Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Když se mi Bodka představí, odpovím: "Já jsem Půlnoc." Bodka je jediný pes, kterého jsem tady zatím potkala, vlk, se kterým se bavila brzy odešel a já řekla: "Já jsem z této smečky. A ty? Patříš do nějaké" Zajímalo by mě, jak je to se smečkami. slyšela jsem o nich, ale nevím, jaké je to nyní. Potom švihnu ocasem. Je zima a já zimu ráda nemám. Právě kvůli tomu, že mám zmrzlý kožich a když je moc sněhu, můžu se propadat do něj, což není příjemné. Naštěstí ještě velká zima není.

Alfovské doupě -->Tábor
Jeho sněhobíle tělo nehybně leželo ve vyhřátém doupěti. Jedinou jistotou, že stále žije, vzbuzovat jeho hrudník, který se stále zvedal a poté opět klesal. Únava ho skolila jako lovnou zvěř a nyní se oddával sladkých lákadlům spánku. Občas díky divokým snů máchl tlapou do prázdna, nebo pohodil hlavou, avšak probudit se nehodlal. Je jedním z vydatných spáčů a probudit jej je občas velká potíž. Bohužel, povinnosti se blížily k táboru a bláhový vlk, který dosud spokojeně spal, musel býti probuzen. Pane, přicházejí vlci. Patron, hnán povinností, Zeala neprodleně informoval. Mladý vlk na jeho oznámení pouze rozespale pootevřel oko, kývl hlavou, zamumlal pár nesrozumitelných slov, načež opět usnul. Patron, sedíc u vchodu do doupěte, hlídal všechny přítomné. Když se k alfovskému doupěti přihnal bílý vlk s dračími křídly, jemně zpozorněl. Pane, povinnosti si vás žádají. Opět pronikl do jeho mysli, tentokrát s výraznějším dopadem. Zeal chvíli ležet, pomalu dýchal přičemž zpracovával to, co mu patron oznámil. Poté se náhle vyhoupl na nohy, zavrtěl hlavou a klidným krokem vyšel z doupěte. Pohlédl na Aika a na hromádku lesklých kamínků, které přinesl. Jemně se usmál. ,,Zdravím, omluv mojí nepřítomnost." omluvil se. Opět pohledem přelétl oblázky, ujišťujíc se, že jsou to ty o které Aika žádal. Když se o jednoho z nich odrazil do jeho oka duhový paprsek, byl si více než jist. ,,Dobře tedy." pronesl, načež se narovnal. ,,Zkouška byla splněna, tímto tě jmenuji Kappou smečky Stříbrného Fénixe." jeho klidný hlas se rozléhal táborem, upoutávajíc téměř každého, kdo zde přebýval.

S lítostí vám všem oznamuji, že kvůli problémům ve škole moje aktivita rapidně klesne, tudíž nebudu schopna delší budu plnit všechny své povinnost, ať už jako alfa, organizátor akce, nebo administrátor. Jsem si vědoma příkoří, které vám tímto činím, už pracuji na svém opětovném navrácení do původního stavu. Proto prosím omluvte prodlevy mezi odpisy, nebo žádnou reakci na odpis. Chápejte prosím, že jsem pouze člověk a mám také sociální život a problémy i v něm. Pokusím se navrátit co nejdříve to půjde. Akci budu možná nucena pozastavit, ještě uvidím, na jak dlouhou dobu to bude.
Děkuji za pochopení.

Tábor
Čekal, dokud Alfa nevyšel z doupěte. Poklesl více hlavou na znamení podřízenosti. Jeho hlas byl mu hodně příjemný, takový klidný, medový, avšak byl v něm slyšet přeci jakýsi ten ráz a celkově vyzařoval respekt. Kývl mírně na jeho omluvu, i když mu vůbec nevadilo chviličku počkat. Mírně stáhl ouška zase víc k zátylku, jelikož byl stále nervózní. Alfa si pečlivě duhové oblázky prohlížel a po chvíli už Aikovi připadalo, že se rozhodl. Při jeho dalších slovech se i on trošku více narovnal a napřímil ouška zvědavostí a nedočkavostí, vzhlédl mírně výš k němu. Tak, teď to přijde... Celý nervózní se v nitru otřásl a srdce se mu rozbušilo. Teď alfa vynese ten rozsudek, který rozhodne o mém budoucím počínání. Zhluboka se nadechl a vydechl. Pokud jsem neuspěl, budu muset jít nejspíše pryč. Zase bych neobstál a cítíl bych se k ničemu... možná. Vlastně ani pořádně nevím, co bych dělal. A kdybych uspěl... , nestačil ani dokončit svou vlastní myšlenku a Alfův rozsudek se již jeho klidným a silným hlasem nesl téměř po celém táboře. Přijal ho a jmenoval ho Kappou smečky. Oh bože! Páni! Po těle se mu rozplynula vlna nadšení, radosti a uvolnění. V očích se mu zableskly jiskřičky radosti. Pozvedl své mohutné tělo a narovnal se trochu. "Och, děkuji Vám. Slibuji teď, že budu smečce oddaný celým svým srdcem a budu za ni bojovat do posledního dechu" , řekl poněkud poctěně a provedl menší poklonu. Myslel to zcela vážně a tímto slibem se zavázal na pozbytek svého života. Obrátil se a odkráčel. Jen jeho tyrkysový chomáček na konci ocasu mu vlál za tělem. Teď se cítil úplně jinak, byl... šťastný! Poprvé za tu dlouhou dobu pocítil to dávno ztracené šťestí. Byl si vědom, že to je jen na malou chvíli, tak se v tomto pocitu nesmírně vyžíval. Došel na kraj tábora a zahleděl se do krajiny. S větrem vlajícím mu v hřívě a srsti, s úsměvem na tváři vztyčil hlavu a zhluboka se nadechl, nasál všechny ty pachy. Tak, tohle je teď můj nový domov, má nová rodina, můj nový začátek, můj nový život.

/Tábor/
Přikývl jsem bratrovi na souhlas a spolu s ním se blížil vstříc hromadou vlků v okolí, trochu nervózní, zavětřil jsem ve vzduchu. Nasál jsem poněkud výše vznešenější pach, bylo mi jasné, že patří alfovi. Odvrátil jsem pohled od směru, odkud šel pach cítit. Moc rád bych ho viděl... avšak na slepotu si vlk vždy zvykne. Zatvářil jsem se mírně zklamaně a očekával, co na alfa vlka poví bratr Keiran. Nevěděl jsem, že známý Orfeon nedaleko odtud odpočívá v jednom z táborových doupat. On by za to byl i rád, má přeci rád svůj klid.

Jakmile postarší Alfa smečky Stříbrného fénixe opustila šedou vlčku zahalenou v plášti, tak si Raven opět nasadila kapuci. "Sbohem, Attie." řekla ještě na rozloučenou a blýskla po ní vděčně očima. Doufala, že tohle není naposledy, co se s hnědou vlčicí viděla. I přes to, že ji bylo pod pláštěm teplo, tak se lehce oklepala, když se rozešla směrem k hranicím. "Nuže, kam teď?" ozvala se Iris. Raven se nezastavovala. Chtěla bych jít za Noxem. Do Zeiss. odpověděla. "Chápu. Ale nechtěla bys prvně prozkoumat místo za hranicemi? Přeci jen, máš to teď hop a skok přes potok, jak se říká." Raven zpomalila a podívala se zmíněním směrem. Zadumaně pohodila ocasem. "Nox ti neuteče." Vlčka střihla ušima a naposledy se podívala směrem k Zeiss. Dobře. povzdechla si a vydala se opačným směrem. Stejně se jednou do Zeiss podívám. podotkla Raven v podezření, že se jí snaží patronka jen ochránit. "O tom nepochybuji." 

Tábor
Otázkou však bylo, jak poznat lépe novou alfu a přitom se ji, nevtírat? To byla otázka k hlubokému zamyšlení. Moc rád bych nového alfu poznal lépe, ale určitě by nebyl rád, kdybych za ním přišel a začal se vyptávat na spoustu věcí, to by bylo asi divné. Vůbec jsem nevěděl, jak bych se měl k alfovi chovat. Mám mu tykat? Nebo raději vykat? On je mladý, asi jako já, je to zvláštní. Ne, počkat, on je možná dokonce i mladší. Ponořil jsem se do hlubokých úvah nad našim novým alfou. "A ty už jsi s ním mluvil? Znáš ho?" Zeptal jsem se bratra.

Vděčně se na Aika usmál. Byl rád, že se smečka rozrůstala, jelikož Stříbrný fénix je nejmenší smečkou na celém území Niwatu. Byl ohledně toho nervózní, avšak utěšoval se myšlenkou, že vlci na jeho území stále přicházejí a smečka bude mít ještě spoustu příležitostí se rozrůstat. S klidným úsměvem, který se mu rozléval po tváři se posadil. Nasál příjemný jarní vzduch, načež přeletěl pohledem panorama tábora. Sníh se pomalu měnil v rozbředlé bláto a celá smečka začala kvést. Mnohem radši než jaro, měl zimu, sníh byla jeho největší vášeň, avšak jaro měl také rád. Náhle si vzpomněl na malou Dobrodružku. Zima mu jí připomněla. V zimě jí také zachránil, tedy, on by si netroufal to záchranou nazvat, avšak ona na tom trvala. Sledoval těch pár vlků, kteří stále přebývali v táboře, přemýšlejíc, kdy asi zase spatří její milou tvář.

Tábor --> Velké travnaté pláně (Předpokládám, že jsme ho nechala tam...)
Vzbudil jsem se v táboře Stříbrného fénixe a na okamžik jsme byl notně zmatený, než se mi vybavilo, proč a kdy jsem sem přišel. Kdy... jak dlouho už to bylo? Kolik času jsem zase prospal? Tohle musí přestat, měl bych začít něco dělat a ne se tu pořád jen nečinně povalovat. nevydal jsem se ale hned hledat Alfu, což byl prvotní důvod mé přítomnosti tady, rozběhl jsem se směrem na pláně, na mé oblíbené místo na území, abych se trošku proběhl a protáhl si svaly.

/Tábor -> Velké Travnaté Planiny/

Probral jsem se v jedné tábirové jeskyni a pořádně se protáhl, ihned co jsem se zvedl. Ani zde jsem to nevydržel dlouho, byl jsem skvěle odpočatý a chtělo se mi zpívat. Tiše jsem vyťapal ven z úkrytu a porozhlédl se. Ještě je celkem chladno... sníh nemám rád. Už mi chybí letní slunce. pomyslel jsem si a vydal se kolem vlčice Půlnoci, na kterou jsem kývl ku pozdravu, směrem po čerstvějším pachu, směrem na nejbližší planiny.
Jakmile jsem se začal táboru vzdalovat, začal jsem si jemně prozpěvovat, snad jakobych se tím zpěvem snažil probudit jaro. Pavh mi ale tvrdil, že na planinách, u kterých jsem se nacházel, asi nejsem sám. Počítal jsem s tí. Trochu jsem se utišil, blížíc se k původci pachu, až jsem jek nakonec i zahlédl. Trochu jsem zavětřil. Ten nepatří do smečky. Ale už tu nějakou dobu pobývá... napadlo mě, jakmile jsem jeho pach zacítil. ,,Zdravím..." pověděl jsem, jakmile se mi podařilo jej obejít. Tón mého hlasu byl ledově klidný, ne však příliß seriózní.

VTP
Jakmile jsem se dostal dost daleko od tábora, přidal jsem do kroku a rozběhl se sněhem, Moje tlapy, uzpůsobené k běhu v písku, se nebořily tak, jako tlapky ostatních vlků, což jsem teď opravdu oceňoval. Moc daleko jsme se nedostal, když se k mým uším donesl tichý zpěv. Zastavil jsem a pokusil se zjistit, odkud zvuk přichází, ale vítr mi to dost znesnadňoval, navíc zvuk brzy utichl. Potřásl jsem hlavou. Možná se mi to jen zdálo. Už jsem se chtěl otočit a pokračovat dál, ale k mému čenichu se donesl cizí pach. Rozhlédl jsem se a spatřil fialovobílého vlka. Kývl jsme mu na pozdrav. "Také zdravím. Smím vědět, kdo ráčíš být?" Naklonil jsme hlavu na stranu a zvědavě si ho prohlížel. jeho zbarvení mi připomnělo nedávný rozhovor s Raven. Nebo dávný? Ale na tom nezáleželo.

/Tábor/
Zavrtěl jsem bratrovi hlavou jako odpověď. Gesta jsem sice používal nerad, vlastně těžko říct, jak jsem se je naučil, poslepu, ale nyní bylo gesto na místě. ,,Netuším pořádně, kdo to je. Je ale mladší, než my," špitl jsem tichounce a pousmál se. ,,Nepůjdeme se poohlédnout po někom z dětství?" plácnu první věc, co mě napadne a protáhnu se, poté švihnu chvostem.

/Velké Travnaté Planiny/
Postavil jsem se lehce rovnější, ne však povýšeně, nebo příliš hrdě. Zkrátka tak, jak se na Virentema sluší a patří. Kouknul jsem vlkovi do očí. Španělský, nebo latinskoamerických přízvuk i pach, to poznám. pomyslel jsem si. ,,Jsem Orfeon, hrdý nositel rodu Virentem a jeden z jeho posledních přeživších, tuším," pověděl jsem, přičemž po vyslovení rodu jsem změnil tón hlasů na mírně zamyšlený. ,,Vlk smečky Stříbrných Fénixů. Ty budeš pravděpodobně budoucí člen smečky, nebo se mýlím?" opsal jsem se moudrým tónem a zaujatě všiml ocasem, poté jsem si naproti němu sedl.


//Promiň proud spadl.

VTP
Narovnal jsem se podobně jako on a oplatil mu pohled, ale ne tak, aby to mohl brát jako výzvu. Tenhle vlk určitě patřil do smečky, což vzápětí potvrdil i svými slovy. Ale i přesto, jak se představil, jsem si nemyslel, že by měl vysoké postavení. "Catorce Jilah, tulák na území vaší smečky." Odolal jsme pokušení představit se podobně jako on, tady by moje minulé postavení stejně nic neznamenalo a znělo by to jako vytahování se. Rod Virentem mi moc neříkal. Možná jsme tu prostě nebyl dost dlouho, možná za to mohl fakt, že tenhle vlk, jak sám řekl, byl jeden z posledních toho rodu. na jeho otázku jsme pokývl hlavou. "Ano, rád bych byl."

/Velké Travnaté Planiny/
,,V tom případě zde vítej, vybral sis správně," byla jediná věta, kterou jsem mu odpověděl. Tón mého hlasu byl nyní přívětivý, koutky mé tlamky se mírně pozvedly. Smečka Stříbrných Fénixů mi zbyla, cesta k ní mi milá byla. Attie mě ráda přivítala, post Kappy mi zatím dala. Býval jsem v Insieme, s Amethyst a vlčaty, ale pak byl útok, co dal zvraty a ztráty. Už je to tolik let, běží to jakbysmet... Tolik vlků jsem tehdy znal, už málokdo z nich... žije dál. zaveršoval jsem si v duchu a hlavu mírně svěsil, také ocas, avšak spíše neutrálně a na tvář nasadil neutrální výraz. Oklepal jsem se a nastražil uši. Následně jsem se rozešel loudavým jedním směrem a optal se: ,,Proč sis vybral právě toto území?"

Tábor
"Hm... mladší." Tak a teď jsem byl ještě zmatenější. Jak starý vlastně je? Jak vypadá? Jaký je? Honily se mi hlavou myšlenky, které však byly přerušeny bratrovou otázkou. "Najít někoho z dětství? A koho? Dyeron je pryč... Jasemine je taky pryč, stejně jako Sien. Mám jenom tebe." Ano, byla tady ještě Waya. Nemám přátele, spíš bych si měl nějaké najít.