Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Tábor
Posadil jsem se a obmotal svůj hustý ocas okolo tlapek, čekat na někoho ve stoje nebylo nikdy zrovna ideální. "Možná. Možná by pomohl i udělat ten pomyslný krok, vím, že si můžu sám za to, že nic z toho nemám, nijak jsme se nesnažil. Ale přemýšlet o vlčatech je ještě trochu brzy, věci se mají dělat popořadě." Myslel jsme to trošku jako vtip, přestože jsem se tentokrát ani nepousmál. "To je dobře. věřím, že se nějaké z tvých vlčat brzy ukáže, Niwat není zas tak velký." Na informaci o Ryuusaki jsme jen kývl a nijak se k tomu nevyjadřoval. Sice jsem ji moc neznal, vlastně o nic víc než Torua, ale tenhle popis přesně odpovídal obrázku, který jsme si o ní stihl udělat. Podíval jsme se na něj. "Jak chceš, ale pokud bys chtěl odejít, nebude mi to vadit." Takže nejsem jediný vlk, v jehož životě se téměř nic neděje. Nevadilo mi to, mám rád klid. "Ano, docela ano, jinak bych tu ani nezůstával. Máte tu hezké území a i vlci ze smečky jsou milí, i když jich není tolik jako třeba v Ishimuře nebo Kirigakure."

Poslechl si ještě Destinina slova. "Oh, tak nakonec nejsme ani my sami" , obrátil se k Půlnoci a uchechtl se. Všiml si dalších dvou vlků (Toruo, Catorce) , co právě přišli do Tábora a zavedli společný rozhovor. Prohlédl si je, aby si je zapamatoval jako členy jeho smečky a poté se obrátil zpět na Destiny a Půlnoc. "Máte rády jaro?" Položil tak trochu jinou otázku, než na jaké téma byl doteď rozhovor. Chtěl se dozvědět co nejvíce o vlcích a spřátelit se, i když mohl někdy působit jako nepoučené vlče. Vždyť ho nikdy nikdo neučil nějak hovořit ve společnosti, zdvořilost a podobné věci. Sice většinu se dokázal naučit sám, nebo to měl zkrátka již v povaze, ale přesto se tam našlo ještě pár malých háčků.

Fénixův les
Na čumáku se mi usadil spokojený výraz. Něco, co připomínalo úsměv. Aby také ne. Vždyť jsem mohl běžet a navíc společně s bráškou a možná budoucí kamarádkou. Otočil jsem hlavu na bráchu. I on vypadal šťastně a svobodně. "To je úžo, že?" Vyřkl jsem nadšeně a na krátko jsem si nechal jazyk vlát ve větru. Pak jsem se podíval i na Bodku, zda nám stačí. "Tak to je dobře. Protože já nedovolím aby někdo ublížil bráškovi nebo mým přátelům." Přátelům, které nemám. Moje kamáradka je pryč. "A co ty, povíš nám něco o sobě?" Zeptal jsem se Bodky. Aby nám cesta k lesu ubíhala rychleji a abych ji lépe poznal. Působila celkem mile. Byla taková drobná a i roztomilá.

Fénixův les
Překvapeně jsem se na ni podíval a znovu si ji prohlédl, Tak proto působí tak roztomile křehce?  Pomyslel jsem si a usmál se. Vůbec mi to nevadilo. Bodka byla hezká a ta něžnost byla na ni roztomile kouzelná. Lidi? To jsou ti dvounozí? Vzpomenul jsem si na Abrahama, tak se jmenoval, myslím. "Já jsem jednoho člověka potkal. Tedy, potkal jsem jich víc, dříve, ale s jedním jsem se setkal na našem území. Byl to zajímavý tvor. Jezdil na koni, stejně jako můj bráška. A působil jako přátelský tvor. Jenže naše setkání bylo jen krátké. Jestli mám nebo nemám lidi rád? Lidé jsou nebezpeční, alespoň lovci a farmáři. Ale on byl jiný." Pravil jsem a mé vzpomínky se odebraly k tomu starému lehce opilému chlapíkovi, který však byl též roztomilý. "Musela jsi odejít? Vyhnali tě?" To znelo jako příběh. "A jaké to je mezi psy?"

/Fénixův Les/
Jakmile jsme opustili tábor, opustila mě i plachost a já byl zase o něco smělejší, dokonce mi ani nevadilo, že je s námi naprosto cizí tap vlka... ehm, tedy vlastně pes. Otočil jsem se za sebe na bratra, který mě doháněl. ,,Je to skvělé! Dlouho jsem se takto neproháněl. Vlastně naposledy, když jsem měl ještě všechny tlapky," pověděl jsem bratrovi. Ale to jsi byl ještě nezletilý. pověděl mi v hlavě patron Bahagari. Já vím... odpověděl jsem mu myšlenkově a potřásl hlavou. Nakonec mi chybějící tlapka ani moc nezavazela, krom skutečnosti, že mě bratr rychleji dožene.

Když jsem vycítil, že zpomalili a zaslechl hlas, že se dali do řeči, přiblížil jsem se k nim a už jen klusal. Bedlivě jsem je poslouchal, ale mlčel, jak u mě bylo zvykem. Psí život musí být zajímavý. Někdy se proměním do lidské podoby a půjdu do města se o něm něco dozvědět. Ale ti lidi jsou děsiví. Vzali mi tlapku... Když ale Bodka říká, že všichni nejsou takoví... pomyslel jsem si a usmál se. Vítr mi příjemně čechral srst. Byla pravda, že si na lidi pamatuju jen ve stejném ohledu, jako Keiran, ale nemuseli být všichni stejní. Přecejen, i u vlků je každá osobnost jiná. Mám jim ale dát šanci? Vždyť jsem taky trochu člověk... zamyslel jsem se, stále však poslouchám Bodku. Má strašně roztomilý hlas a sympatický pach... napadlo mě. ,,Takže jsou skoro jako my, vlci, ne?" promluvil jsem konečně tiše a stále s nimi držel krok.

b]/Fénixův les/[/b]
Běžel jsem stále věrně po boku Keirana a Bodky. Jakmile Bodka zase spustila, s úsměvem jsem přijímal každé její slovo, jakobych je snad přímo hltal. Bodka mi byla svým způsobem sympatická, ale úplně jinýmstylem sympatie, než vlci a vlčice, které jsem zde dosud potkal. Bylo snad i možné, že měla specifický pach... nebo za to mohlo něco jiného? Zatřepal jsem hlavou a následně na fenku zareagoval: ,,Takže psí život je jiný... kdyby jsi se někdy vracela, vezmeš mě s sebou? Prosím!" zažadonil jsem u Bodky. A bude to taky o důvod víc s ní trávit nějaký čas a poznat ji. napadlo mě. Ty draku! ozval se mi v hlavě můj dračí patron Bahagari. Však ty jsi drak... Nevíš, kde je Cold s Rainbowem? zeptal jsem se jej. Odpověď se mi nedostala, věnoval jsem se tedy opět Bodce.

/Les Pěti Statečných -> Tábor/
Po nějakých těch studených nocích jsem se i s černými siluetami orlů nad hlavou vracel směrem do tábora, kde jsem tiše tušil, že mě možná bude potřeba. Vlastně... jsem měl v plánu skočit k Alfavlkovi. Prošel jsem kolem Půlnoci a Destiny, pouze jsem se na ně pousmál a přitom pokývl na pozdrav. Ach, léto. To mi chybí. Už ať vykoukne slunce. pomyslel jsem si a namířil si to rovnou k alfovi - Zealovi. Koukl jsem na něj, přišel blíže a následně odvrátil pohled.

Alfovské doupě --> Tábor
Probudilo ho všudypřítomné polední vedro, které neomaleně vniklo do jeho doupěte. Proloupl  žluté oko, načež pohledem přeletěl slunné doupě. Když k jeho uším dolehl šum z venku, usoudil, že jej asi očekává spousta vlků a začal panikařit. ,,Jak jsem mohl spát tak dlouho ?!" rychle vyskočil na nohy. ,,A to si říkám alfa." zamumlal naštván sám na sebe. Po vydatném spánku byla jeho srst na pár místech zacuchaná a naopak na jiných místech přeleželá. Povzdechl si, když viděl jakou spoušť spánek s jeho krásnou srstí provedl. Bohužel, na dlouhé upravování nebyl čas. Párkrát se zavrtěl ve snaze aspoň trochu srst usměrnit, načež vyšel do poledního slunce. Pod náporem světla musel přivřít oči, naštěstí si rychle zvykl na letní paprsky, které již delší dobu oblažovaly krajinu. Letmým pohledem přeletěl tábor. Když uviděl, kolik je zde vlků, zděsil se. Spěšným klusem vyběhl na Alfovský balkonek, aby byl všem vlkům na očich a oni veděli, že jej mohou oslovit. Posadil se, hledíc na tábor, který pulzoval životem. Zhluboka se nadechl teplého vzduchu. Mezitím, Zealův patron Lavondyss, pokojně seděl vedle doupěte. Jeho přítomnost měla předcházet problémům, které by mohly nastat. Zeal čekal, do té chvíle, než pod balkónem spatřil  Orfeona. Nenuceně se postavil na nohy a  krokem se k němu vydal. Tesně před ním spomalil. ,,Čeho si žádáš, Orfeone ??" Usmál se na  něj jako na starého přítele.

Spala dlouho, až moc dlouho. Nepatrný pohyb jejího partnera jí dokázal spolehlivě probudit. Otevřela své vybledlé modré oči, načež narovnala ouška. Porozhlédla se po doupěti, které zelo prázdnotou. Nikdo s ní nebyl. Vlčata vyrostla a žila vlastní životy, přátele díky dlouhému spánku zanedbala a Toruo, ten jí chyběl ze všech nejvíce a přesto jej zaspala také. Povzdechla si. Všechno jí bolelo. Její tělo bylo zesláblé a zkřehlé. Každý pohyb jí bolel, její svaly byly zatuhlé a nutně potřebovaly pohyb. Teplé léto naštěstí její svaly stačilo prohřát proto nebyly tak náchylné na přetrhávání, stačí je jen rozhýbat a vše bude opět v normálu. Opatrně se podepřela předními tlapkami. Pod náporem bolesti z křehlých svalů tiše zasténala. Pomalu protahovala všechny tlapky, snažic se vydržet všechnu tu bolest, kterou jí to způsobovalo. Díky pohybu a společně s letním teplem se její svaly pomalu zotavovaly. Nakonec, byla schopna chodit dokonce ze sebe dostat i lehký klus. Pomalu se zvedla a pomalým, rozvážným krokem vyšla z doupěte. Když její oči zalilo letní slunce, zasmála se. V létě byly Duhové vodopády nádherným místem. Náhle, jako vlna, do její mysli vplulo spousta vzpomínek. Vzpomínek na staré časy, krásné staré časy. Povzdechla si s nadějí, že tyto časy může ještě vrátit. Naposed se pokochala pohledem na vodopády, načež vyrazila do Tábora, kam se vydal Toruo. Známými cestami se přibližovala. Po chvílce se na obzoru objevili hory, které Tábor obklopovaly. Zaradovala se. S nadšení, které jí zaplavilo, jí zahřálo u srdce. Poháněna zvědavostí přidala do kroku, přesto že jí ve svalech stále píchalo. Přehlížejíc bolest přecházela poslední kopce. Když jí tlapky přenesly přes hřeben, konečně spatřila Tábor. Spěšně seběhla kopec rozhlížejíc se kolem. Propletla se mezi vlky, kteří v Táboře již delší dobu byli. Náhle její oči upoutala tak známá šedá srst. Toruo !! Jeji Hrdina se v Táboře bavil s Catorcem. Byla tak šťastná, že ho vidí. V tu ránu zapomněla na všechnu bolest a dokonce ještě zrychlila. ,,Toruo !!" vypískla nadšeně. Rychlost jakou nabrala nedokázala ubrzdit a proto jej smetla na zem. Možná to bylo i trochu plánované. Spočinula na jeho hrudi, hledíc do jeho ledově modrých očí. ,,Ahoj." spokojeně přivřela očka, načež mu laskyplně olízla čumáček.

Vyslechl si Půlnoc. Má ráda léto... , zopakoval si pro sebe. Které období má vlastně on nejraději? Na chvíli se zamysel, ale odpověď už byla vlastně jasná. "Já mám jaro nejraději", zazubil se na obě vlčice a vyčkal, jestli se ozve i Destiny. "Ale léto mám taky rád, jen mi občas vadí to nesnesitelné vedro" , pověděl. Sice byl cladnokrevný díky dračím genům a jeho místy šupinatá kůže ho měla od horka chránit, ale přesto měl ještě velmi hustou srst, která tyto vlastnosti zcela zakryla. Pohodil ocasem na druhou stranu a obmotal si jej kolem svých tlap.

/Tábor/
Jakmile se Zeal přiblížil, ještě jsem se lehce uklonil, aby se neřeklo a už už se dal do řeči, kterou jsem si nějakou dobu připravoval a nechal stínové siluety orlů, nechť se mi pevně usadí na zádech. ,,Zdravím. Přišel jsem se zde zeptat, co je třeba udělat pro dosažení vyššího postu ve smečce. Slíbil jsem, že budu dělat čest svého rodu a proto jsem taky byl oživen," začal jsem, ale informaci jsem nechal nedokončenou, aby si ji Zeal mohl domyslet. V centru tábora před vlky jsem o ní nerad hovořil, tudíž to tak asi bylo lepší. Ne každý smí být oživen a ne každý by chápal tento úkol.

Jako odpověď na jeho slušné gesto jednoduše kývl. Tiše si vyslechl jeho řeč. Jakmile zmínil úkol, již se mu v hlavě hodilo dost nápadů. Zadávat vlkům zkoušky bylo pro Zeala těžkým úkolem. Vždy jste musel uvážit spoustu věcí, než vlku zadaly zkoušku, na kterou byl stačil. A vymýšlet pro každého uchazeče o post novou zkoušku bylo značně vyčerpávající. Krátce se zadíval na stínové orly na Orfeonových zádech. Byla to krásná stvoření. Majestátní, ale přec vzbuzující nejistotu. Krása.  V poledním světle se jejich křídla krásně lekla. Párkrát zamrkal, aby se odtrhl od orlů a opět přenesl svoji pozornost na Orfeona. Na narážku o oživení chápavě kývl, chápal, že je to pro něj celkem ožehavé téma. ,,Dobře tedy." naposledy se zamyslel. Zkouška mimo území smečky na post Delty snad bude stačit. ,,Tvým úkolem je dojít k Ledovému jezeru, které je východně od našeho území, a přineseš mi trochu vody z jezera. Také zde bydlí hojná populace vyder, avšak od normálních se liší barvou srsti, jsou bíle. Jednu mi prosím přines, je mi jedno, zda bude živá, či mrtvá. Hodně štěstí v plnění." usmál se, načež kývl na rozloučenou. Poté se odebral opět na Alfovský balkón, kde vyhlížel další přicházející vlky.

Kirigakure - Tábor
Cesta přes hory byla jako vždy nezapomenutelná, měsíc ozařoval mraky které zabraňovaly výhledu na území smečky. Samozřejmě by si cesty ale užila víc ve dne, jelikož obava z toho, že náhodou po tmě zakopne byla dosti vysoká.
V poslední době se Louie snažila nalézt svou ztracenou odvahu a od chvíle kdy s tímhle začala se i její nálada jenom zlepšovala, byl to krásný pocit když šla do vody bez přemlouvání nebo tmavé jeskyně. Jako by najednou svět začal zářit více barvami, tak osvěžující změna to byla.
I přesto v ní ale zbylo místo na pochyby podobné tomu zda-li dělá svou návštěvou dobře, není to špatný nápad zase vlézt na cizí území a doprošovat se nějaké pozornosti?
Vždy se pokusila uklidnit tím, že v životě už udělala větší blbosti a kdyžtak z toho bude maximálně trapas a vyhnání. S tím dokázala žít. Snad.
Procházela planinami, které byly snad jediným místem které tady doopravdy neměla ráda, příliš zdlouhavé, pusté a oddělující zajímavé hory od ještě zajímavějšího tábora smečky.
Naštěstí vše ale jednou končí a stejně tak i tahle obří travnatá plocha. Švihla ocasem jakmile zahlédla známé skály a doupata pod nimi, přidala na rychlosti a až poblíž již zmíněného tábora zpomalila, snad aby se nevystavila nějakým problémům.
Poměrně živo na tak pozdní hodiny. Pomyslela si překvapeně, když začala nenápadně proklouzávat mezi vlky. Byla možná občas trochu nemotorná, zbrklá nebo strašpytel, ale splynout s davem uměla i přes svůj původ dobře, to ji nemohl nikdo odepřít.

/Tábor SF -> za hranice -> Ledové jezero -> Zpět do tábora/
Koukal jsem stále nepřímo na Zeala s pomalejším mrskáním ocasem, což dokazovalo můj zájem, společně s nastraženýma ušima. Pozvedl jsem do vzduchu levou přední tlapu a ohnul ji. Byl jsem vcelku překvapen, když když Zeal začal hovořit, že se jedná o zkoušku, ovšem složitější, než byla při vstupu do smečky. Teda... minimálně na dokázání, že jsem aktivní a nelíný. pomyslel jsem si. Byl jsem za toto celkem rád. Takže úkol? Paráda! pouze jsem se tiše usmál, neměl jsem ve zvyku radovat se nahlas. ,,Děkuji, provedu!" zahlásil jsem a vydal se opět kolem vlčic, pro mě nejznámějším směrem rovnou za hranice území naší smečky. Cestou jsem ještě skočil do zatím-ne-tak-úplně-mého doupěte pro dřevěnou misku. Schoval jsem ji do neviditelné bezedné brašny. Běžel jsem nejrychleji, co to šlo, proto jsem dorazil na hranice za poměrně krátkou dobu. Stínoví orli Cori a Cody po celou cestu letěli nademnou a skenovali pohkedem terén.

Docházely mi síly, uháněl jsem ještě více na východ. Potřeboval jsem polapit dech, tudíž od hranic jsem již pouze krokoval. Na léto jsem se těšil, to je pravda, ale mnohem více bych uvítal zatažené nebe, neboť jsem měl jazyk až kdesi na zemi. Vyhlížel jsem nejbližší vodu, potřeboval jsem se teď hlavně napít. Zpomalil jsem ještě více, přičichl k zemi a poté nasál i vůni vzduchu. Byl zde o něco vlhčí, než v táboře. Usmál jsem se v gestu vlčí spokojenosti, nebo radosti, chcete-li. To už bude ono. Voda je poblíž. Začal jsem si půvabně výt na cestu a přitom pokračoval, stále krokem, než jsem opravdu na ono jezero narazil. Misku jsem tlamou z brašny vytáhl. Ledové jezero... bylo by zajímavé, kdyby bylo promrzlé až na dno, i teď, v létě... napadlo mě, donutilo mě to se zazubit. Přiblížil jsem se k němu a namočil do něj jednu tlapu, kterou jsem však okamžitě taky vytáhl. Brrr, ta je ale studená... tomu názvu se nedivím. sklopil jsem uši a následně sklonil hlavu. Misku jsem položil na břeh a napil se vody tolik, kolik jsem mohl poté jsem šikovně vzal misku, nabral do ní vodu a opět ji položil, tentokrát však plnou, na břeh.

Následně jsem, stojící stále na břehu, přiložil čenich k zemi. Cítil jsem vydry. Teda... ten pach jim byl hodně podobný, z čehož jsem usoudil, že se jedná o stvoření, o kterých mi Zeal povídal. S čenichem přimáčknutým k zemi jsem se pomaličku plížil po pachu, snažíc se vydří populaci vystopovat. Nakonec se mi opravdu hojnou skupinu vyder pomohlo najít, ihned z druhé strany jezera. Toto území není mé, lovit bych tu neměl... dobrá, udělám to méně drastičtěji. Když Zeal tedy říkal, že může být i živá... magie by mohla postačit. pomyslel jsem si a opatrně se připlížil blíž k vydrám. Snažil jsem se, aby si mě nevšimly a celkem se mi dařilo. Slyšel jsem, díky magické náušnici, že si povídají úplně v pohodě, bez stresu, o dnešním počasí. Asi je taky vyčerpává to horko... trochu jim pomohu, nechám je odpočinout. V tu chvíli jsem spustil krásnou, uspávací melodii, která by měla platit na všechny menší živočichy. Stínoví orli zůstali nad korunami stromů.

Trvalo mi nějakých deset minut, než se mi povedlo je uspat do hlubokého spánku, ze kterého by je neměl probudit vlčí pach. Vše jsem měl dokonale vypočítané, nemohl jsem uvěřit, že mi to vyšlo napoprvé! Jakmile jsem se zpěvem přestal, opatrně jsem se proplížil kolem kolonie a největšího vydráka, co jsem tu viděl, polapil za kůži na zátylku, přičemž jsem orlům gestem přikázal, ať jej vezmou. Každý jej chytili z jedné strany a rozlétli se opět k území smečky Stříbrného Fénixe a já je, jakmile jsem se opláchl ve vodě a vzal plnou misku vody, následoval.

Cesta zpět se mi zdála, že ubíhá o něco rychleji,přestože jsem měl náklad, se kterým jsem běžel pomaleji. Musel jsem být opatrný, abych z misky neztratil vody více, než pouhých pár kapiček, jež byla kapacita ztráty. A vážně, měl jsem co dělat. Vlastně se mi povedlo využít většinu všeho, co mám - dovednosti, magie, orlí parťáci, magická naušnice, bezedná neviditelná brašna, no a taky miska. Za toto jsem byl asi nejvíce spokojený. Než jsem se nadál, dostal jsem se do tábora. Moji orli už tam stáli před balkónkem Zeala, před nimi byla živá, uspaná vydra. Pohnul jsem si, aby se na mě nečekalo dlouho, posadil se kousek dále. Kývnul jsem na orly, aby slétli dolů. Jakmile to udělali, naložil jsem Codymu misku s vodou, kterou bezpečně dopravil vedle vydry a slétl za svým dvojníkem a mnou. Oba se mi opět usadili na hřbet, čekajíc reakci, stejně jako já.