Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Tábor
Pred sebou uvidím niečo... malé. Niečo, čo som doteraz nikdy predtým nevidela. Bolo to krehké, malé, a bezbranné-- ako my ešte prednedávnom. Opatrne som sa k tomu priblížila, a uvidela, že má na chrbte pripevnené dve čudné veci-krídla. Voňalo po elektrine. Elektrina, to je výbušná, zvláštna sila, ktorá dokáže spôsobiť rany a bolesť. V tom ma napadla jediná vec- to malé je náš mladší súrodenec, tá tretia vec v "tmavej miestnosti". ,,Mami? Toto malé je náš súrodenec? opýtam sa nesmelo, a váhavo pozriem na Akia.

FM - Lunina louka
Usmála se, když potvrdil její slova, už si myslela že to ticho nikdy neskončí. Kdo by vůbec tušil že bude tak těžký vrátit se po tomto předávání do starých kolejí? Poslechla si jeho návrh a zamyšleně pohlédla k nebi, ačkoliv si samozřejmě byla zcela jistá odpovědí. Jak by taky mohla říct ne? Kvůli tomu přišla, aby něco podnikli! ,,Jasně že budu chtít, blázníš?" Podivila se překvapeně a doběhla k němu. ,,A možná bude fajn začít tu dobrodružnou výpravu nějakým trochu známějším místem. Nebezpečí počká." A že to zrovna nás navštěvuje někdy až moc rádo. Pomyslela si s úšklebkem na tváři. Měla tolik míst kam se chtěla podívat, toužila pořádně prozkoumat Ishimuru, nebo se kouknout za hory do míst, kde prý žili indiáni. Avšak jak již řekla, nemuseli se hrnout do problémů od samého začátku.
,,Na jednu stranu, škoda že je zima. To tvoje jídlo mi ty měsíce chybělo, fakt že jo." Řekla, následně v rychlosti strčila čenich do sněhu a jak s hlavou švihla vzhůru, hodila sníh na svého společníka. ,,Pojď ty můj Slavíku." Zasmála se a rozběhla sněhem dolů z minihor směrem k louce. Kdo ví, čím to bylo že místo na kterém se doteď zdržovali na ní působilo tak vážně.

Tábor
Ani nevedela ako, Alsafi a Akio boli pri nej. Venovala im jemný úsmev, no labou nervózne hrabla do zeme. ,,Tak nejako," zamumlala ticho. Želala si aby mala iné zviera ako Joya, niekoho kto by bol schopný odniesť to mláďa do jej úkrytu. Medzitým prišla nová alfa a ona vedela, že teraz sa zrejme bude riešiť svorka. ,,Boli ste poslušný," dodala ticho. Joy ktorý už istú dobu poletoval v okolí priletel k nej. ,,Zober jedno pierko a daj ho Alsafi," povedala mu. Vták ju poslúchol a priletel k jej uchu, jedno z pierok nemotorne chytil do zobáka a priletel s ním k Alsafi. Pustil ho a ono padlo k jej labám. Potom preletel k Akiovi a usadil sa mu na hlave. Potom sa na pár sekúnd sklonila k najmladšiemu mláďaťu a jazykom po ňom prešla aby ho očistila. ,,Potom ti dám najesť, ešte chvíľu vydrž," šepla mu tak aby to nikto iný nepočul. Na chvíľu privrela oči a sústredila sa na pocit pokoja, šťastie a spokojnosti ktorý cítila od chvíle ako sa narodila Safi a Akio, preniesla ho na mláďa dúfajúc, že ho tým upokojí. Potom sa však otočila smerom k alfe, no pohľad slušne sklopila ako to bývalo v jej svorke zvykom. Dúfala, že Alsafi a Akio si to všimnú a napodobnia to. ,,To je alfa, alfy sú vodcovia svorky. Je slušné nedívať sa na nich kým to nedovolia," šepla im.

Fénoxovy minihory --> Lunina louka

Čekal, kdy konečně jeho společnice potrvdí svou účast, tedy doufal v to, že jí potvrdí. Konečně promluvila a když uslyšel její hlas, opět se rozzářil. Jeho ocas opětovně vyskočil do vzduchu, víříc zimní pachy. Už se nemohl dočkat, až s ní prozkoumá nějaká nová území. Jeho jazyk končil až někde u hrudi a vzduch, který vydechoval, se záhy měnil na obláčky vodní páry. Když opět promluvila, zastavil se a naslouchal jejímu hlasu. ,,Možná máš pravdu." uznal po chvilce. Neuvědomoval si, že objevovaní skýtá i nebezpěčí a nestál o nějaká zranění, proto s Louie souhlasil. Jizev už měl více než. Šibalsky se ušklíbl. ,,Kam by se tedy Lady Blátivá chtěla podívat." zkušeně, s předstíranou noblesou, optal se malé vlčky. Čekajíc na její odpověď, tlapkou hrabal v jemném sněhu, čímž s něj tvořil malé hroudičky. Když mu zalichotila, jemně se zarděl. ,,No, dělat taková jídla v zimě bohužel nejde." postěžoval si. Taky mu to tehdy moc chutnalo, aby ne, tenhle recept zdokonaloval dlouho. ,,V zimě jsem teda ještě nevařil." přiznal se. Vlastně ani nevědel, jaké suroviny by k vaření v zimě mel využít. Mráz všechny bylinky úspěšně zahubil, a tak neměl z čeho vařit. ,,Ale pokud by Lady blátivá chtěla, můžu se pokusit něco vyčarovat." zazubil se na Dobrodružku. Náhle mu na čumák dopadl chladivý sníh, polekal se. Louie šibalsky využila jeho nepozornosti a rozhodla se na něj podle zaútočit. ,,Ty..." příjemně překapen hleděl na ní s jemným úsklebkem na tváři. ,,To si vypiješ !" zavrtěl ocasem, načež se vesele rozběhl za ní.

Takže to malé je můj a Alsafin další sourozenec. Pomyslel jsem si a sledoval toho nebohého tvorečka. Nakonec jsem se pousmál. Je jedno jak vypadá. Je to můj další mladší sourozenec a já už teď vím, že to budu mít rád a budu to muset chránit jako jejich nejstarší bratr. V našem vrhu jsem se narodil první a proto jsem nejstarší a byl jsem za to rád. Nakonec máma řekla, že jsme byly poslušní. Alsafi dostala to pírko, které měla mama na uchu a mě se Joy usadil na hlavě. Teď však, nebyl čas si s ním pohrát. Proto to nechávám na později. ''Alfa. Vůdce smečky.'' Zašeptal jsem víceméně pro sebe. Když se máma uklonila a vysvětlila nám jak se to má tak jsem ji jednoduše napodobil a dával pozor na kolibříka, který mi seděl na hlavě, aby nespadl. ''Takhle?'' Otočil jsem dotaz na mamku jestli to dělám správně jako ona.

Tábor
,,Jéj... To je nádherné," šepnem potichu, a dám si ho za ucho. ,,Ďakujem," pousmejem sa na mamu, a potom môj pohľad padne na malé vĺča. Takže to je moja sestra, alebo brat, pomyslím si. Pohľadom si ho premeriam. Bolo biele s modrými fľakmi a čiernymi ušami. V tom si však všimnem iného vlka. Mama povedala, že títo vlci sa volajú alfy, a ostatní k nim musia mať rešpekt. Je zakázané sa na nich bez povolenia pozerať, a tak som rýchlo sklopila zrak. Rovno som sa postavila, aby som urobila dojem na mamu aj alfu. Jedného dňa sa tiež na mňa nikto nebude pozerať! Chcem byť alfa! Aspoň budem mať konečne pokoj od otravných pohľadov. Aj tak sa nemám s cudzími o čom rozprávať. Nikoho iného okrem rodiny som zatiaľ ešte nestretla, no bojím sa, čo si o mne pomyslia ostatní, ustarostím sa, no potom si spomeniem, že stále je tu omnoho "trápnejších" vlkov ako ja. Napríklad tá malá okrídlená vec. Nevie ani rozprávať, len spať a jesť! Pche! Naozaj som aj ja bola takáto?

Tábor
Na chvíľu zdvihla pohľad a prešla ním po Akiovi aj Alsafi. Ticho a mierne uznanlivo im prikývla. Neverila, že niektoré vĺčatá sa učia tak rýchlo. ,,Niet za čo, Safi. Sú z gryfa, napoly leva či inej mačky a napoly vtáka. Zvláštne stvorenia," povedala pomerne ticho. Znova si spomenula na svoj súboj s týmto stvorením. Vtedy mala viackrát blízko k smrti. No vyhrala. Vďaka šťastiu a štipke mágie. Nad stvorením ktoré by ju mohlo vtedy zabiť. A čakala. Čakala na povolenie alfy pozrieť sa na ňu, na príhovor. Dúfala, že alfovanie sa tentokrát konečne dostalo k niekomu kto je toho hodný a kto svorke pomôže. Išlo to s ňou dolu vodou a ona nechcela aby svorka zahynula alebo aby ju porazila Zeiss či ktokoľvek iný.

Z vyvyšeného balóna sledovala dění pod sebou. V Táboře byl poněkud klid, čemuž se divila. Čekala, že jakmile se v Táboře ukáže, spadne na ní spoustu požadavků od vlků, kteří by zde čekali již dlouhou dobu, přece jenom, byli pryč poměrně dlouho. Očividně se zmílila. Je zde již notnou chvíli a zatím k ní nikdo nepřiběhl. Možná tím byla až znepokojena. Pozvdechla si. Bojí se, když má někdo přijít, bojí se, když nikdo nepřichází, bojí se všeho, jak má být potom v klidu. Hledajíc podporu v jeho očích, otočila se na Torua. Když spatřila chladnou modř jeho očí, lehce se uklidnila, avšak její tep byl stále zrychlený. Když se opět podívala do Tábora, spatřila strakatou vlčici, klaníc se novým Alfám. Z-zřejmě něco chce. Uvědomila si pochvíli, načež se jala sestoupit z balkóna. Když jí tlapky donesly až k ní, ještě více znerózněla. Z hluboka se nadechla. Musím být klidná a vyrovnaná, jako správná Alfa. ,,Můžete vzhlédnout." pronesla ke skupince. Snažila se znít autoritativně, bohužel její roztřesený hlas jí na tom dojmu trochu ubíral. ,,Čeho si žádáte ??" otázala se strakaté vlčice.

LL
Pozvedla trochu hrdě hlavu, když ji oslovil jako nějakou kněžku, zdálo se ji to poměrně komické protože přecejenom to on tu byl ten výše postavený s váženým rodem a kdo ví čím vším ještě. ,,Prý v jednom lese v Ishimuře jsou zajímavá místa. Newejský, nebo tak nějak." Pohodila rameny bezradně ačkoliv se stále snažila v paměti správný název vyhrabat. Nepodařilo se, vše si holt zapamatovat nemohla. Tenhle fakt, že si nepamatovala dané místo ji ovšem rozhodil více než se mohlo na první pohled zdát, vždy brala svou paměť jako jednu z nejsilnějších zbraní a představa že teď ji trochu vynechává a takovéto informace se pomalu ztrácejí, ji nijak nepřilepšil. Opět začala vnímat Zeala až po pár vteřinách mlčení a čumění do blba. ,,Heh, vyčarovat. Však něco se najde a vymyslí. O hledu přecejenom být nemůžeme. Kdyžtak budeme nuceni žrát kůru." Následně vyplázla jazyk v mírném znechucení, jako by to už někdy zkoušela.
Na louce stáli během chvíle, hory opravdu nebyly nijak závratně vysoké a tak to zabralo pár minut během kterých se mu snažila uprchnout, ovšem v tak otevřeném prostranství nebylo místa kam se schovat a tak sebou v jednu chvíli prostě švihla do sněhu, jako by ji někdo střelil. Nehybně ležela v závěji a jediné co snad trochu prozrazovalo její úmysly byl úsměv který ji stále zdobil tvář.

Lunina louka

Snažíc s neuklouznout, rychlím klusem bežel za Louie, která mu zatím úspěšně utíkala. Vybrala si nečekaný okamžik na útěk, proto byl její náskok podstatně větší, než jaký by Zeal dokázal stáhout. Jeho tlapky sníh vyhazovaly vysoko do vzduchu a jelikož měl tlapy poměrně velké, kusy sněhu byly také větší. Byl odhodlaný malou vlčku dohnat, proto ještě více zrychlil. Kdyby mu zrovna v tento okamžik někdo vstoupil do cesty, zřejmě by ho úspěšně složil a bežel by dál. S vyplazeným jazykem pomalu překonával dálku mezi nimi. Když už jí byl tak blízko, že by mohl chňapnout do tlamy její ocáek, náhle sebou plácla do sněhu. Musel jednat. Už v tu chvíli veděl, že kdyby jenom brzdil, svým tělem by jí dokonale zavalil a mohl by jí ublížit. Bohužel, než stačil vymyslet jiné, lepší řešení, jeho nohy se zaptelty do sebe a on ve velkém, nemotorném ,,skoku" malou vlčku přeletěl. Až daleko za jejím tělem težce dopadl do sněhu. Ihned vyskočil na nohy. Louie sebou nemohla přece jenom tak praštit, jistě se ji něco stalo. Pomyslel si starostlivě. ,,Lou !!" rozběhl se k těličku malé vlčky, pln obav. Když se prodral sněhem až k ní, spatřil na její tváři šibalský úsměv. Oddechl si. ,,Vylekala jsi mne." zasmál se. ,,Lekl jsem se, jestli se ti něco nestalo." vysvětlil svoje chování. Nemusel čekat ani na odpověď, všechno mu prozradil ten šibalský úšklebek. ,,Tak teď ti něco udělám já." otočil se a svými zadnimi tlapami na ní začal hrabat sníh, který byl pod ním, až dokud jím nebyla přikrytá téměř celá. Nevinně se na hromadu sněhu zazubil.

//Mimochodom, Ryuusaki, bolo by možné prehodiť Akia, Alsafi a Electru do SSF?
Tábor
Zdvihla pohľad, keď jej alfa povedala, že sa už môže pozrieť. ,,Chcela by som predovšetkým požiadať o vyšší post, ak by to bolo možné. Do svorky som sa pridala tesne predtým ako odišla bývalá alfa Attie a som teda ochotná splniť nejakú skúšku," vysvetlila ticho. Čo však bude s tým mláďaťom? Myslím, že teraz bude asi spať... ak sa vrátim rýchlo... pomyslela si. Vedela, že Akio a Alsafi sa o seba postarajú, no najmladšie mláďa jej robilo starosti. Verila však, že ešte bude dlho spať. A navyše, chcela svorke ako tak pomôcť. ,,A potom... počula som vytie a predsa len, chcela som sa presvedčiť čo sa deje. Svorka prechádzala a prechádza za posledné obdobie mnohými zmenami. Otázne je v koho prospech," skonštatovala o trochu tichšie.

LL
Zavřela oči a na chvíli vyplázla jazyk, ve snaze podpořit tenhle herecký výkon, avšak v tu chvíli nad ní přeletělo tělo jejího kamaráda a dopadlo až pár metrů za ni. Na malou chvíli zvedla hlavu aby se ujistila že si při tom dopadu nic nezlomil, avšak žádné kňučení se od něj neozývalo a když se zvedl, usoudila že je opravdu v pořádku. Ve skutečnosti by ji dosti překvapilo, kdyby ho něco takového jako nezdařené zabrždění nějak zranilo, vždy ho považovala za jednoho z těch odolnějších.
Hlavu položila bleskurychle zpátky na zem, zatímco se vlk již k ní rozběhl, ihned mu došlo co zde na něj narafičila a naštěstí ji díky svému pohotovému chování ani nedal šanci, či čas k pochybám. Než stačila cokoliv říct, byť se jen zasmát, už na ní padaly hroudy sněhu. ,,Hej! To je podraz!" Zasmála se a vrtěla hlavou, přičemž na ní furt padal sníh, který Zeal odhrabával zadníma nohama. Přikrčila se a nechala ho tedy dokonat tu svou pomstu a jakmile hrabání ustalo a ona byla celá zasypaná, vyskočila z té hromady a div ho znovu nesvalila. ,,Hahá, poskytl jste mi inu převelice dobré maskování." Zazubila se a pohlédla na svůj od sněhu bílý kožich. Párkrát se oklepala a poté poskočila. ,,A až někoho budete příště pohřbívat, ujistěte se, že doopravdy nedýchá."

//Tady na fóru to nezajštuji já, napiš do Téma změn, nebo rovnou hlavnímu adminovi.
Když se vlčice narovnala, jejich pohledy se střetly. Snažila se vypadat vyrovnaně a klidně. Dokonce se i nevědomky vyprsila, což jí na autoritě akorát přidávalo. Vyslechla si přáni vlčice, přičemž uvažovala, co za zkoušku jí má uložit. Zatím s tím neměla zkušenosti, proto to pro ní byl lehce obtížný úkol. ,,Takže by jsi ráda post Delty, předpokládám." opět se zamyslela. V mysli prolétávala celé území, přemýšlejíc nad vhodným místem a činností. Proud jejích myšlenek přerušil šepot vlčat v pozadí. Vyklonila se zpoza vlčice, aby si ony malé kuličky mohla prohlédnout. Když spatřila ty dva, zarazila se, už nebyla tak malá, avšak stále to byla vlčata, matku potřebovala, nemohla jí poslat někam daleko. ,,A co tvá vlčata ??" otázala se, aby předešla zmatkům. ,,Zkouška na Deltu obnáší činnost za územím smečky, proto tvá vlčata zřejmě nemohou jít s tebou." začala jí objasňovat důvody svých obav. ,,Mohu ti je zde pohlídat, pokud budeš chtít." usmála se. Chtěla být členům své smečky nápomocná ve všech směrech a jelikož v Táboře vychovatele vlčat neměli, musela si poradit sama. Byla také matkou, navíc početného vrhu, proto veděla, že dvě vlčata zvládne.

Lunina louka

,,To neni podraz, nýbrž pomsta." okomentoval poslední kusy sněhu, které mu odletěly od tlap. Otočil se, aby se mohl pokochat svým dílem, načež spokojeně kývl. Krásná hromada. Když od hroudy nepřicházel žádný signál, že Louie stále dýchá a žije, jemně znervózněl. Kdyby nečinnosti přetrvávala, jal by se malou vlku vyhrabat, avšak ihned, co se mu tyto myšůenky vynořily na mysli, z hroudy náhle vyskočil sněžný vlk, který se do něj opřel celou vahou. Bohužel rozdíl, mezi jeho vahou a tou její, byl velký, proto neměla šanci jej složit. V zájmu hry se ale velkým obr nechal odhodit do načechraného sněhu, přičemž malá vlčka bezpečně dopadla na jeho hruď. ,,Oh, chvíli jsem vás témeř neviděl." zasmál se, hledíc dobrodružce do jejích kaštanových očí. Dokázal rozpoznat nadšení, které se v nich zrcadlilo. Opustila jeho hruď, a tak se mohl pohodlně zvednout. Třebaže mu sníh vůbec nevadil, též se oklepal. Kdyby zapadl do sněhu, jediné, co by jej prozradilo, by byly jeho jantarové oči, které by zářily do dály. Jednomu vlkovi by pak dalo práci jej najít. Naštěstí Louie měla kožíšek i trošku hnědý, proto jí nalezl hned.

//Dobre, urobím tak.
Tábor
,,Safi a Akio sú pomerne živí, no predpokladám, že to zvládnu. Ak tu teda nebudú na príťaž..." povedala ticho. ,,Nie, určite by to nezvládli a nerada by som ich akokoľvek ohrozila," dodala po chvíli. Nakoniec sa sklonila k vĺčatám. ,,Safi, Akio, chvíľu tu potom zostanete, dobre? Budete poslušní a Joy tu bude s vami," prihovorila sa im. ,,Vrátim sa," ubezpečila ich ešte a ňufákom zľahka štuchla do Akia a venovala mu trochu prísnejší pohľad ako jeho sestre. Potom ho znova zdvihla od vĺčat.

Tábor
Počúvam mamu. ,,Mami, budeme poslúchať," uistím ju. Chcem pôsobiť zodpovedne a nechcem, aby sa o nás mama strachovala. Takže bude s nami Alfa? pomyslím si. Zároveň som nechápala, čo je to tá Delta, ktorou mama chcela byť. Keď sa vráti, opýtam sa jej to, pomyslím si, a zľahka švihnem oboma chvostami.

Když ta Alfa řekla ať vzhlédneme nevahál jsem. Modrá velká vlčice vyřazovala autoritu. Mamka požádala o zkoušku na Deltu. Najednou se ta Alfa nabídla, že nás pohlídá a hned na to se k nám mamka otočila. Přikývnul jsem na její i sestřine slova. Když mi však věnovala přísnější výraz, tak jsem nad tím pozvedl obočí. ''Neboj se mami, prosím tě.'' Ujistil jsem ji ještě jednou, když jsem pochopil, že to bylo asi kvůli tomu, že když jsem samec dělám víc problémů. Přešel jsem to jsem s povzdychnutím a přešel blíže ke své sestře a čekal na to co bude dál.

LL
Vždycky ji až neuvěřitelně potěšilo, když se nechal takhle povalit. Věděla že se s ním v síle nemůže měřit a proto je krajně nemožné aby ho svalila k zemi. O to příjemnější byl fakt, že se před ní nějak nestyděl nebo spíše nesnažil zachovat svou vážnou tvář a i tak sám od sebe se svalil. ,,To byl záměr." Olízla si čenich od sněhu a se zlomyslným úšklebkem se z něho zvedla. Sklepala ze sebe bílý poprašek a naklonila hlavu trochu na stranu. ,,Takže, úkázalo se, že jste užitečný v mnoha případech, tudíž vám povoluji pokračovat semnou v této zapamatování hodné pouti!" Vážně na něj pohlédla, poté se lehce zaculila a už zase poskakovala sněhem dál. Při chůzi přitom ze sebe kromě sněhu stačila oklepat i trochu té přehnané rozjařenosti a tak ji na mysl konečně přišly normálnější otázky a věci. ,,Hele, pokud budeš chtít ještě nějakou chvíli zůstat tady, víš že stačí říct." Ujistila ho s potlačovanou starostlivostí v hlase, na chvíli se zaměřila na zvuk rupajícího sněhu pod jejich tlapami, hledaje přitom správná slova. Nevěděla jak přesně to popsat, avšak ona sama by si asi chtěla pár dní počkat a mít nové alfy pod dohledem, na jeho místě. Šlo přecejenom o velkou věc.

Tábor
Počula hlas, ktorý jej povedal, že musí vydržať a potom dostane najesť, nevedela, že kto to je, no cítila, že ten kto to povedal jej je blízky. Potom ucítila príjemnú energiu, ktorá ju hriala pri srdci a bolo jej lepšie, cítila lásku, materskú lásku a pokoj. Potom zaspávala, nevynímajúc ostatných, no cítila, že sa tam deje rozruch, cítila ako sa okolo nej niekto hýbe a ako do nej občas niekto štuchne. Napokon úplne zaspala, aj keď v miernych bolestiach hladu, ktoré sa znovu začali prejavovať.

Lunina louka

,,Oh vážně ?? Já myslel, že tohle je moje výprava." pronesl velkoryse, načež se zvedl. Sníh pod ním se začal kvůli jeho tělesnému teplu pomalu rozpouštět, proto radši urychleně vyskočil na nohy. Nechtěl si namočit kožíšek. Když Louie malými skoky pokračovala sněhem, bez protestů se vydal za ní. Byl šťastný, že jí takhle vidí. Nadšenou a rozjařenou. Poslední dobou byla spíše smutná, než šťastná, proto každý její úsměv měl pro něj velkou váhu. Možná proto souhlasil s předáním postu. Byl si vědom toho, že moc nikoho nemá a nechtěl jí nechávat samotnou. Zřejmě proto to udělal. Zvláštní. Považoval se za milého a nápomocného vlka, ale tolik snad pro nikoho ještě neudělal. Se zamyšleným výrazem kráčel dál. Sníh mu úpěl pod tlapami a on se dále nechával unášet svými myšlenkami. Oči zabodnuté do země, přemýšlel nad blízkou minulostí. Dokázal by takhle přemítat i dny, avšak náhle tok jeho myšlenek přerušila její slova. Překvapeně zamrkal a zvedl pohled k jeho malé spolucestovatelce. Nebyl si jist, co říkala, proto byl notnou chvíli zticha, než si konečně uvědomil význam jejích slov. ,,D-dají to." zakoktal na poslední chvíli. Zareagoval pohotově, avšak ona odpověď nebyla zrovna srozumitelná. ,,Ehm, v pořádku, zvládnou to." zachránil situaci. ,,Navíc jsem s nimi do Tábora poslal Lavondysse, takže bude vše v pořádku." uklidnil jí. Pane, ale vy jste mě nikam neposlal. Podotkl patron v jeho hlavě. Já vím. Povzdechl si v mysli. Mohl bys ses prosím zhmotnit někde dál od nás a vydat se do Tábora ?? Úplně jsem na nějakou ochranu zapomněl. Jistě, pane. Jeho neobezřetnost zřejmě způsobil pocit volnosti, který v jeho nitru panoval již od té chvíle, co opustili les. Matka by ze mě měla radost. Ironicky se ušklíbl. Mezitím, pár desítek metrů za nimi, zhmotnilo se ze zelené páry obrovské zvíře. Zealův patron vyrážel na svou pouť.. Nespokojeně si odfrkl nad pohledem na zasněženou pláň, načež se ležérně rozešel směrem k Táboru. ,,Když tedy tuto výpravu řídíte vy, kam se vydáme ??" zeptal se Louie, šlapajíc po čerstvém sněhu.