Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit nervozitu ve mě. Pohlédl jsem na bílou vlčku vedle mě. "Takže ty jsi... Kira?" Chtěl jsem se ujistit, přesto že už své jméno vyslovila. Rozešel jsem se napříč táborem a neustále sledoval, zda jde Kira za mnou. "Nu... bizoní louka je dost daleko, musíme přejít přes velké travnaté p-planiny a louky, které zabírají půlku území smečky" , pověděl jsem a zahleďel se do dáli. Bude to docela dlouhá cesta..., pomyslel jsem si a nepatrně vzdychl. Ale snad to zvládneme. Při jejích dalších slovech jsem na ní překvapeně koukl. "Tak to... jsme dva" , přiznal jsem se nakonec poněkud zahanbeně. Nikdy jsem bizony neviděl, natož tak abych je lovil. To byl taky důvod, proč jsem se zkoušky tolik obával. "Pouze jsem o bizonech slyšel. Prý jsou to mohutní, velcí a silní kopytníci s rohama" , pověděl jsem neobratně a trochu stydlivě se zasmál. Za chvíli jsme došli za tábor a náš krok nabíral směr k rozlehlým planinám. "Jo, to je fajn... Vlk se hned cítí o něco líp, když není na nějakou věc sám" , poznamenal jsem s menším úsměvem a sklopil trochu uvolněně hlavu.

/Fénixův les/
Možná ano. Možná na jejích slovech něco bylo. Možná by mi vlčata opravdu změnily život a já bych byl konečně s nimi zase o něco dospělejší. Lehce jsem zrudl ve tváři. ,,A ty... ty bys vlčata chtěla?" zeptal jsem se po chvilce mlčení nakonec nesměle a hlavu zabořil do její srsti na šíji, aby na ní nešla vidět má lehká nervozita. Bylo mi to docela jedno, ale zapomněl jsem v té konveraci na to, že jsem stydlivý. S lehkým úšklebkem jsem zatřepal hlavou a opět ji zabořil do kožichu Bodky.

» Velké travnaté planiny
Přikývnu s úsměvem. Kira, to je pěkné jsméno... , pomyslím si. Při jejích dalších slovech jsem se ale trošku zarazil. Udiveně jsem se na ní koukl. Kira zřejmě měla lov ráda, alespoň více než já. Pak jsem se ale zasmál. "Jo, to bude" , podotkl jsem se stydlivým úšklebkem. Kráčel jsem dál a vždy jen tak letmo pokukoval po Kiře. Byla zvláštní, už i tím, jaká osobnost z ní vyzařovala. Připomněla mi dávnou známost Rianey. Mimoto mě neustále uchvacovala její vůně. Koukl jsem na ní při jejích dalších slovech. Myslí si, že jsem silný vlk? Trochu jsem se nad tím zamyslel, neboť sám jsem o tomto možném faktu dost pochyboval. Nebyl jsem si vědom mé síly, ani jsem nevěděl, že tam někde je. Náhle mě vybídla a rozběhla se. Chvíli jsem strnul překvapením nad jejím oslovením, ale hodil jsem to za hlavu a jen se pousmál. Ne, že by mně to nějak uráželo, spíše naopak. Nikdo mi nikdy podobně neřekl, tak jsem byl pouze překvapen. Rozběhl jsem se rychleji za Kirou, abych ji brzy dohnal, což se mi povedlo. V očích mi trošku poskočily jiskřičky. Že by se ve mě zase začalo probouzet opět kousek toho vlčecího štěstí? Běželi jsme sněhem a já následoval Kiru. Za chvilku jsme již dorazili k zamrzlému potoku, jež byl naší překážkou. Mohutně jsem se odrazil a přitom i roztáhl svá dračí křídla. Místo abych doskočil na druhý břeh, jsem se vznesl do vzduchu a lětěl za Kirou, která běžela na zemi. S úsměvem jsem na ni shlížel. Nebyl jsem moc vysoko, jen pár metrů nad zemí. Normálně bych se asi takhle docela neodvazoval, ale teď... to bylo zase jiné... Lětěl jsem klidně a můj stín kryl občas Kiřino bílé tělo na zemi. Až pomalu zpomalovala, slétl jsem i já na zem. Před námi se rozprostíraly neskutečně rozlehlé, bílé a zasněžené travnaté planiny. Tam někde v dáli za horizontem vykukovalo slunce a vrhalo na nás jemné paprsky.

>>> Velké travnaté planiny
Nejdřív jsem se vlastně trochu bála jak bude můj společník reagovat, ale očividně jsem ho odhadla správně. Následoval mě, dokonce během chvilky i dohnal. Stihla jsem se na něj podívat jenom jednou, ale přísahám, že mě v očích cosi... Jiskřivého? Něco jako to samé štěstí, které jsem při těchhle hrách mívala já. Jenomže jsem ještě nepotkala moc vlků, kteří by to cítili také, spíš naopak. Úsměv na mé tváři to jen umocnilo. Přidala jsem v běhu co nejrychleji to šlo, ale on během chvilky vzlétl. Na okamžik mě to zpomalilo, jelikož jsem ho zůstala vyjeveně pozorovat. Na něco takového se mi naskytl pohled zcela poprvé. Až, když jsem zpomalila skoro do kroku, se můj zpitomělý mozek probral. Neciv tak, napomenula jsem se nakonec. Aikův stín kryl celé mé tělo a já opět přidala co nejvíce, abych mu vůbec stačila. Hned za potokem mé tlapky ale začaly pomalu zpomalovat, jelikož jsem jim dala docela zabrat. Jakmile se můj společník snesl na zem, tak trochu udýchaně jsem se zastavila a nadšeně na něj koukla. "To bylo super!" vyhrknu bez přemýšlení i s malým poskočením, "no, fakt." Se spokojeným zazubením jsem se podívala před nás, i tenhle pohled se mi velice líbil. Sníh jsem znala, maminka mi o něm vždy vyprávěla, ale stejně byl na vlastní oči o to úžasnější. "Tyo," povím už jemnějším hlasem, "to je moc pěkný." Skoro bych si z toho sedla na zadek, ale pak mi došlo, že musíme jít. Takže jsem tam zůstala jen chvilku zírat. "Je to sice hloupá otázka, ale... Tenhle ten studený sníh tu máte každý rok? U nás na ostrovech byl jen písek." Musela jsem uznat, že společnost toho obra se mi zamlouvala. Tak obří zase nebyl, ale ten název mi k němu prostě seděl, byla by to fajn přezdívka. V klidu, Kiro. Hlavně si k němu zase nevytvářej pouto, víš, jak to pak dopadá. Nesmíš být tolik spontánní. - Hlas v hlavě měl pravdu. Aiko mi připadal skvělý, ale... Znala jsem ho teprve... Hodinu? Možná ani to ne. Spokojeně jsem se nadechla studeného vzduchu, stále s pohledem do slunce. Bylo to moc hezké, bylo to na tom něco, co u nás doma ne.

Viděl jsem Kiřin fascinující  výraz v tváři, který měla při mém letu. Přemýšlel jsem na chvíli, jestli je to opravdu tak úžasné vidět létajícího vlka. Ale ano, já takhle koukal stejně, když jsem ještě neuměl létat. Vlastě doteď neovládám let dokonale. Oh, jasně, další důvod proč jsem se obával mé zkoušky. Nikdo mě nikdy létat neučil. Máma to nestihla, proto mě základy dokázala naučit Kyuurabi, ale i to bylo nedávno. Jinak jsem se snažil pozorovat ptáky, ale na světě pro mě zatím neexistoval žádný s dračími křídly... Stydlivěji jsem si odhodil tlapkou svou ofinu z obličeje. "Oh, vážně? To d-děkuju" , řekl jsem s úsměvem. Nikdy mě nikdo takto neobdivoval. Byl to moc příjemný pocit, i přes to, že já to viděl jinak. Měl jsem nízké sebevědomí, a proto kdyby někdy někdo řekl, že jsem třeba dobrý v běhu, odpověděl bych zkrátka 'Ále, to ne..'. Kiru stejně jako mě na chvíli uchvátila krásná krajina před námi a výhled do daleka. Rozešel jsem se pomaleji. Obrátil jsem se na Kiru s jejími dalšími slovy. "Um, sníh? Jo... je tu každou zimu" , odpověděl jsem bez nijak zvláště zabarveného tónu hlasu. Zprvu jsem se divil, proč se na tohle ptá, ale pak mi došlo, že Kira je tedy očividně od jinud, než z Niwatu. Mimochodem jsem se cítil taky na chvíli docela cize, když jsem si vzpomněl, že jsem ještě před rokem ani nevěděl, co je to sníh, a to už jsem byl dospělý.. Tahle vzpomínka mě opět vnitřně ranila, sklopil jsem na chvíli hlavu a povzdechl si. Jenže teď už je všechno jinak, už je to dobré... , uklidnil jsem se trochu a zvedl hlavu s trošku strojeným úsměvem. Nikdy jsem se moc nesmál, ale teď jsem se celkově usmívál téměř pořád, což bylo dosti zvláštní. U nás na ostrovech byl jen písek... Zazněla mi ta slova v hlavě. Pohlédl jsem na Kiru. "Takže.. ty asi nepocházíš z N-Niwatu a okolí, že?" Optal jsem se. V tom jsem si uvědomil, že moc nerozumím jejím slovům. Ostrovy? Písek? Někdy jsem o tom určitě slyšel, ale i přes to jsem moc netušil, co to jsou za věci. Nechtěl jsem se na to ale ani ptát, jelikož jsem se za sebe v tomto ohledu dost styděl. Bylo to pro mě až ponižující. Nikdy mě nikdo nic neučil, nevysvětloval, nevyprávěl... Na chvíli jsem se zahleděl s trochu skleněnýma očima do dáli.  Travnaté planiny byly ještě skoro celé před námi. Na chvíli jsem si pomyslel, jaké by to bylo, kdyby bylo všechno jinak...

Velké travnaté planiny
"Neděkuj," kývnu na něj sebejistě, "jsi skvělý letec. Musí to být super. Jako... Létat." Aiko se při tom musel cítit zcela svobodný, tak, jak já jsem se cítila u moře nebo ve vodě. Pomalu jsme procházeli planinami, stále jsem ho po očku sledovala, ale nechtěla jsem aby si myslel, že nějak divně civím. Každopádně okolní krajina mé oči zaměstnávala také, i když jsem tu už pár dní chodila, stále pro mě byla nová a neokoukaná. "Ne, pocházím z Havaje. To jsou takové ostrovy, taková pevnina obklopená vodou. Všude jsou palmy a kokosy, tyrkysové moře a velké teplo. Má srst voní stejně jako ta krajina," usměju se. Jakmile jsem o tom jen promluvila, vůně se hned sama od sebe rozlila kolem. Nechápu, že to i po tak dlouhé době stále voní tak silně. "Vyplavilo mě sem moře. Nechápu, že jsem se neutopila." Snažila jsem se usilovně nemyslet na rodiče a domov, protože bych se pak musela prostě rozplakat. Sice jsem už dny i noci protruchlila, ale... Takovou ztrátu nesete těžko. Jen jsem si povzdechla a na chvilku sklopila pohled, naštěstí se mi jakékoliv slzy podařilo zadržet. "Ta květinu, kterou mám za uchem, ta u nás roste běžně, ale tady na Niwatu žádné takové nejsou. Ty jsi se tu asi narodil, ne?" Nevypadal sice jako vlci odsud, ale tak nějak jsem to typovala. Nebo je snad také cizinec?... Sníh pod tlapkami podivně studil, na to jsem zvyklá nebyla - ani na tu zimu, která mi lezla do hebkého kožíšku. Tak hebký byl díky sluníčku, které na Havaji pálilo, ale zdálo se mi, že tady snad musí zhrubnout.

Já a skvělý letec? Ah, tak to ne, pomyslel jsem si přesvědčeně, ale těšilo mě, že si to Kira o mě myslí, tak jsem se pousmál. "A-ano, létání je vskutku... osvobozující pocit" , řekl jsem klidněji. Když jsem se zakoukal do země, všiml jsem si našich tlapek. Ty mé byly tak dvakrát větší než ty Kiřiny. Zanechávali jsme stopy ve sněhu. Chvíli jsem jen tak zapřemýšlel nad svými geny. Měl jsem v sobě silnou dračí krev, ale zatím jsem se tak nikdy necítil. Cítil jsem se vždy spíše jako bezmocný vlk. Odtrhl jsem s však z mého přemýšlení, když Kira začala mluvit. Nastražil jsem ouška a pohlédl jí do tváře. "T-to je... úžasné!" Žašl jsem nad tím docela. Byl jsem na chvíli udivený jako malé vlče. Páni... Havaj, kokosy, palmy..., tato slova byla pro mě zcela neznámá. Naštěstí jsem se cítil trochu obeznámen, když Kira popisovala ostrov. Snažil jsem si to co nejreálněji představit. A opravdu... to bylo krásné. Hned se z jejího kožíšku začala zase linout ta krásná vůně, což doplnila dokonale mé dosavadní představy. "Vyplavilo tě moře?" Koukl jsem na ni potom udiveně. "To nad tebou museli bdít s-samotní Draci" , prohlásil jsem s mírným úsměvem. Jak by někdo mohl přežít takhle v moři? Možná byla Kira výjimečná.. "Ah, ta květina je krásná" , poznamenal jsem. Nikdy předtím jsem podobnou opravdu neviděl. Pak jsem na chvíli zaváhal, jestli ji mám prozradit i něco o sobě, přeci jen jsem byl uzavřená osobnost. Ale uznal jsem, že by to mělo být fér. "Já? No... nenarodil jsem se přímo tady, ale ve smečce Kirigakure... " , chtěl jsem možná pokračovat, ale v té chvíli jsem si uvědomil, že už bych neměl více říkat, že už nic k vyprávění nebylo. Nedal jsem to však na sobě znát, místo toho jsem to však zamaskoval další větou. "... a pak jsem se rozhodl žít tady" , zaculil jsem se.

"Jo, úžasné," pousměju se nostalgicky při vzpomínce na ostrovy. Měl vlastně pravdu, ale díky tomu, že já tam žila, mi to nikdy předtím nedošlo, nebo jsem to tolik nevnímala. Tady v Niwatu to vypadalo o hodně jinak. Když se podivil, že jsem přežila několik dní potopená v moři, jen jsem si povzdechla. "To máš pravdu, víš... Mám magii vody. Vždy jsem s ní komunikovala a tak, ale... Mě samotou udivuje, že žiju. Asi tomu tak oceán chtěl, vždy mě jen ochraňoval a nikdy ne naopak. Třeba mě oceán nechal naživu proto, abych tu teď mohla být s tebou," zasměju se tak nějak odlehčeně a nevinně, jakoby mi ani nedošlo, jak to vlastně mohlo vyznít. Já často řekla něco, co byl dvojsmysl, ale... Moje ještě napůl vlčecí nevinná duše to tak nějak nevnímala. Mimo to o svých nejspíše mrtvých rodičích jsem se nezmínila, kdybych to byť vyslovila, skončilo by to trapným vodopádem slz a choulením se do klubíčka. Jakmile Aiko začal mluvit o sobě, nastražila jsem uši, ale pohled nechala u země, aby třeba nebyl zbytečně nervózní. Někteří vlci neměli rádi přebytek pozornosti. Tak Kirigakure. Aha, asi je tu více smeček. Přikývla jsem a spokojeně se s hlubokým nádechem rozhlédla - "a měl si proč, tahle území mají něco do sebe. Díky, žes mi něco řekl, obře." Asi mě tak nějak bavilo ho popichovat tím slůvkem obře, nic méně - když jsem se podívala do sněhu, jeho tlapa byla dvakrát větší než ta moje. No, páni. Na chvilku jsem se zahleděla na jeho křídla, tak nějak mi docházelo, že jsme si vlastně dost podobní - já vždy říkala, že když jsem ve vodě, mohu létat, a on mohl létat doopravdy. Spokojeně jsem si přidala do kroku, bylo to takové trochu poskakování, jako když vidíte hopsat spokojené vlče. Prostě praštěná. "Co myslíš - vezmeme to rovně nebo..." můj hlas se vytratil, když jsem zahlédla v lesíku oproti jakousi... pumu? Nebo snad medvěda? Nevím, nerozeznám tahle "cizokrajná" zvířata, každopádně to nebyl vlk. Jen jsem ale zamrkala a nedala na sobě nic znát, nebo spíš skoro nic. "Nebo, ehm, přes ten lesík? Asi by to přes něj bylo kratší." Těžko říct, jestli Aiko toho tvora zpozoroval také, každopádně já se ho rozhodla ignorovat. Ani nevím proč, jako bych si myslela, že se snad nemůže nic stát a že když budu dělat jakože nic, tak prostě nic. Ale trochu mě přeci vystrašil, takže jsem se - ač nevědomě - tak nějak pozastavila a asi přiblížila víc k mému společníkovi, s pohledem stále zabodnutým na dané místo opodál. Asi bych se tolik nebála, ale vzpomínám na historky, které mi vždy vyprávěla jedna z mých dobrých kamarádek - její matka pocházela z nějakých pevnin mimo naše ostrovy a puma na ni několikrát zaútočila. Ještě teď si pamatuju, jak mě tím jako malou vždy děsila.

Magicae
,,Ďakujem, Alsafi," poďakovala sa jej a spokojne sa pustila do zajaca. Bola pomerne vyhladnutá a tak netrvalo dlho kým ho dojedla. Potom spokojne zdvihla hlavu a oblizla si zvyšky jedla. ,,Dojedzte a začneme s výcvikom, ja zatiaľ potrebujem niečo vybaviť s Artemiou," povedala a pobrala sa k východu z jaskyne kde sedela kavka. ,,Ďakujem, Artemia," ticho jej povedala. Vták jej však len sotva venoval pohľad. ,,Iba som dodržala sľub," skonštatovala. ,,A raz mi ho splníš aj ty," dodala po chvíli. ,,Keď bude v mojich silách splniť ho, urobím tak," povedala úprimne. ,,Verím ti. A navyše..." nedokončila a zdvihla nohu. Jeden prst chýbal. ,,Chceš aby som ti pomohla? Nie som úplne liečiteľka... pomocou mágie síce viem zmierniť bolesť, ale nepomôže ti to až tak," pokrútila hlavou. ,,To stačí," rýchlo povedala kavka. Zamávala krídlami a zľahka pristála na "pleci" Destiny. Tá to nijako neokomentovala, iba ticho vošla znova dnu do úkrytu. ,,No, no, rýchlo! Mám vymyslený plán tréningu a bude sa vám páčiť," povedala vĺčatám.

Magicae
Rýchlo dojem zajaca a pricupitám za mamou. ,,Aký plán tréningu?" opýtam sa jej. Tréning? To znie dobre. Aspoň nebudem musieť vysedávať v brlohu, pomyslím si. Uvidím Artemiu na maminom "pleci". ,,Mami? To je Artemia, však? Aký je druh vtáka?" vypnem hruď a posadím sa. Skúmavým pohľadom si vtáka premeriam. Nebol tak farebný ako Joy, za to bol o niečo väčší a mal inú stavbu tela.

Magicae
Kým moji súrodenci jedli králika, ja som sa len prizerala, pretože moje zuby ešte neboli natoľko silné. Čo by som mala jesť ja? rozmýšlam. Niečo, čo by bolo jednoduché a chutné zároveň..ale kde niečo také nájdem?! ženie sa mi mysľou ďalej. Môj žalúdok je stále prázdny a dáva o sebe poriadne vedieť... V tom pribehne mama a tiež sa najedla. ,,Mami? Čo by som mala jesť ja?" opýtam sa jej. Je to naša mama, mala by to vedieť,tak sa prizerám na ňu a čakám na odpoveď.

Magicae
,,Áno, toto je Artemia. Pokiaľ sa nemýlim, je to kavka. A je zranená, takže jej nikto nebude ubližovať. A čo sa týka tréningu- vymyslela som, čo budeme robiť tak aby sme sa zapojili všetci a aby sme precvičili všetky možné zručnosti a schopnosti. Neskôr začneme s tréningom stopovania a možno medzitým objavíte svoju mágiu. Ak nie, nevadí, niektoré mágie sa objavia neskôr," povedala im. Potom sa otočila k Electre. ,,Och, úplne som zabudla... ty si na jedenie mäsa primalá, že? V tom prípade by si asi mala jesť mlieko," povedala jej a posadila sa. Kavka z jej pleca odletela a usadila si pri Alsafi. ,,Ak si teda hladná tak ťa, eh, môžem nakŕmiť," povedala ticho Electre.

Magicae
Kavka mi pristane na pleci. Nechám ju tam, netrasiem s ňou, aby sa jej náhodou niečo nestalo. Je zranená, preto musím byť extrémne opatrná. ,,Ďakujem za mäso, Artemia," šepnem, aby to nikto okrem kavky nepočul. ,,Stopovanie? Čo je to stopovanie?" opýtam sa na neznámy pojem. Mágia... hm, zaujíma ma, akú mám mágiu. Dúfam, že to nebude nič slabé, vydýchnem. ,,Určite bude stopovanie zábava, mami," usmejem sa, a zľahka švihnem jedným z mojich dvoch chvostov tak, aby sa kavka nezranila.

Akio Aqua
Jedl jsem kralíčí maso a přehltaval jsem jej. Když dorazila mamka, také se najedla. Mluvila s ptákem, který nám donesl maso a následně mluvila k nám. "Stopování.. Budeme hledat stopu ke své kořisti. Proto se tomu říká stopování, od slova Stopa.." Prohodil jsem chytře ke své sestře. "Je tak, mami?" Zazubil jsem se a byl připraven kdykoliv vyrazit.

Magicae
,,Na to by som prišla aj sama. Druhí mi to nemusia hovoriť. A pýtala som sa mamy," pretočím oči. Viem všetko! Nikto mi to nemusí hovoriť, tlmene a potichu zavrčím. Nevedela som, čo to znamená, ale mohla som na to prísť sama. Zároveň som vedela, že nie som až natoľko inteligentná, aby som všetko vedela, no časom by som na to aj tak prišla, no nie? ,,Kedy už pôjdeme?" netrpezlivo prenášam váhu z jednej nohy na druhú. Až teraz som si uvedomila, ako nevyspelo vlastne zniem... Všetko chcem robiť po svojom, neviem vydržať stáť na mieste... Pred pár dňami som len bezstarostne behala po lese a hľadala perie, teraz sa budem učiť stopovať. Ten čas vážne letí.

Kráčel jsem dál volnějším temepem a poslouchal Kiru, když mluvila. "Magii vody?" Přikývl jsem uznale. Má magie nebyla nijak zvláštní a ohromující, ani jsem ji neuměl pořádně ovládat. "Tak to je zajímavé..." , podotkl jsem zamyšleně na celé její objasnění. "T-to může být pravda, jsme přeci jen loutky osudu" , řekl jsem s trošku zatejeným hlasem. Nikdy nevíme, co si pro nás osud připravil. Nedokážeme se mu vyhnout ani s ním bojovat... Při jejích dalších slovech jsem na ni koukl svýma tyrkysovýma očkama, které se zaleskly v slunečním paprsku. Aby mohla být teď se mnou? Přemítal jsem si tuto větu stále dokola. Hledal jsem hlubší význam, ale proč? Mělo by něco stát za těmito slovy? Každopádě mě potěšilo, že Kira byla z mé společnosti očividně ráda, tak jsem se pousmál, i když s takovým zvláštním tázavým výrazem. Pak jsem ale zatřepal mírně hlavou a upřel pohled na cestu před námi. Moc jsem nechápal, co se se mnou děje, že se doážu docela slušně bavit a navíc mi Kiřina přítomnost připadá... trochu jiná, než přítomnost ostatních vlků. Tak zvláštně pěkná, příjemný pocit linoucí se mým tělěm, ale neuměl jsem tento pocit rozpoznat ani zařadit. Zkrátka jsem nic takového nikdy necítil , ani nepoznal. Ale možná se nechávám až moc unášet novými přílivy, neměl bych se zase trochu uzavřít? Přehnaly se mou hlavou pesimistické myšlenky. "Um... to jo. Území tady jsou moc k-krásná" , odvětil jsem tišším a stydlivějším hlasem. A potom mi zaznělo v uších opět to Kiřino oslovení. Pohlédl jsem na ni na chvíli a kývl na znamení 'Není zač' , a zárověň se musel pousmát nad samotným tím slovem, kterým mě tak nazývala. Ani se nezdálo, a my už byli téměř v polovině naší cesty. Ubíhá to docela rychle, pomyslel jsem si. Pak jsem pozorně zvedl hlavu a rozhlédl se po okolí, když Kira navrhla změnu trasy. Zakoukal jsem se na nedaleký lesík. Očividně Stříbrnný les, ano, hned za ním by měla být ona bizoní louka... , upřesnil jsem si trochu své orientační smysly a informace. "Um, no... proč ne. Máš pravdu, bylo by to kratší" , pověděl jsem nijak zvláštně zabarveným hlasem. Koukl jsem na Kiru a dal jí znamení, že mě může následovat a změnil jsem směr našeho kroku.