Příběh smečky Ishimura III.

/Doupě - Cava Pequeňa/
Z lehkého stavu somnolence mě probudil tichý hlas mé milované partnerky. Rozhlédl jsem se po doupěti a kromě kudlanky, která tu s námi zůstala, zde stále ležela Caelle se Sinhou. Lehce jsem se otřepal. Nedovedu si představit, že zde budou, když bude Richu rodit... pomyslel jsem si a přivřel oči. Čekal jsem, kdy bych se měl připravit na nejhorší. Začal jsem se neklidně vrtět a těkat očima z vlků opodál na svou partnerku, ke které jsem se více přisunul. Nakonec jsem jí strčil ňufákem do ucha jako projev náklonnosti.

Doupě Aragorna a Haske
Ležela jsem na zemi a slabě dýchala. Náhlé teplo mě sice trochu probralo, ale moc najevo jsem to nedávala. Dýchání se mi zdálo jako nesmírně náročná činnost, která vyžaduje naprosté soustředění a odhodlání. Najednou mě cosi zvedlo do vzduchu. Ta ztráta pevné půdy pod tlapkami mě vyděsila, takže jsem ze sebe vydala slabé nesouhlasné zakňučení. Naštěstí jsem se brzy ocitla zpátky na pevné zemi, ovšem tentokrát na jiném místě. Instinkt mi napověděl, co bych v tu chvíli měla udělat, ale zdálo se mi to nesmírně složité. Jak by mě mohli chtít více věcí najednou? Naštěstí základní pudy rozhodly za mě, takže jsem se trošku napila. Tahle aktivita mě velmi vyčerpala, takže jsem brzy usnula velmi tvrdým spánkem. Jiní rodiče by to nejspíš předem vzdali a neztráceli by čas pečováním o něco, jehož šance jsou na první pohled mizivé. Ale moji rodiče se rozhodli jinak. Nejspíš se jim zdálo, že mám vůli žít.

//Din: Měli bychom vypadnou mno, ale mě to neříkej, já nejsem na řadě

Cäelle
Doupě Dina a RIchu - Neyew
I když se zprvu zdálo, že se nezdržíme dlouho, náš pobyt u Dina a Richu se nakonec protáhl o dalších pár dní. Byla jsem vážně unavená a ačkoliv jsem si to ze začátku odmítala přiznat, potřebovala jsem trošku času, abych se z toho dostala. Nyní jsem se však opět cítila plná energie. Navíc sem si všimla, že Richu čeká vlčata. Trošku mě to překvapilo, v tohle věku to nebylo zas až tak běžné, ale nic jsem neříkala. Když se ona vlčata začala ozývat, došlo mi, že je nejvyšší čas odejít. Okupovat jejich doupě  následujících dnech by bylo velmi neslušné a pro nastávající matku zbytečně stresující. Využila jsem tedy té situace, že byli oba  vzhůru a vstala jsem. "Chtěla bych vám poděkovat za vaši pomoc, velmi si vašeho gesta vážím. Pokud budete v budoucnu cokoliv potřebovat, víte, kde mě najdete",  pronesla jsem. Bylo na mě vidět, že to myslím zcela upřímně. Poté jsem sebrala ze země plášť, přehodila jsem si ho přes ramena a vydala jsem se k východu. U vchodu do jeskyně jsem se posadila a čekala na Sinhu.

//Nebo to uděláme tahle, dokud mám trošičku času

U Haske a Aragorna

Kulička krátkých chlupů se choulila u svého sourozence a pila svou první výživu. Nebojácně se nový člen rodiny nacpal na svojí sestru Mitril a tiše jí kňučel do ucha. Teplo pocházející od maminky bylo sice dostačující, ale už teď se malému vlčeti stýskalo  po světě uvnitř, kde bylo tak příjemné teplo. Jenže ty časy už jsou pryč. Čeká ho żivot, když bohové dají. Vlče zaznamenalo pohyb ve vzduchu, než si uvědomilo, že má dalšího sourozence na světě. Živě slídilo po okolí, i když bylo zatím slepé. No, vlastně ne tak docela. Pomalu se malému Argdemovi otevíralo jeho pravé očičko. Výdrž malému vlčeti ovšem nevydrží dlouho, a tak si ještě jednou mládě soslo mateřského mlíka a pak nevinně usnulo.

/Doupě - Cava Pequeňa/
Caelle se nedlouho po mé další reakci zvedla a to mě donutilo se zvednout taky. Obešel jsem svou drahou a postavil se před ni. ,,To my děkujeme, za příjemnou návštěvu, aspoň tady nebylo ticho," argumentoval jsem na ni s upřímným úsměvem. Nechápu, co jsem proti ní ze začátku mohl mít. Vždyť je to Ishimuranka, jak se patří. pomyslel jsem si spokojeně a mlaskl. Pozoroval jsem, že Sinha se zatím k odchodu nemá, ale ten byl Elitní, nemohl jsem mu poroučet a kromě toho jsem to neměl ani za potřebí.

//Mě to neštve, Dinovi to sice trošku vadí vzhledem k jejich soukromí, ale nedá to najevo. =D

V Haskeiným bříšku -> pryč
Na malou ještě nenarozenou vlčici přišla dlouhá chvíle, také za to mohla zvědavost, která ji nedala a ona se vydala stejnou cestou jako její sourozenci. Sice tady bylo útulno a teplo, ale ona cítila že už je nejvyšší čas.Když se dostala ven trochu se oklepala pod náporem zimy a mírně se stočila do klubíčka. Její srst hrála různými barvami od bílé po šedou až k černé. tichounce zakničela a více se schoulila do klubíčka.

Doupě
Aragorn mezitím očistil třetí vlčátko. nemohla jsem si nevšimnout, že je menší a slabší, než její sourozenci, ale bylo dost silné na to se napít, takže tu byla jistá šance, že to časem dožene. Počítala jsem s tím, že by se mohlo stát, že nějaké z nich nepřežije, zároveň jsem byla ale odhodlaná udělat všechno pro to, aby přežila všechna. Přitáhla jsme si k sobě poslední vlčátko a důkladně ho jazykem očistila. byla docela zvláštní, že dvě z vlčat měla podle všeho bílý kožíšek, jen s pár tmavšími, šedými znaky. Po očištění jsem i poslední vláčtko položila ke svému břichu, ke strukům, aby se mohlo napít. jak se zdálo, už byla všechna. jeden kluk a tři holčičky, z kterých dvě ještě neměly jména. Podívala jsem se na Aragorna.

Cítím se připravená.. Zapakoval si v mysli její slova a usmál se a vážným pohledem se na ní podíval. "Skutečně? Nechtěl bych tě do ničeho nutit." Pověděl znovu. Poté ji dal za pravdu. "Stejně nemáme co na práci. Můžeme hledat." Zazubil se a zavrtěl ocásky jako malé vlče. Poté se k ní přitulil jako kočka a následně se mu tím podařilo obmotat jeho ocas z jejím a začal ji tahat.(Jakože v tom smyslu, že ji postrčil. Ne do bolesti to by si nedovolil xD)  "Slyšel jsem, že tu je i nádherné místo. Můžeme se podívat tam, jestli tam není nějaká volná jeskyně. Co říkáš?" Zeptal se ji a znovu se zazubil.

Tábor-Brloh na hraniciach (haske, aragorn)
Pozeral som sa po Tábore a vedel som, že Haske s Chodcom odyšli v snehu, uplynul teda nejaký čas a ja som, myslel, žeby už mohli byť vlčata na svete. Pozvolným klusom som sa vybral smerom na hranice a ja som uvažoval, či sa nám s Tene ešte jeden vrh podarí, Tsuri niekam zmizla, Ranger zomrel, aspoň že Angelo a Eveline nám ostali. Takto som prišiel na hranice a vynuchal som hraničiarovo dobre zamaskované bydlisko, zastal som pred vchodom do brloha. ,,Haske?" opýtam sa smerom dnu, počul som zvuky mládat a vedel som aj to, žeby z návštevy nemuseli mať práve najlepší pocit. Čakal som na zvolenie.

Brloh
Pozeral som sa na Haske ,,Aké im dáme mená. Ja by som navrhoval Cora." povedal som a ňufákom dom ukázal na najmladšiu a tá drobná... Aké je len dám meno,je taká malá. Všimol som si, že Argdem už otváral oči. ,,Ahoj maličký." Pozdravil som ho.

Doupě
"Cora, to se mi líbí. A ta maličká by mohla být Aysu." Navrhla jsem jméno i pro poslední vlče. Soustředila jsem se na vlčata a tak, když se od vchodu ozval nějaký hlas, prudce jsem se tím směrem otočila a vycenila zuby. Byl to ale jen alfa smečky a ten nebyl hrozba. Tohle nebylo Zeiss, nebyl důvod se bát, že by se alfy rozhodly, že si nějaké z vlčat nezaslouží žít. I přesto jsme ale zůstávala ostražitá. "Pojď dál, Reele." Pozvala jsem alfu a nasadila neutrální výraz. připadalo mi to jako narušení soukromí a jeho návštěva mi nebyla zrovna příjemná, ale stejně bychom mu dřív nebo později museli vlčata ukázat. Takhle to bude slespoň odbyté.

V mamince Richu
Z druhé strany stěny jakoby se něco ozývalo. Slyšel jsem tlumené zvuky a ty mi teď napověděly, že za stěnou opravdu něco, nebo někdo je. Kdo, co by tam mohlo být? Měl bych to zjistit? Kopl jsem ještě jedním kopátkem a následně se natiskl ke stěně. Potřeboval jsem snad jiný, větší signál, který by mi napověděl? Cítil jsem, že bych se tam mohl dostat, ale jak? Párkrát jsem ještě kopl. Ozvi se!

Doupě
Byla jsem docela ráda, že vlčice ze smečky už odcházela. Její přítomnost mi tu zas tak nevadilo, ale nebylo mi úplně příjemné, když tu byla když se mi mohla každou chvíli narodit vlčata. neznala jsme ji dost dobře. Bílý vlk s ezatím k odchodu neměl, ale ten, jak se zdálo, usnul, nebo prostě moc nevnímal. Cítila jsem, jak se jedno z vlčat hýbe. ne, hýbe se nebyl ten správný výraz. Kopalo, a to pořádně. "Skrz stěnu se ven nedostaneš, maličký." Řekla jsem mu tiše.

Brloh
,,Áno, to je pekné meno." povedal som a strihol ušami a potom zavrčal. Alfy. Do všetkého sa montujú, Haske to tiež nebolo po vôli, ale pustila Reela do brloha. Ja som tam bol v tieni a ceril bledé zuby. Každému vlkovi sa zapnú inštinkty, ochranárske a na rodinu to platilo štvornásobne.

Doupě
Probudily mě hlasy. Věděla jsem, že patří mým rodičům. Konkrétně ten jemnější mojí matce. Ta také vyslovila ono slovo, kterému jsem vůbec nerozuměla. Maličká? Nevěděla jsem, jestli to " oslovení" patří mě nebo tomu druhému stvoření.  Která z nás je ona a která jsem já? Byla jsem Cora nebo Aysu? Lehce jsem zvedla hlavu a snažila jsem se lépe orientovat v prostoru. Moje oči se měli už otevřít, ale byla jsem pořád o dost pozadu, takže jsem stále neviděla vůbec nic. Chtěla jsem ze sebe vydat nějaký zvuk, ale už jen pouhé zvednutí hlavy mě unavilo, takže jsem zůstávala zticha. A i kdybych měla energii, nedokázala bych najít vhodná slova, která by vyjádřila moje pocity. Hlavu jsem tedy opět položila na zem a zakryla si ji drobnými tlapičkami. V téhle pozici jsem jen dál zůstávala ležet v tmavém světě obklopená jen svými lehce naivními myšlenkami.

v brlohu hraničiara
Pozrel som sa a ked mi Haske povolila vstup vošiel som, zastavil som v chodbičke. ,,Ja mi to lúto, že obťažujem, ale.." povedal som a videl som naježeného Chodca. ,,Ako sa máte?" opýtam sa a bolo mi trochu trápne sa nasáčkovať vlkom do brloha, videl som štyri vlčence.

Doupě
Ani Aragornovi se přítomnost alfy nelíbila, ale Reel naštěstí pochopil, že tu není vítaný a že by tu neměl zůstávat déle, než je nezbytně nutné. Ani se k nám příliš nepřibližoval, zastavil tak daleko, aby viděl na nás oba i na vlčata a zůstal tam. Pokud by nebyl alfa, ale kdokoli jiný, už bych ho odsud hnala, ať už by přišel se sebelepšími úmysly. maličko jsem se posunula, aby měl na vlčata lepší výhled. "Předpokládám, že jsi tu kvůli nim, že?" Na jeho otázku mě nenapadla žádná vhodná odpověď a určitě si sem nepřišel jen tak přátelsky popovídat. "Narodila se před pár dny, kdyby byla starší, později bychom vám je přišli ukázat do tábora. Tohle je Mitril, tohle Argdem a Cora." začala jsem představovat vlčata a při vyslovení jména se vždy lehce dotkla čenichem příslušného vlčete. "A Aysu." Poslední, nejmenší, přestože ne nejmladší, si vysloužilo místo jemného šťouchnutí olíznutí.

Doupě
Mírně se uvelebila, ale po chvíli neucítila pevnou půdu pod tlapkami a to způsobila její zakňučení. Poté co měla zase pevnou půdu pod tlapkami vyhledala zdroj výživy a začala poprvé pít. Kolem sebe cítila těla sourozenců a mírně se k nim při choulila, pořád si ještě nezvykla na teplotu okolního světa. Poté si však lehla a jen dýchala. Malá vlčice pomalu začala usínat, ale neznámé hlasy ji probudily a ona potichounku zakňučela.

Doupě
Vlče s šedými znamy krátkým vlčecím čumáčkem neposedně šťouchlo do šedého kožíšku před ním a znovu vyhledalo zdroj výżivy. Tělo milé matky vlče příjemně hřálo. Už nemám hlad. Řeklo si v hlavě vlčátko a přestalo sát. Mělo tři sestry a jen drak ví, co ho ještě v životě čeká.
Netrvalo dlouho a k modrému očičku malého vlčete se připojilo i to zlověstně rudé. Otevřelo ho pomalu a zrovna čumáčkem strkalo do šedé srsti jeho sestry Mitril, která se zdála býti silná. Možná, že i on je silný. Tiše zakňučel pod tím náporem světla, ale co mu vyčítat, první prohlédnutí nebývá lehké. Všude jsou nové věci, co potřebují pořádně prozkoumat a hlavně... Tolik nových tváří. Žíhané vlče se ale rozhodlo si nejdříve prohlédnout vlastní matku, která ho předchvílí představila alfě Argdemovy rodné smečky. I na toho pak malé bezbrané vlče upřelo zvědavý pohled a stejně tak zvědavě si ho prohlíželo.

V mamince Richu » Ven
Zdálo se to býti již jako dlouhá doba, a z druhé strany stále nepřicházela žádná větší odezva. Ještě jednou jsem kopl v naději a natiskl se ke stěně. Cítil jsem se jaksi... odvrženě, osamoceně? Byl jsem zklamán, ale i přes to jsem se nevzdával naděje, že tam za stěnou je něco, či někdo, kdo na mě čeká. A já se tam chtěl dostat. Ticho, které zde doposud panovalo, přerušovaly jen občastně tlumené zvuky z druhé strany stěny. A náhle se začalo zde v prostoru dít něco zvláštního. Cítil jsem tlak, který mě táhl pryč od stěny. Né, stěno, neopouštěj mě! Poté se skrz má zalepená očka prodralo jakési světlo. Zprvu se zdálo býti docela malé a daleko, jako bych jej mohl samotnými hrabátky uchopit. Ale i to se přibližovalo, zvětšovalo a sílilo na intenzitě, a i já se posouval vpřed, vštříc té zvláštní záři. A pak jsem se ocital v jakémsi zúženém prostoru. Nebylo to pro mne vůbec příjemné. Ale jako bych tušil, že právě touto cestou se můžu dostat ven, jako bych věděl, že se tudy musím prodrat za každou cenu. Zapřel jsem se tedy a snažil se postupovat dál. Jakoby se s každým mým pohybem prostor zužoval a svíral mě větší silou, avšak i přes tu bolest jsem se snažil probojovat dál. A najednou... jakoby se vše přetrhlo jako provaz...

Začala přávě další část mého života, života na světě. Přes má zalepená očka se prodralo světlo tak silné, až jsem pocítil ostrou bolest. Jakoby mi do očí vpíchly jehly. Následně jsem pod sebou pocítil tvrdou a chladnou zem, která mě nikterak nepotěšila. Sametové ticho přetrhly ostré okolní zvuky. A pak se do mých plic nahrnul vzduch a já se poprvé nadechl. Byla to bolest, jakoby se měla má hruď rozevřít a mé plíce prasknout. Všechno na tomto světě se zdálo tak temné, ostré, chaotické a bolestivé. Ach, jak je ten svět krutý. Snažil jsem se nějak dát najevo svou bolest a volat o pomoc, namísto toho se z mého hrdla vydralo jen slabé písknutí. "Knííík". Huh, já... jsem? Pocítil jsem náhle své tělo, to, že jsem někdo. "Knííík" , vypískl jsem opět a snažil se překonat svou bolest a první nečekané pocity z opravdového světa, a neohrabaně jsem se plazil a rozplácával na zemi.