Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

S jeho slovy moje nadšením upadalo. Byla jsem mokrá, ale né natolik, abychom musely nechat téhle skvělé zábavy. Ss zaraženým výrazem jsem ho pozorovala. ,,Mě není-" přerušilo mě prudké kýchnutí ,,zima." dořekla jsem a popotáhla. Možná měl pravdu. Přece jenom, není zrovna nejtepleji. ,,Tak dobře." prohodila jsem sklesle a s hlavou skloněnou k zemi jsem se vydala do doupěte. Poslouchala jsem sníh úpící pod mými modrými tlapkami a v duchu se s ním loučila. Ladně jsem překročila masu sněhu u prahu doupěte. Lehla jsem si hlavou ke  vchodu, čekajíc na svoji společnost. Unaveně jsem si odfrkla a přivřela oči.

Doupě

Doupětem se rozneslo klapání drápků o kámen. Nenuceně jsem otevřela oči a pozorovala svého partnera, jak si to ke mě míří. ,,Možná máš pravdu." přiznala jsem tiše a překulila se na záda. Zahleděla jsem se do šedého stropu, který nás pozoroval skoro každou noc. Až mi ta myšlenka přišla trochu divná. Překulila jsem se zpět na břicho a svoje šedé oči upřela na mého hrdinu. Pousmála jsem se a olíznutí mu oplatilo. Jeho chování mi vylepšilo náladu, už jsme nebyla tak nevrlá z přerušení zimních hrátek. ,,Ani ne." prohodila jsem a švihla ocasem. ,,A tobě ??"

//nevím kde jsem skončila takže...snad nevadí když začnu v doupěti :/

Doupě
Probouzel jsem se,  začínal jsem nabírat vědomí a po chvíli byl schopen otevřít oči. Viděl jsem trochu rozmazaně - není divu. Spal jsem hodně dlouho, moje oči si musely zvyknout. Zanedlouho se mi obraz zaostřil a stále v leže jsem pozoroval svoje rodiče. Byli spolu tak šťastní... I někdo jako já musel roztát při tom pohledu. Neviděl jsem přes ně moc ven, přesto jsem ale kolem nich viděl kvetoucí okolí. Musel znovu myslet nad tím, co posledně. Udělám to? Neudělám to?...neublížilo by jim to...? Sváděl jsem jakýsi vnitřní boj sám se sebou, trápilo mě to.

Neznámý vlk (Kaisa) neodpovídal. Nevěděla jsem, jestli mě ignoroval, nebo neslyšel, tak jsem zopakovala otázku, ale moc to nepomohlo. "Je mi líto, ale když neodpovídáte, nemohu vám pomoci." potřásla jsem hlavou a otočila se zpátky na Raven. "Vypadá to, že už mi nikdo nic nechce... tak můžeme jít." pokývla jsem na ni a otočila se na severo-západ z tábora, do Lvích hor.

VTP
Neustále se usmívala, jinak to snad ani nešlo, i přesto že byli ve stejné smečce a ona neměla nic na práci, skoro se nevídali. Z velké části to pokládala jako svou chybu, jelikož to ona neustále spala v táboře a polehávala. Chtěla to změnit, ale to nešlo ze dne na den. Musel se tomu dát čas. Zamyslela se při jeho otázce a Arca naprosto vytěsnila z mysli, byl to hodný vlk a měla ho ráda, avšak teď si nechtěla tuhle chvíli ničím rušit. Její nejoblíbenější pochoutka byly ryby, ale s těma to teď bylo poměrně obtížné. ,,Asi bych to nechala na náhodě, co říkáš?" Ušklíbla se a rozhlédla kolem. Chvíli potom odešel i Keiran, zřejmě hledat Arca. Chvíli ještě pozorovala jeho mizející tělo a poté se s vrtěním ocasu otočila k Sasorimu. ,,Navíc, chtěli jsme se pohlédnout po tom doupěti."

Doupě
"Dobré." Odpověděl jsem krátce. Ano, udělám to. Udělám to teď. Pomyslel jsem si. Krátce na to jsem se zvedl ze svého místečka, došel až k mým rodičům a vydechl. Ty kroky mi připadaly tak moc dlouhé a já sám se cítil mizerně. "Chtěl...chtěl bych vám něco říct." Začal jsem pomalu. "Jsem už dospělý a nemyslím si, že je vhodné abych tady bydlel do nekonečna. Nejsem si jistý už ani pobytem na území téhle smečky, to je to hlavní." Odmlčel jsem se a pak pokračoval. "Vím, že by vás to mohlo ranit i když jsme až tak moc čas spolu netrávili, stejně jsme rodina a já jsem cítil nutnost vám to říct. Zvlášť po tom, co Orio odešel a lze zbytku vrhu nejsme v dlouhém kómatu jen já a Sif. Co nejdříve opustím území smečky Stříbrného fénixe. Možná na čas, možná na pořád." Podíval jsem se jim do očí, matce a potom i otci. Měl jsem je rád.

Doupě

Pozorně jsem sledovala tiché kroky svého syna. Z tóne jeho hlasu jsem poznala o co se jedná. Vždycky jsem se toho okamžiku bála, ale po tom, co se skoro všechny vlčata osamostatnila, aniž by nám o tom řekla, nebo se aspoň rozloučila, jsem to přestala vnímat. K mému překvapení jsem to teď vnímala více než dostatečně. Stáhl se mi žaludek a ocas pomalu klesl k zemi. Naprázdno jsem polka a poslouchala jeho slova, ač jsem věděla, co ponesou. Zavrtěla jsem se a tím odstranila nepříjemné tlačivý pocit v dolních končetinách. Řekl to. Řekl přesně ty slova, kterých jsem se tolik obávala. Než jsem se stihla vyslovit, Toruo do toho zasáhl. Poslouchala jsem jeho vlídná slova a nezbývalo mi nic jiného, než tiše přikývnout. ,,Tvůj táta má pravdu." neochotně jsem souhlasila. ,,Můžeš si být, kde je ti to příjemné, bránit ti v tom nebudeme." slova jako by v mém krku za každou cenu držela. Lámalo mi to srdce, že můj syn nás opustí, bohužel jsem nemohla nic dělat. Už je to dospělý vlk a musí žít svůj život. Zvedla jsem hlavu a smířlivě se na něj usmála.

Doupě
Trochu se mi ulevilo že jsem to řekl a co víc ještě dostal souhlas a ujistili mě, že všechno je v pořádku. To bylo to, co by měl udělat správný rodič. "Jsem rád, že mám za rodiče zrovna vás." Změknul jsem ještě o něco málo víc a uculil se. A kéž budu jednou takovým vznešeným vlkem jakým je můj otec, kéž i najdu takovou spřízněnou duši jakou je moje matka, vídnou a moudrou. Prál jsem si v duchu. Někomu by se mohlo zdát, že jsem s nimi moc času nestrávil. Nemůžu to popřít. Nepočítá se ale pouhý počet okamžiků, počítá se že si mě oni pokaždé všimli, počítá se citová hodnota takových okamžiků a co jsme s nimi stihnul, ne na co nezbyl čas. S úsměvem jsem znovu promluvil. "Nějaká dobrá rada do života?" Ta otázka byla pro mě jak přínosná tak i na pobavení. Byl jsem hodně zvědavý co by mi oni jakožto zdánlivě perfektní pár, rodiče a členové smečky poradili do života.

"Ehm, nene, omlouvám se." Vyhrkl najednou, jako kdyby se probudil z nějakého transu. "Já, jen jsem se chtěl zeptat, jestli bych nemohl dostat úkol pro přijetí do smečky," zamával ocasem. Ach bože, já a to moje vyjadřování... Mám chuť za zabít, pomyslel si nevesele, nicméně s nadsázkou. Život by si dobrovolně vzal jen těžko.

Nervózně se ošil a díval se do země. Pak mu pohled letmo padl na vlčici, která ho pozorovala. Plaše se na ni usmál a pak se zase podíval dolů na své tlapky, protože se bál, že by opět ztratil pozornost. Rád by ještě něco řekl na obhajobu, ale nic kloudného ho nenapadalo, a tak raději mlčel.

Hranice Zeiss a Ishimury
Rozhodla som sa odtiaľ čo najrýchlejšie zmiznúť. Bola som tak vysilena, hladná a smädna, že pri každom kroku sa mi podlamovali laby. Nevedela som kam idem, ale musela som jednoducho odísť. Tak neprivetivy prístup k vlkom. Len pokrútim hlavou.
Ishimura
Opäť na cudzom území? zavrčim. Cítila som tu množstvo vlčich pachov. Ak to budú vlci ako tamti, je mi to jedno, ale zabiť sa nenechám odhodlaná spraviť všetko pre svoju obranu som pokračovala ďalej. Úplne som zabudla na únavu, hlad a smäd. Adrenalín robil so mnou svoje.

Doupě -> Ishimura
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. "Nevadí...mějte se hezky." Otočil jsem se a vyšel z doupěte, rozhlédnul jsem se kolem na krajinu, kterou jsem si ještě pamatoval zasněženou zářivě bílým sněhem. Rozeběhl jsem se, mával křídly jako tekrát, kdy jsem zkoušel létat. Co je na tom tak těžké... Křídla kolem mně vířila vzduch a odlepil jsem se od země - poprvé. I přes to že jsem byl trochu překvapený, nebyl čas to nijak projevit. Musel jsem myslet na to, abych nepřestával mávat křídly. Vyzkoušel jsem pár zatáček a pak se ve vzduchu i zastavil. "To by mohlo stačit." Zamumlal jsem si. Doupě je vlastně na území cizí smečky... to bude asi příhodná první zastávka. Ani nemusím nikam daleko. Mávnul jsem několikrát rychleji a silněji, abych se dostal znovu do pohybu.

Velké travnaté planiny --->Les pěti statečných

Nikdo neodpověděl. Oba vlci totiž spali. Nejsem si jistá, zda opravdu spí, nebo mě ignorují a dělají, že spí, každopádně jsem se vydala směrem na jih. Čím více jsem na jihu, tím více je tráva suchá. Když dojdu na jih, uvidím se na suché trávě pást asi pětičlenné stádo koní převalského. Je jaro a kolem pobíhají dvě mláďata. Koně převalského jsou ale silní koně a jeden vlk by na ně neměl útočit a lovit je. Alfa nebo beta by nějakého možná i někdy skolili, ale já rozhodně ne. Jdu dále po Velkých travnatých planinách, až uvidím luňáka hnědého. To bude kořist.si pomyslím a rozhodnuta se ho ulovit se začnu plížit suchou trávou směrem k němu. Luňák stojí na planinách a také je na lovu. Nejspíše hledá nějaké myši, ale kdo ví? Netuší však, že ho někdo pozoruje a z luňáka – lovce by se mohla stát kořist. Já jenom doufám, že se mi ho podaří ulovit. Blížím se potichu blíže a blíže k luňákovi. Luňák pomalu jde po planinách a hledá něco, co by mohl ulovit, ale hledá u země, za sebe se nekouká a vítr vane ode mě, takže mě necítí. Já udělala ještě pár kroků, stále přikrčena k zemi, abych byla jen metr od něj. Následně jsem vyskočila a rozeběhla se, abych ho chytla. Luňák si mě ale všimnul, a rozhodně nezůstal stát na místě. Udělal přesně to, čeho jsem se nejvíc bála – vzlétnul. Já jsem vyskočila, co nejvýš dokáži a pokusím se ho chytit ve vzduchu, ale už je moc vysoko. Třeba se hned vrátí. Pomyslím si, ale sama tomu nevěřím. Luňák se samozřejmě hned nevrátil a zmizel mi z očí. Luňák odletěl někam na západ a já se vydám dále na jih. Později uvidím řeku. Jedná se o barevnou řeku. Teče z hor, které jsou na obzoru vidět. Jedná se o Lví hory. Zamrazí mě v kožichu při představě, že bych potkala lva. Mohla bych jít podél řeky. Mě napadne a ihned tuto myšlenku uskutečním. Vydám se dále po proudu řeky, ale do ní bych si netroufla. Jdu podél Barevné řeky a potom řeka přitéká do lesa a v něm ji dále nevidím. Jdu k lesu a tam opustím řeku. Vydám se listnatým lesem od řeky na sever, ale brzy mě přemohla únava a usnula jsem. Ostatně, jako obvykle, přes den.

Vlk, který se předtím tak nejistě vyjádřil, se najednou zas probral. Otočila jsem se a poslechla si, co říká. "V pořádku, hlavně, že teď vím, co si přejete." usmála jsem se a střihla očima. "Samosebou, ráda přijmu nové vlky. Akorát bych ráda věděla, jak se jmenujete." tázavě jsem mu pohlédla do očí a v hlavě jsem už přemítala, jaký úkol mu vlastně dám, zda-li smečka něco potřebuje, nebo jestli nepotřebuju něco já.
// Jestli se mi už představil, tak pardon :DD Mám v tom trochu bordel...