Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Táborem vládl klid a příjemná nálada. Někteří vlci zde byli již delší dobu, a tak zapletli rozhovor s jinými jím podobnými vlky. Zeal klidně seděl na balkóně, poslouchajíc všechny ty hlasy. Množství vlků v samém centru smečky jej mírně znepokojovalo. Ne, že by neměl rád přítomnost jiných vlků, avšak jakýkoliv pohyb nějakého z přítomných mu napovídal, že možná si bude něčeho žádat, což u něj vyvolávalo strach z neúspěchu. Alfa byl pouze krátce a stále byl neklidný, když do Tábora přišel nějaký cizinec. Rozhodl se, že si dlouho chvíli a nervozitu v duši zkrátí hudbou. Osazenstvo v Táboře jej stejně povětšinou nevnímalo, bylo zapleteno do vlastních záležitostí, a vadit jim to snad nebude. Ležérním pohybem hrudnílu si vyhodil Ocarinu do tlamy a jemně jí stiskl mezi pysky. V hlavě si vybral píseň, kterou chtěl oblažoval uši vlků v Táboře, načež jemně foukl vzduch do útrob Ocariny. Fialový nástroj se nenuceně rozezněl celým Táborem. Začal hrát velmi jemnou a poněkud smutnou melodii, kterou kdysi složil pro měsíc. V mládí ho neskutečně fascinoval, proto mu skládal hodně písní, a právě tato z nich byla asi nejpovedenější. Zavřel svoje pronikavě žluté oči a užíval si zvuk vlastního nástroje. Melodie se táhla celým Táborem a narážela na vlčí uši, do kterých bez dovolení vnikala. Dokázal by hrát celé hodiny, avšak ucítil známý pach, dokonce dva. První z nich, byl o něco silnější, a tak se s jím rozhodl zabývat jako první. Když pořádně zavětřil, zjistil, že Orfeon již čeká na jeho rozsudek. V nejvhodnější části melodie hudbu pomaličku utnul a Ocarinu nechal klesnou zpět na jeho hrudník. ,,Ah, vidím, že jsi to stihl rychle." daroval Orfeonovi nefalšovaný úsměv, načež se zvedl a spěšně seběhl z balkónu. Fialový vlk a jeho orli před něj předložili vše, co mu Zeal zadal. Vodu v dřevěné misce a zřejmě živou vydru. Přistoupil k vodě z Ledového jezera a nepatrným douškem se napil. Byla ledová, nic míň by od jezera s takový názvem neočekával. ,,Výborně, vodu máš a vydru taky, dokonce živou, zkouška byla splněna." opět pohledem přeletěl všechny předměty. Jak se na Alfu patřilo, narovnal se a vypl hruď. ,,Orfeone, gratuluji, nyní jsi Delta smečky Stříbrného Fénixe, doufám, že svůj postu budeš dobře reprezentovat." kývl na fialového vlka. Jeho zkouška byla splněna, tak se mohl zabývat druhým pachem, který předtím zachytil. Zhluboka se nadechl a zavětřil. Jen malý ždibec vzduchu mu stačil k tomu, aby poznal o koho se jedná. Malá dobrodružka opět zavítala na jeo území. ,,Snad je to vše." prohodil mimoděk k Orfeonovi a kývl na rozloučenou. Potlačujíc nadšení se vydal malou vlčku hledat, což bylo mezi normálně vzrostlými vlky celkem problém. Netrvalo dlouho a přece jen jí nalezl. Jeho pronikavé oči s setkali s jejímy a on zůstal stát. Náhle ho zaplavila nervozita. Prostě tam stál, pár metrů od ní, hleděl na její flekaté tělo a nemohl se hnout.

Zřejmě si většina z vás ani nevšimla, že akce SSF ve opět v chodu. Jako omluvu za svojí neaktivitu vám dávam možnost se do ní připojit do 27.7.
Doufám, že vás přibude co nejvíc, aby akce měla smysl
-Zeal Argentea Phantasia

Tábor
Nemusela ani svého starého známého nijak dlouho hledat, hudbou pro něj tak typickou na sebe upozornil, jako by to bylo třeba. Až po chvíli si všimla kde vlastně stojí a věnovala mu překvapený pohled. To už to byla taková doba? Stalo se snad něco jeho matce, že měl smečku na starost? V tomhle mínění ji jenom utvrdila hudba, která se dál linula z Ocariny, rozhodně nešlo o nic veselého a šťastného. Rozhlédla se po ostatních, jako by se snažila z jejich tváří vyčíst co vše se za tu dobu stalo, možná by nebylo od věci zapracovat trochu i na seznamovacích dovednostech, jak se měla dozvídat novinky, když se furt toulala sama?
Odhodlaná přetrhnout nějakým bravůrním způsobem tu smutnou píseň se opět otočila k místu kde dosavad Zeal hrál. Ovšem tam bylo prázdno a i hudba vlastně utichla, nahradilo ji štěbetání ostatních a vše se zase tvářilo normálně.
Ve volném čase, který získala díky jistému bílo-fialovému vlkovi se tedy rozhodla zaměřit na jednotlivé obyvatele tábora, nechtěla přece nikomu skákat do řeči a s postem který momentálně Zeal zřejmě měl se v ní probouzely další pochyby.
Byl tu vlk s tyrkysovou hřívou, který se ji zdál poněkud povědomý, avšak za život už viděla dost bílých vlků, tudíž to svedla na prostou podobnost.
Všechno to působilo tak nenuceně, příjemně a osobně, jako by se doopravdy všichni znali a byli jedna velká rodina. Uculila se při pozorování toho šťastného soužití všech a v duchu opět začala srovnávat Kirigakure s touhle smečkou.
Dokud se v její blízkosti neukázala povědomá bílá šmouha.
Zamrkala na něj a lehce zavrtěla hlavou, snažíc se vnímat zase normální svět, fantazírování o dokonalém světě nebylo dobré.
,,Alfa z Blátivé louže obsadil novou zem." Uchechtla se při pohledu na něj a v tváři se ji střídal obdiv s hrdostí.

Stál tam a hleděl na malou vlčku, kterou kdysi zachránil před umrznutím. Jako kdyby se svět kolem něj dočista zastavil. Paralizovaný byl až do chvíle, než na něj promluvila. Trochu sebou trhl, avšak přemíru nadšení dokázal šetrně skrýt, tedy krom úsměvu, který mu začal hrát na tváři. ,,Ale Blátivá lady, vždyť jsem tu skoro jako doma." s předstíranou noblesou se našpulil pysky. Nevydržel to moc dlouho, musel se smát. Odhodil osobnost bohatého baronka a nevinně se zazubil. ,,Rád tě zase vidím, Lou." prohodil. Když se viděli naposed, nechal jí samotnou v lese a odběhl do Tábora za matkou. Vyčítal si to ještě slušnou chvíli, bohužek tou dobou na něj v Táboře čekali důležitější povinnosti. Když se zahleděl hluboko do jejích očí, nemohl se nesmát. ,,Chyběla jsi mi." řekl najednou. Neměl ponětí, kde se v něm vzala odvaha, aby z tlamy vypustil něco takového, avšak už to nemohl vzít zpět, a proto se jen červenal s pohledem zabodnutým do země.

Všimnu si Orfeona, jak přišel do tábora a šel rovnou za Alfou. A potom se vrátil s bílou vydrou! S bílou! Proto Aika nevnímám úplně, i když vím, že na mě mluví o tom, že nemá nejraději léto. "Hmm." řeknu nepřítomně. Potom se vzpamatuju. "Já mám raději léto, i přes to vedro. Zase je příjemná voda." řeknu, i když že bych ve vodě trávila kdo ví kolik času, to rozhodně né. Ale prostě mám nejraději léto. "Tak, ahoj." řeknu a rozloučím se. Vydám se za Orfeonem. Pamatuji si ho, když jsem ho poprvé viděla. vypadal jako milý a hodný vlk, zajímalo by mne, jaký je, jesli je takový, jaký vypadá, a nebo ne... Já jen doufám, že je.

Tábor
"Takhle se vykašlat na Blátivý lid, hádám vám to nikdy neodpustí." Zavrtěla hlavou nespokojeně, ačkoliv uvnitř byla šťastná ze setkání jako už dlouho ne. Byla to poněkud zvláštní chvíle, ostatně jako vždy, když se s někým potkala. Vzhledem k tomu jaké pauzy byla zvyklá mezi návštěvama dávat, byl začátek vždy strašně nejistý a tichý. Zdálo se ji ale, že začátek v podobě méně vážného rozhovoru vždy funguje nejvíce.
,,Já Vás taky." Pousmála se a naschvál v tu chvíli mladé Alfě vykala, koneckonců tím nemohla nic pokazit, lepší než mu tykat a být potom za hulváta.
,,Stalo se něco?" Optala se již vážněji a svraštila obočí, momentálně se jí sice zdál v pořádku, ale kdo ví, někteří vlci uměli dobře maskovat své pocity. Ona mezi ně nepatřila.
,,Vy mě taky. Proto tu ostatně jsem." Vypla hruď jako by tím udělala nějaký hrdinský čin, nevnímaje že šlo jenom o přechod mezi územími.
,,Zastesklo se mi po troše dobrodružství."

,,Blátivý lid si jistě poradí beze mne." prohodil s úsměvem. ,,Já mám tady práce dost." poněkud smutně zamumlal, načež se na chvilinku zahleděl do země. Vzpomněl si na matku. Chyběla mu, avšak nemohl jí přijít navštívít, ne dokud mu sama nedá vedět. Tiše si povzdechl. ,,Nemusís mi vykat." pobaveně jí vyčetl zbytečnou zdvořilost. ,,Známe se už dlouho." v hlavě mu problikla vzpomínka na minulost. Uculil se. Strnul v měném úžasu, když vycítila jeho neklid. Mile ho to překvapilo. ,,J-já, vykoktal ze sebe, načež si povzdechl. Jeho pohled se zabodl do vyprahlé země. ,,nechci to řešit tady." neodpustil si narážku na množství vlků v Táboře. Nechtěl přítomným vlkům ukazovat svoje slabiny, musel být silným Alfou. ,,Strašně rád bych s Tebou někam zašel, avšak nevím, zda mi to moje postavení dovolí." zamračil se. Byl by rád z Tábora vypadl, avšak nebyl si jistý, zda si to může dovolit. Netuší, kolik vlků čeká na to, až bude dostupný. Pohledem začal rýt v zemi čekajíc na její reakci.

Za LOUIE
Tábor
Trochu se zamračila, avšak tenhle výraz na její tváři nezůstal nikterak dlouho. ,,Zřejmě ti věří." Pokývala hlavou uznale a rozhlédla se kolem. ,,Kdyby ne, neměl by jsi tolik práce. Nechodili by za tebou s problémy." Pokusila se to vzít z té lepší strany, avšak po posledních slovech usoudila, že bude nejlepší se v tom už nerýpat. Nedokázala si ani představit jaké břemeno musí nést, ona měla problém vzít na sebe odpovědnost Kappy. Natož něčeho takového.
,,Vlk v téhle době nikdy neví." Pokrčila s omluvným úsměvem rameny, když ji ujistil skrz tykání.
Znervózněla při jeho zadrhnutí a hlavu naklonila trochu na stranu. ,,Jasně, chápu. Ták, můžeš...", rozhlédla se kolem jako by hledala nějakou nápovědu, stále přitom protahujíc poslední slova. ,,Můžeš mi to pošeptat, heh. Ne, co počkat až se to tu trochu vyklidí? Každý jde jednou spát. Neuvěříš kolik já toho v poslední době nachrápala, teda naspala, heh."

,,Asi máš pravdu." otočil se čelem k Táboru a s úsměvem vydechl. Měl jakýsi pocit hrdosti. Začínal přicházet alfovství na chuť. Občas to bylo težkě, avšak bylo milé mít ve smečce nějakou autoritu, tedy aspoň se domníval, že nějakou má. Přeslápl na místě. Byl trochu nezvyk s někým mluvit takhle otevřeně, moc přátel neměl, a tak k tomu neměl moct šancí. Byla to milá změna, byť s Louie nemluvil moc dlouho. Když opět chtěl něco ríčt, sklonil hlavu, aby na ní dohlédl. Byla až roztozmile malá, i když s porovnání s ním byl malý kde kdo. Na její narážku na tykání se nevinně zazubil. V hrudi ho stále hřál zvláštně přijemný pocit. Nad její poslední větou se krátce zamyslel. Byla pravda, že na území Niwatu panovala hluboká noc a být venku o půlnoci je dost nezvyklé. Doufajíc, že v noci nikoho z vlků již nepříjde, vykročil do doupěte. ,,Což bysme měli udělat také." s úsměvem na jí kývl na znamení, že má jít za ní. ,,Tak pojď." o krok se vrátil a povzbudivě do ní šťouchl. Skoro až poskočným klusem, plným nadšení se vydal do vyvýšeném kopci, na jehož vrcholu bylo jeho doupě. Vklouzl do chládku Alfovského doupěte, kde se pohodlně uvelebil na zemi a přehodil přední tlapy přes sebe. Čekal na Malou dobrodružku, která snad šla za ním.

Tábor - Alfovské doupě
,,Až moc se opakuju. Tfuj." Postěžovala si tiše sama na sebe a zavrtěla nad sebou hlavou. Ovšem co s tím mohla dělat? V Zealově společnosti byla neustále trochu nervózní, jako kdyby chodila po tenkém ledě a jakékoliv zaškobrtnutí by znamenalo pád do chladné vody, smrt. ,,Stále se mi to nezdá jako nejlepší nápad." Pronesla při jeho nápadu jít do doupěte, nezdálo se jí to vhodné s jejím postavením ve smečkách, už to jak se tu všude promenádovala by zasloužilo nějaký trest, natož nějaké cpaní do doupěte Alfy. ,,Vlci by mohli mít řeči." Sykla k němu a zašilhala kolem sebe, po dalším pobídnutí ji ale bylo trapné stále odporovat a tak se odhodlala ke vkročení dovnitř. Z její chůze přitom šlo poznat jak moc nejistá je. ,,Vůbec se to tu nezměnilo."  Pronesla zamyšleně a sedla si na zem, hlavu přitom měla trochu sklopenou, jako by ji na hlavu měl spadnout strop jeskyně. ,,Takže?" Zeptala se krátce, snad aby navedla konverzaci zpět k minulému tématu.

Všechny její narážky na nevhodnost jejího pobytu doupěti s úsměvem házel za hlavu. Bylo jenom na něm, koho do doupěte pustí. ,,Pokud budou mít reči, budou mít co dočínění se mnou." zasmál se. Trochu se zavrtěl, aby se dostal do pohodlné polohy. Sklonil hlavu, aby mu řetízek ocariny sklouzl z krku. Teď ji nepotřeboval. Výmluvně se rozhlédl po doupěti. Byl ohledně debaty, která následovala, byl trochu nervózní. ,,No," sklopil ouška, přelétl pohledem doupě, jako by se snad snažil vyhnout tomu, co by mělo následovat. Svůj pohled opět přesunul k jejím očím. Kaštanová hnědá, která jí hrála v očích ho donutila mluvit. ,,Byl jsem skoro malé vlče, když mi matka přenechala smečku, byl jsem ohledně toho velmi znepokojený, nikdy jsem ani netušil, že bych mohl někdy být alfou. Nevěděl jsem, jak se to dělá a najednou mi matka předala břemeno a zmizela. První pár dní pro mě bylo velmi težkých. Každý byl zvědavý na nového Alfu a pro mě to bylo více stresu než normálně. Společně s pomocí mého patrona, který mi radil. vždy když bylo potřeba, jsem to nějak přežil, avšak ani teď jsi nejsem na postu Alfy moc jistý. Zdá se mi, že na mě vlci koukají mezi tlapkami a podceňují mně. Možná protože jsem moc mladý, nebo nezodpovědný, co já vím." úsměv z jeho tváře zmizel a vystřídal ho smutný škleb. Svojí těžkou hlavu plnou starostí položil na zem, hledíc kamsi do rohu doupěte. Nechtěl, aby viděla smutek v jeho očích. Nechtěl, aby před ní vypadal ještě slabší, než se dosud jevil.

Alfovské doupě
Pousmála se, při uklidňování z jeho strany a konečně se trochu narovnala, chtěla se přece zlepšit, dělat dobrý dojem. Nesmí se nechat tak ovlivňovat názory ostatních. Poslouchala zaujatě jeho slova s povzbuzujícím úsměvem a občas do jeho řeči tiše přikývla aby dala najevo, že vnímá.
Sama přitom uvnitř přemítala nad tím jaké to pro něj asi musí být, ona sama se nikdy o nikoho nemusela starat, spíš naopak, ostatní se starali o ni a nejčastěji to dopadlo katastrofou.
Možná i proto nebyla dosavad v žádné smečce, nedokázala by se postarat ani o mrtvolu. S vlky to moc neuměla.
,,Kdyby tě nechtěli jako Alfu, zvolí někoho jiného nebo odejdou, to vím i já. A že jsem ve smečce nikdy nebyla." Ušklíbla se, poté ale její výraz nabral spíše na dobromyslném rázu, jako by ji samotnou dělalo problém následující slova říct. ,,Možná by se ti hodila pauza. Však ani nevíš jaký to je normálně...Žít. Zvednout ráno zadek ze země a nebát se, že tě bude někdo v táboře hledat, když se na pár minut zdejchneš."

/Tábor/
,,Děkuju, udělám pro to vše, co bude v mých silách," pokývnu na Zeala hrdě a usměju se. Hraje pěkně, nechce si někdy dát duo? Poté se otočím a vydává se naproti Půlnoci. ,,Copak? Potřebuješ něco?" usměji se na tu černočernou vlčici. Nechci to přiznávat, ale líbí se mi. Je tak elegantní a půvabná... ne jako tehdy Amethyst. Ta byla roztomilá. Ale byla jí pro vyhnance škoda... pomyslel jsem si a mrskl ocasem. ,,Asi se půjdu projít někam k vodě," zamumlal jsem stále nadšen, že už jsem smečce více k užitku. Vydal jsem se na východ, v domění, že nepůjdu sám.

Svoje bílá ouška pevně přitiskl na zátylek. Očima rejdil všude po doupěti, jen aby se nemusel podívat do těch jejích. Bůh ví, co by to způsobilo, jakou nečekanou emocionální reakci by to u něj vyvolalo. Teď, když měl konečně šanci si s někým povídat, napadalo ho tolik témat, které ho trápila. Dokázal by tu strávit celé noci s Lou a jediné, o čem by byla řeč, by byli jeho problémy. Bohužel to nemohl. Bál se, že by jí ukázal až moc svých slabostí a to za žádnou cenu nenechá dopustit. Chtěl být v jejích očích silný vůdce. Nepokojně se zavrtěl.
Její povzbudivá slova ho dokázala uklidnit. Přestal přemýšlet o věcech, které trýzní jeho mysl a naopak pomyslel na pár hezkých. Třeba ona. Zachránil jí za sněhové bouře, když byla na pokraji smrti. Nakonec se z nich staly přátelé, zároveň je Lou jediní pořádný přítel, kterého Zeal kdy měl. V mládí se radši toulal, než aby si dělal přátele. Když se tak zamyslel, většinu čas, co si měl tyto přátele dělat, strávil s matkou. Povzdechl si. Chyběla mu. ,,Asi máš pravdu." zlepšil si náladu nevinným úsměvem. Jeho nálada se začala pomalu lepšit. Na chvíli zahodil všechny starosti a začal se chovat, jako kdyby alfou nikdy vlastně nebyl. Jeho ocas se pomalu zvedl se země, načež začal ve vzduchu opisovat malé kroužky. Ouška se vrátili opět do přirozené pozice. byl klidný, až do chvíle, než uslyše, její další slova. Pochopil narážku. Zřejmě s ním chtěla trávit podstatně více času. Měl jejích společná dobrodružství rád, avšak za to, že má málo času opravdu nemohl. Panika zaplavila jeho mysl. Nechtěl Lou ztratit, avšak musí se postarat i o smečku. Vyskočil na nohy, což Lou očividně nečekala. Začal nervózním krkem křižoval celou místnost. ,,J-já, rád bych, ale nemůžu si dovolit smečku někomu p-předat," v jeho hlase eskalovala nervozita ,,m-matka mě pověřila jejím ochraňováním, nemůžu jí někomu jen tak dát," všechen stres, který v sobě za svoje působení potlačoval, se vydral na povrch v podobě neklidu a paniky. Tlapky ho nepřetržitě nosily z rohu do rohu, než se konečně zastavil, hledíc do jedné ze zdi doupěte. ,,Prostě nemůžu." zašeptal. Bál se. Potřeboval se uklidnit.

,,Taky tě ráda vidím, moc jsi mi chyběl." odvětila, načež zabořila čumák do jeho jemné srsti. Ani nepamatovala, kdy tohle udělala naposled, byla to příjemná změna. Zvedla hlavu a její modré oči se setkaly s jeho. ,,Já ??" tázavě pozvedla obočí ,,Nikdy mi nebylo líp." vypískla nadšeně. Neodpustila si další olíznutí jeho roztomilého čumáčku. Chvíle se pohledem zatoulala od jeho tváře a pohlédla na Tábor. Bylo tu dost vlků, více než obvykle. Zajímavé, co se asi děje... V tu chvíli jí to trklo. Již před časem se k ní donesla zpráva, že Attie přenechává svůj post svému synovi, avšak od té chvíle nového Alfu ještě neviděla. Pohledem létala od vlka k vlku, než zahlédla bílou siluetu. Mohutný, bíly vlk nemohl být nikým jiným, než Alfou. Wow, na svůj věk je opravdu velký. Užasle hleděla na jeho velké tělo. Vypadal zodpovědně, jak se na Alfu sluší. ,,Je dobrým Alfou ??" stočila svůj pohled opět k Toruovi.

A.D.
Bylo to i docela v pohodě, dokud nevyslechl její poslední slova, uskočila jakmile se rychle zvedl a začal nervózně přešlapovat, došlo ji že to asi nebyl zrovna nejlepší nápad a forma jakou to řekla taktéž nebyla nejlepší. ,,Klid Zeale. Klid." Řekla s vážným tónem, jako by mluvila k nějaké dravé šelmě. A ač si to nepřála, z posledního slova šel nepříjemný chlad. Přešlápla a s hlubokým nádechem začala již klidněji: ,,nemyslela jsem to jakože...Teď hned. Ani že bys ji měl hodit prvnímu vlkovi co potkáš." Objasnila rychle, poté si opět sedla, snad aby trochu odlehčila atmosféru a ubrala na vážnosti. ,,Jenom myslím, že by jsi měl dostat trochu času a najít sám sebe, poznat nové vlky, nové věci." Očima na chvíli zabloudila k vchodu kterým se do doupěte dostávaly první paprsky slunce. ,,Chápu, že je to pro tebe nepředstavitelné, ale jednou se tu určitě ukáže někdo, na koho se budeš moci spolehnout a já nechci abys tu šanci propásl. Protože potom by jsi ji už nemusel nikdy dostat. A co je to za žití, když se od mala vše točí jenom kolem vedení smečky." Hleděla na něj poněkud nejistě, jako by sama netušila zda zvolená slova byla ta správná na objasnění těch dřívějších. ,,Navíc, myslím že víc vlků si zaslouží slyšet tvou hudbu."

Když se její vážný hlas rozezněl doupětem, trhl sebou, zastavil a poslouchal její slova. Strnul v němém úžasu nad jejím klidem. On by to nedokázal. Uklidnit tak vystresovaného vlka byl velmi těžký úkol, ale ona ho zvládla na výbornou. Cítíl se trapně. Takhle vybuchnout, byla to ostuda. ,,Promiň, máš pravdu." zklamán sám se zahleděl do země. Na druhou stranu jeho zhroucení i něco znamenalo. Před nikým jiným by si nic takového nedovolil, avšak s ní měl pocit, že jí může říct úplně vše, co má na srdci a ona mu vždy nabídne pomocnou tlapku. ,,Á, kéž bych se narodil jako normální vlče. zavyl, načež sebou plácl na zem. Zavřel oči a vyčerpaně vydechl. ,,Kdyby se tak stalo, vše tohle bych si mohl odpustit." postěžoval si do kožíšku. ,,Děkuju." tiše, ale přesto aby top slyšela, zamumlal. Začínal si uvědomovat, jak moc pro něj jejich přátelství znamená.

A.D.
Nebyla si jistá, jestli to byl dobrý krok, slova z ní chodila tak nějak samovolně, aniž by popřemýšlela nad následky, ovšem zdálo se, že krize je zažehnána a vše je opět na chvíli v pořádku. Tedy zdálo dokud Zeal nezačal mluvit, zašilhala k zemi hledaje správná slova. Nebylo jich už ale dost? Nic by se přece jenom nemělo přehánět. A tak kašlala na nějaké ujišťování o opaku a utěšování, vzala to kratší, méně nebezpečnou cestou a lehla si k němu, přičemž hlavu položila přes jeho krk, sic to nebylo pořádné objetí, které si zasloužil muselo prozatím stačit. ,,Není za co." Ujistila ho s úsměvem a poté koukla k východu z tohohle úkrytu. ,,Doufám, že tohle léto nikdy neskončí." Zamumlala s pohledem upřeným k zelené sluncem prozářené trávě.

Ze země sledovat její následující kroky. Znervózněl, když si lehla vedle něho a po vlčím ho objala. Na první pohled to muselo vypadal dost komicky, jelikož Zeal byl minimálně dvakrát větší než ona. Uculil se a opět zavřel oči. Jeho srdeční tep se pomalu začal vracet do normálu, dokonce i v hlavě už měl téměř klid. ,,Ani nevíš, kolik toho pro mě znamenáš." tiše a s úsměvem jí složil poklonu. Bylo to zvláštní, nečervenal se, nebylo mu trapně, ani se mu nezačaly klepat nohy, prostě to řekl. Otevřel svoje žluté oči, které spočinuly na vchodu do doupěte. Zřejmě už bylo ráno, což jej nijak netrápilo. Lavondyss by mu jistě oznámil, kdyby si někdo žádal jeho přítomnosti v Táboře, a proto opět zavřel oči a užíval si téhle příjemné chvilky. ,,Počkej, Lady Blátivá zažila nějaká dobrodružství beze mne ??" na její slova zareagoval otočením na záda, čímž malá vlčka spočinula na jeho hrudi. ,,Povídejte." zazubil se.