Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

-> Duhové vodopády

Cesta na jih byla docela dlouhá a dlouho to své hledané místo, co mu zadal alfa, nemohl vůbec najít. Ale po projití několika dalšími pomyslnými cestičkami a prodraní se několika houštím, byl konečně na místě. Chvíli zůstal strnule stát a koukal na krásu této krajiny. Každý by si duhové vodopády představoval jinak, i on měl jinou představu, ale tohle bylo o mnoho krásnější. Takové menší údolí, louka s několika stromy a padající voda a několik jezírek. Právě proto, že sem dopadaly sluneční paprsky a světlo se zde lámalo a odráželo od různých přírodních věcí, lesklo se všude, kde mohlo, se voda zdála býti duhová. No, možná i doopravdy byla. Aikův udivený pohled náhle vystřídalo něco jako úsměv. Odhodlaně se vydal k vodopádu. Natáhl tlapu pod padající vodu. Bylo to příjemné a také takové kouzelné. Jindy by se zde na tomto místě vrátil do vlčecích let a 'vycáchal' se ve všech jezírkách, ale dnes to nebylo. Musel plnit úkol na přijetí do smečky, kde si tak moc přál býti. Takže, hledat barevné oblázky. Vydal se k prvnímu jezírku. Tohle bylo opravdu malé. Spíše to byla taková kaluž. Tlapou prohrábl duhovou vodu a přes hladinu bylo vidět na dně několik oblázků. Povytáhl je na břeh, žádný z nich však nebyl barevný. Nechal je sklouznout zpět do vody a šel odhodlaně dál. Prohledal několik dlaších jezírek, však zatím ještě nic nenašel. Nic takového, co by alfa chtěl. Určitě je najdu.

Alfovské doupě

Značnou chvíli ležel v doupěti, poslouchajíc svůj vlastní dech. Pouze ležel, přičemž přemýšlel nad nepodstatnými věcmi. Jednou za čas se v jeho změti myšlenek objevila jedna, která měla potenciál býti podstatnou, avšak ten jak rychle se objevil, tak rychle i zmizel. Poté jeho pozornost padla na jednu ze stěn doupěte. Kámen zde byl popraskaný a přes rozsáhlou, pavučinovou prasklinu dovnitř pozvolně prokapávala voda. Nezaujatě zvedl hlavu. Náhle se z jednoho ze zárodků podstatných myšlenek právě jedná taková uvolnila do jeho povědomí. Ano, bariéru bych vytvořit mohl. Notnou chvíli přemýšlel nad provedením a užitím jeho magie, avšak nakonec se nevinně uculil, uchopil ocarinu mezi pysky a jemně foukl. Z podlouhlého, fialového nástroje se náhle pozvolna ozývaly líbivé zvuky. Zeal manipulací s proudem vzduchu, který do ocariny vpouštěl, ovlivňoval výšku a pronikavost tónu. Táhlé tóny se prodraly přes stěny doupěte a nyní naplňovaly již celý tábor, avšak toho si Zeal nebyl vědom. Díky magickým vlastnostem ocariny se tóny při svém skonu začaly měnit na energii, které pozvolna tvořila světlou bariéru kolem doupěte. Hrál poměrně dlouho, než dokázal celé doupě silnou bariérou obklopit. Nakonec shlédl svojí práci, souhlasně kývl upustil ocarinu ze svých spárů.

Tábor
V tábore to začínalo byť dosť nudné. Vlci prúdili sem a tam, pobehovali, debatovali v skupinkách alebo len tak postávali. Teda, postávala predovšetkým Destiny, keď sa zrazu z ničoho nič pred ňou vynorila vlčica... Teda, skôr ešte vĺča, ale očividne takmer dospelé- tak minimálne usudzovala Destiny, keďže toho o vĺčatách nevedela skoro nič a mala s nimi len minimálne skúsenosti. ,,Zdravím," odzdravila sa aj ona a ostrým ohľadom si vĺča pred sebou. ,,Nepáchneš tunajším pachom... pripomínaš mi skôr Kirigakure, strávila som tam krátku dobu. Si špeh alebo chceš prestúpiť do inej svorky?" opýtala sa jej na rovinu.

Tábor
,,Nie som až tak hlúpa aby som nerozoznala cudzinca..." prevrátila očami nad správaním cudzinky. ,,Chápem. No... počula som o Zeiss, ale vraj je to dosť temná svorka. Potom Ishi... Ishimura? Tak je to, myslím. A ešte územia za hranicami svoriek. Tými som prechádzala keď som sa dostala na územia Niwatu," vysvetlila. ,,Mimochodom, moje meno je Destiny Aqua, kappa tunajšej svorky," predstavila sa.

Tábore
,,Ńorthie? Zaujímavé meno," pousmiala sa. ,,Je to Zeiss- Ze-iss. Svorka vyhnancov a temných vlkov pripravení roztrhať každého kto sa mi postaví do cesty na kusy. Nie je to práve raj, a k cudzincom sú vraj veľmi krutí. Ak sa k nim nepridáš, no... bude z teba kaša. A ak sa k nim pridáš, už niet cesty späť- svorky svetla ťa už nikdy nezoberú späť k sebe, budeš navždy vyhnancom," vysvetlila jej a varovala ju zároveň. Potom si mladú vlčicu znova premerala. Aká som asi bola ja v jej veku? Vyvádzala som? zamyslela sa. ,,Takže si z Kirigakure? Máš tam rodičov alebo si nejaká pritúlané vĺča?" opýtala sa jej.

Arco Iris

/... -> tábor/
Zavrtěl jsem mlčky hlavou. Zeala jsem neznal, možná jsem jej jen jednou letmo viděl, nebo z vyprávění, jinak jsem neměl ani potuchy, o koho šlo. Minimálně ne teď. Trochu jsem přidal do kroku, jakmile mě bráška zahřál svým tělem. Bylo mi to příjemné, byl jsem za to rád. Šlo se mi nyní poměrně dobře i přesto, že jsem musel ťapat po třech. To mi však ani zdaleka nevadilo, zvykl jsem si. Po pachu jsem začínal poznávat, že se k táboru blížíme, stáhl jsem ocas o něco níž. Cítil jsem příliš moc vlků. Mírně jsem znervózněl, ale jinak jsem se snažil to nedávat najevo. ,,Nevím, ale myslím, že bude skvělý alfa. Přecejen, jedná se o Argenthea Phantasia vlka..." sdělil jsem bratrovi nakonec svůj názor.

Drobný tvor, vznášející se nad zemí, svým vzezřením připomínal mořského živočicha medúzu, možná trochu kříženou s duchem, se pohyboval směrem k světlé vlčici. Bylo to velmi přátelské stvoření a každý, kdo se na něj podíval, pocítil hřejivé duševní teplo. Zastavil se u Destiny a řekl: "Ahoj, smím s tebou chvíli zůstat?"...

...Aurorus zůstane s Destiny do 27.5.2017 ...více
Za zvířátko do 27.5. smí hrát Destiny

Zeal odešel a já jsem s Caliusem zůstala sama. Pohlédla jsem na něj a on se na mě klidně podíval. "Půjdeme?" zeptala jsem se ho. Calius tiše kývl. Vyšla jsem po pěšině směrem dolů, Calius šel za mnou. Bylo to celkem vzácné, že mě takto následoval po zemi, nikoliv ze vzduchu. Nebylo to potřeba, to je pravda. Tiše jsme kráčeli, občas se nám pod nohami oddrolil nějaký kamínek. Nasávala jsem okolní pachy. Krom dýní a podivné aury fénixů tu nebylo skoro nic cítit, až na nějaké kamzíky a jinou horskou zvířenu. U úpatí hor se rozkládala Lunina louka. Přidala jsem do kroku a když jsem ucítila trávu, ačkoliv zmrzlou, pod packami, bylo to příjemnější, než studený kámen. Rozklusala jsem se zimní krajinou, od tlamy mi ucházela pára a lehký větřík mi proskakoval srstí. Ani tak mi nebyla zima. Calius zrychlil, aby se mnou držel tempo, jeho drápy občas urvaly kousek zeminy, která odlétla vdál. Vběhla jsem do Aralského lesa, míjela opadané stromy, šedá obloha prokukovala skrz holé větve. Calius se je odrazil, prorazil koruny stromů a vyletěl nad les. Jistě mu to bylo příjemnější, než se s jeho mohutností proplétat mezi kmeny. V tu chvíli jsem se cítila podivně sama. Shiloh už dlouho není. Vlastně tu není nikdo, krom mě, nahoře Caliuse a pak ticha. Nikdo mi nezbyl. Catherine zemřela, její pomník je u Watwayských skal. Všichni mí synové a dcery až na dva, jsou též pryč. Nikdo si po mně nesteskne.
Nelíbilo se mi, že jsem upadala do takové deprese. Založila jsem přeci nový národ, velkou sílu Stříbrného fénixe. Všichni ke mně vzhlíželi, byla jsem jejich alfa matka. Zalil mě hřejivý pocit. Nechala jsem tu odkaz, celou smečku! Na to mohu být hrdá. uklidňovala jsem se, temné myšlenky ustupovaly. Stromy začaly řídnout, pomalu jsem vyklusávala z lesa. Náhle mi na zádech cosi přistálo. Ucítila jsem drobné drápky. Otočila jsem se, abych aspoň trochu viděla na svá záda. Byla tam Ginger Hazel, upírala na mě svá temná očka a pohybovala čumáčkem. "Veverko! Ginger! Dlouho jsme se neviděly. Jdeš se mnou?" potěšeně jsem se usmála. Hazel máchla ocáskem a vyhopkala mi na hlavu. Brala jsem to jako ano. Calius nad námi plachtil ve vzduchu. Zřejmě čekal. Otočila jsem se směrem k jiho-východu a rozcválala se po širých travnatých planinách.

Zmrzlá tráva mi křupala pod nohama a vítr svištěl kolem mých uší. Ginger Hazel se mě držela a vyvažovala mé skoky a nade mnou se ozývaly jen pravidelné svisty Caliusových křídel. Odrazila jsem se a prodloužila moment, kdy jsem ve vzduchu tím, že jsem více natáhla nohy. Díky tomu jsem byla i rychlejší. Koutkem oka jsem spatřila tyčící se Lví hory, kde byl i tábor. Měla jsem to tu ráda. prolétlo mi hlavou. Vždyť se sem můžeš kdykoliv vrátit... snad. ozval se Calius zeshora. Mlčela jsem a přivřela oči. Až po chvíli mi došlo, že za chvíli těsně minu Fénixův les, tam jsem ale mířila. Zapřela jsem se předníma nohama, pravou dala více pod sebe a zadníma se odrazila. Udělala jsem v podstatě rychlý smyk, zmrzlá hlína mi odlétla od pacek a Ginger Hazel se mě rychle chytila za uši. Vyrovnala jsem sílu skokem a pokračovala v cvalu. Calius mě následoval. Když jsem se blížila k lesu, zpomalila jsem a proklusala kolem prvních stromů. Ginger Hazel se odvážila, tiše se posadila a začala cosi švitořit. Cítila jsem chlad kolem, tiché hučení té zimy. Náhle zpoza stromů vykoukly kříže a náhrobky. Vyděsila jsem se, ale poté mi došlo, že jsem na Vlčím hřbitově. Rychle jsem zpomalila do kroku. Nesluší se přeci běhat na hřbitově, je to neúcta k zesnulým. Míjela jsem náhrobky pokryté jinovatkou. Takhle v zimě to vypadalo ještě děsivěji. Zběžně jsem přelétávala pohledem ze jména na jméno. Někde mi bylo povědomé, někde jen rod, někde jsem vůbec netušila, kdo to je. Nehledala jsem tu nikoho, koho bych znala osobně, neměla jsem čas se zdržovat nad truchlením, pokud tu taky nechci skončit.

VTP - Fénixův les
Když jsem rozlepil své oči, přišlo ke mně uvědomění si skutečnosti, že jsem tady sám.  Už zase? To je opravdu podivné. Měl bych se sebou něco dělat. Možná ten starý Sori zemřel. Možná se probudil nový, úplně jiný Sasori. Možná by si měl říkat příjmením? Ale to je divné. Všechno kolem bylo divné. Protáhl jsem své tělo a zavětřil kolem sebe. Pachy vlků byly staré, to znamenalo, že jsem tady byl už dlouho sám. Otřepal jsem se a rozhlédl se na všechny směry. Nakonec jsem se rozhodl něco si ulovit v Rintintinově lese. Bůh ví, proč jej přejmenovali... Pomyslel jsem si a s úsměvem se rozběhl k lesu.

Duhové vodopády -> Tábor
Už se dlouhou dobu zdálo, že tady opravdu nic nenajde. V každém z jezírek, které prohlédl, našel jen obyčejné kamínky. Potápěl se v těch větších jezírkách, ale i tam nic nenašel. Vzhlédl k obloze. Pomalu se začalo stmívat a zde v roklince u vodopádu brzy sluneční paprsky ztratily dosah. S povzdechem a pomalu ztrácející se nadějí se pohlédl po zbývajících jezírkách. Na jedno zrovna dopadaly poslední sluneční paprsky zde. Pěkně se to tam třpytilo. Rozhodl se tedy omrknout to ještě tam. Díky odrazu světla se voda zdála opět jako duhová. Možná byla i sama o sobě. Hrábl packou pod hladinu a nabral několik kamínků, co ucítil a přitáhl je na břeh. Pohled mu padl na krásné duhově barevné oblázky. "Páni, já je našel!" Úžasem pootevřel tlamičku. Vytáhl jich z vody ještě víc a rozložil si je pěkně na břeh. Se zájmem si je prohlížel a vybral jen ty nejhezčí, které by Alfovi donesl. Natáhl křídlo a oblázky si nahrnul na blánu. Takhle se je rozhodl přepravit do tábora, jelikož neměl žádný váček nebo něco podobného, do čeho by oblázky mohl dát. Vykročil na cestu zpět a s nadšením někde uvnitř sebe došel až do tábora.

Fénixův les - Jezero Dawwa
Dostat se k lesu vlastně netrvalo nijak dlouho. I když nějaký čas to zabralo beze ssporu. Avšak ten jsem vyplnil přemýšlením o tom, kam se asi odebrala Caendore. Musel jsem přemýšlet o tom, zda je stále tady nebo zda odešla. Kdy jsem osaměl a jestli je to stav trvalý či dočasný. Vždycky jsem věřil, že jednoho dne budu otcem, ale nestalo se tak. Nebyl jsem jím dokonce ani když vlčátka nebyla má. Všechno bylo tak zamotané. Tak jsem v hloubi duše vedl dlouhý rozhovor s Drakem osudu i když jsem věděl, že mi nemůže odpovědět. Nebo možná může, ale neodpoví.
A tak jsem se dostal k lesu a ve stínu stromů jsem jím procházel až k Potoku vzpomínek a podél jeho toku, došel jsem až k Jezeru Dawwa

(SF ► Ishimura / Jezero Dawwa)

Tábor
Krok za krokem jsme byli táboru blíž. Šlo se nám lépe, jednak proto, že už nebyl sníh. A jak se tábor blížil, dokonce i bráška Arco, jako by se naplnil energií a přidal ještě do kroku, proto jsem i já zrychlil. "Hm, asi ano. Možná bychom ho měli lépe poznat, co myslíš?"  Ale rozhodně jsem Alfu nechtěl otravovat, ale bylo by fajn poznat ho lépe, no ne?
Konečně jsme byli opět v táboře. Připadalo mi, že se od minula nic nezměnilo, tedy kromě ročního období. Tábor působil stále stejně vlídně, jako předtím.

Tábor

Zeal odešel a já si oddychla. Bála jsem se, že něco pokazím. Rozhlédla jsem se po táboře. Došla jsem se k říčce. Skloním hlavu a napiju se. Potom zvednu hlavu a podívám se kolem. Najednou uslyším krásné zvuky. Zastříhám ušima. Co to je? přemýšlím, ale nemůžu na to přijít. Potom to přestane a já pokračuji v pozorování, co se děje v táboře. Co mám dělat? honí se mi hlavou. Neznám to tady... Potom si všimnu přicházet nějakého psa (Bodka). Všichni si tady s někým povídají a já jim to nechci kazit. Tak za někým běž. řekne mi Ann a já se vydám k nově příchozímu psovi a vlka,se kterým právě mluví (Aiko). Um, zdravím. řeknu nesměle.

Tábor
Probudila jsem se v táboře z nenadání, jako bych už snad prospala nějaký ten den? Nuže, potřebovala jsem si přece jen odpočinout, a tak se mi naskytla možnost a samozřejmě jsem ji využila. Pootevřela jsem očka a porozhlížela jsem se po okolí. Zívla jsem si hlasitě a zdvihala jsem pomaličku z místa, hlavně z odporu nasáklého sněhu na mém kožíšku, ale také z toho, že jsem zahlédla nějakého psa. Se to tu jen hemží psisky! odfrkla jsem si a zastříhala jsem ušima. Proč si nezajdou ke svým dvounohým potvorám. Poněkud nemají ponětí, že se nachází na území vlků! pohodila jsem ocasem a našpulila jsem pysk a lehce jsem poodhalila svou řadu předních zoubků. Raději jsem se posadila. Dneska ne, bezdůvodné potyčky jsou přebytečná práce navíc, své tlapky od psích slz nepotřebuji míti pošpiněné. pomyslela jsem si a rozhlížela jsem se kolem nezaujatým způsobem, přičemž jsem si jen tak pohazovala ocasem.