Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

AL
Za Sorrinom bežala smerom k lesu, snažiac sa ho sledovať no či už vďaka tomu že on bol vo vzduchu a ona na zemi, alebo vďaka tomu že mu nestačila ho po chvíli stratila z očí. Tlmene si povzdychla a bežala ďalej, pričom v jej ňufáku rástol pach jelenieho stáda. Je tam jeden mladý jeleň strednej veľkosti. Stádo je v lese. Máme uloviť jeleňa a potom ho doniesť synovi alfy ktorého meno som si nestihla zapamätať. Fajn. Zopakovala si v mysli všetky informácie ktoré vedela alebo mala vedieť. Dobre. Ideme na to! Pousmiala sa v duchu a bežala ďalej, keď zrazu začula zvuk kopýt pod ktorými mierne dunela zem. Zmätene sa obzrela a až po chvíli si uvedomila že Sorrin k nim v skutočnosti ženie jelenie stádo, čo v podstate znamenalo že ich plán vychádzal. Teda... zatiaľ. Na pár sekúnd otočila hlavu hore  a pousmiala sa na vlka. Potom sa však vrátila späť k stádu.  Veľmi dobrá práca, Sorrin! Pomyslela si spokojne. ,,Aeonii, lovíme toho tam mladého jeleňa, dobre?" Povedala druhej vlčici a hlavou kývla na dané zviera. Rýchlo sa potom rozbehla, snažiac sa kľučkovať pomedzi ostatné zvieratá, na pár chvíľ ho stratila z dohľadu, no potom sa znova objavoval. Rýchlo mierila k nemu a pár metrov pred ním sa prikrčila. Zadnými labami sa odrazila zo zeme a vyskočila na jeleňa. Pazúre mi silno zaťala do chrbta a načiahla sa smerom k jeho tepne, pričom sa však jeleň prudko mykal. ,,Pomôžete mi?" opýtala sa ostatných pričom sa znova načiahla snažiac sa prehryznúť mu tepnu na krku.

-- Aralský les
Celé její vysvětlování jsem dosti ignorovala, jelikož to bylo pro mě zbytečně moc zdlouhavých informací, které zrovna já nepotřebuji tušit dopředu, přece jen budeme ve smečce společně a vědět o něčí magii mi přijde hloupé, bojovat s ní přece nebudu až do posledního dechu. Jen jsem vzhlížela do popředí a soustředila se na cestu, která se tyčila před námi tak v rýsující se poloze jako nikdy dříve. Zatajil se mi dech při tom pohledu na stromy. Skrze mysl mi vyklouzla vzpomínka jak poprvé jsem se svými sestrami a rodiči učila létal, poskakovali jsme z větve na větev a rozpínala svá křídla do ovzduší, nadnášející se nad zemí jako opravdoví ptáci. Vydechla jsem spokojeně a co jen jsem uslyšela poslední větu od flekaté Destiny, tak jsem se znovu uchechtla jako by to bylo nějakým způsobem vtipné. ,,Stádo neumí zrovna lejtat'' zamumlala jsem spíše k sobě, aby to nevyznělo jako urážka, ale přece jen ten kouzelný úsměv splýval s mou tváří tak spokojeně, jako nikdy dříve.
Zrychlila jsem krok, jelikož Sorrin už býval ve vzduchu, aneb tam nahoře na obloze jako taková šedá šmouha s modrými a žlutými znaky po těle, pozorovala jsem jej kam letěl, než jsem si toho povšimla velice bystře. Sklopila jsem hlavu k zemi a pro tentokrát tiše již běžela po pachu bližšího stádečka. Nebylo opravdu zase tak daleko, což mě těšilo u srdíčka a povzbuzovalo mou myšlenku, že tohle nebude zase tak složité jak se vzdávalo v té daleké budoucnosti. Vlastně jsem v tom špatného nic moc neviděla, možná že jen odlákáme celé stádo někam do zeleného háje. Co nevidět vidím Sorrina, jak štěká po jelenovi, zastříhala jsem pozorně ušima, za chviličku to bude. Přimhouřila jsem oční víčka, vycenila hrůzně svou čelist, než samotný jelen se rozhodl obrátit se ke mně a Destiny. Bez nějakého rozmyšlení jsem zaútočila jako druhá, jelikož Destiny potřebovala pomoc. S krátkým rozběhem a odrazem od země s rozprášením okolního prachu jsem se zhoupla kolem jeho krku, kde jež jsem rozevřela tlamu a zakousla se. Jelen vyjekl ve strachu, bolestech a jeho mladá krev se rozprostírala skrze každičký můj zoubek, který se zarýval hluboko do jeho kůže a masa. Ale stále to nebylo dost, potřebovali jsme ho celkově skolit, jelikož sebou stále zběsile pohazoval, aby se nás zbavil. Přidržela jsem se svými tlapkami kolem jeho krku, bylo to velice obtížné, ale stále mě síly neopouštěly. Snažila jsem se tedy co nejlépe udržet a vynaložit ze sebe co nejvíce, aby jsme konečně nechali toto zvíře odpočívat v klidu a pokoji, než jej trápit co nejdéle. Smutné, co?

//Ten pocit když píšete slohovku.. a někdo napíše před vámi.. smutný to život!

Aralský les
Tisknoucí se k tělu zběsilého jelena, který hlasitě vydýchával svou dušičku z plic, každičkým nádechem jeho srdce tlouklo, tušil dopředu, že tohle bude jeho poslední čas naživu, než jej půda uvitá ve svém brlohu temna a chladna. Jen co tak ta kraťoučká chvíle ubíhala jako tik hodinek, opravdu rychle a zběsile bez nějakých zastávek. Co nevidět se zaslechlo okamžité upozornění na poslední uhození do chudého zvířete, které již opravdu půjde do hlubokého spánku usínati. Povolila jsem čelist a odtrhla jsem se s nemotorným dopadem na tvrdou zem, přesně dopadajíc na svůj milovaný bok ve špinavé půdě. Chvilkově ze mě se zaslechlo hlasité zakňučení bolesti. Jenže jsem chtěla se probít k vítězství než fňukat nad bolístkou. Proto jsem se vyzdvihla, kde jež Sorrin objímal jelena. Přiklusala jsem blíže a rovnou se zakousla svižně do krku ubohého stvořeníčka, které už opravdu naposled zahoukalo, než svalilo svou těžkou hlavu na zem, unaven a poražen. Jehož očka byla otevřená v hrůze a bolesti, kterou přežívajíc z těchto pár neskutečných momentů. Pustila jsem jej znovu a nadechla jsem se, přitom jsem se tak též svalila na již poražené zvíře, hned vedle Sorrina. Nepotřebovala jsem mluvit, aby jsme oslavili to, co jsme vykonali. Jen jsem na to zírala vyjeveně a celkem v radostech toho, že jsme tohle dokázali jenom v moci našich tlapek a tlam. Takový pěkný hřejivý pocit se usadil v mém srdíčku.

Aralský les
Sotva stíhala sledovať čo robia ostatní, počula že Aeonii niečo hovorí, no jednotlivé slová nerozoznala. Potom sa na jeleňa vrhol Sorrin a ona nestihla odskočiť- spolu z jeleňom letela k zemi. Nakoniec cítila- keďže ľavú labu mala ešte stále zabodnutú tesne pri krku jeleňa, že niekto nakoniec urobil posledný krok a zobral mu život. Skutočne nerada lovila veľké zvieratá- zvyčajne radšej ulovila menšieho zajaca, nikdy nemala v obľube lov na väčšiu skupinu zvierat len tak pre zábavu. Keď sa muselo jesť tak sa muselo, keď bolo treba uloviť jeleňa pre vstup do svorky tak lovila, no takto? Nemala to rada, ale keď bolo treba... tak bolo treba. Opatrne zdvihla labu z krku jeleňa a zliezla z jeho chrbta. Otriasla sa a zo záujmom sa pozrela na ich úlovok. ,,Tak čo? Mali sme hľadať syna alebo partnera či koho alfy, nie?" Poznamenala dosť zamračene, no pomaly sa do nej začal dostávať pocit šťastia. Zvládli to. Sú zrejme v svorke.

Lví Hory - Lví louka
Tábor jsme již opustili a Raven se vydala za mnou. "Raven, musím ti jen ujasnit, jak naše procházka bude vypadat..." pohlédla jsem na ni. "V Dýňovém lese se mám sejít se svým synem. Takže bych si přála, abys mne opustila ve Fénixových mini-horách." usmála jsem se na ni a doufala, že chápe. Vstoupili jsme po jedné horské pěšině do Lvích hor. "Takže, tyto hory se jmenují Lví hory." rozhlédla jsem se po skalnatých vrcholcích a různě rozmístěných kamenech. "Lví jsou proto, protože jsem se tu při průzkumu území narazila na horské lvy. Naštěstí jen z dálky, takže nevzniklo k šarvátce... ale říkala jsem si, zda-li je to tu úplně bezpečné." uchechtla jsem se.

VTP

"To chápu, je dobré se rozhýbat, ano. Lepší, než aby ti svaly zatuhly, ano, ano. A já ti pomohu." Sliboval jsem bráškovi. Byl mým jediným z rodiny. Brand odešel, Timber odešel, všichni odešli. A Isseye jsem spíše neznal než-li znal. Podpíral jsem bratra a přizpůsobil jsem se jeho tempu. "Možná bych mohl použít magii, třeba... ale jak?" Zauvažoval jsem. Hehe, kdybych chtěl vytvořit závaží, to by bylo snadné, ale opak? To už tak jednoduché nebylo. Krok za krokem jsme kráčeli až k potůčku u lesa. Často jsme se museli zastavit, avšak čím více kroků Arco udělal, tím lépe jsme mohli jít. "To zvládneme, Arco."

AL-Tábor
Znova sa pozrela na jeleňa a striaslo ju. Ten sklený pohľad a chlad ktorý cítila... akosi jej to nešlo dokopy. Akoby sa strácala, strácala tá jej stará dobrá povaha. Bol to síce iba jeleň, ale musela to urobiť. Nerobila to pre zábavu, a to bola snáď jediná vec ktorou sa utešovala. Ten chvíľkový pocit radosti a šťastia zo splnenia úlohy akoby pomaličky ale isto vyprchával. ,,Fajn. Tak teda do tábora, nech to máme rýchlo za sebou..." Povedala snažiac sa o aspoň štipku pokojný tón, avšak zrejme neúspešne. Chytila prednú časť jeleňa a začala ho ťahať smerom k táboru.

Aralský les -- Tábor
Přivírala jsem svá očka, pomenší unavenost tomu vinila, ale určitě jsem nedokázala přimhouřit oka a vidět mrtvého paroháče před sebou. Takové zastrašující zvíře, naštěstí které už neožije, aby nám skopl zadek, a pak na nás svačil. Oklepala jsem nad tímto pocitem, srst se mi v okamžiku naježila. Bez nějakých tupých poznámek jsem jen nabírala zrychleně prostřední část těla a táhla s Destiny, rovnou směrem nazpátek do tábořiště. Nenápadně jsem však očkem hodila po Sorrinu, takový ten více méně dosti zaujatý pohled. Statečnost. zazpívala myšlenka v mé hlavě jenom pohledem na nějž a to se mi kupodivu zalíbilo, jenom toto pouhé a prosté slovíčko.

Tábor
Spolu z ostatnými ťahala jeleňa smerom k táboru. Už sa blížili, až nakoniec dorazili na určené miesto. Bola zo sebou viac-menej spokojná, úlohu predsa splnili a nemajú dôvod ich neprijať do svorky. Svorky. To slovo v jej ušiach znelo celkom dobre- svorka by pre ňu mohla byť útočiskom, novou šancou na rodinu. Tú už dávno nemala, ak teda nerátala Aletosa. Už len pri spomienke na neho sa musela usmiať.  Ktovie kde vlastne je Aletosu? Odvtedy ako sme spolu prekročili hranice sme sa nevideli... ale určite je v poriadku, tým si musím byť istá. Ak by urobil niečo neuvážené, určite by som sa o tom dozvedela. Aj jeho určite čoskoro zoberú do svorky. A potom... znova môžeme byť spolu. Možno... nie, na vĺčatá je ešte priskoro, a navyše, kým by sa narodili, bola by už skoro zima. Uvažovala, hoci ani jednu zo svojich početných myšlienok nevyslovila nahlas. Namiesto toho iba pustila svoju časť jeleňa a dôstojne sa posadila k jeho hlave.

Tábor
Celkem namáhavá to cesta, přesně tak, ale stejně tohle se dalo uctívat podle poctivého vítězství. Vůči mladému paroháčovi pravděpodobně tomu tak nesvědčilo, ale řekněme, že takhle vybídl sám sebe ze všech ostatních ve stádečku. A teď jsme jej táhli tam, kde již bude rozprostřen pro prospěch dalším členům, aspoň k něčemu teda býval by užitečným. Co nevidět jsme se dostali do našeho nového domova, vstřebávala jsem co nevidět tu vůni, tuhle teď nebude lehké zapomenout. Pomaličku jsem tak též upustila jelínka, přičemž jsem již si stírala svým jazýčkem čerstvou krev z pysku.
Zahleděla jsem se zpětně na Sorrina, vzhlížela jsem k němu chviličku jako k někomu jinému. Nevím, čím to tak mohlo býti, ale nepokoušela jsem se toto nutkání zastavit. Teda, až na to, že jsem si uvědomila, že tohle mohlo vypadat dosti divně. Proto jsem raději pohlédla jiným směrem a posadila jsem se na půdu odlehčeně. Vítr se zdvihl a hladil mě jemně obličeji, který již konečně se stával čistějším než dříve. Takový to pohodový den, s tím že vedle mě leží mrtvolka jsem nemívala nějaký k tomu dotaz, prostě jsem to z celého svého srdce ignorovala, v tom dobrém způsobu.

Mladý vlček tam jen tak seděl uprostřed ničeho a rozklepaný byl jako ratlík. Porozhlížel se okolo sebe a snažil se najít jakýsi bod pro svou jistotu a sebevědomí.
Bože, já se bojím... , pomyslel jsem si. Vskutku jsem netušil, co mohu od okolí očekávat a jak se mám chovat. Otřepal jsem se, jakobych snad měl se zebe tu nejistotu setřást. Poté jsem zavřel oči a jaksi se uzavřel do sebe. Nádech střídal hluboký výdech. Snažil jsem se uklidnit. Schovat city uvnitř skořápky. Nikdo mě nehodlá takto vidět.. Otevřel jsem oči. Kupodivu se mé city dokázaly alespoň trochu schovat do hloubky. Náhle se však za mými zády ozval něčí hlas. Vylekaně jsem povyskočil a otočil se za neznámou osobou. Stála tam jakási vlčice. Zdála se mi na můj vkus až moc klidná a vlídná. Koneckonců, jsem znal jsem nejistotu a opatrnost, nevěděl jsem, že někdy v životě mohu býti takhle uvolněný a v příjemné náladě. Koukal jsem na ni a ani si neuvědomil, že je u mě příliš blízko. Byl jsem zvyklý dodržovat určitou vzdálenost od neznámých věcí a osob. Možná jsem byl až moc opatrný. Vlčice mi něco říkala. Vnímal jsem její slova a jen přikyvoval. Poté odešla. Ještě chvíli jsem jen tak poněkud vyjeveně stál na místě, ohlížejíc se za tou mizející vlčicí. Tak, první setkání nebylo tak strašné, jak jsem si myslel. Byl jsem i docela překvapený. Sedl jsem si. Až teď zdálky jsem si plně uvědomil její netradiční zbarvení a ptačí rysy. Zláštní, doposud jsem si myslel, že já a má rodina jsme jediní zvláštně vzhlížející vlci na tomto světě. Není se ani čemu divit, když jsem jiného zvláštního vlka nikdy nespatřil. Ona vlčice byla zvláštní. Celkově, jako já. Zatřepal jsem hlavou abych se probral z mého ztuhnutí a otočil se zpět na pomyslný směr vyhlížející, až přijde naděje a příležitost. Zvládnu to , pomyslel jsem si a vskutku odhodlaně jsem lehce pohodil hřívou. Rainbow mi slíbil, že až tu bude ten, za kým mám jít, tak se ozve. Neboť bych onu osobu sám nepoznal. Tak jsem jen tiše čekal.
Čekal jsem tak dlouho, co se jen vrátila ta skupinka vlků, která někam předtím odešla. Mezi nimi byla i ta vlčice. Stále mě překvapovalo, jak jen může být tak bezstarostná a šťastná. Tedy, na mě alespoň tak působila. Teď jsem si však připadal takový odříznutý, když jsem viděl ostatní, jak jsou společně. Na první místo nastoupila opět, ač nechtěně, nervozita. Čekal jsem stále podvědomě, až se ozve Rainbow a pozvedne mne opět, jak to vždy dělával, ale nic. Jakoby spal. Nu což, určitě potřebuje také odpočinek, ale já... Nohy se mi rozklepaly. Stále jsem čekal na jeho probuzení, ale nic nenastávalo. Zodpovědnost za mé činy se teď plně přenesla na mě. Všachno, co bych byl teď řekl a udělal, by bylo jen a pouze na mě. Rozhodnutí, zvážení, teď jsem se o to všechno musel postarat sám. Každopádně jsem se cítil být sám a chtěl jsem poznat poprvé společnost. I kdyby to mělo znamenat nějaké nebezpečí. V závanu jemného vánku jsem se rozešel ke skupinkce vlků, jež tedy před chvílí přišli (Aeonii, Sorrin, Destiny). Možná to vypadalo, jakobych se vtíral do společnosti. Posadil jsem se nesměle kousíček od nich. Mlčky se sklopenými oušky jsem vyčkával. Ani jsem nepozdravil, vlastně jsem neznal žádná pravidla společnosti, nikdy jsem neměl potřebu je použít, vždy jsem byl sám. Přijmou mne?

Tábor
Začula kroky, a tak mierne pootočila hlavou- pohľad jej padol na neznámeho vlka ktorý očividne podišiel k nim. Nebola si istá či je členom svorky alebo nie, ale očividne sa zdráhal podísť až úplne k ním. Akoby sa hanbil či bál, alebo niečo také. Keďže ostatní dvaja členovia spoločnosti sa rozhodli venovať predovšetkým sebe alebo zamyslene hľadeli do diaľky- nie že by jej to prekážalo, práve naopak, spoločnosť vlkov obecne jej prekážala- jednou z výnimiek bol Aletosu. Pri spomienke na neho jej myklo kútikmi, no zároveň ňou prebehol aj strach a znova sa vracali tie isté myšlienky- nevideli sa už dlhšie, vlastne, odvtedy ako prekročili hranice- vtedy ani len nenaznačil že by chcel niekam odísť, jednoducho... akoby sa vyparil. Nakoniec však zdvihla pohľad a uprela ho na neznámeho vlka. ,,Zdravím." Pozdravila ho ticho a pokojne, ako ona vždy. ,,Som Destiny Aqua, stačí Destiny." Predstavila sa rovnako tichým a pokojným hlasom ako predtým. Opatrne jedným očkom pozrela na ostatných, snažiac sa im naznačiť nech si všimnú nového, no potom sa pozornosťou aj pohľadom vrátila k nemu. Nevyzerá nepriateľsky alebo nejako nebezpečne... Pomyslela si. No ostražitosti nikdy nie je dosť. Dodala v duchu. ,,Si člen svorky?" Opýtala sa opatrne.

Tábor
Porozhlížela jsem se nepatrným pohledem po tomto místečku a přemýšlela jsem nad dalšími zbytečnostmi, co bych zvládla do budoucna stihnout. Takže pelíšek? padla první otázka a rozhlížela jsem se teď nad tímto nadbytečně dávat pozornost, až moc pozornosti. Jen co pár chvilek jsem zahlédla to místo, kde bych se případně usadila. Tam. očima jsem spadla ku kameni, který přidržel římsu k druhému kameni, tvořící otevřenou jeskyni a široký stín. Takové akorát. Fajn, to stačí, více promyslím později.
Švihla jsem svým dlouhým ocáskem po trávě a pohlédla zpět na Sorrina. ,,Takže, kde všude jsi byl?'' optala jsem se ho v zájmu a naklonila mírně hlavičkou s tím přátelským úsměvem. Trhla ouškem na stranu, zaslechla jsem jak Destiny začala hovořit k někomu. Jenže ten pach ji byl povědomý. No jo no, to býval tam ten vlk s křídly. Opatrně semknu pohled ze Sorrina a zahledím se na vlčka (Aiko). ,,Ou, ahojda.'' Pozdravila jsem jej milým tónem v hlase a věnovala jsem mu jeden z těch mnohých pohodových úsměvů. Vypadalo to, že Destiny by si s ním ráda hodila konverzaci, takže jsem se nijak do toho nespouštěla s nějakými otázkami nebo čímkoliv jiným, vlastně hloupějším. Přesunula jsem pohled zpět na Sorrina a vyčkávala jsem trpělivě na odpověď, teda zatím.

//Promiň Raven, že píšu trochu za tebe, ale potřebujeme to uspíšit, aby smečka ještě fungovala... snad pochopíš
Lví hory - Lví louka
"Podél této hory teče řeka Barevných myšlenek." na chvíli jsem se odmlčela a pohlédla na ni, co ona na to. Zatím nic moc neřekla, tak mi vrtalo hlavou, jestli jí nenudím. "Je pojmenovaná po magii barev mého zesnulého partnera Shiloha. Chtěla jsem, aby tu po nás zůstal nějaký odkaz, až oba odejdeme." sklopila jsem zrak. Horami jsme prošly celkem rychle a nyní jsme vstupovali na Lví louku. "Ano, toto je Lví louka. Jmenuje se tak čistě proto... že je vedle Lvích hor, nevím proč jinak..." zasmála jsem se a zabořila packy do trávy.

// V pohodě. c: Teď jsem neměla moc času a stále nemám, talže se mlouvám za to čekání, ale něco rychle splácám. :DD Taky bych se chtěla s Raven už pohnout. :DD