Příběh smečky Kirigakure III.

Po chvíli co takto stál se zase narovnal do své normální, přirozeně hrdé pozice a pohlédl na vlky a na Yllin, zda dostane nějakou odpověď. Když v tu ale přišla jeho sestra a pozdravila "Též zdravím, Molly" řeknu jsem a pokývnul na pozdrav. Nebyla tu takže asi ani neví o lovu "Smečka se vydá na společný lov. Jsou 3 skupiny. Hilary, Yllin a Já povedeme skupiny na 3 rozdílná místa. vlci co chtějí jít s námi lovit si mohou vybrat skupinu do které budou chtít jít. Já jdu na takiny, do hor Nebula a Yllin s Hilary nejspíše vyrazí do lesu na vysokou. (jeleny a pod) Chceš se přidat k lovu?" zeptám se jí v duchu v myšlenkách a myslím že z mého přístupu jí došlo, nebo alespoň mohlo dojít. že jsme nová alfa Kirigakure. Chvíli jsem jen tak stál a pak se zamyslel a dodal "Je na tobě jeslti budeš chtít jít nebo ne a zda budeš chtít jít s kýmkoli kromě mě. Nebyla by si první ani poslední a Takini jsou silná, masivní a statná zvířata, nebude sranda se jim postavit, bude to nebezpečné. neurazíš mě když se mnou nepůjdeš, neboj" dodal jsem a olízl si čenich který začal až nepříjemně chladnout.

Bylo celkem jasné, s kým půjdu. Jasně, že se svým bratrancem, ale stejně tak bych mohla jít i s Hilary. Nebo klidně s Yllin, nevadilo by mi ani jedno. Přesto, hádala jsem, že jen málo z vlků bude mít odvahu poznat Varoxe. Tušila jsem, že příliš, možná, že dokonce žádný, vlků nepůjde právě s ním. "Zdravím, Molly." Pozdravila jsem svou sestřenici. "Já půjdu s tebou, bratránku." Mrkla jsem na vlka.

Stále jsem stála s ptáky u tlap a čekala. Poslechla jsem slova jiného vlka, protože mluvil přímo na Alfu Yllin. (Varox)  Zvědavě jsem natočila hlavu. Nevím sice co se tu stalo před mým příchodem, ale podle toho jsem usoudila, že toho vlka rádi ostatní nemají. Mě to bylo jedno neznala jsem je. A tak jsem se rozhodla. "Jestli můžu, připojím se do vaší skupiny." Promluvila jsem na toho vlka. To co měl v plánu on, vypadalo taky zajímavě a aspoň u toho bude víc švandy, než u srn, které jsou lehčí na lov, než mrští zajicí. Teda aspoň podle mě. Znovu jsem se podívala na bílou Alfu a čekala jsem až si mě konečně všimne a jestli jsem zkoušku splnila. Začínalo se to zase protahovat.

Konečně si mě všimla a taky mě přijala na post Kappy. ''Děkuji.'' Řekla jsem a trošku jsem poodstoupila. Vzdychla jsem a nedávala nijak najevo, že začínám být zase netrpělivá. Čekala jsem, až se to konečně rozhýbe, protože dřív skončí zima, než se vůbec vyrazí na lov. Mávla jsem ocasem a projela pohledem po všech přítomných. Můj pohled se zastavil na prázdném místě. Odkuď byl vlastně ten modrý vlk..? Pomyslela jsem si a vzpomněla si na to co se vlastně mezi námi stalo. Zatřepala jsem hlavou a vrátila se do reality a podívala jsem se na toho vlka, kterým byl asi druhou Alfou. Čekala jsem na odpověď jestli se tedy můžu přidat do jeho skupiny na lovu.

Tábor 
Pohled mi padl na Rias, která se vracela s ulovenou pěnkavou a sojkou. Zase vypla hrdě hruď a já přemýšlela zda bych neměla vypadat více dominantně a hrdě. Bylo hloupé, aby tak vypadala Kappa oproti Betě, ale nakonec jsem to zavrhla. Hrdá jsem vcelku byla, takže co, že? Podle jejích myšlenek jsem poznala, že používala magii, ale kdo by ne, když měla ulovit ptáky. Ukázalo se tedy, že už objevila svoji magii, což bylo skvělé. Při otázce od tmavého vlka (Cavalier) jsem na něj pohlédla. Jeho jméno jsem neznala i když byl ve smečce delší dobu než já sama. Viděla jsem ho jen několikrát v táboře, ale nejspíše hodně spal. To by odpovídalo tomu proč je pořád Kappa, protože byl to nejspíše dobrý a věrný vlk. Kdyby netrpěl onou zlou nemocí, tak by byl na vyšším postu. “Ano jde se na lov. Můžeš si vybrat s kým chceš jít. S Alfou Yllin, s Alfou Varoxem nebo se mnou,” pousměji se na něj laskavě. Zelený vlk (Issey) se svou dcerkou (Cassie) šli s Yllin. Varoxe jsem moc neposlouchala, protože mluvil hlavně k Yllin a přišlo mi to neslušné, ale když mluvil ke smečce, tak jsem zpozorněla. Myslel si, že s ním nikdo nepůjde, ale myslela jsem si, že aspoň Maura půjde. Vlci kirigakurský byli laskaví a ti co neviděli jeho první výstup půjdou s ním. Chtěl jít lovit takini do hor, ale já se rozhodla jít do Mlžných kopců a ulovit nějakou vysokou. Skály Nebula byly pro lov Takinou dobrou volbou a Varox území znal vcelku dobře. “Moje skupina se vydá do Mlžných kopců lovit vysokou, tedy Daňky nebo Axise,” pověděla jsem pevným, sebevědomým, ale pořád vlídným hlasem k vlkům. Daňky nebo Axise jsem chtěla vybrat podle toho kdo všechno se mnou půjde, jak silní vlci a jakou vysokou najdeme. “Děkuji Alfo Varoxi,” odpovím mu v mysli tak, že mu svoji myšlenku pošlu do hlavy. Doufala jsem, že to myslí vážně a upřímně a nevadí mu, že jsem Beta, která odmítla před ním sklonit hřbet. 
Do tábora přišla i Varoxova sestra, Vargova a Roxynořina dcera Molly, která se přidala do skupiny Varoxe. Stejně jako Maura od který jsem to i očekávala. Po nich se k němu přidala Rias a taky Aragorn. Věděla jsem, že Varox se mýlil v tom, že s ním nikdo nepůjde. Šla s ním Molly, Maura, Rias a Aragorn, s Yllin šel ten zelený vlk a jeho dcera a se mnou syn Haru. Varox se mýlil, když říkal, že půjde sám, ale vlci byli hodní a zaujal je lov něčeho jiného než vysoké. 
Yllin přijala Rias na Post Kappy a ta se jí poklonila. Zatím co já jsem s trochou hrdostí a vlídností čekala na další vlky co by měli zájem připojit se k mé skupině, ale hlavně k Yllinině a Varoxově.

Ross: Moc se omlouvám za tak pozdní odpisy :< Teď už to zkusím napravit...

Row
Zrcadlové jezero
Radostně jsem koukala na tátu. "Magie? Co je magie?" Optala jsem se zvídavě. Po tátových dalších slovech mi vysoce stouplo sebevědomí, až jsem šťastně poskočila do vzduchu.
Pak jsem ale spatřila tátův vážnější výraz ve tváři. Cítila jsem, že se k něčemu chystá. Stopla jsem svou radost a posadila se klidněji do sněhu. Začala jsem ho poslouchat a brát vážně každé slovo, co řekl. Daroval mi tři věci. Na každou z nich jsem udiveně a překvapeně koukala. Byla jsem tak moc ráda. Hmátla jsem po plášti a opatrně, tak aby jsem ho nepoškodila, jsem si jej oblékla. Hrdě jsem se prohlédla a následně se  usmála na tátu. Byl mi ještě docela velký, ale brzy do něj dorostu. Pak jsem ohmatala a očichala svůj nový pelíšek a nakonec vyvalila oči na krkavce. Zprvu jsem se jej docela lekla, jelikož jsem nikdy předtím takhle žádného krkavce ani nic podobného neviděla, ale pak jsem se mírně usmála a naklonila se k němu. Táta říkal, že se budu muset nejprve naučit jeho řeč. Koukla jsem do jeho tváře. "A ty ji umíš?" Optala jsem se zvědavě. Pak jsem si ještě jednou prohlédla tátovy 'dárky' pro mě. Cítila jsem takový zvláštní pocit... Možná to bylo tím, že v minulosti, o které jsem nevěděla, mi nikdy nikdo nic nedaroval. Všechno co jsem měla, mi jen vzali. Pohlédla jsem na tátu a plná štěstí jsem ho běžela obejmout. "Děkuju, moc to pro mě znamená" , špitla jsem a usmála se.
Ale přesto mi tu stále jedna věc nehrála. Po krátké chvíli, ve které jsem darovala tátovy veškerý svůj vděk, jsem na něj pohlédla a optala se; "Jen.. tati? Proč mi říkáš Rowenn?"

Tábor
"Budou tě mít rádi." Řekl jsem s naprostou jistotou v hlase a tak jsem to i myslel. Samozřejmě, že ji budou mít rádi, jak by zrovna Graphy mohl někdo nemít rád? Nemožné. Zastavil jsem vedle vchodu a nechal ji, ať jde první. nehrozilo, že by se sem nastěhovalo něco nebezpečného, tahle jeskyňka byla opravdu celkem malá a navíc špatně objevitelná. Nadto v okolí nebylo cítit žádné pachy. jakmile vlezla dovnitř, následoval jsem ji a uvelebil se na jedná straně jeskyně, napravo od vchodu.

Tábor
Kráčela jsem táborem a rozhlížela se po okolí. Potřebovala jsem najít alfu, jedno kterou, ale v poslední době se alyf měnili tolik, že jsem v tom měla zmatek. Nejlepší by asi byla Yllin, u té jsem si byla jistá, že alfa je a navíc jsem ji už trošku znala. Ne moc dobře, ale poznám ji a ona by mohla poznat mě. Kus přede mnou byla velká skupina vlků, vypadalo to, že se opět něco děje. Přidala jsem do kroku. Obvykle by mě zajímalo, co se děje, bylo by to vítané vzrušení a zpestření jinak nudného dne, ale dnes jsem měla jiné plány. A navíc, před nějakou dobou jsem si uvědomila, že jsem se do téhle smečky přidala už jako vlče, nikdy jsem se nevydala prozkoumat, jaké je to jinde, kromě mé rodné smečky, která už neexistovala, jsem sni jinou neznala. "Yllin? Yllin!" zavolala jsem, když jsem konečně uviděla onen známý bílý kožich. zastavila jsem vedle ní. "Eh... neruším?"

Tábor
Mile se usměju. Teebihe se uvelebil v rohu jeskyně. Já ještě chvíli přemýšlela. "Proč to říkáš s takovou jistotou,
né každý má rád vlky jako já?" řeknu trochu s rozpakem. Znovu se oklepu a teprve pak si jdu lehnout. Byla mi trochu zima. Přijdu blíž k Tobymu. "Můžu se přitulit?" zeptám se s mírným úsměv a koukám na něj.

Tábor
nad tím jsem se musel na chvíli zamyslet. "No... nevím. Dobře, možná se tu najde jeden nebo dva vlci, kteří tě nebudou mít rádi, ale tohle není Zeiss, tady když jsi milá a hodná, ostatní jsou na tebe taky milí a hodní a milé a hodné vlky má přece každý rád." Byl jsem ještě mladý a tak trochu naivní. Já Grafity měl rád, takže jsem automaticky předpokládal, že ji budou mít rádi i ostatní. "A kdyby ne, tak můžeme spolu odejít a najít jinou smečku, kde tě rádi mít budou." To přece kamarádi dělají, ne?
Její další otázka mě zaskočila, ale pak mi došlo, že jí musí být v tom promočeném kožichu zima. "J-jasně, samozřejmě." Oplatil jsem jí úsměv.

Tábor
Zasměju se. "No jo," řeknu na konec a zazubím se. "Neboj, já tě nekousnu. Když mě nebudeš zlobit," začnu se znovu smát. Byl něco jako můj bratr. Ale hodný bratr který mě má rád. A já jeho. Svalím se k němu na zem a vylizuji si vodu ze srsti. Pak se podívám Tobymu do očí. Olíznu si čumák a pak se mu opřu hlavou o záda. Zabíraly se mi pomalu oči.

Tábor
tentokrát jsem pochopil, že to myslí jako legraci, i když jsem si byl plně vědom, že by mě doopravdy kousnout mohla. "Budu hodný, slibuju." Pokusil jsem se o svatouškovský výraz, jak úspěšně, těžko říct. Na tohle jsem opravdu neměl moc talent. Předstírání mi nešlo, naopak by si kdokoli mohl snadno přečíst téměř vše, co mi běželo hlavou, jen z mého výrazu. Obtočil jsem se okolí ní, abych ji zahřál a zatímco si ona pucovala srst, já si začal olizovat mokré tlapky, které mě teď nepříjemně zábly. Nakonec jsem si položil hlavu na zem a zavřel oči. Byl jsem už také docela unavený, i dyž jsem si to doopravdy uvědomil až teď.

Tábor
Po chvíli jsem se opravdu ponořila do snu. Bylo mi mnohem tepleji. Čím dýl jsem spala tím líp mi bylo. Nic se mi jako obvykle nezdálo, ale moje srst s každou chvílí usychala. Některá místa byla za chvíli už suchá. Začalo být v jeskyni teplo. Začala jsem se různě kroutit a probudila se Tobymu skoro až na zádech. Bylo zase půl dne pryč. Zívnu a slezu ze zad svého kamaráda. "Promiň," zašeptám směrem k němu. Nejspíš ještě spal. Nechám ho a vyskočí ven. Měla jsem hrozný hlad. Zajdu dál od jeskyně a ucítím stádo srn. Jdu po pachu a najednou je uvidím. Jedna vypadala slabě. Jdu po ní.
Zpět přijdu s kořistí a v jeskyni si kus sním.

Tábor
Nepamatoval jsem si, kdy jsem usnul, ale když se Graphy začala hrabat dolů z mých zad, probudilo mě to. Rozespale jsem na ni zamžoural. To už je ráno? Asi ano. Když vyběhla z jeskyně, nenásledoval jsem ji, ale spát už se mi také tak docela nechtělo. Vstal jsem, protáhl se a dlouze zívl. Také jsem vylezl ven z jeskyně, byl to docela nepříjemný přechod z tepla uvnitř do zimy venku. A měl jsem žízeň. Nechtělo se mi odcházet moc daleko, těžko říct, proč Graphy odběhla pryč, ale pokud tu zůstanu, mohla by se zase vrátit. A určitě se vrátí, neodešla by přece bez rozloučení. Nabral jsem si do tlamy trochu sněhu a spolkl ho. Byl nepříjemně studený, ovšem žízeň dokázal zahnat docela dobře. A co se týče jídla, zatím jsem zas takový hlad neměl, něco si můžu ulovit i později.Trpělivě jsem čekal na její návrat. Když se konečně zase ukázala, táhla s sebou srnu, která byla snad větší, než ona sama. Sledoval jsem ji a v duchu se podivoval jejím loveckým schopnostem. Ulovit srnu bez někoho, kdo by pomáhal rozhodně nebylo zrovna jednoduché.

Tábor
Když dojím zajdu za Teebihem. "Snídani máš uvnitř. Byla slabá. Kost a kůže a skoro mě ani neviděla. Moc lehká kořist," povím a začnu lízat sníh. Pak zase záleží do teplě jeskyňky, lehnu si a odpočívám. To bude asi docela složitý úkol. Co když se mi to nepovede, jsem docela nešikovná. Ale i tak to musím zkusit. Bude to smečka. Nová. Do které budu patřit. Žít tam svůj život. Založím tam rodinu a budu šťastná.

Tábor
Usmál jsem se na ni. "Snídani? Děkuju." Bylo to trošku zvláštní, nechat si v podstatě ulovit jídlo někým jiným, navíc vlčicí, které jsem byl ještě nedávno ochotný shánět potravu já. Ale nestěžoval jsem si, prostě jí to někdy vynahradím. Zalezl jsem do jeskyňky a najedl se ze zbytku srny. takhle zblízka jsem viděl, že měla Graphy pravdu, tuhle srnu by už brzy ulovil někdo jiný, když ne ona a zimu by nepřežila. Ale i přesto, dotáhnout i sem taky nemohlo být zrovna lehké. Tiše jsem Graphy obdivoval, že něco takového dokázala. Ona vlčice brzy vlezla do jeskyňky za mnou. "Takže co máme dál v plánu? Půjdeme plnit naše úkoly?" Zeptal jsem se s úsměvem.

Tábor
Pozoruji svého kamaráda. "Asi jo, ale zas moc se mi do toho nechce. Už se těším až to bude za mnou a pak budu šplhat jen výš," řeknu a uchichtnu se. Ale i tak by jsme měli co nejdříve vyrazit. "Zavedeš mě na to místo kde bych měla plnit úkol a pak se sejdeme někde v táboře?" zeptám se. Čekám na odpověď.