Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Chvíľu som sa na nich pozerala ako sova do duba a až oveľa neskôr som otvorila tlamu. ,,Som Bodka, môžem sa s vami prejsť, rada by som." povedala som ostýchavo. Nevedela som čo sa deje. Boli veľký, neverila som im, ale preda len, zvedavosť mi nedala a ja som sa pozrela naokolo. Vlk sa predstavil ako Keiran. ,,Teda pôjdem." povedala som a dodala si odvahy. Moje nohy ich dohonili a ja som sa k mim pridala.

,,Jasné že nie, ja sa váás boojim!" skríkme za Arcom a klušem za nimi. Boli to bratia, ten smelší Keiran mi to povedal. Ten nesmelší sa držal pred nami. Bol zvláštny, mal dúhovú hrivu. Takmer som si nevšimla, že nevidí, orientáciu mal perfektnú. Bola som vyplašená proste fenočka. Nikdy som nikomu neublížila. Žila som s ľuďmi a tam to bolo neslušné.

Z malého doupěte poblíž Niwatských Duhových Vodopádů se ozvalo slabé zašustění. Šedý vlk se rozespale postavil na tlapy a zamrkal do okolí. Jeho zrak zůstal na malou, možná trochu delší chvíli na modré vlčici stočené na mechové podlaze. Už tu nebyla jediná stopa po malých vlčatech štěkajících do okolí, snažících se o své první krůčky. Vlk se však i přes to usmíval a poodstoupil k vlčici. Láskyplně se otřel čumákem o její jemnou srst. "Půjdu se podívat do tábora," zašeptal, jakoby tu snad byla šance na to, že by mu odpověděla či byla vzhůru. Poslední pohled a zmizel z dohledu.

Toruo doletěl na určené místo již za chvíli. Složil křídla, maska na jeho obličeji se zaleskla v slabých paprscích světla. Oklepal se a otočil hlavou. Tábor nebyl tak prázdný, jak pamatoval, a to jej zahřálo. Posadil se, nechtěl se plést do konverzací ostatních. Jen, pokud by to byla doopravdy potřeba. Při tom vstřebával novinky, které se okolo něj točily jako kolotoč na dětské pouti.

Předtím by ani nečekal, že to potrvá tak malou chvíli, narazit na někoho známého. Při pohledu na žluto-hnědo-oranžového vlka se Toruo zvedl ze studené země a vydal se jeho směrem. Zahlédl také jeho pohled a zamyšlený výraz, dalo-li se to tak počítat. Zastavil jsem kousek před ním, doufajíc, že nemá za úkol něco až příliš důležitého. "Zdravím, Catorci," mírně jsem se pousmál. Do mysli se mi vkradla vzpomínka na den, kdy byl přiřazen do naší skupiny. Tajně přitom doufal, že jeho jméno příliš nezkomolil. "Hledáš něco? Pomůžu, pokud to půjde."

Naštěstí se nespletl a cítil pro to jistou úlevu. Zrak mu ještě sloužil, necítil se nijak staře. Naslouchal přitom. Když pak zmínil Alfu, rozhlédl se Toruo po okolí, sám onoho mladého vlka ale neviděl. "Vlastně jsem v táboře po dlouhé době, takže s tímhle ti moc nepomohu. Určitě se ale vrátí sem. Přeci jen, je to Alfa. Nejspíš si někam odběhl," uvažoval nahlas. Sám o Alfovi jen slyšel a zahlédl ho ještě jako syna Attie, na jeho pozici ho ještě neviděl, nevěděl, jestli jí vykonává dobře. "Událo se něco zajímavého od doby, kdy jsme se naposledy viděli?" otázal se, když navracel pohled.