Příběh smečky Kirigakure I.

Tábor


"Jasně, ale jsem rád, že se mu daří. No jo. Cože? Tene už má vlčátko? to je pěkné. Jsem rád, za naše dospělé děti. Jo, též bych ho rád viděl, naše vnoučátko." A co ostatní naše dětičky? Mají rodiny? To mě přinutilo zavzpomínat na staré dávné časy, kdy jsem byl já sám vlče. Už je to pěkná řádka let. Ale tyhle časy jsou lepší. Ano. Jen táta mi chybí. Ještě, že je tady sestra. Pousmál jsem se a zadíval se na tábor. "Hm, jakou hru by jsme jim připravili?" Zeptám se se zájmem. Pak přišla Yllin. "Jestli chceš, můžeš to prověřit. A co je nového? Mám pocit, že jsou zde nová vlčata, není to tak?"

Doupě

Issy byl velmi šikovný jsem rád, že ho mám. Usměji se když mi řekne zlato, protože to zní tak nádherně. Přišel a já se k němu přitulila. "Ano. Je to nádhera." Vydechnu a podivám se mu do těch jeho zelených očí. "Miluji tě. Hrozně moc tě miluji. Změnil si mi celý život." Oblíznu ho na čeníšku a ještě víc se k němu přitulím.

Tábor
S prehliadkou tábora som prestal. Dostal som hlad, no nerád chodím na lov sám. Poslednú dobu keď sa snažím nájsť spoločnosť, tak sa mi nedari. Žeby som sa vydal na cesty? Poznám len Kirigakure, a malú časť svorky Ishimura. Posadil som sa a rozmýšľal. Ísť či neísť? Môže to so sebou priniesť aj určite riziká a nemusím sa vrátiť. Síce bol som už raz na cestách a nestalo sa nič, a nie som predsa malé vĺča nevedel som sa rozhodnúť.

//Hádejte, kdo je tu! pvp Moc se omlouvám, že jsem tu nebyla, ovšem ti, co alespoň občas navštěvují fb chat, vědí, proč. Tímto bych se chtěla omluvit především Caendore, jež hraje za Marf a poté také Jessie, kterou bych ještě chtěla požádat, jestli by mi nepověděla, kde jsme s příběhem skončily, pokud to ví. Děkuji.

AKIT
MK
Sakra. Ovanul ho poměrně chladný podzimní vítr, který se mu dostal až pod kožich. Rychle otevřel své zelené oči dokořán a tiše zasténal. Raději ani nechtěl vědět, jak dlouho se svému spánku věnoval, věděl jen to, že zaspal asi pěkně dlouhou dobu. Nejdříve byl spánek jedinou věcí, na kterou po probuzení myslel, když v tom si uvědomil, že je něco zvláštní. Chvíli přemítal, co mu na jeho okolí nesedí, když v tom si uvědomil, že neslyší žádné peskování. ,,Marf?" vyjekl a začal se rozhlížet kolem sebe. Všude ale jen viděl spadané listí a holé stromy, žlutou trávu a občas nějakého ptáčka. Zatnul zuby a přimhouřil oči, pohledem skenoval okolí a snažil se najít bílý kožíšek, který patřil jeho malé přítelkyni. ,,Marf!" zakřičel po chvíli znovu a sklopil uši. Postavil se a následně se oklepal, načež se pomalou chůzí rozešel pryč, stále volajíc jméno malé jezevčice. Cítil v sobě neskutečné zoufalství, nevěděl, zda se bát toho, že ho jeho společnice opustila a nebo spíše toho, že ji mohl někdo či něco zabít.

Hilary
VS
Koukla jsem se na vlčku, který chtěl ten béžový vlk ublížit. Plazila se a doplazila se až k nohám Zhii. Soucitně jsem se na ni koukla. Pak jsem se koukla na vlče u mě. "Nemáš zač." Šeptla jsem k ni mile. "Mám věřit vlkovi, který si dovoluje na vlčku? Chce ji snad i zabít? Mám věřit někomu takovému?" Koukla jsem se na ni a slova jsem říkala tiše. Nechtěla jsem na vlčátko křičet, protože si to nezasloužilo a já vlčata měla moc ráda. "Krví tady toho smrdí hodně." Prohlásila jsme a koukla se na zvíře co stálo u vlčetem. Asi patřilo tomu béžovému. Neútočilo na mě což mě dost překvapilo. Jen jsem k němu kývla hlavou. "Proč ji ten vlk ubližije?! Proč si nikdo nic nemyslí, abych mohla pomocí čtený myšlenek odhalit kdo má pravdu a kdo lže. Komu mám pomoc a kdo si zaslouží potrestat?" Bylo však divné, že by ji to namluvil. "Ten vlk je agresivní a chce ublížit vlčce, ale to vlče řeklo, že ji zabila bratra. To by ji nedokázal snad namluvit? A nechovala bych se stejně? Proč tu není Eldünarí...?" Vzdychnu a zahledím se zlostně na vlka, který se představil jako Sir Higovič. "Sir? Spíše pěkný lhář." Zavrčela jsem. Jen, že je z rodu Gája mě překvapilo. Rozešla jsem se za nim a při tom jsem vrčela. "Kde si vzal ten rod?! Rod mé kamarádky Rity jejích dětí a mého zesnulého partnera?!" Zavrčela jsem a sedla jsem si. "Hilary, mimochodem." Odsekla jsem. "Já a odporná?!" Zavrčím naštvaně. "Ano stydím se, ale za vlka, který ubližuje vlčce, která je ještě malá a nedokáže ani říct důvod. Což to je odporný." Odvětím mu, ale pak se otočí  na Zhiu. "Asi máš pravdu. Proč by vlče vědělo co je to zabít nebo smrt, když to není vlče například ze Zeiss. Je však těžké někomu věřit, když Higovič nedokáže nám nic říct. Jen jeho dcera jako malé vlče nám musí říkat takové věci." "Styděla bych se být Higovičem. Kdyby se aspoň snížil na to, aby odporný deltě něco řekl." 

MK
Procházela lesem, byl to už nějaký ten den co tu hledala svého společníka a břicho ji již kručilo statisíckrát více jak při jejich příchodu, už i na její postavě šlo poznat, že poslední sousto měla ani nepamatuje. Polkla, alespoň o vodu nebyla nouze, jedna věc se musela uznat, vodních toků zde měli opravdu dosti. Kopla do větvičky na zemi a následně ji rozšlápla, na tváři měla znuděný až utrápený výraz, jako by šla na popravu. I z jejích očí jako by vyprchal všudypřítomný lesk. Chvíli se takhle ještě plahočila známým lesem, když v tom její malé tlapky zastavily, pohla ušima, jako by něco zaslechla a zahleděla se dál do lesa. Nervózně přešlápla, jako by nemohla uvěřit, že to je doopravdy jeho hlas. Když se ale mezi houštím zavlnil hnědý kožich, šťastně zavrtěla malým ocáskem a rozběhla se za svým spolucestovatelem. ,,Akité!" Štěkala přitom, už její běh musel vypadat vtipně, natož když přitom řvala jako by se hnala do boje.

Z lehkého spánku ho probudil hluk přicházející z venku. Nespokojeně trhl hlavou, čímž se ze spánku probral úplně. Moc toho necítil, jen se jemně pohupoval v jakési tekutině, která mu dodávala zvláštní pocit bezpečí. Náhle se celé bezpečné území začalo podivně vlnit a on se pomalým, klouzavým pohybem sunul do míst, která mu dosud nebyla známa.  Bezmocně hrabal podlouhlými výrůstky ve snaze nechtěný pohyb zastavit, bohužel marně. Zastavil se až u zvláštní červené stěny. Čím blíže se k ní přiblížil, tím lepé slyšel ony zvuky, které ho tak nelítostně vytrhly ze sladkého spánku. Pln štěněčího hněvu, udeřil zadními výrůstky do stěny, očekávajíc reakci z venku. Když se mu jí delší dobu nedostávalo, rozhodl se nechat to plavat a radši spánek dohnat.

Něco mě probudilo. Zvenku, jakoby za stěnou jsem slyšel hlasy, ale nerozuměl jim. Zato jsem cítil, jak se mě něco dotýká. Něco do toho okolo a až po chvilce jsem si uvědomil, že jsem to byl já. Jà můžu kopat? To je skvělé! Objevil jsem, že "kopátka" mám čtyři. Okamžitě jsem začal kopat na všechny strany, i do té podivné Stěny.

Čo tak trocha tréningu? Hodilo by sa to Cavalier, no nie? otrávene si predstavím moju postavu po nič-nerobení. V pokluse som sa vzdiaľoval od tábora. Hlavne potichu, aby si ma nikto nevšimol. Nemal som nejakú extra náladu na rozhovory a blá blá. Turistika po vlčích skalách je pre teba to pravé orechové. Prídeš aj na myšlienky, a možno ťa nápad na výpravu aj prejde múdrorečie. Svoje veľké mohutné telo som expresne dopravil na najnižší bod vo VS.
Zistil som, aká trasa ma čaká. Zaváhal som. No poďme ty lenivé prasa . Stúpal som vyššie a vyššie. Terén už nebol najbezpečnejší. Moment? zarazil som sa, keď som zistil, že tu nie som sám.

Prosím všechny, aby se nám NIKDO nepletl do příběhu, děkuji.
A pardon za spam.

//Omlouvám se, ale rodina je furt pro Zhiu důležitější, jakmile potřebné dořeší, pošlu ji zpět, určitě to beze mě a mého pomalého odepisování zvládnete pup
VS - Ishimura
Poslouchala jak se Hil zčista jasna rozjela a začala do Higea házet jedno slovo za druhým. Sama se přitom lehce ušklíbla, jelikož si již nepřipadala v takové nevýhodě vůči němu, celkově se ji tady ta neustrašená a místy až drzá verze její kamarádky líbila více. Hlavu ji ale lámalo to vlče, na svůj věk tak chytré až se ji jeho řečím nechtělo věřit. Už chtěla ze sebe dostat další dávku námitek, avšak její pozornost upoutal vzdálený zvuk, střihla ušima, i na jejím medvědím společníkovi šlo poznat, že ho ten zvuk zaujal. Dino? Pomyslela si překvapeně, jakmile si uvědomila jakou zprávu sebou vytí nese a v jaké situaci zeleného vlka viděla naposledy, začala zmatkovat. ,,Hil, potřebuju, potřebuju si něco zařídit. Nechám tu chlupáče, bude na to dávat pozor, kdyby něco, zavede tě do úkrytu. Vrátím se co nejdříve." Poslala ji rychlou a značně zmatenou myšlenku, tlapy přitom neustále měnila a přešlapovala, nakonec ale pohlédla na svůj krk a nazlátlé pírko u něj, něco šeptla a jako na zavolání ji ze zad začala růst žlutá až zlatá křídla. ,,Dávej bacha, nádhero." Pomyslel si její patron posměšně a s prvním odrazem od země ji hlavou projela nepředstavitelná nálož vzpomínek, ať už se týkajících Diar či jiných situací. Mávala křídly jako potrefená husa, což se poznamenalo na její energii, i přesto ale dále mířila k Ishimuře, za hranice své smečky.

Doupě M a B

Zavrtím se. A otevřu oči zalepené ospalkami od dlouhého spánku. Zamžourám a zaostřím před sebe. Oh, já jsem stále v doupěti? Zvednu hlavu. Jo, jo jsem v dopěti. Trochu méně zmateně se vyškrábu na všechny čtyři. Pak se skloním ke svému bratrovi Greenymu, který stále spí. Jemně do něj rýpnu čumákem. ,,Greeny! Vstávej, už je bílý den!" Začnu ho budit. Když nereaguje, né moc silně ho kousnu do ucha. ,,Ospalče! Huůů!" Bratrsky mu křiknu mu do onoho ucha. Potom se trochu protáhnu - jednu tlapku, druhou, třetí a nakonec i tu čtvrtou, poslední. Zatímco se tak rozcvičuju, po očku sleduju Greenyho.

Blix:
/Poblíž doupěte → Modřínový les/
Svraštil jsem obočí, jakmile jsem k Maysie přičichl. Tady něco nehraje. pomyslel jsem si, chňapl Pellku za kůži na zátylku a rozběhl jsem se s ní pryč. Mé kroky, nebo v některých chvílích spíše skoky směřovaly dále, hlouběji do lesa. Vybíral jsem cesty tůňkami, pramemy a různými potůčky, abych co nejefektivněji zamazával svou stopu. Až když jsem uběhl několik mil, zpomalil jsem. Nakonec jsem zastavil úplně, jakmile jsem se domníval, že jsem na druhé straně lesa. Položil jsem Pellku na zem. ,,Maminka je podvodnice," sykl jsem směrem k ní a zavětřil po nějaké zvěři.

---

Greeny:
/Doupě Maysie a Blixe/
Pousmál jsem se ze spánku, poté mě probudil hlas bratra. Trochu jsem zamručel a otočil se na bok.Pomalu jsem otevřel oči a zamžoural na něj. Povzdechl jsem si. Kolik jsem toho zase prospal? zatřepal jsem hlavou a pomalu se zvedl, protahujíc své ztuhlé svaly. ,,Brý ráno," zazubil jsem se na bratra. ,,To jsme pořád tu? Nic se tady nezměnilo? Pojď někam ven! Prozkoumáme to tu! Toto území je určitě obrovské a ten velký modrý vlk odtud se mi moc nezdál..." navrhl jsem, vrtíc nadšeně chvostíkem a vydal jsem se k východu. Očka mi zářila štěstím.

Doupě M a B

Konečně se probudil! Už jsem si začínal myslet, že snad omdlel, či co. Zavrtím zeleným ocasem a pousměju se. ,,Jo, pořád je to tu stejný. Ven? Suprový nápad!" Radostně vyběhnu za Greenym ven z doupěte. Nadechnu se čerstvého vzduchu. Jde cítit, že už začíná jaro. Pak se radostně rozběhnu směrem k lesu. Léés! Tam budou veverky! Nadšeně vběhnu mezi stromy. Pro jistotu se otočím, abych se ujistil, že mě Greeny následuje. Nerad bych se ztratil. Potom se ale vrhnu po nejbližší a nejzrzavější veverce. Veverka, veverka, veverka! Šťastně si hraju s tím savcem. Tedy, ta veverka to asi nenazývá hrou, ale útěkem před smrtí.

/Doupě M+B → Misty Forest/
,,Poběž, pohni!" zahulákám na bratra a rozběhnu se náhodnou cestou z tohoto kraje Modřínového lesa. Jupí! Toto je super rozcvička! pomyslel jsem si. Vžil jsem se do naprosto svobodného a bezstarostného vlka. Však jsem se taky za nic jiného pokládat nemohl. Nebyl jsem ve smečce - v žádném svazku. Cítil jsem vítr v kožichu, bylo to velice příjemné. Po chvilce jsem zavětřil nějakého malého hlodavce. ,,Bratře, veverky, tam!" křiknu rozpustile a přidám, načež vbíhám do Mlžného lesa s bratrem v patách.

Mlžný les

Stále pobíhám za veverkami, které jsou v tomto lese snad přemnožené. Ty veverky jsou božííí! Zrovna jednu z těch rezavých mršek pronásleduju, když najednou vyskočí a vyběhne po kmeni stromu až do jeho koruny. Já, jakožto velmi odvážný silný vlk se na ten strom vrhnu. A snažím se po vzoru veverky na něj vyšplhat. ,,Greeny, pomoz mi nahoru!" Zaškemrám a sám se sápu po kmeni.