Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Stříbrný les
Koukám se do země a sleduju své pravidelné šlápoty, které ještě před chvílí bloudily lesem. Ani přitom nepostřehnu, že mě z dálky sleduje nějaká neznámá vlčice. I když konečně vzhlédnu, stejně mám docela problém vlčku rozeznat. Má na sobě totiž hraničářský plášť! To mám ale štěstí... Snad je to profesionálka. A snad by byla ochotná mě zaučit... Když se k ní přiblížím, pozdraví mě. Je to mladá vlčka šedého zbarvení, určitě mladší než já. "Zdravím, no ano..., jsem." odpovím jí a pousměju se. Pokud by se k nám přidala, bylo by to pro mě ještě jednodušší.

Zdálo se, že jsem vlčici něčím zaujala. Tuhle skutečnost jsem ale prozatím přešla a kývla. "Tak to ráda slyším." povím s úsměvem. "Víte, cestuji po Niwatu a nabírám zkušenosti. Chtěla bych se něco dozvědět o každé smečce." začnu opatrně. "Myslíte, že by jste mi mohla něco povědět o Vaší smečce?" zeptám se a tázavě nakloním hlavu. Netušila jsem, jak dlouho tu už vlčice může být, ale její smečkový pach byl hodně výrazný. Bylo by skvělé kdyby to byla o něco starší členka. pomyslím si a nadějně se na ni podívám. 

Stříbrný les
Zřejmě jsem vlčici potěšila. Hned se začne vyptávat na smečku, což mě docela zaskočí. Cestovatelka, jo? Huh... Co bych o tom měla jako říct? Zamyslím se a pohodím ocasem. "No... Smečka Stříbrného Fénixe nemá tolik členů jako ostatní, ale zdá se mi..., že se tu vlci hodně znají. Máme Alfu Attie, která je velice moudrá... Celá tahle smečka mi přijde taková... inteligentní. Nejsme žádní divoši, zakládáme si spíš na moudrosti než na bojování." Odmlčím se a pokrčím rameny. "Myslím, že Attie nedávno předala vůdcovství svému synovi, ale nevím, teď to moc nesleduju..."

Několikrát pokývu zadumaně hlavou a vychytávám si z jejího proslovu důležité informace. "A jak se jmenuje její syn, mohu-li se zeptat?" optám se zvědavě a máchnu ocasem čímž rozhrnu hroudu sněhu. Nebylo by od věci vědět do budoucna jméno nového Alfy. "A co třeba historie? Jak tahle smečka vznikla?" zeptám se zvědavě. Darkness mě neučila dějiny Niwatu, což mě poměrně mrzelo, a tak jsem si je musela zjistit sama. Vskutku mě to začínalo bavit.

Stříbrný les
Zapřemýšlím se. Jak že se to jmenuje... Nějak na Z... Ziah? Ne... "No... to nevím. Ale bude někde v Táboře, můžu vás k němu dovést." Hned na to přijde další otázka. Ona si snad myslí, že jsem kdovíjak stará, pche... Vždyť mám... kolik to... no asi šest let! "Historie? Tak dlouho tady zase nejsem...", pronesu klidným hlasem navzdory tomu, že mě to trochu urazilo. "Smečka vznikla v rámci počátku éry čtyř smeček, víc nevím," odpovím prostě.

Mírně mě zahlodalo svědomí. "To by jste byla laskavá." povím a mírně provinile stáhnu uši. "Nechtěla jsem se Vás nějak dotknout." řeknu a štípnu se zevnitř do tváře. Tupče. zanadávám si v duchu a patronka jen souhlasně zamručí. No tak díky. syknu ironicky. "Sama jsi to řekla. Já jen souhlasím." řekne škodolibě. "I tak Vám děkuji..." jakmile se nadechnu abych doplnila její jméno, tak se zarazím a tlamu zase zaklapnu. "Smím se zeptat na Vaše jméno?" zeptám se a v duchu na sebe zavrčím, že jsem zapomněla na tuhle důležitou formalitu. "Já jsem Raven z rodu Gája." představím se a mírně skloním hlavu na důkaz úcty. Bylo mi jedno jaké měla postavení - já tu byla vetřelec. "Myslíte si, že by nový Alfa mohl vědět více o historii smečky?" optám se. "Jsi pořád jako malá. Stejně zvědavá a stejně ukecaná."

Stříbrný les
Teď se cítím poněkud provinile i já - zase jsem ta nevrlá a nepříjemná. "Ale... V pořádku," řeknu poněkud mrzutě. že...Vlčka se to snaží nějak vyžehlit, i když neudělala nic tak špatného. Je mi jí trošičku líto, že se za všechno hned tak omlouvá. "Ah, není zač. Jsem Sethori Astral Virentem." Ona se mi pokloní a já se pousměju. No jo, Virentem... Taky skloním hlavu na náznak úcty. Rod Gája sice neznám, ale zní to docela ušlechtile. "No, jo, ten určitě bude něco vědět. Alfa ho určitě musela všechno naučit, takže..."

Mírně přikývnu hlavou. Stále jsem byla v seznamování zbrklá. Klídek Raven. říkám si v duchu a zastříhám ušima při vyslovení jejího jména. "Virentem?" hvízdnu uznale. Sice jsem o historii moc nevěděla, ale zakladatelku toho všeho, co tu je a bude jsem znala. Páni, tak to jsem nečekala. Že se někdy setkám s potomkem Vittani. pomyslím si a usměji se. "Velice ráda Vás poznávám, Sethori." povím a pousměji se. Její opětovaná poklonka mě potěší a já po ní vděčně blýsknu očima. "Nuže, Sethori, byla by jste ochotná dovést mě k vašemu Alfovi?" zeptám a zvědavě zamrkám. Stále mi hlavou běhala hromada otázek, které se s prozrazením jejího rodu ještě znásobily. "Pokud máte náladu můžete mi ještě něco povyprávět. Je to na Vás - jsem jedno velké ucho." řeknu a se zazubením zastříhám ušima.

Tiše jsem pozorovala Torua jak si počíná. Vypadal roztomile, když se tak urputně snažil. Pousmála jsem se, prudce se rozběhla a opět za pomoci sníženého tření jsem se doklouzala až k němu. Do očí mě praštil závan vzduchu z jěho objemných křídel. Rychle jsem zamrkla, abych odehnala všudypřítomné slzy způsobené pár částečkami dotěrného ledu. Jakmile jsem se ujistila, že je velký kluk a zvládne to, odklouzala jsem se pryč. Naposledy jsem se otočila, když jsem uviděla, jak slabě popojel, ze široka jsem se na něj usmála. Jemně jsem zabrzdila a tiše šedého vlka pozorovala. Když jsem uviděla, jak sebou praštil na led, neváhala jsem, zaťala jsem drápy do ledu a rychle se vydala za ním. ,,Jsi v pořád-" jemně jsem vykvíkla, spadla na led a pomalu k Torouvi dojela. Rychle sjem zvedla hlavu, přpravená ošetřit jakékolv úrazy, ale když jsem voděla, jak se Toruo směje, nechala jsem bolast bolestí a začala jsem se smát taky.

Stříbrný les (→ Tábor)
Vlčka se ještě pozastaví u mého rodu. Vlastně jako každý, kdo má nějaké tušení o vzniku Niwatu. S jemným úsměvem pokývu hlavou a zahledím se do země. "Já vás také, Raven," zvednu zrak opět k ní a nakloním hlavu trochu na stranu. Je mi nepřirozené jí vykat, když pro mě vlastně nepředstavuje žádnou autoritu, ale co... Zvlášť když mi stále přijde taková... vlčecí. Asi už je dospělá, ale stále se chová jako malá. Ale zrovna na ní mi to nevadí. "Jo, pojďte za mnou," pobídnu ji a pomalu se rozejdu ven z lesa. "Vyprávět, co bych vyprávěla...," říkám si s lehkým úšklebkem. "Asi nevím nic, co by tě zajímalo..."

Přikývnu a nasaji do plic čerstvý vzduch. Rozejdu se na Sethori, která se vydala zpět po svých stopách. Takže bych tak jako tak do toho tábora nakonec dostala. pomyslím si a olíznu si studený čumák. "Určitě toho víte víc než já a to mi stačí." řeknu a mírně se nad tím pousměji. "Ještě jednou se na mě podívejte." vyzvu ji. "Opravdu si myslíte, že nemáte nic, co by mě zajímalo, když mě zajímá i moucha na stéble trávy?" zavtipkuji na svoji osobu a oklepu ze svého pláště sníh. "Vyprávějte cokoliv. Alespoň nám ten čas pěkně uteče." kývnu. Nevadilo mi, že mi tykala přeci jen já byla mladší a navíc mi to tak i více vyhovovalo. 

Stříbrný les (→ Tábor)
Raven se rozejde za mnou a dál vyzvídá. Když mě pobídne, abych se na ni podívala, překvapeně se na ni otočím. Když se mě ještě jednou zeptá, maličko se ušklíbnu. "No... Já bych se teď spíš chtěla na něco zeptat tebe," začnu. Chci s ní konečně vyřešit ten můj zájem o hraničářství. "Ty jsi Hraničářka, viď? Profesionální, speciálně vycvičená?" Snad má opravdový výcvik, ne že jenom někde našla plášť a teď se tu v něm promenáduje...
Mezitím vyjdeme z lesa na zasněženou louku. Pohlédnu na nebe, které už nabírá tmavě modrou barvu. Vločky ale vytrvale padají.

Z hlubokého spánku mě probral štiplavý studený vzduch, který se mi pokoušel zavrtat skrz čumák až do plic. Zamžourala jsem a pomalu otevřela oči. Ležela jsem na boku v doupěti, světlo zvenku zvesela tančilo ve vchodu alfovského doupěte. Zvedla jsem se a protáhla se, protáhnutí doprovázelo dlouhé zívnutí, které odhalilo všechny moje zuby. Oklepala jsem se a vyšla jsem ven. První věc, kterou jsem spatřila, byl můj dospělý syn, který si hrál ve sněhu jako kdyby mu byl měsíc. Usmála jsem se a nenápadně přiklusala k němu. Otočila jsem se k němu zády a vykřikla: "Lavina!" , načež jsem začala vyhrabávat zadními sníh, který padal přímo na něj. Začala jsem se smát a nechala toho, aby si mohl oddechnout. Dřív, než jsem však syna stihla pozdravit, všimla jsem si Půlnoci, se kterou jsem mluvila nedávno a ještě jsme to neuzavřely. Jen jsem na Zeala kývla a zamířila k ní. "Opět zdravím, Půlnoci. Vaše jméno tedy už vím... a to s tím rodem chápu. Čeho si tedy žádáte?" oslovila jsem ji v jedné větě, nač to protahovat?

Stále jsem se brodila sněhem a vyhlížela Tábor, který by se měl co nevidět přibližovat. Zastříhám ušima a otočím se na Sethori, které v tiché pobídce kývnutím naznačím ať se ptá. "Profesionální ne. Dobrá, v rámci možností, ano." odpovím ji a máchnu huňatým ocasem. "Učila jsem se u jediné hraničářky, která svou povinnost plnila ještě celkem obstojně, avšak po smrti jejího druha jakoby se po ní slehla zem. Můj výcvik bohužel zůstal nedokončený." objasním ji a mírně zklamaně zabodnu pohled do země. Tohle břemeno mě tížilo poměrně dost. "Proč se ptáte?" 

Stříbrný les → Tábor
Raven mi upřímně odpoví a popravdě docela zklame. "Aha...," pokývu chápavě hlavou. "Škoda." Takže tahle mě cvičit nemůže. Ale vlastně jsem i docela ráda. Je to sice sympatická vlčka, jenže by bylo divné, kdyby to byla moje... učitelka. To já bych v mnoha věcech mohla učit ji! "No, víš, chtěla bych se taky stát Hraničářkou. Musím najít někoho, kdo by mě v tom vycvičil, takže... jsem se napřed chtěla zeptat tebe, jenže když nemáš celý výcvik, tak... asi ne," poněkud sklesle pokrčím rameny. "A jak se jmenuje ta vlčice? Mohlo by se mi to hodit," zeptám se ještě. Klidně bych se ji vydala hledat, proč ne.

Kývnu hlavou a olíznu si pysky. "Celý výcvik nemám, ale mohla bych Vám ukázat nějaké základy. Pokud by jste měla zájem." navrhnu a a pokrčím rameny. Netušila jsem, zda má Sethori nějakou představu, co by asi měli hraničáři dělat. Připadalo mi však zvláštní, že bych měla učit vlčici starší než jsem já, ale je to otázka názoru. Poměrně mě potěšilo, že zájem o tuhle profesi opět narůstá.  "Darkness. Je to Beta smečky Kirigakure." odpovím ji a usměji se. Má učitelka i dobrá kamarádka mi chyběla. Netušila jsem, co se s ní stalo a to mě na tom všem tížilo nejvíce. Cítila jsem se špatně, že jsem nevěděla, co se s ní stalo. Zadívám se k horizontu hledající náznak Tábora.