Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

A.D.
Zamrkala pod návalem nervozity při jeho slovech, na druhou stranu, proč to víc hrotit, hlavně že tamto už zmizelo a zcela se vytratilo. Přesně o to jí šlo. ,,Ani ne. Prostě se jen tak procházela kolem a nahlížela do životů ostatních, schovaná v křoví. Nic nového, akorát myslím že po těch přírodních katastrofách by tohle mohlo chvíli vydržet." Vysvětlila svá minulá slova, která byla značně od věci. Nijak nekomentovala jeho přetočení a jenom položila hlavu na něj. ,,Plánuju se zlepšit v magii. Připadá mi trapné, že mě někdo musel zachraňovat před něčím co bych měla umět ovládat. Samozřejmě jsem ti za to vděčná, ale chápeš, je to trochu komické." Uchechtla se ke konci svého krátkého proslovu a zamyšleně na něj koukla. ,,Teď jsem si vzpomněla. Eh, kamarád odešel nedávno z Kirigakure, prý přešel sem. Sorrin, neříká ti to něco?" Optala se na svého nevlastního bratra, ačkoliv sama ve finále jako svou rodinu zmiňovala jenom Rose, měla zbytek ráda, samozřejmě kromě Essixe, ale nebyla si vždy zcela jistá jestli i oni ji.

Poslouchal její hlas, hledíc na stop doupěte. Od doby, co se stal Alfou byl jeho život jednotvárný. Byla to neskutečná pocta řídit smečku, avšak chyběl mu adrenalin a dobrodružství. Lou měla pravdu, na okovy Alfovství byl ještě moc mladý. Chtěl se s ní podívat do světa, na místa, o kterých nikdy v životě neslyšel, vidět zajímavé potvůrky a možná zažít nějaké to nebezpečí. Musel nalézt někoho, na koho se může spolehnout. To bude zase práce. Povzdechl si. ,,To je skvělé, také přemýšlím o zlepšení těch svých." schválně zmíníl množné číslo, přece jenom měl magie dvě. Hrát písně, to uměl, avšak bojovat s Ocarinou bylo mnohem těžší. ,,Chápu, nehodil by se ti u toho jeden potulný hráč ??"zazubil se. Bylo by milé skončit s ní někde u jezera, hledět na hladinu, procvičujíc si svou magii. Tahle myšlenka se mu moc zamlouvala. Když zmínila jejího kamaráda, zamyslel se. Moc vlků do smečky zatím nepřijímal, proto si vzpomněl téměř ihned. ,,Jo, vzpomínám si, vlk s křídly, že jo ??" všechnu spisovnou mluvu zahodil do kouta doupěte.

Tábor

Když se zeptá, co bych chtěla, řeknu: "No víš, chtěla bych tě víc poznat." Hned mi dojde, jak mu to možná zní. Ale ne. To zní jako kdybych mu říkala, že by jsme mohli být partnery. No, né, že by se mi nelíbil, ale já a mít partnera? Tohle se mi zdá jako nereálné, ale i tam k Orfeonovi cítím něco, co jsem ještě k žádnému vlkovi necítila. Vydám se s ním ven z tábora a doufám, že se nějak víc seznámíme.

A.D.
,,Nezdá se, že bys potřeboval něco zlepšit." Pronesla s překvapeným tónem a tiše se přitom uchechtla, množné číslo ji nijak z míry nevyvedlo, již si stačila všimnout že někteří vlci ovládají víc věcí, asi to tak bylo u všech výše postavených. ,,Nemusel by být na škodu." Uculení na její tváři se nedalo zakrýt, ačkoliv se to možná nezdálo, hrozně si vážila těch chvil kdy ji Zeal dával najevo, že mu nijak nevadí její přítomnost. Je jasné že občas zapochybovala, jelikož to byla i víceméně ona kdo vždy přišel, ale tohle ji na uklidnění stačilo. ,,Jo, jen jsem se chtěla ujistit že dorazil. Ne že bych ho nějak podceňovala, ale proč se neujistit? Je to dobrý vlk, je na něj spoleh." Přimluvila se krátce za Sorrina a poté se nadechla, přičemž nasála Zealův pach. Bylo hrozně příjemné tu jen tak ležet a povídat si, zase po té době. ,,A když už jsme to zdokonalování v magiích nakousli. Nemohla bych si milého Alfu na chvíli vypůjčit? Proč být zalezlí tady ve tmě, když je tak hezky."

ORFEON

/Tábor -> Aralský Les/
Jakmile jsem viděl, že za mnou Půlnoc vyběhla, začal jsem půvabně zpívat a vedl ji až do lesa. Zanedlouho jsme se u lesa ocitli, ztichl jsem. Miluju to, takhle si čistit hlavu. Téměř vzdá z toho něco mám.  pomyslel jsem si a zastavil se. Otočil jsem se na vlčici a pousmál se. ,,Krásné místo, že ano? Skvěle se tu loví. Nechtěla by sis se mnou zalovit? Už ani nevím, kdy jsem naposledy jedl," navrhl jsem a větu zakončil zamyšleně. Pokukoval jsem stále nenápadně po Půlnoci. Něco mě k ní táhlo blíž. Těžko říct, co to bylo, ale bylo to podobné, když jsem poznával Amethyst.

Usmál se na Půlnoc. Přišlo mu zvláštní, že černě zbarvená vlčice může mít tolik ráda léto. Co ho ale maličko rozhodilo, bylo to, co se dělo pak. Vlčka co seděla vedle něj, tu rázem nebyla. Prostě se najednou rozloučila a odešla. "A-a-ahoj..." , špitl do prázdna a sledoval, jak kráčí k fialovo-bílému vlkovi. Chvíli jen seděl a civěl na to. Pak jen otočil hlavu s tázavým pohledem na Destiny. Ta tu taky jen seděla a nic celou dobu neříkala. Co se to děje? Divil se nad tím vším. Cítil se najednou zase poněkud odstrčeně. Sklopil hlavu k zemi a nechápavě nad tím přemýšlel.

,,To by ses divila." zasmál se, přičemž si vzpomněl na případy, kdy svými písněmi někoho uspal, přestože to vůbec nechtěl. Hlavou mu pořád vrtal její troufalý návrh. Chtělo by to sehnat někoho spolehlivého. Zapátral v paměti po nějakém páru o kterém by mu matka říkala. Zřejmě to bylo časem, avšak nebyl schopný si vzpomenout, nechal to tedy plavat. Prozatím. ,,Jistě by vám jeho hudba velmi pomohla při cvičení vaší velmi mocné magie." očima zašilhal na svojí hruď, načež se nevinně uculil. Samozřejmě to nemyslel nijak zle, doufal, že to věděla. ,,Jo, zkoušku splnil velice rychle." zavzpomínal na okřídleného vlka, který si to před časem přivandroval to Tábora. Byl čerstvě dospělý. ,,Taky sebou měl takovou zelenou vlčici, vypadalo to, že se mají celkem rádi." popsal dojem, který ti dva vzbuzovaly poté, co přišli ze zkoušky do Tábora spolu. Bylo hezké vidět mladou lásku. Pohledem zavadil o malé skvrnky na jejím kožíšku. Celá její srst vypadalo jako kdyby jí někdo hodil do bláta, líbilo se mu to, pořád lepší, než jeho. Bílá a pár hnědých proužků, nic zajímavého. Vždy toužil po nějakém barevném kožíšku, třeba modrá, to je pěkná barva. Zná jednu vlčici, které je modrá. Ryuusaki, to je její jméno. Vzpomněl si i na jejího partnera Torua. Když je naposled viděl, tvořili celkem pěkný páreček. Prudce sebou trhl. ,,Louie !! Mám to , už vím, komu přenechám smečku, tedy jenom na chvíli, než budu starý." jemně shodil Louie na zem, načež vesele vyskočil na nohy. Ocásek mu vesele šmejdil ve vzduchu a jazyk mu končil kdesi u hrudi.  ,,Tak pojď !!" nedočkavě jí pobídl. Klusem vyběhl z doupěte, seběhl z balkónu, pohledem hledajíc modro šedivý pár. Byl si jist, že je v Táboře již zahlédl. Když spatřil v davu modrou vlčici, která leží na okřídleném vlkovi, zaradoval se. Rychlím krokem se k nim vydal. ,,Doufám, že neruším." upoutal na sebe jejich pozornost. ,,Asi mě neznáte, jsem Zeal Argentea Phantasia, syn Attie Argentea Phantasii a nynější Alfa, vy musíte být Toruo a Ryuusaki." chápal, že je nový a že většina dlouhodobých členů smečky jej neznají, proto se radši představil. ,,Mám na vás velkou prosbu." zvážněl.

Tábor

Když se její pohled, lačnící po odpovědi, opět setkal s jeho, neubránila se dalšímu olíznutí jeho rozkošného čumáčku. Neviděla ho tak dlouho, proto když teď leželi v Táboře, jeden vedle druhého, byla nadmíru šťastna. Překvapené pohledy vlků okolí jí až tak netrápily, vlastně jí to bylo fuk. V jejím světě teď neexistoval nikdo, krom nich dvou. Vyslechla si jeho uklidňující hlas, načež zvedla pohled. Náhle Alfa zmizel do doupěte následován jakousi malou vlčicí. Zvláštní. ,,Myslím, že jsem ho potkala, když byl malé vlče." její pohled sklouzl opět k Toruovi ,,Oh, a věř mu, v tu dobu byl mnohem menší." zasmála se. Přestalo jí bavil sklánět hlavu, aby mu viděla do očí, proto ze svého Hrdiny slezla a nechala jej se postavit. ,,Ale, to jsi správný člen smečky, když ani neznáš jméno svého Alfy ??" zavtipkovala, načež do něj jemně drcla, aby věděl, že vtipkuje. ,,Jmenuje se Zeal." dodala s předstíraným opovržením, které se záhy změnilo na vřelý smích. Když se opět ohlédla k Alfovskému doupěti, mohutný bíly vlk si to rychlím klusem hnal k nim. ,,My o vlku." prohodila tiše. Zastavil se před nimi a ona odvrátila pohled, čekajíc na opětovný povel k vzhlédnutí.

ZEAL + RYUUSAKI

Modrá vlčice se nad doplnění jejího partnera nevinně pousmála. ,,Můžete vzhlédnout." pobídl dva vlky, jenž stály před ním. Bylo zvláštní rozkazovat vlkům, jež byli mnohem starší, než on sám. Na druhou stranu byl skoro větší, než Toruo, možná by ho i přepral, avšak to neměl zapotřebí zkoušet. ,,Páni, naposled jsem tě viděla jako malé vlče, dost jsi vyrostl." prohodila Ryuusaki, jen aby řeč nestála. ,,Ano, od té doby uběhlo už pěkných pár dní." zasmál se. Na jejich setkání si přímo nepamatoval, avšak Ryuusaki, jako vlčici si vybavovat velmi dobře. Zhluboka se nadechl. Musel jim oznámit svoje rozhodnutí a nebyl si úplně jist slovy, které v hlavě již volil. ,,Já, jsem mladý, teprve před rokem jsem dosáhl dospělosti ve své mladé rozprchlosti post Alfy dost dobře nezvládám, moje duše mě táhne do neprozkoumaných míst smečky proto jsem vybral právě vás dva, aby jste mě na postu vyměnili, do té doby, než budu dost starý na plnění povinností vůdce smečky. Jste jediná možná dvojice. I matka si to o vás myslela. Proto vás žádám, abyste mě následovali do Dýňového lesa, kde vám předá všechny pravomoce a uvědomím stříbrné fénixe." s vážným výrazem dokončil svojí řeč. Cítil se ohledně toho trochu nesvůj. Svěřoval smečku do tlapek vlků, které znal pouze z matčiných vyprávění. ,,T-to je veliká pocta." vykoktala ze sebe modrá vlčice, která byla z jeho prohlášení úplně vedle. Nevěděla, že o ní Attie takhle mluvila před svým synem také si nebyla jistá, zda je na post Alfy dostatečně zodpovědná. Snad ano.

Doupě Alf - Tábor
,,Pomohla a jak!" Přikývla nadšeně s úsměvem. Překvapeně na něj pohlédla, když se zmínil i o doprovodu nějaké další vlčice, ne že by ji to netěšilo, po té neshodě co mezi nimi nastala bylo dobře, že si někoho našel. Ale byl to poněkud zvláštní pocit, celé to na ni působilo poněkud lacině a přelétavě. Rozhodla se ale na venek nedat nic znát, však to nebylo nic co by Zeal zrovna potřeboval vědět. Než se ovšem stačila nějak vyjádřit, její bílý kamarád ji ze sebe shodil, samozřejmě ne nějak silně a začal vyšilovat. ,,P-Počkej, nemyslela jse-", zasekla se uprostřed věty a jenom rozpačitě hleděla na východ kterým vlk vyběhl. Blbko. Napomenula se v mysli a pomalu se tedy vydala s nejistým krokem za ním a vyvolenou dvojicí. Sedla si raději pár metrů od nich, koneckonců nemusela být u všeho a ani tohle nebyla její starost. Už se do toho cpala až moc.

,,Dobře, přijímáte tedy mojí nabídku ?? Samozřejmě, je to na vás." dával vlkům před sebou na výběr. Popravdě nevěděl, co chce. Chtěl řídit smečku, být stejný jako matka. Tak autoritativní, moudrý a zároveň silný, avšak na jeho mladé ramena to bylo přílišná zodpovědnost. Prvních pár lun na postu Alfy zvládal, avšak málem se z toho zbláznil, proto chtěl na chvíli do světa, aby nabral zkušenosti a mohl být stejně dobrým Alfou, jako jeho matka.  Zároveň věřil, že zkušenosti Torua a Ryuusaki jsou na post Alfy více než dostačující. ,,Samozřejmě." Ryuusaki skoro až vyprskla souhlas s mladým Alfou. Když si uvědomila svojí neomalenost, jemně se zarděla. Zeal se na pár mile pousmál s vědomím, že hledí na budoucí Alfy. ,,Doufám, že mi to tu pěkně pohlídáte." zavtipkoval na odlehčení vypjaté atmosféry.  Zeal ucítil na svých zádech pohled jeho malé přítelkyně. ,,Omluvte mě." prohodil k dvojici, načež se odebral za malou vlčkou. Ryuusaki se otočila na svého partnera a tiše zašeptala : ,,Věřil bys tomu, my dva a Alfy ??" usmála se. O Toruovi nijak nepochybovala, to spíše o sobě. Mezitím, Zeal přistoupil k Louie. ,,Můžeš jít do Dýňového lesa s námi, stejně jsem se tam chtěl vzít." nabídl jí výlet do cípu území Stříbrného fénixe, doufajíc, že půjde s ním.[/b]

Tábor
Rozhlédla se po táboře, hledajíc nějaké další známé tváře, musela se přece alespoň trochu zabavit, než to tam vyřeší. Nakonec to všechno trvalo kratší dobu než čekala, s úsměvem zavrtěla hlavou na Zealovu nabídku. Bylo by sice fajn kouknout se na nějaká další zajímavá místa zde, ale tušila že takových možností vyrazit tam bude ještě hodně. Navíc se ji opravdu nezdálo za vhodné aby při předávání "vedení" u toho okouněl nějaký tulák. ,,Počkám tady, bude to tak lepší." Alespoň ti nevtlouknu do hlavy další kravinu. Pomyslela si poté a sama nad sebou se lehce zamračila, samozřejmě si stále myslela, že Zeal trochu oddychu potřebuje, ale nečekala jak rychlý spád to vezme.

Bíly vlk se zamračil. Nechtěl jí tu opět nechávat. Bůh ví, jak dlouho bude trvat, než se vrátí, mezitím by jí mohla její dobrodružná duše zlákat a mohla by odejít. Nechtěl aby odešla, už ne. Šibalsky se zazubil. ,,Ještě pořád jsem Alfa téhle smečky a pokud jsi na mém území, musíš mě poslouchat a respektovat, takže žádné odmlouvání, jdeš s námi." čumákem rozrazil její přední tlapy, podebral jí a bez větších problémů si jí vyhodil na záda. ,,Sedí se pohodlně ??" zazubil se, načež vyrazil k Ryuusaki a Toruovi. Mezitím, co Zeal poněkud násilně přemluvil Louie ke spolupráci, Ryuusaki se bavila se svým partnerem. Vřele mu oplatila olíznutí čumáčku, načež se uculila. ,,Popravdě, nečekala jsem, že mi Attie vůbec dovolí být Deltou, natož Alfou." zasmála se. Byl to pravda. Z jejího pohledu byla ona ta nezodpovědná. Když se jejich malé kuličky ještě batolili po doupěti, ona je vždy nechala utéct a poté je musel složitě hledat. Pořád si to ještě trošku vyčítala, avšak vlčata vyrostla bez úhony, proto na sebe byla i trochu pyšná. ,,Nevím, ale spolu tu jistě zvládneme." olízla jeho čumáček. ,,Jdeme tedy ??" Zeal, s překvapenou vlčkou na zádech, pronikl do jejich rozhovoru. ,,Ano." darovala Zealovi jeden nefalšovaný úsměv, načež se rozešla za ním. Vlčici na jeho zádech neznala, ale ona je asi taky ne, proto když se k nim Zeal otočil zády a vlčka k nim byla čelem, přidala do kroku, aby jej dohnala. ,,Ahoj, já jsem Ryuusaki, těší mne." usmála se. Chtěla vlčici lépe poznat, nebo se aspoň dozvědět její jméno, když už nic jiného. Lavondyssi, pohlídej prosím za mé nepřítomnosti Tábor. Jistě, pane. Děkuji. Zeal protahoval své kroky. Do Dýňového lesa to bylo ještě daleko, avšak pro skupinky fyzicky zdatných vlků, to nebyla žádná překážka. Přidal do kroku. Přestože na zádech měl vlčici, šlo se mu velmi dobře. Tlapky ho zatím nebolely a počasí bylo krásné, proto se cestou mohl kochat krajinou. Netrvalo dlouho a prostředí kolem nich se začalo měnit. Trávo vymizela a místo byli kameny všude kam se podíval. Fénixovy minihory. Zavzpomínal, jak přesně touhle cestou šel on. V tu dobu netušil, že mu chce matka předat Alfovství, proto byl více než překvapen, když mu to sdělila. Poté se to seběhlo rychle a najednou měl na starosti celou smečku. Z Fénixových minihor už to k Dýňovému lesu netrvalo dlouho. Zastavil se na hranici mezi kamenitým terénem a rozmanitým lesem. ,,Tak jsme tady."

Tábor -> Aralský les


Jdu za ním a Orfeon začne zpívat. Zpívá hezky, to musím uznat. Když dojdeme k lesu, Orfeon přestane, mě přijde, že je to škoda. "To ano. Je to zde hezké." A právě proto mám zde doupě... Pomyslím si, ale nechám si to zatím pro sebe. Na lov mu odpovím: "Ano, půjdu s tebou lovit. Také už jsem dlouho nelovila, takže ani nejedla." A usměju se. Silně zatím vzdoruji nutkání sledovat poočku Orfeona.

/Aralský les/
Spokojeně jsem se usmál a zaujmul hrdý postoj. Byl jsem nadšený, vlahý letní vánek mi čechral srst. Chvilku jsem stál, poté jsem ještě jednou, ne příliš nahlas, zavyl. Radost na mě šla vidět, aniž bych se opravdu výrazně radoval. Hlavu jsem sklonil k zemi a přičichl, zavětřil. Veverka... kos... hrdlička... ah, zajíc! A není jen jeden! Jakmile jsem ucítil pach zvířete,kterého by se opravdu dalo ulovit, hlavu jsem opět zvedl. Ohlédl jsem se na Půlnoc. ,,Stádo zajíců jen pár desítek metrů odtud," oznámil jsem jía rozběhl se po pachu.