Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

~Tábor~
Když někdo můj pozdrav opětoval, trochu sebejistěji jsem se usmál. "Nevíte, kde bych mohl najít alfu?" optal jsem se a snažil se vyjadřovat co nejvíc zdvořile, protože by bylo pěkně špatné si vytvořit ošklivou pověst hned na první pokus.

Okraj tábora

Když odpověděla. oči s mi rozzářily a ocásek začal vesele vířil studený vzduch. Vyskočil jsem na nohy, oklepal si z břicha rozbředlý sníh a obhlédl okolí. Musel jsem si v hlavě vybavit, kudy se tam vlastně dostat. ,,Rád bych, tedy jestli ti to nevadí." otočil jsem se zpět na ní a rozpačitě se usmál. ,,V životě jsem tam nebyl, ale jeden můj věrný zdroj mi řekl, že je to tam pří úžasné." prohodil jsem. Ty jsi fakt pako. Bylo to ode mne zlé tohle říkat. Skvěle ty pako, teď s tebou nikam nepůjde. Pokáral jsem se v mysli. Sklopil jsem uši a rozjímajíc nad svojí blbostí zabodl svůj pohled do sněhu. ,,Ještě pořád chceš se mnou jít." zvedl jsem pohled k jejím malým očkám.

Okraj tábora
,,Nevadí." Ujistila ho, bylo až smutné jak málo zaměstnaná byla, normální vlci se starali o smečku, vlčata nebo zkrátka vlastní rodinu. Ale ona jenom neustále přecházela ze smečky do smečky až to i ji samotnou začínalo nudit. Proto se na cestu na to místo opravdu hodně těšila. Při jeho slovech se jenom pousmála a pozorovala jak sklopil zrak k zemi, přišla blíž k němu a sklonila hlavu tak aby mu viděla do očí. Nakonec ale on sám přestal pohledem probodávat sníh a podíval se na ní. ,,Jasně že chci." Řekla, popravdě bylo dost těžké ji nějak urazit či naštvat. Byla tak ráda za to že se s někým baví že kdyby ji i třeba nazval hloupou tak by to nějak přešla. Zamrzelo by to, ale navenek by to nedala nijak znát.

Okraj Tábora -->Les Niwatských srn --> Batawská štřední řeka

K uším mi dolehl její klidný hlas, který nesl ještě lepší zprávu. ,,Dobře tedy !" nadšeně jsem zvedl hlavu. Můj ocásek se začal opět vesele vrtět. ,,Následuj mne." řekl jsem hluboký hlasem, který by mi nikdy nemohl patřit. Jemně jsem se na ní pousmál, čímž jsem jí chtěl povzbudit, kdyby se snad zdráhala jít, biť řekla, že jí to nevadí. Né každý vlk může všechno opustit a vydat se daleko na jih. ,,Takže, abych ti to trochu více přiblížil." začal jsem dlouhé vysvětlovaní. Pomalu jsem se rozešel směrem, který jsem předtím vyhodnotil jako správný. ,,Podnikáme dlouhou cestu do místa zvaný Vyprahlé pláně. Je to skoro u vyhnané smečky, a-ale nemusíš se bát, nepůjdeme tam. rychle jsem zachránil svůj nemalý přešlap. ,,Biť je u nás ukrutná zima, v těch místech panuje teplo stále. V létě je tam doslova nesnesitelně, proto tě tam beru, když je takováhle zima. Budeme muset projí územím Ishimury, ale myslím, že byli obeznámeni s tím, že se Alfě narodil syn, znají mě a neměli by nám ublížit. To by snad mělo být vše. Nějaké otázky ??" opět jsem napodobil hlas starého dobrodruha. Tohle mě bavilo. Cestovat. A ještě s někým. Většinou jsem se potuloval jen po území smečky a ještě k tomu sám. Tohle je příjemné změna.
Míjeli jsme spoustu mě tak známých míst na našem území. Náš krok byl vytrvalý a rychlý. Popravdě mě překvapilo, když se začalo stmívat a my už jsme byli u Lesa Niwatských srn. Zvedl jsem hlavu, hledíc na noční oblohu a všechny její hvězdy. ,,Zůstaneme tu přes noc. Znám tenhle les, je tu spoustu zvířat na které by v noci nebylo dobré narazit." řekl jsem vážně. Stromy vyhovovali mým potřebám, proto jsem vzal do tlamy ocarinu a pomalými, tichými tóny jsem začal rozmisťovat zvukové pasti. Měly by nás varovat, kdyby sem mířil někdo nebezpečný. Konečně jsem je všechny dokončil a mohl si odpočinou. Tlapky, na které jsem stále působil plnou vahou, brněly jako čert. Pomalým krokem jsem došel k Louie a bez jakýchkoli slov se u mí složil na zem. Položil jsem si hlavu do měkkého sněhu a zavřel oči. ,,Magie vyčerpává." špitl jsem tiše. Díky mé přehnané opatrnosti jsem teď byl s energii na štíru. Vytvořil jsem ty nejlepší pasti, které umím a rozmístil je po lese, a že jich nebylo málo. Oddechl jsem se.

Okraj Tábora -->Les Niwatských srn --> Batawská štřední řeka
Vesele se usmála když nadšeně téměř vykřikl. ,,Jistě veliteli!" Řekla stejně hlubokým hlasem jako on a poté se tiše uchechtla. Rozešla se tedy po jeho boku a pozorně poslouchala jeho popis cesty. Říkal že to bude daleko, čekala že někde na kraji smečky, u hranic, z něho ale náhle vypadlo že je to až u vyhnané smečky. Lhala by kdyby řekla že ji to nevyvedlo z míry, nevěděla sice jak daleko ta smečka je, ale věděla co vlci tam byli schopní udělat a to ji stačilo. Polkla a přikývla na jeho uklidňující slova, na druhou stranu věděla že Zeal je chytrý vlk a nechodil by tam kdyby věděl že je to nebezpečné. Navíc to bylo skoro u té smečky, ne na jejím území. Na její tváři se tedy objevil opět úsměv, ikdyž si tím uvnitř stále nebyla stoprocentně jistá, kdo by taky byl? Nakonec ale pokračoval v popisování, byla ráda že se na to místo půjde přes Ishimuru, jelikož na jejím území nikdy nebyla. ,,Žádné otázky." Zasmála se a dál ho následovala, udivovalo ji jak moc se zde vyznal. ,,Stejně je to zajímavé, takové místo bylo i v Kirigakure." Vybavila si své toulky tou smečkou, lehce se při jedné vzpomínce usmála. ,,Je tam i studánka, když se z ní napiješ nemůžeš se přestat smát." Zmínila se o studánce smíchu zatímco pokračovali na území sousední smečky. Cesta ubíhala poměrně rychle, byl nezvyk cestovat s někým. Dvojice zastavila až v lese druhé smečky, Ishimury. Slunce již pomalu zapadalo a místo něj se na oblohu vyšvihl měsíc s hvězdami. Pohlédla na hvězdy které zaplňovaly nebe. Odvrátila od nich pohled až ve chvíli kdy Zeal promluvil. ,,Samozřejmě." Přikývla, nebyl by nejlepší nápad cestovat v noci, i skrz zimu. ,,Nevěděla jsem že se tu tak vyznáš." Řekla obdivně zatímco Zeal chodil po okolí se svou ocarinou v tlamě. Nevěděla co dělá, ale již ji nějak došlo že s ocarinou dokáže dělat i jiné věci než hudbu. Pousmála se když si konečně lehl a mohl odpočinout, sama si lehla a hlavu položila na tlapy. Chtěla se ho zeptat co to s ocarinou dělal ale nechtěla vypadat hloupě, takže to nechala být.
//Nebude lepší se přesunout na příběh Ishimury?

//Další post máš tam :> Úplně jsem na to zapomněla

/Hory barevných myšlenek/
"Jo... to není poprvé." přitakal jsem k změně barvy na části země a opět hrábl tlapkou na to samé místo, čímž jsem jej obarvil tentokrát na oranžovo. Opět jsem sklonil hlavu. Mrzelo mě, že tak marním čas sám se sebou a nedávám příležitosti ostatním, aby mě poznali. Nejsem hold ten typ, který by se ihned začal s každým bavit. Ale proč?

Tiše jsem si povzdechl a opět ocas svěsil. "Asi máš pravdu." hlesl jsem tiše, ostatně jako vždy. Nikdy jsem moc... nemluvil nahlas. Špetka tiché melancholie nikdy nikomu neuškodila, nebo ano? Jenže... špetka asi vypadá jinak... nechal jsem svou hlavou honit myšlenky, přičemž jsem cítil vítr v srsti. Byl mi příjemný, ale to jsem nedával najevo.

~Tábor~
"Jo. Díky," kývl jsem na vlčici, která mi odpověděla. Nevypadala, že by se se mnou chtěla bavit, očividně se na něčem domlouvala nebo co. Jejich rozhovor jsem se snažil neposlouchat už jen kvůli tomu, že bych mu stejně nerozuměl. "Mimochodem," nejistě začnu, "jmenuju se Kaisa."

VTP
Málem by do něj vrazila, naštěstí to ale včas ubrzdila s ihned Sasoriho objala. Zachumlala čenich do jeho béžové srsti a šťastně vydechla. ,,Mě taky." Řekla tiše a až po chvíli se odtáhla, pohlédla směrem k Arcovi který mluvil s Keiranem a usmála se. ,,Zrovna chceme jít na lov, přidáš se?" Zeptala se nadšeně a zavrtěla ocasem. Než ale stihl odpovědět, Arco zmizel. Zamračila se, možná jenom odešel. ,,Tak asi už jenom já chci." Opravila předchozí větu, trochu, ne hodně ji zamrzelo že Arco jenom tak zmizel, ale třeba měl něco důležitějšího na práci.

NDV

Můj ocásek vesele rozhazoval sníh všude okolo. S hlavou vztyčenou jsem hleděla na okraj skalního převisu, Když se dlouho nic nedělo, začala jsem mít celkem strach, ale než jsem stačila projevit jakékoliv jeho známku, už se dolů řítilo šedé tělo. Křídla pevně stlačená k tělu a jazyk vypláznutý. S žuchnutím dopadl do sněhu, čímž ho rozvířil všude kolem. Přebytečný sníh se pomalu snášel k zemi. Okouzleně jsem ho sledovala, když mě z tranzu probudil jeho příjemný hlas. ,,Já vím !" vypískla jsem nadšeně a oplatila mu vřelé olíznutí. ,,Nějak mě to prostě napadlo." vyhrkla jsem. Ráda bych mu řekla, jak jsem na to přišla, ale sama to nevím, Nápady se v mé hlavě rodí samovolně a já je jen s radostí realizuji, biť jsou mnohdy trochu šílenější. ,,Bohužel, už nic dalšího mě nenapadá." prohodila jsem zklamaně. Popravdě jsem trochu doufala, že něco napadne jeho. Ano, v doupěti v telpe to bylo příjemné, ale upřímně, je tam trochu nuda. Tohle je mnohem lepší !!

Watwayské skály → Zeiss
Tábor rychle zmizel z dohledu. Místo něj mě obepínaly skály. Šutry, šutry všude kam se podívám. Sníh křupal pod tlapkama, studený vzduch zebal do čumáčku, krajina přikrytá bílou peřinou a nikde nikdo. Stýskalo se mi po společnosti. Stýskalo se mi po Sorrinovi, tatínkovi a mamince, po Lukovi ... Však já tě najdu! odhodlaně jsem zrychlila a vyskávala po pár balvanech nahoru. Cesta mě trochu unavovala. Teď by se mi umění letu hodilo. Na tváři se mi zjevil úsměv. Vlastně je to legrační, někde je vlků tak moc a někde není žádný. Pod tíhou myšlenek jsem nevědomky překročila hranice ...

Stříbrný les -> Tábor
Probudila jsem se ve sněhu. Už trochu roztávajícím ale stále to byl chladný a studený sníh. „Brr.“ oklepala jsem se a otevřela rudé oči kterými jsem přejela krajinu. Byla jsem ve svém oblíbeném lese. Alespoň že to místo znám. Stříbrný les plný krásných veverek. Pro sebe jsem se usmála, vstala a oklepala od sněhu, který v mé srsti roztával a studil. Už dlouho, doopravdy dlouho jssm neviděla žádnou společnost, nikoho s kým bych mohla promluvit nebo se na něj alespoň podívat. A tak jsem zamířila do středu samotného dění. Ponořená v myšlenkách jssm šla k táboru.

// Možná na někoho zapomenu nebo tam budu něco, co se nestalo, já v tom mám děsnej bordel, tak prosím o pochopení

Půlnoc vyslovila její prosbu. Jak jinak, přijetí do smečky... prolétlo mi hlavou. Samosebou jsem se za to na ni nezlobila. Tak snad jsi nečekala něco jiného...? poznamenal Calius. Podvědomě jsem zavrtěla hlavou. "Nuže, Půlnoci... Na severovýchodě našeho území je řeka vlčice Moon, která poté ústí do jezera podobného jména. Ryby zde žijící mají krásné zářivé šupiny, které zrcadlí věci okolo nich skoro jako vodní hladina. Přála bych si, abys mi přinesla ulovenou rybu z té řeky nebo jezera. Je jedno, jak bude velká." odmlčela jsem se. Chvilku jsem váhala, jestli to není moc těžký úkol... ale alespoň se nebude nudit. Všimla jsem si pár dalších vlků postávajících nedaleko, jak na mě hází zvědavé pohledy. Tušila jsem, že i oni mi něco chtějí. Nyní měli možnost.

Kývnu na béžovo - tyrkysového vlka. "Těší mě jsem Raven z rodu Gája." představím se rovněž a kývnu na pozdrav. Otočím se k Sethori a chápavě kývnu. "A jak se jmenují? Možná bych při mých cestách zaslechla jejich jméno." navrhnu a otočím se zpět k Alfě zjišťující, zda už dořešila formality s černou vlčicí. V očích mi odhodlaně zablýskne a já se otočím na Sethori na kterou se usměji. "Tak jdu na to." špitnu k ní a rozejdu se k hnědé postarší vlčici. "Zdravím," skloním hlavu na důkaz úcty. "Jsem Raven z rodu Gája." představím se. "Cestuji po okolí a nabírám vědomosti o dalších smečkách a jejich historii. Napadlo mě, že nejvíce informací se dozvím právě od Vás." začnu. "Vyhradila by jste si chvilku Vašeho času a popovídala mi, jak tahle smečka vznikla?" zeptám se a v očekávání se štípnu zevnitř do tváře.