..." Lehce se zamyslela nad tím, jestli je vůbec správné následující slova říct, nakonec je ale z tlamy i přesto vypustila, ,,řekněme, že vlci sem chodí nejčastěji jenom kvůli jedné věci." Dodala a očima přitom zabloudila k útesu.  Trochu ucouvla, jakmile na Hilařino rameno dosedlo káně a lehce se usmála. Viděla ho poprvé, nutno dodat že bylo rozhodně větší než byla Bonzačka. Možná bych ji taky mohla někdy navštívit.

Mlžný les - Les K srn




Protáhl si křídla a obdivovala jsem je. vzpomínala jsem an naše setkání. "Pamatuješ, když jsme se poprvé potkali?" Zahyhňám se. Bylo to zvláštní setkání. "Ano bylo hrozně hezké. Dcerunku bych chtěla Miu." Usměji se. DOufám že tu dcerunku budu mít. "Trex? Krásné jméno. A hlavně hodně vyjmečné." Otřu se bokem o něj a kráčíme k lesu, kde už není mlha a bylo dobře vidět.

Doupě
Nudila jsem se tak jsem se překulila na břicho a snažila se postavit. No chvíli se mi třepali strašně tlapky. Dělala jsem pomalé krůčky. Pár krát jsem spadla ale znovu jsem se postavila. Za sebou jsem nechávala ledové stopy mích tlapek. Nevěděla jsem co to je, popravdě mě to ani nezajímalo ani jsem to necítila tak proč by mě to mělo nějak zajímat? Podívala jsem se na své sourozenci co taky dělali nejspíše stejnou činnost jak já. Šla jsem tedy k ním akorát to samozřejmě chvíli trvalo a asi dvakrát jsem spadla ale co se dá dělat. Byla jsem už u jedné z nich (u Pellky) odrazila jsem se od země a skočila na ní. Popravdě jsem nevěděla jak jsem to udělala. Dopadla jsem na ní. Předními tlapkami jsem se opírala o její břicho takže jsem jí zledovatila trošku kožíšek. Chtěla jsem se prát a zároveň hrát. Začala jsem jí kousat do ouška a zároveň jsem dělala u toho legrační zvuky.

Západní louka, Hranice SSF & Kirigakure (Doupě) → Území SSF
Byla to dlouhá cesta. Alespoň jsem ji netrávil sám. Byl jsem rád, že mám alespoň Rainbowa. Byl to vlastně jediný přítel. Kromě rodiny jsem neměl nikoho. Neuměl jsem navazovat vztahy, nevěděl jsem, jak se chovat v přítomnosti jiných vlků. Však věřil jsem Rainbowovi a on mi přislíbil, že mi pomůže ve všech situacích. Vlastně jsem se celou tuto cestu od něj dozvěděl spoustu věcí. Opravdu spoustu. Ale něco mě naučit nemohl. Nemohl mě naučit praktické schopnosti jako lov, ovládání magie a podobně. Mohl mi jen nabídnout teorii. Prozatím mi jeho přítomnost postačovala, ale postupem času jsem si mohl uvědomit, že mít vedle sebe někoho jiného, vlka který bude kráčet v mých stopách a rozumět mi, jako vlastní rodina, je něco zcela jiného. Tak nějak jsem se nad tím zamýšlel. Co budu dělat, když nebudu mít žádného přítele? Co budu dělat, když se setkám s jiným vlkem? A taky jsem se často vracel do minulosti. Věděl jsem, že to pro mě není dobré, že prázdnota v mém srdci se ještě zvětší, ale nešlo to potlačit. Ten žal mě naplňoval noc co noc jako voda v jezeře. Při svitu hvězd jsem stále přemýšlel, kde je má rodina a jak se asi má tam nahoře bráška Argo. Každý večer jsem nad ním bděl a věřil, že se jednou zase všichni sejdeme. Ale vždy, když vyšlo znovu slunce, byl nový den. Neustále jsem v těchto nových dnes nepřestával hledat radost a naději. To mě dělalo přeživším v hlubokém oceánu. Protože jsem věřil, věřil v budoucnost.



Jsme tady! Zvolal Rainbow. Nadšeně jsem napřímil ouška a rozhlédl se kolem sebe. Tam na menším kopci se nacházela pěkná malá jeskyňka. Rozběhl jsem se  k ní. Opatrně jsem do ní nakoukl. K mému překvapení byla 'podlaha' vystlána mechem a v protsoru bylo zavěšené něco jako houpací síť. V rohu se nacházela malá, prázdná miska. Toto doupě očividně mělo kdysi vlastníka, ale pachy byly už dávno vymizelé. Toto doupě se zdálo již delší dobu opuštěné. Vlezl jsem do něj. Tady teď bude tvé zázemí , uchechtl se Rainbow. Pousmál jsem se a zanechal tu své pachy. Vylezl jsem ven a snažil se zapamatovat jeho lokaci. Nebylo to moc složité. Takový kopeček s jeskyňkou na místě, kde každý večer zapadá slunce, na... hranicích? Teď už jsem si uvědomil, že zde nejsou ty známé pachy smečky, ve které jsem se narodil. Tady to bylo něco jiného. To je další smečka, jedna ze čtyř na Niwatském území , vzpomněl jsem si. Udělal jsem pár kroků vpřed. Na obzoru se mi jevilo uzemí rozlité jako povodí řeky. Slabý vánek mi načehral pěkně srst. To je ono, to je můj nový začátek, pomyslel jsem si a zhluboka jsem se nadechl. Uchopil jsem půlku dřevěného srdíčka, které se na provázku skrývalo v mé husté srsti. Nikdy na vás nezapomenu, zavzpomínal jsem a následně se rozešel z kopečka dolů, do nového území. Rainbow se usmál. Zřejmě ho to též těšilo. Šel jsem vstříc paprskům slunce, za novým začátkem.

Indiánské jezero - hranice území...
Běžel jsem asi hodinu? půl hodiny? kdo ví. Nebe mě stejně konejšilo. Přemýšlel jsem nad vlky. Nad světem. nad rodinou. Dlouho jsem ji neviděl a nebyla odemne ani tak daleko... Zamyslel jsem se a svůj cíl jsem si tím i jasně stanovil. Navštívím svou rodinu... Přidal sem do tempa a držel se svého směru, který jsem změnil ke svému domovu. tento prostor jsem měl zmapovaný dokonale, přesně jsem věděl kam běžet. Krok za krokem, běh za během. Míjel jsem hranici...

MK
,,Nebo rovnou chytíme vlka! Třeba by to na ně udělalo dojem. Slyšela jsem, že někteří indiáni nosili talismany z mrtvých zvířat aby získali jejich moc." Hrdě přitom vykračovala lesem, nevnímaje jestli jde její společník za ní, nebo si už žvatlá pro sebe. K její smůle ale přidala tak na rychlosti a tak rychle změnila směr, že se jí Akit v tu chvíli ztratil z očí, aniž by si to uvědomila. ,,A potom jim přinesu přední pravou packu. Alfě! A-" Při posledním slově se otočila za sebe, očekávaje že tam její kamarád bude, místo toho ale viděla jenom les, s otevřenou tlamou zírala notnou chvíli do prázdna a hledala ho. ,,Fajn, tak já půjdu sama." Řekla vyrovnaným hlasem, aniž by si uvědomovala že za jeho ztrátu si mohla sama. ,,Prostě si ulovím jelena, nebo vlka a donesu jim ho a...A uvidíme, kdo potom bude-" Lehce se zamyslela a přimhouřila oči. ,,Zkrátka lepší."

Hranice území - MK
tlapka míjela tlapku a jak kdyby Drak dal, dvě psovité šelmy myslely na ty samé bytosti. Lidi. A dokonce stejné rasy. Indiánské. I Varox myslel na Atua, svého Indiánského přítele od kterého má náušnici a náhrdelník.
Běžel a přemýšlel jak se má a zda je v pořádku. On sám si ale neuvědomil že se již přiblížil k táboru a dokonce malému chlupatému cosi... Marf

MK
Pohodila hlavou se zamračeným výrazem a sedla si do trávy, možná si hrála na drsnou, ale když už sem spolu přišli, hodlala s Akitem i do smečky přijít. Už ho dá se říct brala jako takového parťáka a i kdyby ji nezajímal z přátelského hlediska, byla by raději, kdyby tam šel s ní. Koneckonců, nějaký větší společník se vždy hodil. Lehce sebou škubla, když zaslechla a následně i ucítila něčí přítomnost. Nakrčila čenich a začala tyrkysovýma očkama přejíždět po zeleni. ,,Tohle není vtipný, Akite." Štěkla poměrně nakvašeně a podupávala si přitom přední tlapkou. ,,Nechápu co ti to zase vjelo do čenichu."

MK
Zastavil jsem v křoví a kdybych znal význam slova "efekt" asi bych si právě zahrál na děsně děsivího. Tak to udělej... buď děsivej... nemám důvod... Achjo. suchare... broukl patron. že to říkáš zrovna ty mě... protočím oči a pomalu vyjdu z křoví k malému čemusi "nejsem Akit... Jsem Ragnarok" řeknu svým bezbarvým tónem hlasu, který zní jako vždy jak chraplák vyřvaného čtyřicátníka... "a ty jsi?" zeptám se dál klidně. Popravdě něco mě nutkalo být v klidu, možná to že jsme na území své rodiny.... možná. ale nemusí vědět že mám v sobě krev alf

MK
,,Nebaví mě tadytyhle hry na schovávanou." Brblala si stále pro sebe a hledala majitele těch zvuků, ten se po chvíli ale zjevil sám a ku jejímu překvapení nešlo o jejího kamaráda. S podezíravým výrazem na něj pohlédla a při jeho otázce povýšeně zdvihla čumák výš. ,,Marf." Představila se krátce a do toho jména dala tolik důrazu, jako by snad mluvil s královnou či samotnou Alfou. ,,Ty patříš k nim?" Přimhouřila oči a letmo koukla po okolních rostlinkách, připravená se pro ně natáhnout v případě kladné odpovědi. ,,Nebo vodkud jseš?" Zabrblala ledabyle, jako by to vůbec nebylo důležité.

MK
Marf. krátké, důrazné, výstižné. Jednoduché. Myslím že tahle se jen tak něčeho nezalekne. možná její smůla, možná štěstí. Jedno vím jistě, nemám zájem se o to starat. její zajímavé vzezření mě ale zaráželo. Sedl jsme si a přejel jí pohledem. Když s emě zeptala zda patřím k nim, trochu jsem pod kápí pozvedl obočí. jen jedno. "K nim? ke komu?" zeptal jsme se jen abych si upřesnil o co jí jde. "A odkud jsem? ze svého území. Z území křišťálového jezera. Z uzemí kterému jsem alfou..." řekl jsem a přimhouřil na ní oči. rozhodně vypadala zajímavě ale to že připománala až moc velikostí vlče, když opomenu že jedno mé kousnutí v kamené podobě orba by stačilo k jejímu rozpůlení, mě udržovalo naprosto klidného. Spíše jsem jí toleroval až jako vlče, pro která jsme měl pochopení.