Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

''Vždyť víš jak sem to myslel. Jak mile by to zjistila, toho kdo by to udělal by si určitě hezky podala.'' Odpověděl jsem ji a protočil očima. ''Kdo ví..'' Vzdychl jsem na její první dotaz a následně, když začala očichávat nějaké bobule jsem k ním čichl také. Byly červené. ''Těžko říct. Ale je jich tu málo a stačit to pro dva nebude.'' Řekl jsem a zahlídl nedaleko něco zajímavějšího a voňavějšího. Nebylo to o nic větší než já, nebo Alsafi. ''Hele ségra. Co myslíš o tomhle?'' Řekl jsem a kývl hlavou k dlouho ušatému stvoření. Vypadalo to chutně.

Okolie Tábora
Z diaľky zaostrím na pomerne malé stvorenie s dlhými ušnicami. ,,Čo s tým? Chytíme ho?" pozriem sa na brata. Z diaľky na neho vyštartujem, no všimne si ma, a utečie. ,,Sakra... Vyplašila som ho," sklesnem. Musí byť iný spôsob, ako sa najesť. Musíme nájsť niečo jedlé, čo sa nemusí chytať ani naháňať.

Chtěl jsem jít pomalu na něj, ale než jsem se udál, byl v trapu. Vzdychl jsem a podíval se na svou sestru. ''Tak něco jiného no.'' Vydechl jsem a zase se narovnal. Šel jsem dál a dál. Najednou jsem začal cítit něco dalšího. Nevěděl jsem co to bylo. Šel jsem za tím. Byl to nějaký zvláštní hrbolek. Začal jsem hrabat jako obyčejný pes. Možná proto, že je mám v genech. Během chvíle tam byla díra. Něco o hodně menšího to bylo. Vzal jsem to do tlamy. Došel jsem ke své sestře. ''Dámy první.'' Už ani když jsem to našel to nežilo. Našel jsem něco už dávno mrtvého, ale bylo mi to fuk, hlavně že se aspoň trošku najíme.

Okolie Tábora
Pousmejem sa na brata, a pustím sa do jedla. Bolo to mŕtve zviera, ale nevedela som určiť ktoré. Chutilo dobre, dokonca ešte lepšie, ako tekutina ktorú mi ešte donedávna dávala mama. Polovicu som nechala Akiovi, a prisunula ju k nemu. ,,Teraz si na rade ty," poviem mierne, a pozorujem okolie. Mám chuť sa rozbehnúť, byť voľná, a nespútaná. Konečne nemusím byť zatvorená v tmavej miestnosti, kde nič nevidím, tak prečo to nevyužiť? Rozbehnem sa okolo Tábora, až dokým mi nedojde dych. Potom sa vrátim k bratovi, a sadnem si. ,,Čo teraz?" opýtam sa, hoci skôr sama pre seba.

Když dojedla, tak jsem se najedl taky. Potom se zamyslím a přemýšlím co dál. ''Hmm.. Najdeme, nebo zkusíme nějak vyrobit něco čím uděláme mamče radost?'' Zazubil jsem a čekal co na tohle poví. Jestli teď má nějaké starosti, tak určitě bude ráda, když pro ní něco uděláme. Pomyslím si a snažím se ještě vymyslet co by to tak mohlo být.

Okolie Tábora
Prikývnem, a začnem vrtieť chvostami. ,,To je dobrý nápad. Vravela, že ak budem dobrá, dá mi jedno pierko. Tak ja jej môžem dať iné aby nebola smutná," usmejem sa. Nad hlavou mi preletí čierny vták. ,,Ten je škaredý," zasmejem sa, no letí mi tesne nad hlavou, a tak sa mi podarí z neho odšklbnúť dve pierka. Sú nádherne čierne a na slnku sa lesknú. Napriek tomu, že je zima svieti silné slnko. ,,Mám pierka, no nie je to málo?" otočím sa smerom k bratovi.

Nad hlavami nám proletělo něco. Alsafi byla celkem pohotová a pár pírek mu nějak dokázala vzít. Zadíval jsem se na ně. ''Hmm..'' Přimhouřil jsem oči a následně jsem se začal rozhlížet. Našel jsem jakýsi kámen. Potom jsem sledoval dál okolí. ''Mám to!'' Zazubil jsem se a začal vrtěl ocasem. ''Zkusíme udělat maminčinu podobu na tomhle kameni.'' Zazubil jsem se a začal vyhrabávat sníh. Tam se skrývala hlína, kterou bychom mohli použít. Tohle by mohla na tom kameni držet lépe jak sníh.

Okolie Tábora
Zasmejem sa. ,Mama z kameňa? A z hliny?" smejem sa. ,,Hmm. Ako urobíme z kameňa mamu? Obijeme ho o iný kameň?" premýšľam nahlas. To mám po svojej mame. ,Mohla by som mame urobiť náhrdelník," rozhliadnem sa po okolí. Zbadám niečo podobné šnúrke, no nevedela som, čo to je. Dám tam dve pierka, a kúsok deravého kameňa. ,,Čo by sme tam ešte mohli dať?" švihnem chvostom. ,,Ľad!" napadne ma.Ten sa mi však v ústach vzápätí roztopil na vodu. ,,Tak nič. Ten ľad aj sneh sa pod vplyvom tepla roztopia," pochválim sa Akiovi s mojim novým poznatkom. Roztápajú sa aj iné veci, alebo len tie z vody?

Zasmál jsem se spolu s ní. ''Jasně, jasně. Měli bychom se na něčem shodnout.'' Uvažoval jsem a začal chodit ze strany na stranu. ''Něco co bude od nás obou, ale mohli bychom ji to dát v jednom.'' Pokračoval jsem.  Poté jsem se zastavil a sledoval jsem všechno co bylo kolem nás. ''Kameny, dřeva, hlína, pírka, sníh, který se rozpustí, když je v teple.'' Vyjmenoval jsem vše co bylo okolo nás. ''Všechno můžeme nějak použít.'' Řekl jsem prostě a v hlavě se mi začali tvořit plány co na co můžeme použít.

Okolie Tábora
,,Možno niečo z dreva? Mohlo by to byť užitočné. Napríklad zbraň z dreva, kameňa a pierok. Alebo šperk z pierok či kameňa. Mama má pekné pierkové náušnice. Zbraň znie fajn. Alebo, nejakú cedulku či ozdobu do jej úkrytu. Rohožka. Socha...Socha nás a mamy. Je toho veľa," vychrlím zo seba nápady. Z prírodného materiálu sa toho dalo urobiť veľa. ,,Máme ešte ihličie, ľad, trávu, rastliny, kožuch z iného zvieraťa, vlastne, skoro všetko, čo je okolo nás sa dá nejakým spôsobom spracovať," doplním brata. Hyperaktívne vrtím chvostom. Nie je to od šťastia, ale skôr od mierneho návalu hyperaktivity. Čakám, čo povie Akio.

Doplnila mě ještě s tím co je okolo nás. To jsem prošel jenom s protočení očima. Přišel jsem blíže ke stromu a strhl z něj kůru. Pomocí tlapek a zoubků jsem tomu začal dávat nějaký tvar. Když jsem skončil vypadalo to jako tlapa. Zopakoval jsem to ještě třikrát. ''Zkusíme prostě udělat podobiznu mamky podle mě. Poté vyrobíme nějaký šperk či co a dáme to podobizně kolem krku a ten si poté vezme mamka.'' Řekl jsem. Znělo to jako příkaz. Spíše jsem dělal co jsme říkal a přemýšlel nahlas. Rovnou se mi před očima objevovalo jak to bude asi vypadat. ''Takže jak si řekla. Socha mámy, ale jenom pouze ji a jako bonus nějaký ten řetízek. Ten budeš mít na starosti ty hm?'' Mrkl jsem na ní a zazubil se. Přičemž jsem začal zatím shromažďovat kůry ze stromů a následně jsem z toho chtěl vytvořit tělo podobné mamce.

Okolie Tábora-Aralský les-Okolie Tábora
,,Fajn," poviem chladne, a hľadám niečo, čo by sa aspoň trocha podobalo šnúrke či retiazke. Pred sebou uvidím dlhý kúsok niečoho. Vyzeralo to ako ňiť, no bolo to pridlhé, a tak som pazúrmi odsekla kúsok, ktorý bol veľký približne ako obvod maminho krku. Dala som na šnúrku dve havranie pierka, no to nestačilo. Bolo to primálo a vôbec to nevyzeralo pekne. Nesmiem mamu sklamať. Nájdem tie najkrajšie pierka len pre ňu. Ale kde? premýšľam. Rozhodla som sa, že sa trocha vzdialim od brata aj Tábora, aby som našla perie. Bežím. Bežím vpred, nepremýšľajúc nad tým, že sa môžem stratiť a už nikdy nenájsť mamu a brata. Bežala som, až som bola preč z Tábora. Bola som na úplne neznámom mieste, kde som nikdy predtým nebola. Rozbúši sa mi tep. Bola som tu celkom sama, bez nikoho. Nepočula som mamin pokojný hlas ani Akiove štebotanie. Počula som len šum lesa. Lesa, do ktorého som práve vchádzala. Pred sebou som totiž spoznala les, ktorým sme išli s mamou. Nie som celkom stratená. Pamätám si cestu. Približne... pomyslím si. Už sa tak nebojím. Ľahnem si do snehu. Som vyčerpaná, nakoľko som len malé vĺča a ešte donedávna som nevedela vydať ani hlásku. Vydýchnem. Z úst mi ide para, vonku je ešte zima. Nashira, prestaň tu vysedávať a zabíjať čas, a radšej hľadaj perie! Určite si o teba Akio robí starosti! vynadám si sama v mysli, a vstanem. Oklepem zo seba zvyšky snehu, a klusom preskúmavam okolie. Zacítim pach neznámeho zvieraťa, a nasledujem ho. Je najsilnejší na jednom mieste, kde začnem hrabať. Pod snehovou prikrývkou ležalo bezbranné telo vtáka, ktorý spal večným spánkom. Mal nádherné a lesklé pierka, ktoré hýrili všetkými farbami. Presne toto som hľadala, pomyslím si, a uškrniem sa sama pre seba. Trpezlivo oddelím perie od zvyšku tela, a jeho mäso skonzumujem. Aspoň zaženiem na nejakú tú dobu hlad. Počas behu mi vyhladlo a zároveň aj vysmädlo, pomyslím si. Opatrne dávam pierka na šnúrku, a kombinujem farebné s čiernymi. Keď je náhrdelník hotový, poriadne si ho pohľadom premeriam. S mojim výtvorom som bola spokojná, hoci možno nebol najestetickejší, podľa mňa bol pekný a bola to moja prvá práca, tak to bolo celkom fajn. A bola pre mamu, a pre tú som bola ochotná sa aj stratiť.
,,Už by som mala ísť. Zdržala som sa tu už pridlho. Je otázne, či sa mi podarí vrátiť do Tábora, no už som tadiaľto raz išla a cestu si ako-tak pamätám. Stačí len dúfať, že ma Akio nešiel hľadať, inak sme... v ehm, keli," hovorím sama pre seba. Kráčam von z Aralského lesa rovnakou cestou, akou som sem aj vošla. Už vidím, že som pri Tábore, a tak sa s náhrdelníkom v zuboch rozbehnem smerom k Akiovi- tam, kde som bola predtým. V hrdle som cítila pocit sucha- to som ešte nikdy necítila. Prehltnem, no mám už celkom vyschnuté hrdlo. Bola som smädná.

DL - FM
Z povzdálí sledovala tu menší skupinu a postupem času jako by z ní zcela opadl ten pocit, že sem nepatří. Koneckonců, proč by měla o sobě neustále pochybovat a hledat chyby, Zeal ji ujistil že to je v pořádku, tak proč ne?
Pozorně poslouchala a jakmile se všichni zvedli s tím že půjdou blíž k tomu místu, rozhodla že zas tak velké změny ve svém chování zase provádět nemusí a do tohohle svůj čenich cpát nesmí.  K této povedené partičce se kříženka přidala až při odchodu z lesa, dle důkazů vše dopadlo bez větších problémů, avšak změny v Zealově chování si všimla poměrně brzo. Střihla ušima a trochu se zamračila, byla to přece jenom ona, kdo ho k tomuhle rozhodnutí tak trochu dostrčil a začal o tom kecat.
Ovšem neslíbila si ještě před chvílí, že o sobě přestane tak pochybovat? Jeho úsměv bohužel díky své nepozornosti nepostřehla, myšlenky ji dostatečně zabavily, stejně jako všechny ostatní. Z tohoto zamyšlení ji probralo až hlasité dunivé zavytí, cukla sebou a lehce se uculila, jakmile ji došlo v jaké situaci se právě všichni nacházejí.
S úsměvem čekala na to jejich vyřízení již zmíněné bariéry a zacítila se lehce hloupě, jelikož slovo samo o sobě ji nijak moc velký význam nedávalo.
Stejně jako Zeal sklopila instinktivně hlavu, snad aby neudělala blbý dojem a vypadala že je v obraze. Zvedla ji až po slovech modré vlčice, chtěla jim říct něco povzbuzujícího, ovšem než stačila přijít s něčím vhodným jejich postavy již zmizely v dáli.
,,Budou z nich dobré alfy. Takové hezké protiklady." Prolomila ticho zamyšleným hlasem a poté lehce pohodila hlavou. ,,Byl hrozně tichý, narozdíl od ní. A šedý."

Tábor-pri mame
Opäť ju trochu pretrasie zima, zem na ktorej leží je mierne chladná. Stále nevie, že čo sa to deje, že prečo je v inom prostredí. Potom ucíti teplo mamy a ide k nemu. Pritisla sa k mame a bolo jej lepšie. Potom chytila do papuľky niečo, z čoho išlo chutné jedlo, jej žalúdok sa naplňoval. Postupom času spokojne zaspala.

Pokračoval jsem ve své práci udělat podobiznu naší mámy. Ani jsem si nevšiml, že Alsafi někam odběhla. Plno stromům chyběla ve spodní části kůra. Všechno to bylo u mě. 
Chvíli mi to nešlo, ale po nějaké době se mi to podařilo dávat dohromody a tím jsem, byl na sebe hrdý, že to začalo mít nějaký určitý tvar. 
Nejtěžší byla hlava. Na uši jsem použil dva listy, které jsem našel nedaleko stromu. Na oči jsem použil ty dva nejmenší kamínky, které jsem našel a na čumák taktéž. 
Poté jsem se od svého výtvoru na moment vzdálil a otrhl pár těch červených bobulí. Drak ví co to je, ale na fleky poslouží. 
Když jsem se vrátil až teď jsem si všiml, že Alsafi je pryč. S podobiznou ačkoliv je ohodně menší jak já jsem se štval celkem dlouho. 
Nervózně jsem se začal rozhlížet. "Kde zmizela?" Zeptal jsem se sám sebe a chystal se rozběhnout ji jít hledat. Hlasitě jsem si oddechl, když přiběhla a posadila se. "Ještě že si zpátky." Zašeptal jsem více méně pro sebe na uklidnění. Všiml jsem si, že s ní něco není v pohodě. "Máš žízeň?" Zeptal jsem se a nadzvedl obočí. "Zkus ten sníh jestli ti pomůže, když se rozpouští ve vodu." Navrhl jsem a následně dodělal fleky na sošce. Bylo to spíše taková dřevěná panenka a byl jsem rád, že drží při sobě. "Asi máme oba hotovo." Zazubil jsem se a vrtěl ocasem.

Přemýšlela. Pocity se v ní mísily jako voda v korytu řeky. Bála se, ale na druhou stranu na sebe byla pyšná. Z vetřelce to dotáhla na Alfu, to je úctyhodný posun. Přesto se obávala reakce vlků v Táboře. Mít opět novou Alfu, navíc nezkušenou, vlci budou asi nespokojení. Po Alfě Attie a Zealovi je těžké břemeno přezvít. Obou jim to šlo skvěle, co když jí to tak dobře nepůjde ?? Bude to muset zkusit. Přidala do kroku. Uklidňovala jí myšlenka, že Toruo byl pořád s ním. Upustila od propichovaní země pohledem, načež svému partnerovi věnovala vřelý úsměv. Doufala, že na ní nepoznal, jak moc se nového postu obává. ,,Zlato ?? Co teď uděláme s naším doupětem ??" zamumlala tiše. Nechtěla se jejich krásného doupěte u vodopádu vzdát, avšak Alfy mají své doupě v Táboře, aby byli všem vlkům vždy přístupní, proto nemohou ve doupěti u vodopádu nadále bydlet. ,,Bude mi to tam chybět." smutně sklonila hlavu. Milovala to místo, kde si našli doupě. Bylo to tam překrásné a navíc na doupě měla spoustu krásných vzopmínek, které jí vždy vyčarovaly úsměv na tváři, když do něj vstoupila. I přes smutné myšlenky udržovala stálý klus. Než se nadála, dostali se do Tábora, kde už na ně čekalo spustu vlků. Stáhl se jí žaludek, když skupinky vlků zahlédla. Naprázdno polkla. Nevědomky zrychlila svůj nervózní klus, který namířila k Alfovskému doupěti. Vyběhla po lehkém kopečku k balkónu, kde se usadila, sledujíc vlky kolem. S obavami čekala, který vlk se k ní rozejde jako první.

/Opravný príspevok, keďže ten predchádzajúci je zlý, lebo som si to zle prečítala, takže ten neplatí/
Tábor-Pri mame
Opäť ju trochu pretrasie zima, zem na ktorej leží je mierne chladná. Stále nevie, že čo sa to deje, že prečo je v inom prostredí. Jej žalúdok začne kručať, už je veľmi hladná, od hladu ju bolí brucho. Nevedela, že čo nie to za pocit, taký silný hlad a nevedela, že čo má robiť. Nakoniec sa rozhodla skučať. Chýbalo jej prostredie, v ktorom kedysi bola. Bolo tam príjemne a teplo, nikdy nebola hladná, chce sa tam vrátiť, no nevie ako. A nevie ani, ze ako sa odtiaľ dostala, veď ona ani nechcela odísť, vytiahla ju odtiaľ nejaká sila, nejaký tlak.

Fénixovy minihory

S lehkým úsměvem sledoval jejich postavy mizející v dály. ,,To budou." přitakal jí. Pořád mu z toho bylo trochu smutno, avšak smutek přebyl náhly příval pocit svobody. Jeho ouška se náhle zvedla od zátylku, což ihned napodobil i jeho ocásek, který se v vzduchu navíc začal ještě vesele míhat. Velkým skokem se otočil k malé vlčce, načež se rozpustile zazubil. Opět se v něm začalo promítat jeho hravé já. ,,Kam bys chtěla jít jako první ??" vyhrkl vesele. ,,Znám spoustu krásných míst." nedočkavě přešlapoval na místě, přemýšlejíc, nad nějakým takovým místem. Byl šťastný, že mohl konečně ukojit svojí dobrodružnou dušičku a ještě víc byl nadšený z toho, že měl sebou tak skvělou spolucestovatelku. Vesele brouzdal čerstvým sněhem, užívajíc si jeho krásnou načechranost. Náhle si něco uvědomil, načež se v čerstvém sněhu zarazil. ,,T-tedy pokud budeš chtít." zazumlal nervózně.

Okolie Tábora
,,Išla som hľadať perie a tak trocha som sa stratila," odpoviem mu. Na drevenú "mamu" nasadím náhrdelník. ,,Hotovo. Teraz už to len dať mame. A mama tu nie je... Nemali by sme ísť za ňou? Už sme preč pekne dlho," skonštatujem. Mám už v hrdle dosť sucho, preto si do úst naberiem veľké množstvo snehu a nechám ho roztopiť. Je to divné a studí to, pomyslím si. Bola to zábava, no už boli pridlho bez mamy.

Kývnul jsem hlavou. ''Hlavně, že si našla cestu zpátky.'' Mrkl jsem a sledoval jsem jak peřový řetízek dala na podobiznu mamy. ''Máš pravdu. Určitě ten problém už vyřešila.'' Řekl jsem zamyšleně a chytil dřevěnou podobiznu mamy a šel tam odkud jsme odešli. Občas jsem se podíval na sestru zda jde. Po chvíli jsem došel k mamě. Vedle ní ležela podobná věc nám. Podíval jsem na mámu. ''Mami co to je?'' Zeptal jsem se. Kdyby to nevydávalo zvuky, věřil bych, že to ani nežije. Naše výtvory jsem ji ještě nechtěl předávat, zajimalo mě co to je za tvora a proč nám je tolik podobné. Kromě těch křídel..