Příběh smečky Kirigakure I.

Měsíční vrchy
Něžně do Jessie šťouchl, přičemž ji nepřestával spouštět z očí. Bylo na něm vidět, jak moc se o ní obává. Náhle se vlčka svezla k zemi, ovšem vcelku se mu ulevilo, že jí stihl zachytit a tak nespadla na chladnou zem, byť již nebyla pokryta sněhem. ,,Jessie, to zvládneš, musíš," naléhal. Pomalu udělal krok dopředu a sále si přitom svou kamarádku kontroloval, nepřál si, aby si ublížila. Stále ji podepíral, kdyby náhodou začala padat, byla stále neskutečně vysílená, což Riterua sice děsilo, ale navenek se pokoušel nedávat nic znát. Na okamžik se zadíval směrem ke skulině a zatnul zuby, trochu se obával toho, že by tam nemuseli dojít.

//:dobre prepáč

Tábor-Rieka Jasu
Tlmene si odfrkla. Tak, tu asi alfy nebudú... pôjdem hľadať inam. Počkať, Orange, IceMoon, rieka! Možno sú pri rieke, teda aspoň Orange, ktovie či sa tam vrátili? Navyše, kým ma nezoberú do svorky... rieka je bezpečné miesto kde sa dá skryť a čakať. Navyše, je možné že sa tam nejaký vlk pôjde napiť a odvedie ma za alfou keď mu vysvetlím čo a ako. Skrsol nápad v jej hlave. Veselo zavrtela chvostom no mierne nervózne sa rozbehla smerom k rieke ktorej názov síce nepoznala, no vedela kde leží-veď pri nej sa vtedy stretla s fenkou a vlkom. Rýchlym behom uháňala podľa pamäti, a až neskôr si uvedomila že pri rieke sa zrejme nachádzajú aj nejakí iní vlci.

AKIT
BL
Maličko zklamaně, že ji zřejmě opět trochu naštval, natočil uši dozadu a věnoval jezevčici omluvný pohled. ,,Promiň," hlesl sice tichým, ovšem hlubokým hlasem. Naklonil hlavu na stranu a vzhlédl k nebi. ,,Nevím, nevím," zamumlal si pod vousy a dál zamyšleně hleděl na oblohu. Náhle mu na tlapy dopadla trocha hlíny. Ohlédl se za sebe a uviděl Marf hrabající v zemi. Kdyby nehrabala tak usilovně, že mu hroudy zeminy létaly až ke končetinám, nejspíše by si ani nevšiml toho, že jde dál sám a jeho společnice kdesi zůstala.

Měsíční vrchy
Celá roztřepaná jsem natahovala packu k dalšímu kroku. Z Riterua byly cítit obavy, což působilo i na mě. Velice dobře jsem totiž uměla poznávat emoce druhého vlka a hlavně jej cítit s ním. V tomto případě to nejspíš nebylo nejlepší. Témeř celou vahou jsem se opírala o jeho tělo. V duchu jsem doufala, že mu nedělám moc velou přítěž. První kroky byly velmi bolestivé, pomalé a nejisté. Další mi však už šly o něco málo lépe. Po chvíli jsem pohlédla před sebe na skalní skulinku. J-ještě kousek. M-musím to vydržet... Silně jsem scvakla zuby a zatla všechny svaly, které jsem v tomto momentě mohla ovládat. Některé z těchto kroků pro mě byly mučenlivé, ale zanedlouho už jsme byli u cíle. Naposledy jsem natáhla svouji roztřepanou packu ke kroku a jakmile jsem došlápla, celá jsem se svalila do skulinky mírně vyhloubené do země. Zůstala jsem již ležet. U-už jsme tady, už to bude v pořádku, utěšovala jsem se a zhluboka dýchala.

RITERU
Měsíční vrchy
V duchu si oddechl, když se Jessie konečně opravdu rozešla směrem k poměrně drobné skulině. Věděl, že se může stát, že tam nedojde, avšak neztrácel naději a doufal, že jeho přítelkyně dojde tam, kam má. Tím, že se o něj opírala, jí nepatrně pomáhal a vždy, když ucítil, že by mohla spadnout, pokusil se postavit co nejlépe tak, aby jí pomohl v udělání dalšího kroku. Konečně dorazili až k onomu místu a poměrně se polekal,, když Jessie zapadla do skuliny. On sám měl trošku problémy s tím se mezerou protáhnout, jelikož byl mohutnější než vlčka, byť nepatřil mezi zrovna největší jedince. Za skulinou se skrývalo poměrně drobné, ale útulné doupě. Lehl si opodál od Jessie, nechtěl jí totiž nijak překážet, ale pozorně ji sledoval svýma jasně zelenýma očima.

Měsíční vrchy
Cítila jsem, jak do této malé skuliny vešel i Riteru. Stále jsem vydýchávala. Všechno mě pořád bolelo a mráz se mi prodíral až do morků kostí. I když už bylo v okolí jaro, tady, ve vysoké nadmořské výšce, bylo stále trochu sněhu a hlavně zima. Neboj Jessie, za chvíli tu tento prostor oba vydýcháte a bude tu tepleji , pověděla Sayuri. Ale já nevěřila, že mi bude tepleji. Že se někdy budu cítit lépe. A že někdy budu zase šťastná. Teď se musím vypořádat s tím, co mi osud nadělil. Na chvíli jsem otevřela oči a v zátmí této skulinky zahlédla Riteruovy slabě svítící zelené oči. V hloubi mé duše se opět něco probudilo, opět jsem dostala ten samý pocit, co předtím. Ať už to bude cokoliv, já to zvládnu, musím. Víčka se mi zaklapla a skrz ně se prodralo ještě pár slz. "D-děkuji moc Riteru. Z-za záchran-nu života..." , špitla jsem vděčně, načež se mé tělo opět otřáslo zimou.

Rieka Jasu
Zmätene sa zastavila a prudko sa posadila. Pohľadom prešla po okolí až pohľad očí zabodla do dvojice- vĺča a vlk. Zmätene načúvala rozhovoru. Čo to má akože znamenať? Zamyslela sa. Tlmene si odkašľala. ,,Prepáčte- nerada vás ruším ale, nevedeli by ste mi niekto povedať kde by som našla tunajšie alfy?" Opýtala sa ticho a pokojne hoci mierne placho.

Stále s vyceněnými zuby oba dva probodávala pohledem. Nějak nechápala, proč se ji Vlk rozhodl zachránit či něco v tom smyslu. Vždyť ona nepotřebovala zachránit! Při tomhle uvažování si vzpomněla na incident s černým psem. Nad jeho reakcí se skřípavě zachechtá. "Mrtvoly si opatřím sama." přimhouří oči směrem k Vlkovi, jako jemný náznak toho, že by si na ni měl dát pozor. Tahle hra se jí začínala líbit. V očích ji zvráceně zablýskne a změří si příchozí pohledem. Přitiskne uši blíž k hlavě a kov zaskřípá o kov. Nechtěla do té vody zpátky ani v nejmenším, ale nic nenamítala a schválně nechala Vlka utápět se v jeho představách. Stejně jako se ona utápěla v těch svých.

Porozhliadla som sa navôkol. Švihala som chvostom a užívala som si blahodarnú jarnú chvíľu. Po tábore sa motalo niekoľko vlkov a ja som bola pokojná. Ulovím niečo pre svorku. Veď som predsa Gamma. pomyslela som si. ,,Tak, tak Yllinôčka moja." pritakával Rascal. Vedela som že môj všetečný patrón bude hneď vyzvedať. ,,A Yll, veď vieš že budeš mať ďalšie mláďatá." dodal a ustarane sa na mňa pozrel. Ja viem, veď som už raz odchovala vrh mláďat. povedala som mu. ,,Musíš Acia prinútiť aby sa pridal do svorky. Lebo..." povedal vážne. Nie, loviť nepôjdem ale vyberiem sa za Alfami a poviem im,že... Môj partner odmieta byť členom svorky. povedala som Rascalovi. ,,Aj za cenu že prídeš o post?" zamručal Rascal a zatváril sa kyslo.A nech, chcem mať istotu že môjho partnera a moje vĺčatá nikto nezabije. povedala som vážne. ,,Prosím Yllin uvažuj. Acio vo svorke nechce byť." povedal Rascal. Rascal, je mi z toho zle. Nevieš že sa necítim dobre? Práve na toto náladu teraz nemám. Nemôžem. pomyslela som si a unavene som sa zvalila do tieňa stromu. ,,Ach jaj." zamumlala som si a natiahla som predné laby pred seba.

Nedůvěřivě jsem přejel pohledem kus masa, který se zjevil v misce. ,,Já bych to nejedl.'' nakrčil jsem čumák když k tomu Eldü přičichla. ,,Pojď nataháme to do doupěte.'' navrhl jsem a přehodil si přes hlavu náhrdelník s mojí podobiznou. Při dopadu na krk hezky cinkl o obojek. Chňapl jsem nějakou záclonu a do ní hodil misky s pár věcima a táhl do doupěte. ,,Počkej tu, já jdu něco ulovit. Ty teď musíš být v klidu.'' starostlivě pohlédl na její břicho a odhodlaně vyběhl z doupěte.
//omlouvám se že je to tak krátké, ale z mobilu mi nejdou dlouhé příspěvky T.T

Doupě - Tábor
Když jsem se znovu probudila, kluci (Greeny, Horrie, Emerald, Blix, Azul) s Pellkou ještě spali, ale Azurin a Rue už byly vzhůru. Něco se mi na nich nezdálo. Pozorně jsem se a obě podívala a pak jsem se rozzářila jako sluníčko. Ony... ony vidí! Pomyslela jsem si nadšeně, ale dlouho jsem veselá nebyla. Bylo mi tu těsno. Takovou společnost jsem neměla ráda a to mě nutilo odejít. Opatrně jsem vstala a vylezla ven. Už jsem byla cca dva týdny po porodu a poprvé od početí jsem se cítila lehká jako pták. Pohodila jsem hlavou a vyběhla ven z lesa, směrem k táboru. Chtěla jsem vidět nějakou kamarádku, Lav už zmizela. A také jsem chtěla požádat o zkoušku na Deltu. Doběhla jsem do tábora, ale Alfy ani žádnou Betu jsem nikde neviděla. Zato jsem viděla Yllin, která vypadala hodně ztrápeně. Přiběhla jsem k ní. "Yll? Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se starostlivě.