Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Tábor
Přeci jen jsme všichni uvítali vlčího parťáka, který okamžitě se zařadil podle našich tvrzení k nám, teda takhle jsme se k němu hlavně chovali. Přeci jen nenecháme nikoho na holičkách z nějakého strachu nebo stresu, takové hezké to chování. Ve svých myšlenkách jsem v této smečce vzhlížela ještě k té stejné naději, jak v mojí rodné smečce. Nepatrně jsem vystihla ten velice spokojený úsměv, který v momentové chvilce unikl z dohledu kde jakého zvědavého oka.
Překlopila jsem na Sorrina pohledem, přesněji jsem se mu zadívala do jeho bloudících modrých oček, tak stejných barev jako samotné moře. Že bych se zasnila? Třeba ano, těžko říct. Avšak toto krátké snění odletělo kdo ví kam v jeho pouhopouhé otázce. ,,Já? Jsem cizinec, pocházím spíše z dolka, prostě od velkého horka. Teda přesněji smečka Ma'ba. [čti; Mébe]'' odpověděla jsem okamžitě a potřásla svou hlavou. ,,Vzpomínám hlavně na otravnej hmyz, kterej tě jen kousl a mohls umřít, teda samozřejmě pokud seš tam poprvý, nebo prostě nedáváš moc velkej pozor.'' dodala jsem celkem otrávenějším hlasem a povzdechnu. ,,Taky vás tadyk trápí hmyzáci?'' optala jsem se ho pokojně a stále velice nenápadně jsem se mu dívala do tváře, hlavně se utápějíc v očích zrcadlových vod.

Tábor
Se sklopenými oušky jsem sledoval tři vlky. Mohl jsem si povšimnout že i ten druhý měl křídla. Takže nejsem jediný.. zvláštní. Bylo to pro mě nové zjištění. Nikdy dřív jsem neviděl vlka s ptačími křídly. Toť byl další poznatek do mého života, který jsem momentálně sledoval. Pírka, viděl jsem je jen na ptácích samotných a kolem jejich hnízd. Taková lehká a jemná, musí být radost je nosit na svých zádech. Zato tato dračí... Jsou těžká a nebezpečná. Bolí mě. Ještě jsem naposledy pochyboval, zda-li jsem neudělal chybu, že jsem přišel blíž k nim. Jsem vetřelec, neublíží mi? Začal jsem se opět strachovat. Skousl jsem zuby a koukal z jednoho vlka na druhého. Však nevypadalo to, že by se schylovalo k něčemu špatnému. Dokonce, jsem nemusel čekat ani se snažit. Jejich pozornost přišla tak jaksi.. sama od sebe. Trochu jsem se skrčil, když ku mě promluvila první vlčice - Destiny, jak se představila. Na první pokus chycení se za nitku konverzace či něčeho podobného se mi zdálo, že zatáhla příliš prudce. Vyslovila mi své jméno a položila mi v zápětí první otázku. Nevěděl jsem, zda-li to jde správně, na mě toho bylo trošku moc. Pravdou však je, že jsem nemohl ani tušit, co vlci dělají ve společnosti, jak se chovají, jaké pokladájí otázky a prostě vše okolo toho. I když nervózně, pokusil jsem se přátelsky pousmát. Pokýval jsem mírně na ni hlavou. V zápětí se otočila druhá vlčice, ta ptačí, tedy Aeonii. Věnovala mi takový ten pohodářský, přátelský úsměv. To, co mě na ni nejvíce zaujalo. Nebo spíš, mě to fascinovalo. Neznal jsem takové vlky, sám jsem takový nikdy nebyl. Tedy jen za svých štěněcích let. Obrátila se poté k vlkovi, s nimž vedla rozhovor. I on se však pohledem na chvíli přemístil ke mě a promluvil. Sorrin. Takovou pozornost a vlídnost zdejších vlků jsem vskutku nečekal. Mé představy byly spíše... více pesimističtější. Ale alespoň tohle mi poněkud pozvedlo náladu. Pokusil jsem se o další milý úsměv, směřován tentokrát na všechny tři. Jakobych si jemně odkašlal, ne, že bych chtěl na sebe nezdvořile upozorňovat, jen tak, než jsem se pustil do svých vlastních slov. "Ehm.. zdravím vás, j-já... jsem Aiko, Aiko Nirakebe. T-těší mě" spustil jsem poněkud koktavě. V mé hlavě se honily myšlenky jako; Řekl jsem všechno správně? Neudělal jsem chybu? Co se stane? Asi jsem byl příliš vystrašený a nervózní, to se však od vlka jako jsem já dalo čekat. Na mé tváři pod sklopenými oušky se začal rýsovat vlídný, přátelský úsměv. Opatrně jsem se otočil na Destiny a otevřel pusu, jak jsem se chystal k dalším slovům. "No... nejsem zdejší. Chěl bych se však přidat do této smečky" , zodpověděl jsem vlčici otázku a nervózně se zazubil.

Tábor
Obtočila jsem svůj značně zdlouhavý ocásek kolem tlapek a se zájmem ve tváři jsem upřeně poslouchala. Včelka, sršeň a vosa? Takový mrňavý bzučáci? v myšlenkách jsem se nad tím mohla tolikrát zasmáti, jelikož mi to přišlo velice vtipné. Takové neškodné maličké potvůrky, které je zde trápili? Opravdu zvláštní. ,,Komáři? Jako ti ce'thur [čti: cíduru]? Jo, tidle byli největším problémem u nás v domovině.'' řekla jsem upřímně, ale natož jsem prostě pokroutila očima. ,,Takovýdle násosky trápily naši smečku ob den, proto jsme usmysleli používání ohnivých zdrojů, byl to sice šílenej nápad ze začátku, ale zlepšovalo se to.'' dodala jsem poklidně do většího pozitiva a pousmála jsem se zvesela. Uchechtla jsem se nad tím jak se zatvářil Sorrin, když kolem něj proletěla neškodná mrňavá včelička. ,,Z těchdle se není čeho báti, jsou celkem neškodné, vlastně taky užitečné, když jim iba'sha [čti: ajbáša] prohrabou domovem. Pak totiž můžeme sníst zbytek toho co je nehlídáno rojem.'' oblízla jsem si tlamičku nad vzpomínkou příjemného medu tekoucím po mém jazyku. Vlastně nejlepší věc, která mě kdy potkala.

Tábor
Zbystřila jsem, že něco nad tím Sorrin zvědavě vzhlížel, jako by mu bylo divné, když mluvím, to jsem snad marťan či co? Trochu mě to zarazilo, ale pak jsem se uklidnila a můj úsměv stále visel na mé tvářičce. ,,To je můj rodný jazyk, nebo spíše použitá slova v rodném jazyce, někdy se přeříkávám v tomhle kecáním. uchechtla jsem se trošku nervózně, ale tahle věc se hned vyplavila jiným směrem. ,,Zvykám si na různé řeči všude možně, vlci často mluvěj každý jiným jazykem.'' připomněla jsem rozumněji a lehce mihotala ocáskem do stran. ,,Nechtěl by jsi mi to tu ukázat, Sorrine?'' optala jsem se jej zvědavě. Byla bych s ním raději osamotě, bez nějakých jiných vlků kolem. A vlastně, proč jsme tu vůbec ještě stáli, když vůdce se nezvládl vůbec ještě vrátit domů?

Tábor
,,Tak to je nás v tom prípade viac- my čakáme na syna alfy, má uznať či sme splnili úlohu a či nás zoberú do svorky. Nemusíš sa teda báť. Nikto z nás ti nechce ublížiť ani na teba zaútočiť." Povedala smerom k Aikovi a mierne sa pousmiala. Jemne zastrihala ušami a zbystrila sluch pričom hlavu mierne pootočila k Aeonii a Sorrinovi. ,,Reč? U nás sme zvyčajne používali reč podobnej tejto, hoci... niektoré slová u nás zneli inak, ale nie oveľa. Taktiež u nás nebolo zvykom mať mágiu, bola to skôr výnimka.  Ale, slová tu sú dosť podobné, len sa ťažšie vyslovujú." Opatrne sa pokúsila zapojiť do ich rozhovoru- nebola si však istá či skutočne stoja o jej zapojenie sa v rozhovore alebo chcú byť sami.

Tábor
Uchechtla jsem se nad jeho odpovědí, připadalo mi to více méně humornější, než kdybych viděla ptačí hejno odlétat ku severu. ,,Aspoň to bude lehčím způsobem do budoucna se zde orientovat. zodpověděla jsem s úsměvem na tváři. ,,Tak teda půjdem.'' pověděla jsem nakonec, zdvihla své pozadí svižným pohybem a pomalým tempem jsem vykročila. Teda než jsem roztáhla svá křídla a otočila se nejlépe k horám, kde se zdáli tak daleko, ale pro mě vždycky neskutečně blízko. ,,Nebo spíše poletíme! vyhrkla jsem ze sebe a mávala několikrát křídly, než jsem se vyhoupla do vzduchu. Pohlédla jsem na tvář Sorrina z této oddělitelných výšek, než jsem se rozhodla již letět, ale přitom na nějž počkat. Kývla jsem hlavou hlavně k Destiny a Aikovi na rozloučenou, určitě to nebude trvat nijak dlouho, než se vrátíme.

Zmateně zamrkal, do očí ho udeřila sluneční záře, ale slabá, né taková ta letní. Jeho pohublá vlčí postava se zvedla ze země. Oči zaujmuly barevné listí na stromech. ,,Ah Podzim. Nejlepší čas v roce." pomyslel si a protáhl se. Rozhlédl se, v dálce ho zaujala bílo-černá postava vlčice. Klidně došel až k ní a drcl do ní tlapou. ,,Baf!" zašeptal ochraptěle a zazubil se na ní. ,, Dlouho jsme se neviděli co?" nahodil vesele.

Tábor -- LH
Skrze to všechno ten stejný větřík mě hladil po těle, opravdu příjemný to pocit, který jsem cítila. Po mé tváři se rozlil neskutečně potěšený výraz, jako bych byla pochválena za to, co jsem nikdy dříve neuskutečnila, ale přitom jsem si to něco zasloužila. Takový pocit mi byl velice známý, jen co zvednu pírka vzhůru a dotknou se vichru, ať už to má být schylováno k nepříjemné bouři nebo typickému větru. Avšak jsem si uvědomila, že mám stále očka zavřená, proto jsem je prudce otevřela. Naneštěstí jsem byla hned pod Sorrinem a země od nás byla celkem daleko, takže vše bylo v pořádku. Povzdechla jsem, zase jsem se zasnila v tomhle tom jednoduchém létání, další faktor toho, že se mi vracela každičká vzpomínka na to, kde jsem dříve žila a kde jsem mohla volně létat v oblacích. Ve vzduchu jsem se pár krát přetočila a zamávala křídly silně, než jsem se obrátila zády k zemi a zahleděla jsem se znovu do tváře Sorrina. ,,Ve vzduchu se nemá mluvit, víš to?'' uchechtla jsem se. ,,Joo a ty seš první kdo se mnou letí tímdle územím, náhoda? Nemyslím si! vykřiknu nadšeněji a zase jsem se přetočila, tentokrát na břicho. Vzlétla jsem trochu výše nad Sorrina. ,,Nedáme závod k těm horám?'' nadhodila jsem s tím hravým úsměvem a zrychlím v letu, přece jen chtěla jsem mít náskok.

-- LH
Jen co dořekl tyto dvě slova, tak jsem vyhodila svůj soutěživý úsměv, který často mívám v zápalných výzvách, samozřejmě já určitě vyhraji, věřila jsem v to. Zahleděla jsem se Sorrina jak stoupá výše k oblakům, protočila jsem očima a vyplázla na něj stejně tak jazýček. Nijak jsem nad tím nepromýšlela kde jaký plánek k tomu jak ho porazit. Prostě a jednoduše jsem máchala křidélky jako neohrabaný maličký ptáček, ale dostávalo to vlastního účinku a medicín. Co nevidět jsem nad prvním náznakem hor spravila stejné gesto jako Sorrin, jenom s jiným zpracováním. Střemhlav dolů, spjatá křídla k tělu. Přesně na začátek všech těch nebezpečných kamenů letět do jejich ústí, avšak háček v tomto všem je jediná maličkost. V krátkém okamžiku jsem se roztočila a nějakým zvláštním způsobem jsem předběhla Sorrina. Sice jsem o tomto faktu netušila, ale prostě jsem se soustředila, abych skončila správně než s kameny zabodnuté v mé hlavě, a pak by teklo hodně červeného známější jako krev. Nabírala jsem obrovských rychlostí, než jsem se rozhodla toto ukončit, jenom už z toho, že se mi točila hlava. Před kamennou zeminou jsem roztahovala opatrně křídla, než jsem je dokonale rozpínala do svých plných krásek, tak podobnějšímu jako padáku. To stejné zatočení se ve vzduchu přestávalo pomaličku, jelikož jsem dosáhla bodu zlomu a nalezení svého balancování ve vzdušném prostoru. Teda než jsem se dotkla tlapkami země, zdvihla jsem oční víčka a co to jsem viděla? zemětřesení pod mými tlapami! Vyjekla jsem, načež spadla okamžitě a pevně zavřela očka. Zem se točila šíleným tempem a vše se mihotalo jako motýlí křídla. Předními tlapkami jsem si zakryla hlavu ve strachu a čekala, až tohle všechno poleví. Bylo mi celkem jedno jestli jsem vyhrála nebo prohrála, ale dostala jsem se sem, na zem do těchto hor.

LH
Zem se třásla po mým tělem, kmitala se a bouřila proti všemu co na níž chodilo. Tlapky přisunuté u hlavičky, schovávajíc svou tvář. ,,Ono se to klepe!'' vyhrkla jsem ze sebe, teda než jsem otevřela očička, jedno po druhém. Jenže změnilo se to, od toho, co jsem znovu viděla svět. Zbystřila jsem, že všechno kolem se netočilo, nýbrž dunění se dostalo do těchto pozic. Tak to počkat. zastavila jsem se nad tím a pomaličku sesouvala své tlapičky na kámen. Vyzdvihla jsem hlavu vzhůru a ohlížela se kolem, Do mých oušek se dostával zvuk, takový zastrašující a hlasitý. Lvi? zastříhala jsem ušima a opatrně jsem se připlazila k Sorrinovi. ,,Pššt.'' ohrnula jsem se po něm se syčením. Opatrně jsem vstávala, avšak jsem si sedla poblíž Sorrina a stále se ohlížela, jako bych hledala nějaký důkaz toho, co jsem si myslela, že to může býti.

Lví louka - Lunina louka
Raven se mě zeptala, proč jsem tedy rozhodla o umístění tábora zrovna takto. Střihla jsem ušima. "Má to strategický význam. Tím místem v horách protéká řeka, zároveň to není moc vysoko, aby výstup tam nebyl těžký, ale zas ne moc nízko a trošku zapadlé v těch horách, aby nás případní útočníci hůře našli." vysvětlila jsem jí. Raven mi vyjádřila soustrast. "Drahá Raven, abych byla upřímná, můj partner mi ani moc nechybí... alfování bez něj bylo obtížnější, ale musela jsem se to naučit, navíc on stále spal... A já jsem ráda nezávislá." Asi to znělo poněkud povrchně, ale mě to může být vcelku jedno, co si o mě ostatní myslí. "Ano, Hory barevných myšlenek jsou spojení mých a Shilohových magií. Jinak ne." odpověděla jsem jí. Vlastně mě to ani nenapadlo... ale kdo ví, třeba to Zeal udělá, pokud mě má rád. Byly jsme skoro v polovině louky, po naší levici byl Les pěti statečných. "Tento les má pro mě také význam." kývla jsem směrem k jihu. "Jmenuje se Les pěti statečných, je to odkaz na mých pět vlčat z prvního vrhu. Čtyři z nich tragicky zahynuli při potopě, pouze jeden z nich žije... s ním jsem se neviděla už dlouho." pohlédla jsem do dáli. Ne, že by se mi chtělo brečet, ale každá matka špatně snáší ztrátu svých potomků. Zabočili jsme lehce na sever, před námi se rozkládala Lunina louka a na západě se tyčily hory.

LH
Koukala jsem tímto směrem, tisknoucí tlapky k zemi ani jsem nedala najevo, že tu životně jsem ba vůbec, svůj jazyk jsem držela za zuby tak pevně, jak jen to šlo. Jakýkoliv takový zvuk vyjeknout zpoza ničeho a oba by jsme zde leželi v kytičkách. Znovu ten samý řev, ale byl blízko, blíže než bych já sama očekávala, což mě vyvedlo ze všech těch mír. Pohlédla jsem na Sorrina. ,,Tos mi nemohl říct, že tu jsou lvi?'' sykla jsem k němu s pomenší hrůzou v očích. Samozřejmě se lvi jsem se již setkala na živo, ale bránit se proti nim? Ani omylem, raději vyberu snadnější cestu jak odejít. Lehce jsem do Sorrina tlapkou dloubla. ,,Odlétáme'' špitla jsem k němu, načež jsem velice nenápadně se vyklouzla krokem dozadu. Vzhlížela jsem ještě chvíli na lví hlavu, která se jen rozhlížela a pozorovala velice pozorně. Vyčkávala jsem ještě trpělivě na to, až si všimne Sorrin situace, ve které jsme dosti zavařeni.