Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

BŘ
Přivírala jsem pomaličku očka tím konejšivým pohledem na nebesa, která se v sobě promíchala tu modrou, tak krásnou jako mořská hladina, ve kterém se ocitalo několik bílých rybek. Trochu jsem se natočila na stranu Sorrina. Doufala jsem, že tentokrát jen tak najednou neusnu, musela jsem ještě zůstat vzhůru. Pousmála jsem se pod čumák jen co jsem mu spadla pohledem do tváře. ,,Taak to jsi starší než já! Mám zatím třetí rok svýho uplynulýho života.'' přiznala jsem na rovinu a nenápadně jsem se k němu přitulila blíže. ,,Víš Sorrine, já.. já..'' zatajil se mi dech a pohlédla mu do tváře. V mých myšlenkách šlo o rozpor. Říct to nebo neříct? Není nějak brzo? To je poprvé, co jsem nad svými úmysly přemýšlela! Co se se mnou kurník dělo?!

BŘ
Chvilkově jsem přemítala události co se nám zatím stali. Netušila jsem, jestli je to správné rozhodnutí. Ach, kdybych aspoň věděla do čeho jdu. Jeden velký skok a zase se ocitnu na jiném místě, v jiném světě a to všechno jenom kvůli tomu neznámému svědomí, které neexistovalo. Těkala jsem oči po svých tlapkách než jsem se rozhodla. Beze slov jsem se zavřenými očima jsem ho olízla po líci svým tyrkysovým jazýčkem, naprosto jemně jako by po srsti mu sklouzla látka hedvábí. Nechtěla jsem otevírat oči, nechtěla jsem vidět jak moc jsem se ztrapnila, nechtěla jsem vidět.. jak mě odmítne.

BŘ
Šimrající pocit kolem očka mi povznesl dostatečnou jistotu k tomu, že moje nabídka otázka byla zodpovězena a strach z mého těla opadl. Avšak jemně vztyčená srst dokazovala tomu, jak nervózní jsem byla ještě před krátkým momentem. A jako s magickým kouzlem tohle vše zmizelo. Takže tohle musela býti ta láska? Vydechla jsem spokojeně. Ještě před nějakým rokem jsem nad tím vyplazila jazyk a říkala ,tfuuj!'. Jenže ono to bylo tak příjemné a teď jsem pochopila. Pootevřela jsem oči na reakci otírání čumáčků. Na mé tváři se objevil poklidný úsměv, avšak na krajíčkách očí šlo vidět pár malých kapek slziček, které se rozhodly odejít. A tak jsem se před tím rozbrečela s krátkým chechtáním. Dělala jsem legraci sama ze sebe a ze svého trapáctví, jenže jsem se nestyděla to přiznat. Oddělila jsem se od jeho čumáku a zabořila se do jeho srsti na krku. Byla jsem šťastná jako nikdy dříve a teď, tohle je můj život.

BŘ
Pár slziček mi ještě ukáplo do Sorrinova kožichu. Cítila jsem pocit štěstí, milosti a vlastně toho, že jsem byla přijata. Zachumlala jsem se hlouběji, zavírala jsem pomalu očička s velkým ušklíbnutím, které napovídalo tomu, že jsem byla opravdu šťastna. Mohu se o tom zmiňovat tolikrát kolikrát chci, ale žádný jiný pocit zde neexistoval než li radost, která mě nedokázala opustit. Opatrně jsem začala olizovat Sorrina po krku, nemohu se dočkat až dokonale budeme součástí tohoto území. Jako jeden. Jedna duše. Jedno tělo.

BŘ
Přestala jsem plakat, měla jsem přece býti radostí bez sebe, než tu ronit slzu, jako bych přišla o to nejcennější. Zafňukala jsem ještě tiše pod čumák, a pak už ze sebe vytrousila úsměv. Spokojenost, která tu vždycky pro mě byla v objetí, do kterého jsem skočila s radostí každou chvíli. Zpětně jsem se k němu láskyplně přitiskla bez nějakých požadavků, prostě brala jsem to jako samozřejmost. Milovala jsem ho. Zahalila nás v momentu tma, pravděpodobně aby Sorrin vypravil více našemu osobnímu prostoru, přece jen kde kdo mohl koukat. Ale koho by zajímal nějaký románek? Přitulila jsem se pod jeho bradu a oddychovala jsem, přivírajíc očka jsem přemýšlela. Zůstaneme opravdu spolu na vždy, tak jak je to v pohádkách, pomyslela jsem si a plně měla zavřené oči, chystajíc se odpočívat anebo to bude jinak předurčeno?

,,Klid...klid Dest, nenervuj se." odpověděl klidně a pohlédl Destiny do očí. I tak cítil v sobě určitý stud a bál se jak moc ublížil Destiny. Nakonec pohledem odbočil jinam a jeho úsměv lehce povadl. ,,Um...Pro-promiň?" zašeptal nejistě a pokusil se vstát. Nakonec se postavil a lehce se posumál. ,,Už se to nestane, slibuji...vážně." zašeptal nejistě a zastříhal ušima. Nakonec zvedl hlavu a koukl na Destiny. ,,Mimochodem..." začal nové téma aby se pokusil kapku uklidnit Destiny. ,,Co zkouška? Jak dopadla?" zeptal se tentokrát klidně a mrkl na Destiny.

Tábor
Napätie a hnev z nej opadol tak rýchlo ako prišiel. Hanbila sa že na neho tak vybehla, no skrátka... neodkázala si pomôcť. Napriek tomu všetkému však bola hrozne rada že ho tu vidí živého a zdravého. ,,Prepáč, Al... som skrátka len príliš výbušná, neber si to tak. Len som sa už nervovala, veď predsa len... zvery a vlkov je tu dosť. A Zeissákov tiež." Povedala ticho a mierne rozpačito. ,,Dobre. Mali sme iba niečo uloviť, takže pohoda. Mali by nás zobrať, lenže stále čakáme na syna alfy." Objasnila mu situáciu.

Aletosu
Tábor

,,A jo takhle..." zamumlal ještě lehce rozespale a pohlédl na své zelené tlapy. ,,Jak dlouho tady čekáš?" optal se a zašvihal ocasy a protáhl se. Jak dlouho nejedl? Nepil? Jazyk se mu lepil na patro a n se jen rozhlédl kolem. Byl příliš zesláblý na to aby použil magii. ,,Um nevíš kde je tady v okolí nějaké jezero či potok?" tipoval že to tady zná lépe než on. Přece on tady většinu času prospal. Zatřásl hlavou a ušklíbl se na ní.

Tábor
,,Dosť dlho... A už ma to prestávalo baviť a takmer som ťa išla hľadať." Povedala ticho. ,,Mám pocit že niekde tu na okolí niečo bolo, keď sme išli do lesa na lov, míňali sme potok, ak sa nemýlim." Povedala a snažila sa spomenúť si ktorým smerom to bolo. ,,Takže, hah, tadiaľto?" Opatrne sa pootočila hľadajúc nejaký bod ktorý by spoznávala. ,,Išli sme na lov do lesa, a vrátili sme sa týmto..." Hovorila skôr pre seba. ,,Myslím si že to bolo týmto smerom. Hah, orientačný zmysel mám nulový." Zabodla nakoniec labu do vzduchu ukazujúc smer.

Marsie
tábor - zeiss - hranice
pomalu jsem se probrala a rozhodla že se projdu a přinesu něco z domova svého přítele sem, aby se mu lépe spalo. Měl to tam rád a kvůli mě byl zde. bylo by fajn aby se tu cítil lépe. alespoň by měl něco co by mu připomnělo domov,. Pomalu jsem se rozklusala z tábora a mířila k hranicím, bylo příjemné se proběhnout ale měla jsem hlad. to se musí uznat. Pomalu jsem se blížila k hranicím Zeiss a do čenichu mě praštil pach nějakých bobulek. Olízla jsem se a přiklusala k nim. bylo sice nevábného původu ale tyhle už jsme párkrát jedla. nebyly jedovaté i když nebyly dvakrát dobré. Pomalu jsem si je začala přehazovat z jedné strany tlamy na druhou. Malá veverka v mém kožichu - parli. mi seděla na rameni.

//Raven, promiň, ale podle mě nemá cenu čekat, protože už tak se to jen protahuje a příběh vázne na nás... Promiň, odehraju to sama
Raven se nějak zasnila. Já jsem věděla, že na mě čeká Zeal v Dýňovém lese. "Omlouvám se, Raven, ale tlačí mě čas. Snad se ještě někdy uvidíme, ale nyní musím jít. Ráda jsem vás poznala. Sbohem." pokývla jsem k ní hlavou, švihla jsem ocasem a rozklusala se loukou směrem k severozápadu. Tráva mě hladila po nohou a vítr mi svištěl kolem uší. Už dlouho jsem neběžela rychle, proto jsem poskočila, vyhodila zadníma nohama a rozcválala se. To je tak dlouho... a přitom jsem vždycky běhala strašně ráda! vzpomněla jsem si a ještě jsem zrychlila, ačkoliv už to nebylo takové, jako když jsem byla mladá. Slyšela jsem dupot mých pacek, viděla svůj stín a náhle jsem zaslechla i šustot křídel. Vzhlédla jsem a tam letěl Calius. Zazubila jsem se na něj a pak jsem rovnou vystrčila jazyk, který za mnou vlál. Vedle mě se míhaly hory a já se jim stále blížila. Náhle jsem spatřila blížící se pěšinku. Zpomalila jsem a přešla do svižného klusu. Vyběhla jsem po cestě nahoru, trochu zatočila a mířila dál do kopce na hřebeny hor. Dýňový les už nebyl daleko, a Calius prosvištěl nade mnou a nejspíš přistál právě tam.

Již to byla delší doba, co ho jeho matka myšlenkami oslovila. To by samo o sobě nebylo tak divné, až na to, že stále nepřicházela. Nervózně tlapkou prohrábl pár kamínků u kterých se zastavil a zahleděl se do dáli v naději, že tam někde uvidí její hnědé tělo. Bohužel se tak nestalo. Jediné, co mu dělalo společnost byla jeho očím známá a již poměrně nudná krajina. Zrovna v této části smečky jsou jenom hory. Směrem dolů se rozprostírají prostorné nížiny, husté lesy a zurčí rychlé proudy mnoha řek, avšak tady byly jenom hory. Nepokojně pohodil hlavou, načež popošel o kus vedle. Hory kolem skrývaly tajemství, tak úchvatné, až je mu líto, že jej ostatní vlci vidět nemohou. Dýňový les. Domov fénixů a místo zázraků. Třebaže neměl moc možnost poznat všechny schopnosti fénixů, nepochyboval o tom, jak mocní jsou. Jenom fialová ocarina houpající se na jeho krku to nasvěcovala. Neklidně se posadil. Polštářky na jeho tlapkách ho z ostrých kamínků, na které šlapal nepříjemně pálily. Pane, vaše přítelkyně bezpečně dorazila do tábora. Oznámil Lavondyss v mysli. Skvěle,děkuji ti. Byl šťastný,že se Louie cestou nic nestalo. Byla to jeho nejmilejší přítelkyně, nechtěl jí ztratit. Náhle se mu před očima objevil zjev jejího úsměvu. Jemně se pousmál. Nemohl se dočkat, až se opět shledají. Náhle jeho myšlenky přerušil zjev na obzoru. Když rozeznal. patrona své matky vyskočil na nohy. Nedočkavě očekával jeho přistání. Lavondyss Caliuse zřejmě vyhodnotil jako nebezpečí, proto se bez oznámení zhmotnil vedle něj. ,,To je v pořádku, není to nepřítel." prohodil dozadu s pohledem dychtivě upřeným na gryphona. Když patronovi mohutné nohy dolehly na kamenitou zem Zeal ho zaplavil otázkami.,,Je matka v pořádku ?? Co se děje ?? Proč jsem vlastně zde ??" snažil se vysoukat ze sebe co nejvíce otázek.

Calius spatřil Zeala a přistál proti němu. Gryf stanul tváří tvář Zealovi, ačkoliv samotný Calius byl o něco vyšší. Jeho jantarové oči zaznamenaly i podivnou zeleno-fialovou šelmu s rohem na čele. Nejspíš Zealův patron. pomyslel si a hned na to byl zavalen otázkami Zeala. "Vaše matka je naprosto v pořádku, Zeale. Už je na cestě, za chvíli by tu měla být." gryf stiskl více křídla k tělu a lehce se pousmál. "Vidím, že jste zvědavý. Důvod schůzky se za chvíli dozvíte od Attie." bezděky kývl. Hned na to jsem se zpoza kamene objevila já, klusajíc na místo, kde jsem spatřila Zeala, Caliuse a nejspíše Zealova patrona. Calius na mě upřel své klidné oči a pak je na chvíli zavřel a ustoupil stranou, abych mohla přijít k Zealovi. Usmála jsem se na syna a po vlčím ho objala. "Ráda tě zas vidím, Zeale. Omlouvám se, že jsem tě vyrušila z tvých činností, ale tohle je opravdu důležité." vysvětlila jsem mu stručně a zahleděla jsem se na Dýňový les za jeho zády.

Fénixovy mini-hory

Dychtivě poslouchal jeho bleskurychle odpovědi. Byl jemně nervózní, třebaže ho ujistil, že je jeho matka v pořádku. Přešlápl na místě a pohodil hlavou. Calius mu sice tvrdil, že se neděje nic vážného, přesto byl jako na vážkách. Svíral se mu žaludek a v hlavě mu třeštilo. Proč by mě matka volala sem tak náhle, kdyby nešlo o něco závažného. Zauvažoval. V hlavě se mu jako predátor z tmavých vod vynořila myšlenka na matčinu smrt. Byl by osamocen. Kdyby se matka odebrala do věčných lovišť, zůstane úplně sám. Jeho otec zemřel, než ho stačil poznat a jeho sestra ho skoro přesně napodobila. Je sám. Jeho pokrevní linie upadala. Když se nad tím zamyslel, brzy bude jediný svého druhu. Jeho myšlenky se mu hnusily, ale nedokázal myslet na nic jiného. Jako parazit zlé myšlenky zaplnily jeho mysl. Stál před patronem jako skoprnělý, utápějíc se v myšlenkách. Šíp z čistého nebe náhle proťal jeho mysl a ve vteřině jí vyčistil. Jeho matka přišla. Zazubil se a vyrazil k ní. ,,Taky tě rád vidím." jemné objetí jí oplatil. Zahleděl se do jejích zelených očí a jemně se zamračil. Očekával nejhorší. Naprázdno polkl. ,,Poslouchám." snažil se vypadat silně.

BŘ
V mém dlouhodobém odpočinku jsem přemýšlela. Což bylo velice neobvyklé na způsob toho, že já za celých těch pár měsíců jsem jen se rozhodovala nad hloupostmi. Avšak teď zrovna bylo dost času k tomu, abych se zamyslela nad tím, co jsem způsobila svým rozhodnutím. Sorrin, taková velká barikáda možností do pestrého budoucna, vytvořen několika barevným spektrem, který již bloudil v mém srdci. Opravdu jsem cítila k němu něco takového? Něco jako láska? Ano, mohla jsem si toto přiznat za pravdu, že mé pocítění k němuž bylo upřímné, jistota nad jistotu, teď se prokazuji jako jeho partnerka. Teda, pokud by se to tak dalo nazývati.
Zanedlouho jsem otevírala očička ke světu, odtahujíc se od svého spícího Sorrina. Zahleděla jsem se do jeho andělské tváře a pousmála jsem se s tím tichým zachichotáním. Tělem jsem se překulila až jsem byla trochu dále od nějž a jeho křídla, která nás překrývalo. Povstala jsem na své končetiny a otřepala jsem se, přičemž jsem přiklusala ku řece. Tam jsem se posadila a zírala na svůj obraz chvilkově. Než jsem se sklonila k obrázku, který se následně rozplynul a já se dotkla čenichem o studenou vodu. Pomalu jsem začínala píti pár doušků, potřebovala jsem nabrat do sebe trochu živlu než se zase rozhodnu běhat kolem jak šílená. Což je pro mě naprosto přirozené..! Ale teď? Těžko říct.