Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

//nevím, kde jsem skončila, dejme tomu v táboře

Tábor --> Aralský les --> Moonino jezero

Vzbudil jsem se na kraji tábora. Chvíli jsem jen ležel a zíral do prázdna. Minutu. Pět minut. Deset. Vlastně jsem neměl nic jiného na práci. Možná jsem pociťoval hlad a žízeň, ale to bylo to nejmenší, co mne trápilo. Jsem sám. Možná mám přátele. Garta. Garta, Garta Baskervilla z Ishimury. Avšak... Dá se považovat za přítele, když jsem ho naposledy viděl před několika roky? Roky, zalapal jsem po dechu. Ano, potkal jsm ho jednou v zimě, kdy jsem byl ještě malé škvrně, co se jen zatoulalo moc daleko od doupěte a našel ho na první pohled děsivý vlk. Už jsem ho neviděl tak dlouho. Možná bych mohl zaletět do Ishimury a poptat se na něj, ale... Zavrtěl jsem hlavou. Možná někdy. Lenošně jsem roztáhla křídla a pákrát jimi mávl, abych si je protáhl. Když už jsme u toho, mohl bych si je protáhnout i ve vzduchu, ne jen když s válím na zemi. Zase jsem si je složil podél těla. Louie. Adoptivní sestřička, kterou jsem jednu dobu miloval. Pak jsem si uvědomil, že to byla chyba a jsme zase jen sourozenci - tak, jak to mělo vždy být. Mohl bych za ní někdy zajít. Stejně tak za mámou a tátou, rodinou... Co se vlastně stalo se Soifon, Arytasem a Freyou? Freyu jsem ještě nedávno někde potkal, právě zde ve Fénixovi, ale co se stalo s mou sestřičkou a bratříčkem, jsem netušil. Ani jsem nechtěl myslet na to, že by se jim stalo něco hrozného. Při tom pomyšlení jsem se otřásl. A pak... Pevně jsem zaťal zuby a nenávistně jsem zavrčel. Pak tu byla Aeonii. Ta zmrdská mrcha, co dala mému životu smysl a pak ho roztříštila na tisíce, miliony kousků jediným máchnutím křídlem, jediným mrknutím na Terreona. Donutil jsem se na ni nemyslet. Pokud tu cynickou děvku ještě někdo potkám... Nechtěl jsem myslet a to, co bych udělal. Možná jsem dobráček, naivní štěně, ale mé zlomené srdce si poslední dobou dělá, co chce. Nu, a pak tu byl Terreon. Měl jsem ho svým způsobem rád. Nic víc k tomu dodat nemohu. Pevně jsem zavřel oči a zvedl se a nohy, načež jsem vykročil k nejbližšímu lesu. Bylo mi jedno, který to je, hlavně jsem chtěl být pry od tábora, pryč od vlků. Nechtěl jsem, aby někdo viděl takovou trosku jako já.

Ale no tak, mlaskla Zuriel, hlavu vzhůru, maličký. ,,Tobě se to lehko řekne," zavrčel jsem, roztáhl křídla a vyskočil jsem do vzduchu, zatímco jsem máchal křídly, abych nabral výšku. Zamířil jsem nad stromy a držel se těsně nad jejich špičkami, nad jejich větvemi. Jak krásně bezstarostný život vedou stromy. Ach. Patronka se v mé mysli napnula a tiše varovně zasyčela. Jestli jsi zlomený, ještě to neznamená, že musíš páchat sebevraždu, upozornila mě syčivým hlasem. To mě tak dokonale čte? Ani jsem nestačil zareagovat, když se napravo ode mě něco zablesklo a to už do mě narazilo obří, šedivé a hlavně svalnaté tělo wyverna, co si mě následně hodil na záda. Nevíš o tom, ale umřít nechceš, zavrčela. Ale chci... zamumlal jsem v mysli, neschopen něco říct nahlas, když mi hlasivky vypověděly službu. Opravdu, všem jen způsobuji potíže, kazím jim životy, prostě jsme jen na obtíž - a co víc, nejvíc bolesti a trápení způsobuji sám sobě. Přestaň si vyčítat něco, za co nemůžeš! zařvala a každý, kdo má oči, uši a rozum, by poznal, že patronka se právě nehezky rozzuřila. Nato se se mnou zatočil svět, ucítil jsem pronikavou bolest a najednou jsem byl na zemi a Zuriel si mě vražedným pohledem měřila z dálky pěti metrů, kdy jen seděla na zadních a neměla nic jiného na práci, než pohazovat pocukávajícím ocasem sem a tam. Asi jsem ji hodně naštval. Neobtěžoval jsem se zvedat - věděl jsem, že se mnou třískla o zem u Moonina jezera. Vypadala teď jako zmije nebo kočka, co si prohlíží svou kořist, když mě tak pozorovala a pohazovala u toho ohonem. Možná mě sežere a bude pokoj. ,,Drž hubu," zavrčela už nahlas, zvedla se a došla ke mně, načež mě několikrát obešla a obtočila se kolem mě. Přikryla mě mohutným křídlem s průhlednou blánou a zaměřila na mě své oranžovožlutě planoucí oko. Svým dechem začínala prostor pomalu ohřívat. ani nemrkla, když řekla: ,,Nejsi nic než hloupý zbabělec."

Moonino jezero

Po krátkém spánku... jsem si snad vše urovnal v té mé pitomé, umanuté kebuli. Avšak fakt, že jsem v podstatě sám nepřevážilo ani mé logické myšlení. Ač jsem se většinou držel stranou rozhovorů a občas nebyl úplně moc společenský, někoho, kdo by při mne stál, bych potřeboval. Když jsem plnil zkoušku do Fénixe s tím, že jsem si myslel, že se konečně někde usadím, měl jsem po boku Aeonii. Myslel jsem si, že zbytek života prožiju ve společnosti vlků, které mám rád. ... a nebo také ne, pomyslel jsem si s protáhlým obličejem a začal se pomalu zvedat na nohy v tom prostoru, co wyverní patronka vytvořila vlastním tělem, aby mě ochránila před světem. Byl jsem hloupý. Neskutečně hloupý. Stále mě pozorovala svým ohnivým okem, jako bych se snad mohl zabít i v tomhle omezeném prostoru. ,,Už se ti to srovnalo v kebuli?" zavrčela a věnovala mi strohý pohled planoucího oka, který jsem jí bez váhání opětoval. Neodpověděl jsem jí. Neměl jsem co, protože sám jsem to ještě netušil. Hlavní asi bylo, že už jsem s nehodlal zabít. ,,Deprese tě přešla?" neodpustila si dalším jízlivou otázku a v oku se jí zablesklo. Vycenil jsem na ni zuby. Byla pravda, že jsem se tehdy úplně neovládal, avšak kdo to dělal místo mě, pro mě bylo záhadou. ,,Když je pro tebe tak nročné odpovědět na menší otázku," zavrčela, ,,tak bych si dovolila tě upozornit, že na druhé straně jezera jsou dva vlci." V té chvíli jsem na několik okamžiků ztuhl. Ale pak jsem se konečně uvolil odpovědět: ,,Pusť mě ven." Byl to spíš příkaz než žádost, ale jí se jen zablesklo v oku a pozvedla křídlo, které následně složila zase k tělu. Zvedla hlavu a ocas a nechala mě projít. Za pár chvil jsem je viděl - bílofialový a černá. Zavětřil jsem a potvrdila se mi moje tušení - oba byli z Fénixe, takže nebylo čeho se bát. Tu černou už jsem snad jednou viděl, přinejmenším její pach mi byl povědomý. Ale netušil jsem, jestli za nimi jít - chtějí být sami nebo stojí o otravného, šedého vlčka, který chtěl ještě před deseti minutami páchat sebevraždu? Najistě jsem švihl ocasem. Zuriel tu stále byla a svýma pozornýma očima si ty dva měřila. Nezmizí, dokud si nebude jistá mým bezpečím. Celá ona.

,,Počuj kámo, asi by som mala ísť do tábora a nájsť alfu." povedala som a trochu som cúvla. Aportovanie ma bavilo a bola som rada, že mám kamoša, na ktorého je spoľah. ,,Lebo nechcem byť votrelec a pozri je tu už zima." poznamenala som a pozrela som sa na svojho trojnohého kamaráta. Vlci sú kamoši, nie sú zlý, netreba sa báť. pomyslela som si dodávajúc si odvahy, ke´d som sa vybrala smerom do Tábora.

Dohopkala som do Tábora a obzerala sa okolo seba. Alfa, alfa, kde si? opakovala som si a hrabla labou do zeme. A čo ak ma tu nechcú? veď som malá a neužitočná, nemusia ma prijať. uvažovala som a obzerala som sa naokolo. ,,Je tu nejaká alfa?" spýtam sa len tak a čakám či mi niekto alebo ničo odpovie. Bola som pes a nie vlk, vládli vo mne inštinkty ktoré som zdedila napriek selektívnemu kríženiu, trvajúcemu tisícky rokov. Riadila som sa len pudom.