Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Velké travnaté planiny >>> směr Stříbrný les
Loutky osudu. Přesně tak. V tom, co Aiko řekl, byla jistá hloubka - alespoň moji situaci to dokonale vystihovalo. Snažila jsem se nevnímat studený sníh na tlapkách, nebylo to sice tak hrozné, ale zvykalo se trochu těžko. Na chvilku jsem se zamyslela nad tím, že je mi vlastně s mým společníkem fajn jako jen zatím s málo vlky - konverzace nestála, při každé druhé větě jsem se musela minimálně pousmát. Těžko říct, jak bylo jemu se mnou. Vlci někdy předstírali, že mě mají rádi jen, aby se potom mohli vypařit, to díky mé vlčecí povaze. Doufám, že to nebude i jeho případ. Jen jsem si tiše povzdechla nad svými myšlenkami a radši trochu přidala do kroku, abych mému společníkovi stačila. Souhlasil s tím, že půjdeme přes lesík, a mně v tu chvíli začalo cosi doslova pokřikovat v mysli - respektive se mě to asi snažilo varovat, že to není dobrý nápad, ale já se chovala vždy přesně obráceně než tak, jak by se vlk chovat měl. Jelikož rodiče mě odmalička učili, že mám dát více na logiku než na instinkty, což je pěkná blbost. Logika do budoucnosti nevidí, za to instinkty ano. Tamtudy ne, tamtudy ne... Opakoval hlas neustále dokola. Kušuj, odbiju ho tak rázně, až to skoro bylo poznat na mé tváři. Ať jsem viděla cokoliv, jistě už je to pryč. Lesík byl pěkný, takový menší, jistě to byla dobrá zkratka. Já však, chtě nechtě, při vstupu do něj byla tak nějak nervózní. "Ty, Aiko..." pohlédnu na mého společníka starostlivě, "žijí tu pumy, medvědi, nebo něco takového?" Nechtěla jsem mu to původně říkat, ale alespoň zeptat jsem se musela. Kdyby tu byla třeba puma s mladými, byli bychom teď v nebezpečí a to jen díky mně.

Tábor Ishimury - Hranice SSF a Ishimury - směr Tábor SSF
Poslouchala jsem synova slova, ale jeho rozhodnutí jsem respektovala. Chtěla jsem mu nechat volnost a já sama odešla ze svý rodný smečky sem do Ishimury. Pravda, já tu rodinu mám. Mám tu partnera, spících syna, dědu a snad se tu zdrží i babička, strejdu a jeho vlče i partnerku a možná další o kterých nevím. “A to snad neplánuješ někdy navštívit rodinu?” Zeptám se naoko uraženě, ale pak se zasměji. Věřila jsem, že se tu občas ukáže, aby nás navštívil. Stejně jako já někdy zašla do Kirigakure za rodiči a sourozenci “Nebránila bych ti jít do Zeiss, ale jsem ráda, že si to tam nepůjdeš prohlídnout. Nechci, aby se ti něco stalo,” povím starostlivě a pak kývnu. “Jdeme,” odpovím a klusem následuji syna z tábora pryč, k hranicím s Fénixem, tam kde jsem za deště potkala Aika. Podle nejsilnějšího pachu se vydám k tamějšímu táboru...

Kráčeli jsme dál a blížili se poměrně rychle k lesíku. Díky mým tlustým polštářkům a huňaté srsti mi přes tlapky nešel moc chlad, díky čemuž se mi šlo líp.  Cestou jsem cítil ve vzduchu jakési zvláštní napětí. Trochu jsem zapochyboval, ale zdálo se, ze část toho jde i z Kiry. Bojí se něčeho? Pomyslel jsem si strarostlivě a koukl na ni. Nebylo na ni nic znát, byla v klidu, alespoň vizuálně. Ale čím blíž jsme se blížili k lesu, tím víc napětí stoupalo. Hlavou mi probíhaly různé myšlenky. Co když se tam skrývá nebezpečí? Nebezpečí... nebezpečí okolního světa.... , tohle byl možná tehdy ten můj největší strach, neboť jsem nic nevěděl a neuměl, a tak ani nedokázal čelit jakémukoliv nebezpečí. Obával jsem se, že část se ve mě uchovala dodnes. Pak jsme vešli do lesíka. Na zemi zde byla menší vrstva sněhu a korunami holých stromů prosvitovaly paprsky slunce. Nebyl moc velký a byl zdánlivě příjemný. Jenže v jeho zákoutí stromů a keříků bylo cítit cosi rozrušujícího. "Tady? No... na našem území prý žijí lvi, ale na opačném konci, než teď jsme" , odpověděl jsem a pokrčil mírně rameny. "K-každopádně pumy a medvědi se občas objeví kdekoliv" , dodal jsem tišším hlasem. Stáhl jsem mírně ouška. Zahlédla snad Kira něco? Něcu tu v lese je? Kladl jsem si otázky, ale doufal jsem, že tu nic není, nebo se tomu alespoň vyhneme.

,,Oh, děkuju." jemně rudý se na malou vlčku vesele zakřenil. Potěšilo ho, když mu píseň pochválila, hřálo ho to u srdce. ,,Byla o tobě." zamumlal hlasitěji, než si chtěl přiznat. Notnou chvíli nervózně čekal na reakci své spolucestovatelky. Hádal že jí tím celkem zaskočil. Rudý jak rak, kráčel vedle ní s pohledem upřeným na sníh. Bál se vzhlédnout. Byl přátelský, avšak stydlivý, zvlášť co se týkalo vlčic. Naprázdno polkl, načež se nejistě podíval na Louie. Byl nesvůj. Vždy, když byl s ní, byl v hloubi duše trošku nervózní. Snad to bylo kvůli ní ?? Kdo ví. Když opět uslyšel její hlas, výrazně se uklidnil. Souhlasila s jeho návrhem, jeho nadšení se mu lehce vrátilo. Nedočkavě sledoval svojí kamarádku, která na jeho přání již tvořila průzračný rampouch. Hned uviděl pokrok v její magii. Rampouch vytvořila téměř v rekordním čase, což jej výrazně potěšilo. Svým úsměvem jako kdyby jí podporoval a jásal nad jejím ledovým uměním. Vrtíc ocáskem, nedočkavě přešlapoval na místě. Rampouch byl konečně hotov. ,,Ale, jen menší demonstraci spolupráce." prohodil k Louie, načež opět uchopil ocarinu mezi pysky. Jemně fouknul do útrob nástroje, což jej donutilo vyloudit slabý zvuk. Ovládajíc zvuk svého nástroje, jemně od ní rampouch převzal. Zvuk fialové ocariny rampouch jemně nadnášel, jako by snad šlo o čerstvě vylíhnuté ptáčátko. Zeal se letmo rohlédl kolem, hledajíc cíl svého pokusu. Stárý vykotlaný strom, který stál nedaleko, byl naprosto ideální. Hrubšímy tóny rampouch nasměroval prosti stromu a na chvilku ještě posečkal. Třebaže o tom nepochyboval, ohlédl se na Louie, aby se ujistil, zda jej stále sleduje. Jejích oči se setkaly, a tak bylo vše připraveno. Opět se otočil ke svému cíly, zámířil, načež prudce foukl do ocariny. Vysoký zvuk vysokou rychlostí vystřelil rampouch proti starému stromu. Když došlo ke střetu, rampouch bez jakýchkoliv problému protl kmen stromu, zanechajíc za sebou velkou díru. Zeal užaslě upustil ocarinu na svou hruď. Nečekal, že rampouch strom prorazí. ,,Ou, to jsem nečekal." přiznal, načež se nervózně zasmál.

Stříbrný les
"Lvi?!" kouknu na něj nejdřív tak nějak vyděšeně, "aha, tak takhle." Řekla jsem sice asi méně než bylo vhodné, ale více slov mi z nějakých důvodů nešlo přes pysky. Snažila jsem se hlavně nebýt příliš nervózní. Jeden hlas v mé hlavě chtěl, abych to Aikovi řekla, a ten druhý... Ten chtěl být zticha a dělat hrdinu. Nic méně ať jsem se snažila sebevíc, řeč mého těla mluvila jasně - působila jsem nervózně a dost nejistě, jako bych čekala, že každou chvilku něco zaútočí. S každým dalším krokem mi více docházelo, že tohle byl pitomý nápad. Máš ještě čas vycouvat, ozval se naposled hlas. Polkla jsem a zastavila se, pohled obrátila na Aika. Už už jsem se nadechovala ke slovu, ale v tu chvíli jakoby se najednou všechno zastavilo. Před námi stála puma, uši nastražené, měřila si nás. Nebyla to zrovna malá samice. Nemusí přeci být hned agresivní. Má domněnka se hned ukázala jako chybná, jelikož za ní stála nejméně tři koťata. Samice se nahrbila, sklopila hlavu a začala varovně vrčet. Tělem mi projel nepopsatelný pocit děsu. Tak tohle je ta hrozná příšera, o které mi vyprávěla kamarádka? Zabije nás? Co bude dál?... Jen jsem tam stála, doslova jako přimrazená. Uběhlo jen pár sekund, ale mně to přišlo jako celá věčnost. Hlavou mi běželo asi tak tisíc myšlenek. Není tak hrozivá, jen chrání své mladé, přeci.. přeci když půjdeme pryč nechá nás, ne? Puma se stále přibližovala a když se dostala příliš blízko, několik kroků jsem couvla. No tak, Kiro, mysli. Zatřepala jsem zmateně hlavou a věnovala rychlý pohled mému společníkovi. Snažila jsem co nejrychleji něco vymyslet, ale šlo to docela těžko. Byla jsem odvážná, ale tohle bylo trochu moc. Už když jsem myslela, že se snad nechám sežrat, začalo mírně mrholit. Voda. To je ono! Voda! Kočky nesnáší vodu! Jakoby nás snad ochraňovala samotná nebesa. Nebylo čas na strach, ani na vztek, prostě na nic - ve vzduchu jsem myšlenkami co nejrychleji vytvořila velkou vodní kouli a mrskla ji po pumě. Svalila se na zem, zmatená a vyděšená, i její koťata utekla minimálně sto metrů daleko. "Zdržela jsem ji," špitnu směrem k Aikovi, zatímco ona se pokoušela zorientovat, "co teď?" Bylo mi jasné, že vodou jí úplně neodradím, navíc mě tvorba koulí vyčerpávala. Nebylo mi jasné co dělat, zase tolik jsem o těchhle tvorech netušila. Proto jsem radši počkala na Aikovu reakci. Možná bychom zatím měli čas i utéct, netuším. Každopádně jsem několik kroků zacouvala, celá roztřesená strachy.

//Electra, prosím, bez teba sa na Príbehu nemôžeme pohnúť.

Magicae
Už som naozaj hrozne hladná a som rada, že ma mama nakŕmi. Idem k nej a inštinktívne schytím do papuľu nejakú vec, z čoho ide potrava a môj žalúdok sa plní. Bolesť od hladu prestáva. To jedlo je chutné a sýte. Po nejakej chvíli je moje brucho plné a som spokojná. Usmejem sa na mamu. Potom si spomeniem, že ako sa rozprávala s Alsafi a Akiom o tréningu. ,,Aj ja budem tréňovať?" spýtam sa mamy, lebo viem, že som mladšia od mojich súrodencov.

Magicae-Aralský les
,,Tak čo, už je lepšie, Electra?" usmiala sa na najmladšiu dcéru. ,,Si ešte veľmi malá, Electra a toto by bolo pre teba priťažké, takže tu zostaneš s Artemiou, dobre?" povedala jej. Pozrela sa na kavku. Tá očividne počúvala, pretože preletela k Electre a posadila sa k nej. ,,Stopovanie je vyhľadávanie zvierat alebo vlkov podľa stôp, jedla, srsti a podobných vecí. Niektorým pritom môže pomáhať aj ich mágia, ak je na takéto veci vhodná. Pri stopovaní si musíme predstavovať čo sa mohlo stať a mať dobrý zrak. No je to pomerne náročné, takže s tým začneme len tesne predtým ako sa budete učiť loviť. A pôjdeme hneď teraz. Nepôjdeme ďaleko," povedala Alsafi a Akiovi a vyšla von. Teraz boli v Aralskom lese a ona začínala byť rada, že si našla tak dobré miesto na úkryt. Samozrejme, nebolo ideálne, no jej sa páčilo. ,,Budeme trénovať súboje, no žiadne zranenia. Môžete sa zaháňať, no nikdy nie vážne zraniť. Nejaké škrabance a tak sú povolené, no nič horšie. Prehrá ten, kto skončí na zemi ako prvý. Precvičíme si tým všetko- rýchlosť, reflexy, silu, výdrž a samozrejme, vymyslieť si nejaký ten plán tiež nie je na škodu," povedala nadšene. V očiach jej iskrilo a mierne vrtela chvostom.

Aralský les
Pozorne som počúvala mamine inštrukcie a definíciu stopovania. Nadšene som zašvihala oboma huňatými chvostami, ako u mňa bolo zvykom, a zažiarili mi oči. ,,Hmm. Môžeme už začať?" spýtam sa netrpezlivo. Teraz budeme trénovať súboje? To znie skvelo, premýšľam, a posadím sa. Akio je samec, takže by mal byť logicky silnejší avšak ja sa ho pokúsim prekonať. Nie som slabá... predstavujem si súboj. Nebude to tak jednoduché, ako si to predstavujem, ale pokúsim sa.

Olíznul jsem si čumák a postavil jsem se spříma. "Takže čím, že to začneme?" Zeptal jsem se a mrsknul ocasem. "Já se nechci rvát, i když jen tréninkově, ani jednou ze svých sester." Prohlásil jsem rovnou a udělal pár kroků blíž k mamce. "Chci aktuálně přeskočit souboje a podobné věci a věnovat se tomu, abych co nejdřív objevil svou magii. Budu se snažit tak dlouho, dokud nezjistím, jestli nějakou vůbec mám." Řekl jsem celkem nekopromisným hlasem. Mávl jsem znova ocasem a hleděl přímo na mamku.

Aralský les
,,Nemyslím súboj pri ktorom by išlo o zranenie. Myslím nácvičný súboj pri ktorom sa nikomu nič nestane. A ak chceš, môžeš sa tomu pokojne venovať, sadni si a čakaj. A je pravdepodobné, že nejakú máš, keďže ju mám ja a má ju aj tvoj otec," povedala mierne podráždene. Hoci by si to nerada priznala, nebola rada ak niekto podrýval jej autoritu. ,,Môžeš sa teda dívať alebo trénovať so stromom alebo neviem čo. Ako chceš. Potom prejdeme na stopovanie ktoré by ťa mohlo baviť o trochu viac," jej tón bol ešte stále mierne podráždený no už o trochu pokojnejší.

Aralský les
,,Ale ja bojovať môžem, však?" uškrniem sa a neposedne pobehujem okolo stromov. ,,Nesmieš byť tak moralistický, je to len tréning. Vážne sa nič nestane," šťuchnem do neho priateľsky, no potom pribehnem k mame. ,,A s kým budem trénovať, keď nie s Akiom?" nakloním svoju hlavu na stranu a nastražím uši. Snažila som sa "zaostriť" zvuk. Z maminho tónu som vycítila, že bola zrejme mierne podráždená. Deje sa niečo? pomyslím si s obavami, ale nehodlala som to vysloviť nahlas. Nechcela som robiť problémy ani na seba nejak upozorňovať. Spoza ucha mi vypadne pierko gryfa. Dopadne priamo predo mňa. Asi by som si ho počas tréningu mala dať dole, skonštatujem. Čakala som na maminu odpoveď.

Mladý vlk běžel společně s jeho matkou krajinou směrem na sever. Jeho matka tu měla úkol zjistit, kdo jsou nové Alfy. No a Dawano se toto rozhodl využít jako příležitost podívat se do jiné smečky, která by možná mohla být tou, kde stráví celý svůj život.
Zanedlouho překročili hranice Smečky Stříbrného Fénixe. Poznal to, protože byl jiný než ten Ishimurský. Ale voněl mu líp. Celkově se mu tato krajina líbila. Byl okouzlený.

Vyposlechl jsem si slova mamky. Vypadala podrážděně a asi ji trošku urazilo, že jsem ji tak trošku neposlechl. No co jako? I když to není za účelem zranění, ale tréninku, nechci se prát ze svou sestrou. Mávl jsem ocasem a podíval se na strom. Jak mam asi začít s tou magii, když nevím co je jejím základem.. Pomyslel jsem si. No nakonec jsem povzdychl a přišel blíž k Alsafi, ale pohled zaměřený však na mamku. ''Tak fajn. Tak souboj.'' Řekl jsem a hrdě vypnul bílou hruď. ''Takže, trénujeme samozřejmě spolu Safi.'' Odpověděl jsem ji já a byl připraven a už teď se snažil předpovídat každý krok, který by mohla udělat.

Aralský les
,,Fajn. Skúsime to. Pôvodne som uvažovala, že to s vami skúsim aj ja, no úprimne, asi by som mala veľkú šancu ublížiť vám. Skúste však predpokladať čo urobí ten druhý. Svojho nepriateľa musíte poznať rovnako dobre ako svojho priateľa, ak aj nie lepšie. Musíte zistiť kde sú jeho slabiny a zaútočiť na ne. A ak bojujete s niekým po boku už skutočne dlho, je dobré ak poznáte jeho slabiny, pretože ich môžete chrániť. Každý nejakú má- či už psychickú alebo fyzickú. Je dôležité vedieť poznať nepriateľa keď proti nemu bojujete. Iba tak môžete vyhrať," vysvetľovala im. ,,Fajn. Po tomto sa budeme venovať mágii," dodala po chvíli.

Hranice Ishimury a SSF - Tábor SSF
Já, Hexy de Mal běžela na sever po boku svého prvorozeného syna Dawana do smečky Stříbrného Fénixe. Znala jsem tu smečku jenom podle jména a jednoho vlka, který se stal jejím členem. Aiko, vlk se kterým mám toho mnoho společného a já doufala, že ho tu potkám, protože jsem ho brala za kamaráda. Já tu nebyla však od toho, abych hledala svýho přítele ale, abych našla nynější Alfu a zjistila její jméno. To byl úkol, který mi dal můj Alfa Reel a já ho hodlala splnit. Můj synek šel se mnou, aby poznal lépe tuhle smečku a mohl se rozhodnout snadněji, kam se přidá a stráví svůj život. 
Netrvalo dlouho a brzy jsme byli u tábora. Zpomalila jsem a krokem jsem vešla do něj. Musela jsem mít na paměti, že jsem na území cizí smečky. Sice jsme měli s ní neutrální vztah, ale stejně. Pomocí magie jsem “spatřila” vlčici, která vypadal na Alfu. Kývla jsem na Dawana a šla k oné vlčici (Ryuusaki). Uklonila jsem se před ní jak se slušelo a patřilo. “Vy jste Alfa smečky Stříbrného Fénixe?” Zeptám se klidným hlasem vlčice, jejíž barvu jsem kvůli svému postižení neznala.