Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Poznala její rozpaky. ,,To je v pořádku, pohlídám je nesmírně ráda." vřele se na vlčici usmála. Měla vlčata ráda, proto jí to nedělalo problém. Opět se vyklonila zpoza těla strakaté vlčice a darovala oběma prckům milý úsměv. Chvíli vyčkala, než matka vlčatům osvětlí situaci, načež se dala opět do řeči. ,,Jmenuješ se Destiny, že ano ??" vlčici si pamatovala již z předešlých setkání, avšak raději se ujistila. Nechtěla se hned ztrapnit. Zatímco vlčatům vysvětlovala, že tu zůstanou s ní, podařilo se ji vymyslet zkoušku, která by na post Delty byla vhodná. Třebaže jí zkouška přišla dobrá, bála se. Bylo to poprvé, co někomu zkoušku zadávala. ,,Takže, na Západě odtud protéká těsně za naším územím řeka. Její tok je poměrně divoký, avšak v těchto měsících je zamrzlá. Ta řeka se jmenuje Batawská a leží tedy na západě." připomněla jí polohu řeky. Na západě jsou Batawské řeky tři, avšak úkol se dá splnit pouze u jedné a to té západní. ,,Chci, abys mi ulovila pstruha a okouna, což jsou ryby, které v této řece žijí." ukončila zadaní zkoušky. ,,Hodně štěstí." pronesla, načež se usmála. Zkouška, kterou právě zadala se jí zamlouvala. Nebyla nijak těžká, ale přesto nebude lehké jí splnit. Vyřešila jednu věc, avšak teď měla na krku vlčata Destiny, která již odběhla. ,,Ahoj děcka." přistoupila ke dvou vlčatům, které za sebou vlčice zanechala. Nevěděla, zda se jí bojí, avšak trochu předpokládala, že z ní mají respekt. Tedy, spíše v to doufala. ,,Copak byste chtěla dělat ??" usmála se, načež si sedla do sněhu vedle nich. Náhle jí něco napadlo. ,,Můžu vám zařídit sněhovou spršku, chtěly byste ??" zazubila se. Byť dospělosti dosáhla již před dlouhou dobou, stále v ní byl kousek vlčete.

Tábor
Zamávam mame na rozlúčku. Vedela som, že sa čoskoro vráti, preto som sa ničoho neobávala. Ďalej som však venovala pozornosť Alfe. Vyzerala milo a usmievala sa, no napriek tomu z nej išiel rešpekt a ja som vedela, že vysoko postavených vlkov treba rešpektovať. Na jej otázku som radostne rozkývala oba chvosty. ,,Áno!" radostne mi zažiaria oči, hoci som veľmi nevedela, o čo ide. Snehová sprška? Čo to je? Ale určite to bude veľká zábava, pomyslím si, a na tvári sa mi rozhostí sladký a nevinný úsmev. Presne taký majú len vĺčatá.

Tábor-Hranice (na západe)
Destiny sa rozbehla z tábora a zastavila sa až keď sa dostala dostatočne ďaleko na to aby ho už nemala na dohľad. Po chvíli chytila dych-výdrž nikdy nebola jej veľmi silnou stránkou- a teraz už iba miernejším klusom pokračovala ďalej. Mám ísť na západ, tesne za hranice územia našej svorky. Je zmrznutá. Tá rieka sa volá Batawská a je na západe. Mám v nej chytiť pstruha a ostrieža ktorí tam žijú. Počkať... rieka je zmrznutá. Musím teda odstrániť ľad a až potom uloviť ryby. Hm. V tomto mi mágia zrejme veľmi nepomôže, takže budem musieť vymyslieť nejaký iný spôsob. Možno kameň alebo kus dreva. Prípadne by som mohla donútiť nejakú rybu rozbiť ten ľad. Takže to by bolo predbežne vyriešené, uvažovala, zatiaľ čo snehom klusala k hraniciam. Prechádzala cez nejakého pohorie až sa dostala na hranice jej svorky. Predpokladala, že je to západná hranica, hoci si nepamätala, že by ju niekedy zámerne navštívila. Zastavila sa až na úplnej hranici, vediac, že najbližšími pár krokmi opustí územie svojej svorky. Tam vonku mohli byť tuláci alebo niečo podobné. No toto bola úloha. Úloha o vyšší post. Vedela, že ako Delta bude môcť svorke pomôcť viac. A dúfala, že Safi a Akio sú s alfou v bezpečí. Vyzerala, že jej nevadí starať sa o cudzie vĺčatá, no ona nerada zaťažovala či obťažovala iných akýmkoľvek spôsobom. Predsa len... bola zvyknutá pracovať predovšetkým sama a vyhovovalo jej to. Rovnako ako sa rozhodla sama vychovať svoje vĺčatá.

Mamka odběhla a za námi se přiblížila Alfa. Snažil jsem se tvářit vážně a nebojácně, ale Alfa, i když se zdála velmi milá vyzařovala, že k ní vlk prostě musí mít respekt. Sestra vypadala nadšeně. Z toho, že by udělala sněhovou spršku. Nevěděl jsem co to je. Neznělo to špatně. ''Hádám, že jako Alfa nemůžete dovádět a musíte mít nějakou důstojnost.'' Pověděl jsem, ale hned těch slov zalitoval. Snad to nevezme drze.. Pomyslel jsem si a sklopil ouška. Ohledně té sněhové spršce jsem jenom přikývl a už jsem radši držet jazyk za zuby.

LL - Ptačí louka
,,Dobrá." Zareagovala nepříliš jistě a ohlédla se za sebe, když zaslechla křupání sněhu. Chvíli pozorovala Zealova patrona jak kráčí dál od nich, směrem zpátky k táboru. Ne že by snad novým alfám nevěřila, opravdu se ji zdáli sympatičtí, avšak trocha ostražitosti snad ještě nikoho nezabila a ona sama věděla jak moc by si to brala, kdyby se stalo něco špatného. Pohodila rameny s lehce lhostejným výrazem při jeho otázce a poťouchle se usmála. ,,Přímo za nosem?" Navrhla rychle a nadzvedla v té krátké otázce "obočí". ,,Možná bychom mohli okouknout ten velký strom u elitních." Navrhla, nutno dodat že v poslední době spíše poslouchala než aby se sama někam vydávala a prozkoumávala. Tudíž právě tato část Niwatu pro ni skýtala ještě poměrně dosti záhad.
Znovu sebou lehce zatřepala, jelikož ji záda zase zakryl napadaný sníh. ,,Snad cestou půjdeme kolem nějakého jezera, nebo řeky. Víš jak jsem ti říkala o té magii? Už mi to docela jde! Teda, lépe než předtím." Uchechtla se tiše.

Lunina louka --> Ptačí louka

Zarděl se, když se ohlédla za jeho patronem. Sakra... Prolétlo mu halvou. Teď si o něm jistě myslí, jak je nezodpovědný a neváží si toho, co má. Ah bože, proč na to nepomyslel dříve ?? Byl bláhový. No, možná se zbytečně strachoval. Louie jistě neodejde pryč, jen protože se nechal zaslepit pocitem volnosti. Přeháněl. Třebaže nebyli přáteli dlouho, moc dobře jí znal. Snad by ho neopustila kvůli takové maličkosti. Neopustila. Zvlaštní to slůvko. Už zase to dělal. Jeho myšlenky nad mín převzaly kontrolu a unášely jeho vědomí daleko od reálného světa. Opět jej probral až její hlas. Naštěstí, tentokrát zaslechl, co malá vlčka vypustila z úst. ,,To zni jako skvělý nápad." opáčil s úsměvem. Při znímce o Elitních vlcích mu vplula na mysl jeho matka. Jistě jí již přijaly mezi své. Bylo mu z toho trochu smutno, když si vzpomněl, jaké naděje do něj vkládala. Avšak smečka je v dobrých tlapkách, proto doufal, že až se k ní tato zpráva donese, nebude tak zarmoucená. Snad se má dobře. Jemně se uculil nad tou myšlenkou. Na druhou stranu se těšil. Na území Elitních vlků snad v životě nevkročil. Nutno podotknout, že jeho život zatím nebyl moc dlouhý. Přece jenom, je mladý, statný vlk a nejlepší léta má ještě před sebou. Tešil se. ,,Vážně ??" rozzářila se mu jeho jantarová očka. Louie na tom s magii nikdy nebyla zrovna dobře, proto byl rád za každé pokroky o kterých mu s nadšením povídala. ,,To je skvělé." uculil se, mávajíc ocasem vysoko ve vzduchu. ,,Oh to mi připomíná." zamumlal si do kožichu. ,,Stále se Vám na trénování hodí potulný hráč, lady ??" nevinně se na Dobrodružku zazubil.

Tábor

Nad slovy malého bíleho vlka se jen ostýchavě zasmála. Samozřejmě na něj nehodlala být zlá. Je to vlče, nezazlívala mu věci, které říkal. ,,Eh, to máš pravdu, ale i tak vysoce postavený vlk jako Alfa si může občas zadovádět." vesele na dvojici mrkla. Hravá vlčata měla obzvlášť ráda, i když to byla skoro každá vlčata. Vesele vyskočila na nohy, přičemž se hravě snížila v kolenou. ,,Tak pojďte." zasmála se, načež je ocasem vesele pobýdla. V tomto mladém věku pro ně chtěla být spíše kamarádem, kterého je občas třeba poslouchat, než chladným diktátorem. Její zprvu hravý cval se po chvíli změnit na vyrovnaný klus. Naposledy se otočila, aby se ujistila že vlčata ťapkají za ní. Když se ujistila, že byli dostatečně daleko, zabrzdila v rozbředném sněhu, načež se otočila. ,,Připravené ??" optala se rozjívených vlčat. Ani nemusela čekat na odpoveď, aby poznala, jak se věc má. Sněhová sprška zahrnovala použití její magie, ohledně čehož byla jemně rozpačitá. Obávala se, že by snad vlčatům mohla ublížit. Avšak když spatřila jejich nadšená očka, nemohla jinak. Vytvořila tlakouvou vlnu, kterou udeřila do nejbližší hromady sněhu. Malé sněhové vločky se rozlétly na všechny strany, načež se začly pomalu snášet k zemi. S pohledem upřeným k nebi se vesele usmívala.

PL
Potěšilo ji, když přijal její návrh, ačkoliv to trochu čekala, už si za těch pár výletů s ním stačila povšimnout jak hodný k ostatním je. A tudíž by šel asi i do bažiny, kdyby mu to zaručilo úsměv nějakého malého vlčete. To že vzal její pokrok v magii tak nadšeně ovšem nečekala ani ona. ,,Ten se hodí vždy." Přikývla na jeho slova a poté vykulila oči v nadšení, jak se ji do hlavy připletl další nemožný nápad. ,,Kdybys mě naučil něco z toho svého kuchtění, mohli by jsme z toho udělat dobrý byznys. Příjemná hudba, dobré jídlo." Vyhrkla ze sebe rychle a poté trochu tišeji a s až spikleneckým tónem domluvila: ,,já bych dodala trochu ledu, protože jinak zatím absolutně netuším jak ho využít. Byli bychom slavní! Až na to, že by to z velké části stálo jenom na tobě." Usmála se omluvně a dál nakračovala zasněženou krajinou, ani sama uvnitř netušila jak na tenhle nápad s občerstvením přišla, ale zdálo se ji to tak úžasně nereálné a zkreslené, že to musela zkrátka zmínit.

Vypadalo to, že se nezlobí a tím pádem se mi ulevilo. Alfa se někam rozběhla a tak já běžel za ní. Najednou, když se zastavila něco rozfouklo hromadu sněhu a tím pádem to vypadalo, že sněželo. "Hezké!" Vykřkl jsem z radostí. Alsafi se to určitě taky líbilo, ale nechtěl jsem mluvit za ní.

Tábor
Nadšene sledujem drobné snehové vločky, ktoré sa vznášajú vzduchom. ,,To je nádherné!" žasnem, a pri tom veselo krútim chvostom. Vyplazím jazyk, a nechám snehové vločky dopadať na môj jazyk. Rýchlo sa roztopili, a premenili na vodu. Očami pozorujem sneh. Je to nádherne, najkrajšie, čo som kedy videla, pomyslím si.

Západné hranice svorky-Tábor
Destiny bežala snehom, takže sa víril na miestach kde ním prebehla, no ona na to nedbala- rovnako ani na to, že jej krátka srsť je premočená od roztopeného snehu. Zastavila sa iba na chvíľu a zavetrila. Pach trojice jej vĺčat- Akia, Safi a toho tretieho nepomenovaného- sa stále šírili z Tábora, rovnako aj pach alfy. Otriasla sa a pokračovala, tentokrát však už iba miernejším klusom. Nechcela vbehnúť do Tábora ako nečakaná búrka a dychčať. Ďalej teda klusala pokojne, hoci jej myšlienky neboli až tak pokojné. Čo ak napriek tomu všetkému alfa povie, že som skúšku nesplnila? Čo ak vĺčatá niečo vyviedli? Čo ak sa niečo stalo? Ale vážne, ak by som skúšku nesplnila... chcem byť pre svorku užitočná najviac ako môžem. Chcem pomôcť. Svorka vážne upadá, no teraz máme novú alfu, takže veci sa možno zlepšia. Zostáva len dúfať. Ach, ako ja len neznášam toto slovné spojenie... vĺčatá snáď budú v poriadku, Safi je trochu drzá a Akio je predsa len samec, no aj tak, myslím, že by hanbu neurobili. Sú to inteligentné vĺčatá, hoci vážne netuším, po kom to majú. Ja a ani Aletosu nie sme veľmi rozvážni. Argh. Teraz som ho nemala spomínať. Iba si tým pokazím náladu, pomyslela si. Nakoniec teda vklusala do Tábora a scén ktorú uvidela, ju prekvapila. Akio aj Alsafi sa očividne hrali so snehom a alfa tiež vyzerala spokojne. Na chvíľu tam len tak zostala stáť- od prekvapenia a zároveň ich nechcela vyrušiť- no potom podišla k nim, posadila sa a ryby pustila na zem. Do zeme však zabodla aj svoj pohľad. Čiastočne to bolo slušné a čiastočne sa hanbila za to, čo si myslela.

Tábor
Z veselého hrania v snehu ma vytrhol pach matky, ktorý mi silno udrel do nosa. Prudko som sa otočilo, a uvidela dôverne známu fľakatú vlčicu. Bola to jej mama, Destiny. ,,Ahoj mami," zažiaria mi oči. Mama sa nemá za čo hanbiť, myslím si, že som bola poslušná, rovnako ako aj Akio, až na jednu jeho štipľavú poznámku. Švihnem chvostom, a pozriem sa na tie dve zvláštne veci /ryby/. Nehýbali sa, boli akoby bez života.

Se sestrou jsme si užívali ten zázrak, který Alfa nějak udělala. Zajímalo by mě v čem to je. Vrtěl jsem nadšeně ocasem a najednou jsem ucítil ten pach, který jsem měl hrozně rád. Pach mamky. Otočil jsem se. Seděla tam se svěšenou hlavou a pohled měla zabodnutý do země. Přišel jsem za ní a hlavu dál tak, že se naše pohledy střetli. "Děje se něco mami?" Zeptal se a usmál se. Ukazoval jsem s tím, že mám rád. Mám ji rád a taktéž Alsafi. Byly pro mě mé všechno. Zdálo se mi však, že něco v naší rodině chybělo.

Tábor
Po chvíli zdvihla pohľad a uprela ho na Akia. Zľahka zavrtela chvostom. ,,Nie, nič sa nedeje," odpovedala mu. Nebola to úplne pravda. Spomienka na Aletosa ešte vždy bolela, no vedela, že to prejde. Hoci vĺčatá sa raz budú musieť dozvedieť pravdu. ,,Ahoj, Safi, Nashira," pozdravila ju. Jej druhé meno používala málokedy-zvyčajne bola pre ňu iba Safi- no teraz ho skrátka chcela použiť. Zdalo sa jej správne aby poznala aj svoje druhé meno a aby vedela aj po kom ho má. No to ešte mohlo počkať. ,,Boli ste dobrí, že? Ako vidím, celkom ste sa bavili," v očiach jej mierne zaiskrilo. Jej nálada ešte nebola úplne dobrá, no rozhodne bola o trochu lepšia. Vĺčatá akosi vždy vedeli zahnať všetko temné preč z jej mysle.

Tábor
,,To je dobré, že sa nič nedeje," poviem, avšak nie veľmi presvedčivým tónom. Vedela som, že sa niečo deje, no radšej som o tom pomlčala. ,,Sekali sme dobrotu," uistím ju, a môj úsmev sa zmení na mierny úškrn. ,,Čo je toto?" ukážem labou na šupinaté tvory ktoré nehybne ležali v snehu. Dosť ma to zaujímalo, nakoľko som bola ešte v štádiu, kedy takmer nič nepoznám a chcem sa dozvedieť čo najviac. Počula som Alfu aj mamu používať výrazy ako Aralský les, Batawská rieka, a tak ďalej, nevedela som, čo to znamená, a to som sa mala v pláne opýtať mamy tiež. A tiež jednu otázku, ktorú som sa mierne bála položiť, pretože som si o tom nebola istá... Totiž, prečo nie je jeden z našich rodičov samec? Nie je to ani trocha divné? Môžeme mať len jedného rodiča, alebo aj viacerych? Mala som menší zoznam otázok, na ktoré som sa plánovala spýtať, no to počká.

Tábor
,,To sú ryby. Pstruh a ostriež. Žijú vo vode a sú korisťou-teda sa dajú jesť- no nie je veľmi jednoduché ich uloviť," vysvetlila Safi. ,,To som rada. Joy by s vami určite rád zostal, no zrejme sa vrátil do úkrytu. Nemá rád zimu," skonštatovala. ,,Čo takto ešte nejaké otázky? Čokoľvek čo by ste radi vedeli-vy obaja," povedala smerom k nim. ,,Mimochodom, Akio, čo by si ty chcel ako odmenu? Vtedy aj teraz si bol dobrý. Safi dostala pierko, no ty nič," obrátila sa na syna.

Akio Aqua
Nevěřícně jsem přikývl. Moc dobře jsem poznal, že mamku něco trápí, ale nechtěl jsem to teď rozebírat. Proč taky jo? ''Jasně. Hodní jsme byly.'' Přikývl jsem na větu od své sestry a nevině se zazubil. Poté jsem se podíval na Alfu a na tu jsem se také zazubil. Bylo to super si zadovádět zrovna s ní. Určitě na ní v budoucnu budu myslet lépe a vím za kým zajít v dospělosti, na zkoušku do smečky. Mávl jsem ocasem. ''Ryby smrdí.'' Zachechtal jsem se a tlapou ukázal na ty stejné šupinaté tvory jako Alsafi. ''Mě stačí odpověď na jedno.. Máme i tátu?'' Zeptal jsem se. To je to co mi tu chybělo. Jenže tušil jsem, že se stalo něco horšího a proto ani nemusela mamka odpovídat a měl jsem určitou zášť vůči vlkovi, který měl být naším otcem.

Tábor
Bola som veľmi šťastná, že to mama navrhla sama, a ja som nemusela byť za tú otravnú. ,,Nebude toho veľa," uistím mamu. Zhlboka sa nadýchnem. ,,Čo je to Batawská rieka? Je tu aj nejaká iná rieka? Čo je to Aralský les? Je tu aj nejaký iný les? Čo za zviera je Joy? Ako sa dá zahnať smäd okrem roztopeného snehu? Čo všetko môžeme jesť? Ako sa volá tá tekutina, čo sme kedysi pili? Prečo ju už nepijeme? Prečo máme v ústach tie zvláštne tvrdé veci, čo tam predtým neboli? Prečo mám dva chvosty a Akio len jeden? Prečo sme my všetci bodkovaný? Prečo má tá malá vec krídla a my nie? Sú tu aj iné postavenia ako Alfa a Delta? Sú tu aj iné územia? Prečo-" nedokončím vetu. Už mi prišlo blbé, zaťažovať ju s toľkými otázkami, a tak som len hanblivo sklopila zrak. ,,Prepáč za toľko otázok... Ja som len... zvedavec," utrúsim potichu, no bolo my to ľúto. Najradšej by som sa opýtala ešte viac vecí, no prišlo mi to hlúpe. Nevedela som, že som až tak odporne zvedavá a ukecaná. Niekedy by bolo fajn držať jazyk za zubami, Nashira... pomyslím si.

Tábor
Ticho sa zasmiala. Mierne šťastne, mierne smutne a mierne trpko. ,,Fajn. Takže začneme Akiovými otázkami, pretože on sa pýtal ako prvý," skonštatovala. ,,Váš otec odišiel ešte pred tým ako ste sa narodili. On nepatril do žiadnej svorky a hoci vedel, že sa narodíte, nezaujímal sa o vás ani o mňa. Skrátka odišiel. Preto ani nenosíte meno jeho rodu, iba meno môjho rodu-Aqua," povedala ticho, no v jej hlase bolo cítiť bolesť. ,,Batawská rieka je rieka ktorá tečie tesne za územím našej svorky. Na našom území je ešte Farebná rieka, možno aj iné, no nepoznám ich. Aralský les je les v ktorom je náš úkryt- miesto kde ste sa narodili a kde ste boli prvých pár dní. Je tu ešte Fénixov a Strieborný les. Joy je vták- kolibrík. Smäd môžeš zahnať aj vodou z jazera, potoka alebo rieky. Môžeš jesť dosť veľa vecí- rôzne bobule alebo ulovené mäso z rôznych zvierat, poprípade zvyšky po iných ak nie sú staré. Tá tekutina sa volá mlieko. Nepijete ju preto, že rastiete a keď vĺčatá rastú, po istej dobe im narastú zuby-to sú tie zvláštne veci- a tie sú určené na iný typ stravy ktoré už budeš jesť vždy- teda predovšetkým na mäso. Ty máš dva chvosty preto, že ich máš po otcovi a Akio má jeden zrejme po mne. Bodky máme všetci preto, že ich mala moja mama-tvoja stará mama- mala ich aj väčšina mojich súrodencov, mám ich aj ja a máte ich teda aj vy. Čierne bodky majú niektoré psy a keďže moja mama bola pes, máte ich aj vy. Ak myslíš tvoju sestru, tak tá má krídla preto, že váš otec bol čiastočný drak a ona to zdedila. Sú Omegy ktoré ublížili svorke a majú najmenej práv, Vĺčatá ako vy, Kappy- obyčajní členovia, Delty- tie sú približne v strede, Gammy ktoré sú veľmi silné, Bety ktoré pomáhajú alfám a môžu prijať vlkov do svorky a podobne. A potom sú Alfy. Tie svorku vedú, sú najsilnejšie a ostatní vlci sú im oddaný. Je tu ešte viacero svoriek- Kirigakure, Ishimura-alebo tak nejako- tie sú dobré. A potom ešte existuje jedna svorka temných vlkov, no tí sú zlí a nebezpeční," odpovedala ticho na všetky ich otázky. Mierne ju to unavilo, no nedala to na sebe poznať.

Tábor
Cítila som sa dobre, keď som bola obohatená novými informáciami. Bola som rada, že mama odpovedala na moje otázky. Avšak odpoveď na Akiovu otázku ma mierne zarazila. ,,Takže... náš otec nás nemal rád? Ani teba?" opýtam sa sklamane. ,,Ako sa volal?" opýtam sa, a vrhnem mierne previnilý pohľad na mamu aj Akia. Potom ma však zaujala jedna vec. ,,Mami? Ako sa volá tá svorka zlých vlkov? A ako ďaleko sú od seba vzdialené územia iných svoriek? Ktorá z nich je najväčšia?" pýtam sa pokojne. Svet je tak zaujímavý... A desivý zároveň. Fakt, že nemôžem vedieť všetko je desivý a úžasný zároveň.