Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

LH
Probodla jsem ho pohledem s tou velice překvapenou tváří. No jo no, já husa hloupá zapomněla, že říkal jak tímto světem jen mávl křídlem a obletěl jej. Jaký to ideální nápad zrovna letět sem, do hor někde vysoko kde k tomu jsou horští lvi. Co nevidět jsem čelila k nějakému obrovskému stvořeníčku. Užasle jsem se na níž dívala, strach ze mě okamžitě odpadl. Vzhlížejíc k tomuto šlechetnému tvoru, nevěděla jsem jemuž poděkovat za tu velkorysost a zachránilo nás od hladových lvů. Pak do mě popostrčil Sorrin, pohlédla jsem na něj. Uvědomila jsem si, že je již čas na útěk odtud, samozřejmě tentokrát ve správnou dobu. Pokývla jsem k němu a již roztáhla křídla. Se silným švihnutím do vzduchu a odrazem od země jsem již letěla nad zemí. Zahleděla jsem se ještě jednou k ještěru, jež chrlil oheň a lávu kolem lvů na útěku. Potom jsem zase přemístila pohled na Sorrina a pokynula hlavou, že by jsme mohli letět někam jinam, na bezpečnější místečko.

Tábor
Začula povedomý hlas ktorý však už nepočula nejakú tú pekne dlhú dobu. Mierne ňou myklo, no napriek tomu sa otočila za hlasom. V inom prípade by sa zrejme veselo rozosmiala, no keďže tentokrát už aj tak nemala dobrú náladu, toto ju mierne dohnalo na najvyšší bod nevrlosti. Elegantne sa odrazila zadnými labami a v skoku zvalila Aletosa na zem. ,,Ako... Si... To... dovoľuješ!" Zavrčala a prebodla ho ostrým pohľadom. ,,Mala som strach odvtedy ako sme sa rozdelili na hraniciach som ťa nevidela celé dni, možno dokonca týždne! A ty si sem len tak prídeš a jediné čo povieš je Baf a dlho sme sa nevideli?" Pokračovala tichým no zároveň pomerne nahnevaným tónom, pričom nad sebou takmer úplne stratila kontrolu.

/Velké Travnaté Planiny/
Usmál jsem se na bratra a dále se nechal podepírat. *Protože jedině bráška je ten, komu na sto procent opravdu věřím... protože jedině brášku mám od mala a žije se mnou doteď.* pomyslel jsem si. Ten pouhý momentík, kdy jsem si nepřipadal jako naivní beznadějné vlče byl dávno pryč. Stejně jako ty vlčecí časy. Pozastavil jsem se a zavětřil, zda něco neucítím. Opět jsem se dal do pohybu. Mé smysly byly hladem a žízní tak popletené, že už jsem se cítil jako hladový pouliční pes před bistrem. Vnímal jsem ale to, že se spolu s bratrem přibližujeme k vodě.

VTP - okraj Aralského lesa

Krůček po krůčku jsme šli dál, tlapka tlapku míjela, až k lesu Aralskému, kde se drobrý potůček ztrácel do plání. Spokojeně jsem se usmál a olízl si tlamu. I já měl už žízeň. "Jsme tady. Tady je voda." Můj ocas se jemně zakmital ze strany na stranu a dovedl jsem brášku až na břeh potůčku, kde se konečně mohl napít a svlažit tak své hrdlo. Sklonil jsem hlavu a pohlédl na něj zvídavě. "Pij, bratře. voda je čerstvá." A jak jsem ho vybídl, sám jsem se napil dlouze. "Arco? Kdo je ta vlčice?" Ptal jsem se na tu bílou s fialkovými znaky.

/Okraj Aralského Lesa/
Když jsme žřejmě došli k vodě (slyšel jsem šumění potoka) a já zaslechl ujišťovací bratrův hlas, stres trochu z mých svalů opadl. Byla to úleva, obzvlášť když byla poblíž voda. Šel jsem s bratrem až k ní a předklonil se, opatrně natáhl krk nad proud. Poté jsem s hlavou klesal a jakmile jsem ucítil na dolní čelisti studený ostřik, spustil jsem ji volně dolů a bez klasicky vlčího hltání jsem vodu nechal, ať mi teče do otevřené tlamky. To jsem však dlouho nevydržel, musel jsem si dát pár doušků po vlčím.
Když jsem se dostatečně napil a zaslechl bratrovu otázku, hlavu jsem zvedl a letmo se na něj podíval. Usmál jsem se a nechal chvostík pohupovat se ze strany na stranu. ,,Myslíš tu, co přišla se mnou? To je Salome. Potkal jsem ji na horách," povídám.

/Velké Travnaté planiny → Tábor/
,,Říkej mi jménem. Budu se muset rozloučit, rád jsem tě poznal," pravil jsem, poté jsem se rozběhl směrem do tábora. Jediné, co mě v tu chvilku napadalo byl pořádný spánek někde v teploučkém doupěti, ale jelikož jsem zde zatím žádné neměl, doufal jsem, že mi poslouží na jednu noc nějaký volný, univerzální úkryt v táboře. Jakmile jsem tam doběhl, rozložil jsem se hned v první skrýši. Paráda... pohodlně jsem se uvelebil a už už usínal.

VTP - Doupě
Já tebe taky. řeknu a rozloučím se. Je den a já jsem začala být celkem unavená. No taky jsem v noci vzhůru. Otočím se a jdu zase zpátky k Aralskému lesu. Jdu rovně, doufám, že jdu správně, ještě si tu nejsem jistá, ani do Aralského lesa, ze kterého jsem přišla. Přijdu k průsmyku. Nervózně začenichám, ale nic, až na pár malých neškodných živočichů, necítím. Potom se vydám do lesa směrem k doupěti. Sakra, kde je. Vztekám se v duchu, když už po několikáté jdu kolem místa, kde je a nemůžu ho najít. Podle mě je támhle ještě o kousek dál. Ozve se mi v hlavě. To jsi to nemohla říct dřív? řeknu, ale ne zlostně, dokonce i s malým úsměvem. Dojdu tam a moje doupě tam samozřejmě je. Není daleko od průsmyku, dá se to lehce poznat. Řekne Ann, ale já si lehnu v doupěti a usnu.

LH --BŘ
Povzdechla jsem s úlevou, že už jsem odtamtud poměrně dále než předešle, takový ten chladný pocit studeného potu na čele, stékajíc po srsti. Oklepala jsem se ve vzduchu, a pak jsem se zahleděla na tu dvojku. Takže Sorrin a létající ještěrka, jo? Jaká to podivuhodná kombinace, která mi zachránila živůtek. Vlastně, co bych už očekávala v tomto světě? Zahleděla jsem se do krajiny pod námi. Tak široké, že nedohlédnu až za ten horizont tam někde daleko. Lehce jsem strčila do Sorrina tlapkou. ,,Zaletíme k vodě, támdle?'' gestikulovala jsem hlavou s úsměvem na tváři a přičemž jsem se podívala tak též po ještěrce, jestli by tam tak též chtěla zaletět.

-- BŘ
A tak shodlo k tomu, abychom trochu osvěžili myšlenku ve studených vodách, kde vše může být dokonale zahozeno daleko po proudu. Přemístila jsem pohled ku ještěrce a podivila jsem se, takže drak? Nejsou to ta stvoření z pohádek? Zamyslela jsem se chvilkově, ale prostě se už na to nesoustředila. Jak už se rozhodla pro zmizení, tak jsem jen na ni letmo pokývla na rozloučenou hlavou s úsměvem na tváři. Nakonec zmizela dočista, nic po níž se nezanechalo, jako by byla sama duch, zvláštní což? Dostavila jsem se lehkým mávnutím křídlem na zem a protáhla jsem se. Takovéhle dobrodružství rozbušilo mé velké srdíčko a já se cítila opětovně zase živá jako rybka ve vodě. A když už o tom tak mluvíme, tak na mě dopadlo pár kapiček z říčky. Oklepala jsem se a uchechtla jsem se. ,,Předbíhat se nemá!'' vykřikla jsem nadšeně a skočila jsem následně za Sorrinem do ledových vod. Okamžitě jsem byla promočená do morku kosti, ale víte vy co? Mně to nevadilo! Vynořila jsem se nad hladinou se svou hlavičkou a vyhlížela Sorrina kolem sebe. Nepotřebovala jsem býti překvapena nějakým záložním útokem zezadu.

Kývla rázně a chápavě hlavou, ale i tak ji jazyk svrběl další otázkou. "Ale nemohou Vás pumy ohrožovat?" zeptala se. Předpokládala, že se jim "Horští lvi" neříká pro nic za nic a v horách se tedy vyznají. Nebylo by pro ně problém tedy Tábor vystopovat. "Na velkou skupinu vlků si nedovolí." upozornila ji Iris. To asi ne, ale co takové vlče? zeptala se spíš sama sebe. Poměrně ji překvapila její následující slova, ale když se nad nimi sama šedivá vlčka více zamyslela, tak ji dávala logiku. "Vlk se může spolehnout jedině jenom sám na sebe." zkonstatovala. Natočila hlavu na stranu. "Takže vaše magie souvisí s myšlenkami?" optala se. Přeci jen dříve zmiňovala, že měl její partner za magii právě barvy. Takže ji její úsudek dával logiku. Při zmínění jižního lesa natočila hlavu k oné světové straně a očima zkoumala pohybující se koruny stromů ve větru. Opět ji žaludek stáhl podivný pocit úzkosti, když ji Attie objasnila, proč nese právě tak vznešeně znějící název. Jak šlo vidět, tak si tahle vlčice za svůj život vytrpěla spoustu ztrát. "Je hezké, že tu na zesnulé, takhle vzpomínáte." Skutečně se jí líbilo, že mělo každé místo svůj hlubší význam, který souvisel s reálným životem. "Alespoň se na ně nikdy nezapomene." doplnila a poněkud ostýchavě se osmělila čumákem povzbudivě dotknout Attiiného ramena. Zadívala se k severu a po boku hnědé vlčice pokračovala v cestě.

BŘ
Plavila jsem se ve vodě, sice trpce, jelikož jsem stále byla nešikovným to plavcem, takže jsem různě se tam různě otáčela, bouchala tlapkami o vodu. Řekněme, že jsem spíše si připadala více jako nezkušené vlče, než nějaká inteligentní vlčice, teda hlavně v tomto momentu. Samozřejmě jsem se úspěšně nepotápěla ke dnu, ale docela dosti tomu tak připadalo. Jenže cítila jsem se celkem v pořádku. Takže ne nutno volat o pomoc. Najednou zaslechla jsem hlas hned za sebou, otočila jsem se nějakým způsobem ve vodě tímto směrem. ,,Opravdu příjemná, avšak se v ní cítím trochu hloupě.'' odpověděla jsem a zazubila se tupě, přičemž jen pohled na jeho tvář a už jsem měnila zase barvu. Cítila jsem se ještě více hloupěji, jako chameleon! Zakroutila jsem hlavou a přeměřila pohled někam jinam. ,,Jak to děláš, že plaveš tak dobře v té vodě? Seš snad rybička?'' uchechtla jsem se vesele a jedním pohledem se ještě na něj pohlížela s jiskrou v očích, než jsem zase pohlédla mimo. Bylo mi nějaké horko a to k tomu jsem v studenějších vodách, co se mnou zase to má býti?

BŘ
Roztáhnout křídla? Nezdálo se to o nic lepším nápadem, a tak jsem raději tuto možnost nezkoušela, i když jsem mohla věřit Sorrinu sebevíc, tak jsem se nepovážila k riskantním činům. Nejistý obličej se zobrazil na mé tváři. Avšak nepřetrval nijak dlouho a znovu jsem se usmívala svým vlastním milosrdným způsobem. ,,Oni v té vodě žijí, Sorrine.'' poznamenala jsem ho zbytečně a uchechtla jsem se nad tou jeho poznámkou. Najednou se něčeho zachytil, nazdvihla jsem oční víčka. Myslel to vážně? Na takovým dřívku se udržet? ,,Nepřevrhne nás to?'' zachichotala jsem se, ale natož plavala jsem za ním nemotorně. Jako bych se měla vůbec něčemu divit, že ano? Když jsem byla ještě blíže, tak jsem ztěžklé přední tlapky vytáhla z vod a položila si je na dřevo. Zdálo se, že hloubka vody zde byla mnohem menší, což mi uvolnilo nervozitu, která běžela již někam do daleka svobodná. Podívala jsem se na Sorrina trošičku zasněně, načež tlukot srdíčka stoupl do rychlejšího tempa. Uvolnila jsem každičký sval, než bum! Sjela jsem rovnou pod vodu velice nešikovně, samozřejmě jsem se hned vyplavila a už poplašeně jsem měla namířeno k pevnině. Jak jen jsem se tam dotkla tlapek, tak jsem ztěžkle oddechovala, oči vytřeštěné. Tohle jsem opravdu neočekávala. A navíc jsem si pokazila výhled!

Raven vypadala, že si musí moje uvažování trochu promyslet. "Pumy nejsou v horách zastoupeny v takovém počtu, je to malá skupinka o čtyřech až šesti jedincích. A tam, kde je tábor, nikdy nezavítali, ani do okolí. A myslím, že z vlků mají obavy, proto nezaútočí." dodala jsem k její otázce. Poté se mě zeptala, jestli má magie je myšlenková. Ano. Dokážu číst vlkům myšlenky, trochu upravovat vzpomínky, myšlenky posílat a vlézt vlkům do hlavy a poté je ovládat. Což ovšem uspí mé tělo. poslala jsem jí myšlenkou jako názorný příklad mé magie. Poté Raven pochválila můj záměr zachovat myšlenku na zesnulé. "Děkuji." pousmála jsem se. "No, nevím, jestli každému z toho názvu dojde, o koho jde, ale mě to takto vyhovuje." kývla jsem hlavou na stranu a stočila to ostře na sever. Před námi se rozkládala Lunina louka, jedna menší travnatá pláň přímo vedle hor.

BŘ
Jen co tak krátkodobě v momentu událo, tak připlaval Sorrin, pohlédla jsem na něj a uchechtla se. ,,J-jo, dobrý!'' zakývala jsem hlavou koktavě. Pootočila jsem hlavu jiným směrem, abych na něj tak vystrašeně nezírala. Přece jsem se nepotřebovala ještě před ním více ztrapnit. Vyvrhla se z vod na pevninu a rychle jsem se oklepala, přičemž jsem roztahovala křídla a sklápěla, abych konečně tu všechnu tíhu dostala ze sebe, teda až na to, že to dokonale nevycházelo. Zavzdychla jsem a hodila se vedle sebe tělem hned vedle Sorrina, překulená na zádech jsem pozorovala nebe. ,,Jak dlouho už tu vlastně žiješ?'' optala jsem se ho se zvědavostí, zírala jsem jak na obloze plují obláčky, hodně z nich mi připomínaly jídlo.