Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

NDV

"Pche," odfrkla som a hral sa na urazenú princezničku. "Však ti to nepadlo, kvôli Virentem?" opýtala som sa ho mierne nahnevane a prebodávala ho pohľadom, ktorý zjavne nemohol vidieť. Postavila som sa. "Prepáč," zazubila som sa, keď som si uvedomila, že na ňom stále ležím. Zamyslela som sa... Museli sme byť naozaj dlho hore, keď sme takto zaspali, povzdychla som si v duchu a opäť zívla. Aj cez to som však spala dobre. Arcova prítomnosť bola upokojujúca. Zjavne preto som zaspala akoby ma hodili do vody. "Zaujímavé," poznamenala som s úškrnom. "Cítim sa konečne oddýchnutá," odvetila som na jeho otázku. "A čo ty? Ako sa ti spalo? Pod mojou váhou," zasmiala som pobavene. Naozaj som si nemohla odpustiť ten pobavený tón. 

Usmiala som sa. "V poriadku," povedala som okamžite s milým tónom hlasu. Nechcela som, aby bol opäť takýto. "Hmmm..." zamyslela som sa nad jeho slovami o mojej váhe. Niečo na tom asi bude pravda. Nemôžem byť ťažká. Nelovila som veľa, tým pádom nepotrebujem ani veľa jesť. Môj žalúdok si už na to zvykol. No ten jeho už ohlasoval to, že je prázdny. Nemohla som si odpustiť slabý úškrn. "Pôjdeme... teda, pôjdem niečo uloviť?" opýtala som sa ho opatrne. Nechcela som ho uraziť. Možno na to mal svoje metódy, keďže bol už asi hodnú chvíľu v tomto slepeckom stave. Zapozerala som sa na scenériu navôkol. Krásne hory...

Bol taký nepredvídateľný. Páčilo sa mi, ako zasnene hovoril o tom, že by si rád opäť zalovil. Páčila sa mi jeho odvaha. Vzhliadla som na zamračené nebo. Dosť nepríjemne fúkalo a bolo chladno. Ktovie či nejakú zver vôbec tam dole stretneme. Ale vietor sa dá využiť aj ako spojenec. Skryje náš pach a obeť o nás nebude vedieť. Tešila som sa na spoločný lov s Arcom. 

Náhle sa mi však zatmelo pred očami a všetky tie myšlienky a spomienky, ktoré sa Arcovi premávali hlavou, zasiahli aj mňa. Bolo to až príliš silné na to, aby som to mohla úplne odignorovať. Keď to všetko skončilo, vydesene som hľadela pred seba a bola rada za jeho slepotu. Musím sa zlepšiť! povedala som si napokon. 

Pobrala som sa za ním. Veď to tu poznal lepšie ako ja. Nič som nepovedala. Musela som stále rozmýšľať nad tým, čo som práve počula a videla. Tie obrazy neboli ostré. Moja myšlienková mágia nie je vôbec dobrá, takže som vedela, prečo to tak je.

Raven moje vyprávění prokládala otázkami, na které jsem se jí snažila odpovědět. "Bohužel ne. Tehdy byli zvoleni Nala a Rellem za smečku Inseime, Altair a Fluttershiny za smečku Ishimura a Aetas Volito za smečku Kirigakure. Ovšem hodně se za tu dobu změnilo a nikdo z těchto vlků těm smečkám již nevládne. Já jsem poslední původní alfa na celém niwatském území." odvětila jsem možná trochu dlouze. Nevěděla jsem, jestli to ve mně má vzbudit hrdost... spíše pocit, že naše smečka se změnám zatím ubránila a já na ni mohla dohlížet, což nejspíš bylo dobře. "Ano, Inseime byla svržena a vyhnanci v ní nastolili vládu jako smečka Zeiss. Nevím, jak ostatní smečky, ale aspoň já za SSF jsem ji nikdy nebrala jako pravou smečku." ubránila jsem se zavrčení. To věděl asi každý, že alfa Attie Zeiss a jejich prašivce přímo nesnáší. A mám k tomu i důvod, poté, co provedli Rellemovi... v hlavě se mi bleskla vzpomínka na to, jak jsem Rellema potkala v zasněžené krajině, byla z něj troska. Kdo ví, kde je teď. Když Raven zaslechla o stříbrných fénixích, oči se jí rozzářily. Přála si je vidět. "Obávám se, že to asi nebude zatím možné... Neberte si to osobně, Raven, ale znám vás chvíli a jistě pochopíte, že vám nevěřím. Stříbrné fénixe spatřilo jen pár vlků... Jsou to nedůvěřiví tvorové." omluvně jsem na ni pohlédla. Ale nemohla jsem riskovat jejich bezpečí. Poté se zmínila o mém synovi. "Ano... stáří mě již dostihlo." uchechtla jsem se, vždycky jsem si z toho dělala srandu... ale byla to pravda. "Můj nástupce je Zeal Argentea Phantasia... Jediný potomek, který je aktivně vzhůru a má na to ty nejlepší předpoklady." hrdě jsem se vyprsila. Poté jsem si ale všimla vlků čekajících opodál. "Raven, moc ráda si s vámi popovídám dále... ale budete mě muset na chvíli omluvit. Jen to vyřídím a pokud se neurazíte, klidně poté můžeme jít na procházku po území." věnovala jsem jí úsměv a otočila se na vlky. Nejdříve jsem si všimla Půlnoci, která se vrátila. "To se podívejme..." zvědavě jsem na ni pohlédla. "Vypadá to jako ona ryba." prohlížela jsem si mrtvého tvora v její tlamě. Šupiny se opravdu tak leskly, jak si pamatuji. Pousmála jsem se. "Skvěle, Půlnoci. Zkoušku jste splnila... Pokud chcete, rybu tu nechte nebo ji můžete sníst. Nicméně vás vítám ve smečce s postem Kappy smečky Stříbrného fénixe." široce jsem se usmála, potěšená, že se naše řady stále rozrůstají. Poté mě jakýsi vlk (Kaisa) oslovil s tím, zda-li by nemohl pro smečku něco udělat. Nikdy jsem ho neviděla... takže mi to přišlo divné. "Nerozumím. Asi to budete muset říci jinak." zamračila jsem se. Znělo mi to trochu jako žádost o členství... ale nechtěla jsem mu to tak usnadnit.

Najprv sme zišli nižšie a potom ma Arco zaviedol do akéhosi lesa. Nevedela som, čo to je za les. Nikdy v živote som v ňom nebola. Asi... Rozospato som sa trmácala za svojím novým priateľom. Denn, Sapha a teraz aj Arco sú mojimi jedinými skutočnými priateľmi. Aspoň myslím, že sme priatelia. "Myslíš, že to zvládneš? Neviem ako lovíš, takže..." prehovorila som ticho a snažila sa niečo zavetriť. Bolo to fakt ťažké chvíľu som necítila nič. Môžem vôbec na tomto území loviť? Keď som s Arcom, tak možno aj hej, pomyslela som si. Väčšinou som premýšľala nad totálnymi zbytočnosťami, no toto bolo dôležité. 

Chápavě kývnu. Ty vlky jsem sice neznala, kromě Aetase zdejší Bety Kirigakure, ale i tak bylo skvělé, že si je Attie pamatovala a dokázala mi říct jejich jména. Lépe se pak budu orientovat. obdivně zamrkám při její poznámce na konci. "Musela jste být skvělá Alfa." povím uctivě. Jakmile potvrdí můj úsudek, tak párkrát zamyšleně přikývnu. "A nevíte, co se stalo s vlky smečky Inseime? Připojili se k Zeiss nebo někam jinam?" optám se zvědavě. "To plně chápu. Hodně vlků nemá Zeiss rádo." povím a odfouknu těžký vzduch. Sžíral mě pocit, že můj bratr Nox se rozhodl vydat právě ve stopách vyhnanců, ale i přes všechen ten odpor, jsem si snažila namlouvat, že tam nemůže být zas taková temnota. Při jejich dalších slovech mi v očích zableskne menší zklamání. "Oh, tak to jsem nevěděla myslela jsem, že se na ně může podívat kdokoliv." kostrbatě se omluvím. "V tom případě to chápu." pousměji se. Sice mě mrzelo, že se s nimi nemůžu setkat, ale její důvod byl poměrně rozumný. Přeci jen to jsou to posvátní a vzácní ptáci. Určitě by je neukázali jen tak někomu, kdo by je mohl ohrozit. pomyslím si. Tlumeně se zasměji nad její poznámkou protože to očividně brala s humorem. "I tak je škoda, že odcházíte." poznamenám. Zeal Argentea Phantasia... zopakuji si v duchu a očkem těknu k místu, kde byl stále rozválený sníh od onoho bílého vlka. "Určitě to bude skvělý Alfa - přeci jen, vychovala jste ho Vy." usměji se zářivě. Podívám se stejným směrem jako Attie. "Jistě, v pořádku. Já jsem šťastná, že se mnou vůbec mrháte čas." zazubím se a při její nabídce bouchnu ocasem natěšeně o zem. "Tak to by bylo skvělé!" vypísknu vesele.

Bránila som sa Arcovým myšlienkam a tak to bolo dobré. Nedarilo sa mi však v love. Alebo skôr v tom, čo mu predchádzalo. Aj keď vetrenie bolo určite jeho súčasťou. "Dobre," povedala som. Možno to bolo trochu smutné. Rozbehla som sa za ním. Čo ak sa mu niečo stane? "Bežím," zakričala som tiež. Jeho krik však nebolo skoro vôbec počuť. Ešte trochu viac som zrýchlila. Na to, že mu chýbala jedna noha, bežal skutočne rýchlo. Udivovalo ma to. Nikdy ma neprestane Arco prekvapovať. Keď sa však v horách pošmykol, vystrašene som zastavila. "Arco!" vykríkla som zdesene a náhle sa rozbehla za ním. Napokon som ho akosi dobehla, no jeho kotúľanie som zastaviť nedokázala. Hrnuli sa mi slzy do očí. Čo ak sa mu niečo stane?

Běžel jsem dál, nechtěl jsem, aby to měla jednoduché - v tom byl jistý smysl hry, pokud by se to tak dalo vzít. Letmo jsem zahlédl menší problém v otáčce a už jsem i váhal, ale stejně to vybrala. Šikulka, pomyslel jsem si s úsměvem a pokračoval jsem. Moje tlapy dopadaly do sněhu, pod kterým byl stále ukrytý led a tak to působilo velmi zrádně. Než jsem se ale nadál, uslyšel jsem výkřik od mé partnerky, která mi přistála na zádech - samozřejmě jsem se neudržel a tak jsem spadl rovnou čumákem do bílého sněhu. Oklepal jsem se, nepřestával jsem se ale smát. "Dobře, jsi lepší."

//V pohodě. :DD Sama toho neumím moc vymyslet.

Ucítil jsem, jak seskočila, a proto jsem se narovnal. Přitom jsem ale vesele mával ocasem ze strany na stranu. Ptala se na další aktivitu a vypadalo to, že by vážně chtěla ještě blbnout, ale starost byla v mé hlavě na prvním místě. "Co jít na chvíli do doupěte a usušit se, třeba si i jen odpočinout, nezávazně si povídat a až potom jít blbnout?" navrhoval jsem hned a snažil jsem se, aby to neznělo příliš nudně. Nechtěl jsem riskovat, že by má princezna onemocněla, protože jsem sám věděl, jak je to nepříjemné.