Příběh smečky Kirigakure I.

Skály Roxynor
"Já nežertuju." podotkla jsem a lehce se mu zakousla do krku. "Jsi úplně k sežrání." Když mě povalil, byla jsem donucena ho pustit, ale díky tomu, že mě hned začal ožužlávat, mi to absolutně nevadilo. Spokojeně jsem zamručela a zavrtěla ocasem, načež jsem se k němu natiskla, abych měla přístup k jeho krku, položila jsem si hlavu na tu jeho a začala ho olizovat mezi ušima. Občas jsem ho čumákem polechtala v uchu a šťastně zafuněla. Takhle parádně už mi nebylo dlouho a to už jsme tu spolu nějakou dobu byli.

Nevěděla jsem, co se okolo mě stalo. Když jsem se vzbudila, opět jsem měla chtíč hýbat tlapkami - pokoušela jsem se pohybovat v tekutině, než jsem si musela připomenout, kde se nacházím. Mírně jsem sebou trhla, jelikož vzápětí jsem si vzpomněla i na tu výbornou tekutinu a snažila jsem se jí najít. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho a proto jsem se mohla naplnit dosyta.

Chtěla jsem zjistit, jestli je tu i více místa a hlavně jiná možnost pohybu. Proto jsem se začala plazit - sice dost pomalu a neohrabaně, ale i tak to pro mě byla velká zkušenost a velká věc, kterou jsem dokázala. Pak se stalo ale něco většího, co se mi nepovedlo ani v prostoru s tekutinou. Čerstvě rozlepeným očkem jsem zamrkala do prostoru. Všechno se zdálo najednou jiné. Viděla jsem barvy... tolik barev! Bylo to až k neuvěření. Unikl mi nadšený zvuk, něco mezi štěknutím a vypísknutím. Opět jsem zamávala ocasem, který spíše raději zůstával přilepený k zemi, jakoby jí chtěl vytírat. Zatím jsem se o něj nestarala. Čas ukáže.

Doupě M+B → Doupě (Bývalé Vysoké hory)

Začínalo se mi tu líbit čím dál míň. Byla tu sice May, ale těch vlků... Blix, dva zelenáči, vlčata, Lia... Stěny se namě začaly tlačit, začalo mi šumět v uších. Zatřepala jsem hlavou a spěšně se zvedla s omluvným ,,Musím si odskočit." Odskočit na trošku delší dobu. Vyběhla jsem ven a nadechla se svěžího vzduchu. Hned jsem se rozvěhla k mému doupěti, že jsem si ani nevšimla Licarix, která mi seděla přímo nad hlavou. Ne, tohke nebylo pro mě, moc hluk, dusno, těsno, společensko. Pohodila jsem ocasem a rozvěhla se rychleji, do hor. I po slepu bych našla vestu k doupěti, do kterého jsem vzápětí vklouzla. Schoulila jsem se do klubíčka a chvíli tupě zírala do zdi.

Bola som šťastná, že moja jediná dcéra sa zobudila a že je opäť s nami ale zmáhala ma zlá predtucha. Táto myšdlienka nadomnou vislea ako tmavy, ťažký olovený mrak. Zatienila mi myseľ a ja som v posledné dni chodila ako mátoha. No nie, možno si to len vštko namýšľam a sú to moje zvrátené predstavy, ktoré sa po dlhom čase objavili a mňa skváril pocit neskutočnej zloby. ,,Moja milovaná Yll, je viem čo ťa trápi a gniavi tvoju myseľ, praď sa so mnou." navrhol môj patrón menom Rascal. Och, Rascal, ty to nepochopíš, vieš... Acio, už je dlho na území a cítim v skalách Roxynor Alfy a... Nemajú radi votrelcov a tak. No ja neviem. brbľala som patrónovi a zatial som pristála v Tábore, nechala zmiznúť krídla a rozhliadla sa okolo.

Pozrel som a na Iceho. ,,Ja pôjdem" šepol som a pozrel som sa na svojho pokrvného príbhuzného. Stačilo pár dlhých skokov a moje veľké zjazvene telo, zbrázdené dlhými hrubými jazvami zmizlo za zákrutou a už som išiel dolu briežkom, hore briežkom a uháňal som z územia Kirigakure.Mohutne som pri behu zavyl a dal som tým mojej Tenebris že odchádzam z Kirigakure. Vtom som zavrčal a strhol sa lebo som ucítil pach mojej dcéry. Zvrtol som sa a uháňal som kam ma stopa viedla. Ja ju zabijem. pomyslel som si a v strachu o svoju jedinú dcéru som sa vybral na najnenávidenejšie miesto. Na územie svorky Zeiss. Tsuri, to si odskáčeš... Budeš mať zaracha na pekne dlho. pomyslel som si. a prefrnkol som cez hranice svorky Zeiss

Malé pohublé tělíčko bezvládně leželo na kusu dřeva, které líně unášel proud řeky. Vlče sotva drželo hlavu nad hladinou a snažilo se, co nejlépe dýchat. V plicích a žaludku měla vodu z jejího dlouhého putování po proudu řeky. Nepočítala, jak dlouho plavala a kolikrát už se málem utopila. Oči měla zavřené a tlamičku lehce pootevřenou - jediné, co vnímala byly tyhle dva faktory. Manon si nepamatovala vůbec nic. Cítila však, jak je celé její tělo promáčené na kost a hlava ji bzučela bolestí. Mokrá srst krásně vykreslovala těžce zvedající se žebra, která se při každém nádechu nepřirozeně třásla. Manon se nedokázala zorientovat. Podlitiny a krvavé rány způsobené kopanci už ani pomalu nevnímala. Ani si nevšimla, že ji vlnky jemně vyplavily na říční břeh. Rány už nekrvácely, ale stále byly jasně vidět. Manon sípavě zachrčela a pootevřela oči do tenké čárky. Jediné, co viděla byla však pomyslná nevidomá mlha způsobená totálním vyčerpáním. Opět se ponořila do tmy.

Nad Mlžným lesem

Další zamilovaný pár. Šťasten jsem přeletěl nad jejich úkrytem v houští, kde se k sobě choulili, a chvíli je pozoroval a přemýšlel, zda by byli dobrými rodiči - očividně o to stáli. Ale jen a jen na mně bylo rozhodnutí, jestli se do jejich životů připlete pár malých capartů, a tak i důsledky tohoto důležitého rozhodnutí ležely na mých bedrech. Musel jsem si být jistý...

Zhoupl jsem se o něco blíž. Jaro, mé oblíbené období, bylo cítit všude kolem. Možná právě z tohoto důvodu jsem během následujících vteřin dospěl ke konečnému rozhodnutí. Ano... dám mu ještě jednu šanci napravit své chyby. Naposledy jsem si prohlédl postaršího zeleného vlka a pak jsem se vznesl nad oblaka. Za sebou jsem však nenechal dva vlky, Safiru a Isseyho, nyní jich bylo o šest víc.

VINTEREN

Tábor → řeka Jasu

Opět ho to přestalo bavit. Nikdo si ho nevšímal, nikdo nic, jako by byl vzduch. Naštvaně máchl křídly a dostal se do vzduchu. Letěl po proudu řeky a po chvíli se k ní nakvašeně snesl. Napil se a zamlaskal. Po chvíli uraženého koukání se na svůj odraz si Vinteren všiml jakéhosi mokrého klubíčka čehosi. Naklonil hlavu na stranu a opatrně to vylovil s tím, že by si to mohl dát k obědu. Jenže to něco bylo ještě živé a bylo to malé vlče. Vinteren v tu chvíli nevěděl, co si o tom myslet.

Nad Skalami Roxynor

Nad rozlehlými skalami přeletěl mohutný drak, nikdo jej však nezahlédl a ani stín na zemi pod ním neběžel. Prudce vydechl a neslyšně dosedl na zem, bylo to však, jako by vůbec nebyl. To je mi ale pár. Drak se mile pousmál. Žijí však ve velmi početné smečce a ani o svém úmyslu nesrozuměli Alfu. S obavami v očích se porozhlédl po okolí. Ale je to jejich volba... Chvíli ještě dva milující se vlky - Yllin a Acia - pozoroval, poté se znovu vzepjal a vznesl se do vzduchu. A zatímco se vzdaloval, v úkrytu ve skalách začínalo svou pouť životem devět nových tvorečků.

Řeka Jasu

Trochu poodstoupil, když ta bílohnědá hromádka neštěstí vyvrhla obsah žaludku, který zřejmě nebyl moc výživný. Však to byla snad jen voda a kousky něčeho, co se vzdáleně podobalo masu. Vinteren nevěděl, co má dělat, tak nemotorně přešlápl a zahrabal v mysli po své staré dobré schránce. Nikde nebyla. Ty blboune, pročs ji zachraňoval?! rozkřikl se patron. Mlč! vyštěkl Vinteren, myslel jsem, že to bylo něco k jídlu. Jak mám vědět, že vylovím tohle?! Furt myslíš jen na jídlo, odfrkl si Deimos. Tak Vinteren bez okolků skočil do řeky a polapil překvapenou rybu. Vyskočil na břeh, rybu si přidržel packami a na několikátý pokus jí utrhl hlavu, aby sebou nemrskala. Hodil ji před vlče s nesmlouvavým pohledem. Vychovám z ní zabijáka. Když už ji mám na krku.

Manon siluetu propichovala pohledem. Věděla, že ji její pán teď zabije stejně jako ona zabila jeho hračku. Jeho druhou malou bestii. Při vzpomínce na nedávný souboj se v Manon probudila zvrácená radost a přivřenýma očima sjela na ostatky psa. Stočila pohled na siluetu a překvapeně zamrkala, aby se skutečně přesvědčila, že sjednocený obraz vykreslil někoho jiného než byl její pán. Stáhla uši, když před ní přistálo cosi, co zdaleka nevypadalo a ani nevonělo jako maso, co dostávala. Vlastně ji to ani jako maso nepřipadalo. Bez nějaké většího zájmu se opět snažila fascinovaně zaostřit na tvora. Byl ji povědomý. Nebyl to pes, ani člověk. Bylo to něco jí známého, ale nedokázala určit, co.

VINTEREN

Řeka Jasu

Vinteren si až teď uvědomil, že z toho houpání na vodě jí nemusí být úplně dobře akdo ví, jestli ji ještě něco nebolí, podle jejího zuboženého stavu. ,,Hej," vydechl a přemýšlel, jak navázat rozhovor. ,,Co se ti stalo?" osmělil se a oklepal se. Možná to nakonec zase tak dobrý nápad nebyl, protože mu zvlhl šátek. Něco si zavrčel pod vousy a vlče už pak vnímal jen okrajově.

Poté, co tvor promluvil, tak sebou mírně cukla. Ne strachem, ale spíše šokem, že tvor dokáže komunikovat. Když si ho teď prohlédla pozorněji, tak si povšimla, že je vlastně celkově podobný psovi. Vlastně byl spíše podobný... jí. To se ji zdálo divné. Přimhouřila oči a na jeho otázku nijak neodpověděla. Nebylo to způsobeno jen její únavou, ale také zatím neviděla důvod se s oním záhadným dávat jakkoli do řeči. Nevěřila mu. Nelíbil se jí, ale i přes to ji fascinoval. Že by další bestie? Tentokrát však nějaká větší... rozhlédla se kolem a pohled upřela na pohybující se trávu. Nechápavě ji pozorovala. Bylo až k neuvěření, že to bylo poprvé, co Manon viděla první známky nespoutané přírody.