Příběh smečky Kirigakure I.

Doupě --> Před doupětem
Jeho uši sebou pod náporem všeho toho hluku křečovitě cukaly. V polospánku, ve kterém se stále nacházel, nedokázal rozeznat o jaké zvuky se to jedná. Teprve až když uslyšel znamý hlas volající jeho jméno, překulil se na záda a proloupl jeho oko. ,,Na co tolik hluku ??" zavrněl rozespale a oči upřel na nadšenou vlčici ve vchodu jejich malého doupěte. Aer byl vydatným spáčem. Podle jeho filozofie není spánku nikdy dosti, přesto ho zjev jeho milé donutil se přetočit na bok. Vyskočil na nohy, přičemž zaslech jemné klapaní jeho ocelových součástek. Prohnul se v zádech a s mohutných zívnutím se protáhl. Pohozením hlavy se sebe setřásl poslední zbytky spánku a s jemným úsměvem na tváři se vydal z doupěte. Miloval tuhle ranní atmosféru. Jen oni dva v jejich doupěti, žádný vlk v okruhu pár kilometrů, bohužel dnes ráno tyhle radostné chvíle velmi rychle pominuly. (promiň za lidskou jednotku) Rázným krokem vyšel z doupěte, nedočkavě hledajíc svojí malou družku. Předtím, když se oddával vydatnému spánku, zaslechl něco o smečkách. Vzpomínal si, že se chtěli přidat do nějaké smečku, bohužel si nevybavoval, do jaké. Vlastně ani nevěděl, jestli je rozhodnutý do jaké smečky se chce přidat, nebo zda se chce vůbec přidat, třebaže to schledával za vhodné pro ně oba. ,,Dobré ráno, Kůstko." jemně jí olízl čumáček, načež se vřele usmál.

,,Souhlasím, vždy je lepší být ve smečce." konstatoval, možná až moc chladně. Mimoděk se rozhlédl kolem. Listy na stromech začaly pomalu rezivět a on veděl, že s nimi začne rezivět i on, neboť na podzim vlhkost stoupá do nasmírným výšek. on to vždy pociťoval velmi nepříjemně. Lunu poslouchal na půl ucha, tedy až do chvíle, kdy se zmínila o vlčatech. Odtrhl se od krajiny, načež se nevědomky setkal s jejím pronikavým pohledem. Když našel její očka, nervózně se zachvěl. Nebyl si jist, zda je na rodičovství připraven. Do této chvíle o to ani neuvažoval, ale ted jsi byl jistý, že není. UŽ jenom myšlenka, že jeho vlčata budou mít za otce takovou zrůdu jako je on, ho děsila. Navíc ani nevěděl, kolik mu toho lidé vzaly, nebop jestli to vůbec funguje. Uhnul pohledem. Celá jeho mysl jako by měla explodovat. Hromadily se v ní myšlenky na malé kuličky, které by se kolébaly po jejich doupěti. Je to krásná představa, ale je skutečně připraven ? Nikdy se o nich nestaral, tak jak může vedět, že zvládne takovou tlupu malých rošťáků ? Opět pohledem zabloudil do jejích očí, kde spatřil malé, svítivé tečky, které jako by se zařezávaly do jeho ocelové duše. Lunu znal moc dobře a veděl, co ty svítivé tečky znamenají. V tu chvíli odhodil všechny a obavy a nahradil je jedinou větou. Spolu to nějak zvládneme. Pousmál se. Náhle si uvědomil, jak dlouho je již potichu. Muselo jí to jistě velmi znervóznit. ,,S-amozřejmě, že s tebou chci mít kuličky!" vyhrkl rozklepaným hlasem ,,Teda vlčata." opravil se a omluvně se usmál. Naposledy se pozastavil nad myšlenkou rodičovství a opět svojí pozornost obrátil k jejím slovům. ,,Promiň, že ti to vyvyracím, ale do Zeiss bych nechodil." jemně zvážněl. Věděl, čeho je vyhnaná smečka schopná a nebyl si jistý svými magickým dovednostmi, natož jestli by Lunu ochránil. Vzpoměl si na jednoho vlka, kterého lečil. Přišel ze Zeiss celý pomlácený a hrůzy které povídal se jen težko poslouchaly. Nevzpomínal na to rád. Náhle se mu do zad zabodly pařáty mrazu. Jemně se otřásl. ,,Taky bych se rád přidal do Kirigakure." řekl nakonec. Jeho pohledu neuniklo, jak se Luna tváří, ohledně členství ve smečce. Chvíli dumal, ale pak si byl téměř jistý, čím jsou její rozpaky způsobené. ,,Jsi krásná." zašeptal jí tiše do ouška, načež ho vesele stiskl mezi zuby.

Doupě E&H