Příběh smečky Ishimura III.

Neyew
Seděla jsem před doupětem a vyčkávala. Musela jsem se ještě zpětně pousmát nad Dinovou myšlenkou. Byla jsem ráda, že se mi podařilo do smečky zapadnout. Brzy se z doupěte vynořil i Sinha, takže jsem se zvedla. Dostali jsme se odtamtud právě včas. "Jsem si jistá, že tohle je to ta poslední věc, kterou by si při vzpomínce na tenhle den vybavili", řekla jsem. I když se mi to všechno zpočátku zdálo stejně negativně, nakonec jsme byli všichni v pořádku a můj vztah s Dinem by nikdy nedospěl do tohoto bodu, kdyby se nic z toho nestalo. Takže proč si něco takového vyčítat? Pomalu jsem se rozhlédla kolem a uvědomila jsem si, že absolutně netuším kudy jít. V tomhle lese jsem nikdy nebyla. "Je to trošku směšné vzhledem k tomu, že je tohle území mé vlastní smečky, ale v tohle lese se moc dobře neorientuju," přiznala jsem. Neměla jsem potřebu se před tím přetvařovat.

AYSU TELCONAR
Doupě Haske a Aragorna
K hlasům mých rodičů se přidal třetí hlas, který tu předtím nebyl. Ani pach toho nového se nepodobal ničemu známému, takže jsem usoudila, že k nám nepatří. Nepřátelský zvuk ze strany mého otce mi to jen potvrdil. Přála jsem si vidět, co se děje, ale nebylo mi to umožněno. Hlas mojí matky se posléze uklidnil a já se uklidnila stejně jako ona. Matka o nás posléze začala mluvit, přičemž nás oslovovala našimi jmény. Když řekla moje jméno, ucítila jsem její vlhký jazyk na hlavě. Teď už jsem nepochybovala o tom, které ze jmen mi patří. V duchu jsem si všechna jména opakovala a snažila jsem si je zapamatovat.

Brloh
Sála som tú dobrú vec, ktorej jej chuť sa mi v tlame roznášala a tak ma slasťou nadnášala. To je dobré.. chňum. S pomyslením sa nakoniec stane niečo čo ma prekvapí. Z ničoho nič, som zazrela farby a svetlo. Otvorila som obidve oči a pozrela okolo seba. Vedľa mňa boli ponejaké divné veci, ja sama som ležala pri jednej veľkej a druhá sa na nás iba pozerala. Keď pozriem na tú vec, cítila som k nej niečo bližšie. Mala som pri nej zvláštny pocit, ktorého som sa nechcela pustiť, cítila som sa bezpečne.
Začala vydávať zvuky, ktoré som do teraz počula a jeden zvuk - Mitril. Keď ju sledujem, vychádzalo jej to z tlamy. Pritom som zacítila ako sa ma dotkla čumákom. "Mi.." vyjde zo mňa a sama som ostala prekvapená. Než som sa stihla čudovať, pozrela som k tomu jasnému svetlu, ktoré nieslo svetlo do okolia. Stála tam ďalšia bytosť podobná mne. Ale však, nejak sa mi nepozdával, preto som sa pritúlila k tej, ktorej by som vravela mama. Mohla pocítiť, že sa mi nepáči prítomnosť onej mne podobnej bytosti pri mne.

/Doupě - Cava Pequeňa/
Pokývl jsem Caelle i Sinhovi na rozloučení a už se věnoval jenom mé nejdražší milované Richu. Olizoval jsem ji a nechával, ať se o mě opře, aby když ji postihne nějaká ta slabší chvilka, měla na čem ležet. Hrdě jsem se vypínal, avšak jakmile přišlo na svět již první vlče, lehce jsem ztuhnul. Zalil mě velice divný pocit, vlastně to bylo několik smíšených pocitů. Určitě mezi ně patřila radost, hrdost, ale taky jistá poplašenost. Ihned jsem se k vlčeti sklonil. Bylo v ošklivé bláně. Kouknul jsem na Richu. Měla vědět, co má dělat, ale kdyby toho nebyla schopná, udělal bych to klidně já. Byl jsem docela nervózní, jak toto dopadne.

Richu
Doupě
První vlče se prodralo na světa  já se pustila do jeho čištění. Bylo živé a vypadalo i zdravě. důkladně jsme ho očistila od všeho, co by na vlčeti být nemělo a pak si ho přitáhla ke strukům. To bylo jedno, zdálo se, že žádné další se zatím k narození nemá, ale byla jsme si jistá, že to ještě není všechno. Každopádně jsme byla ráda, že už tu nebyl žádný cizí vlk a byli jsme tu už opravdu jen já s Dinem. "Vítej ve světě, maličký." Řekla jsme s úsměvem drobečkovi a obtočila se kolem něj, aby mu nebyla zima. Jakmile bylo zaopatřené, přitulila jsem se k Dinovi a zavřela oči. neusnula jsem, ale byla jsme docela unavená.

/Doupě/
Nechal jsem Richu, ať se ke mě tulí a tuto příjemnou činnost jsem jí taky opětoval. ,,Ten je krásný, viď? Ty proužky na tlapkách, nádhera... jaké mu dáme jméno?" zeptal jsem se své nejmilovanější partnerky a zívnul, když jsem se konečně lehce uvolnil ze své nervozity. Opatrně jsem se čenichem sklonil k vlčeti a nejprve jej očichal, a až poté jej opatrně olízl.

/Tábor (v mámině břiše)/
Je mi příjemně. Všude kolem mě je teplo a já si spokojeně poplavávám ve... vodě? Je to voda? No, dejme tomu. Překulím se. Pomalu zjišťuju, že se nacházím v nějakém prostoru, který je ohraničený. Copak může být za hranicemi? Lehce do jedné ze stěn kopnu svou zadní tlapkou. Bez výsledku. Tak to nechám tak. Oči se mi zavírají - nebo je mám zavřené? Ani nevím - a zklidním se. Zase se nechám pohupovat příjemně teplou vodou, u které se mi zdá, že je jí méně než bylo třeba před chvílí. Navíc mi přijde, že mi něco chybí. Nebo někdo?

//Chtěla jsi napsat doupě, žejo... =DDD

/Doupě/
Netrvalo dlouho a já už viděl lézt z Richu druhé vlčátko. Nadšeně jsem se tetelil, jak jsem zehlédl kosočterečky na zádech, které byly dost podobné těm mým. Šlo na něm poznat, že je mým synem a já byl pyšný. ,,Aw, ten je ještě hezčí," zazubil jsem se a olízl jej, ale ne tolik, abych příliš zasahoval do práce Richu. Usmíval jsem se. ,,Tak tento bude Anzi. Nevím proč zrovna Anzi, ale právě mě to napadlo, prostě se to na něj hodí... ale co ten první?" zeptal jsem se partnerky.

//Jo, doupě. :DD

/Doupě/
Hele, východ! Čumáčkem najdu místo, kterým se následovně proderu ven. Ale kdybych věděl, že venku nebude takové teplo, tak nikam nelezu. Na okamžik se mi zasteskne po blaženém houpání se ve vodě. Najednou si přijdu malý, neohrabaný a těžký. Zahýbu nožkama. Otevřu tlamičku a vydere se mi z ní prazvláštní tichý zvuk. Pak se mě něco dotkne. Něco slizkého. Je to divné, ale ne nepříjemné nebo děsivé, jen... Kde se to tu zčistajasna objevilo?

//Jo počkej, tys vypadl až teď... Srry, neumím číst. xd Aspoň jsme si kvit.

/Doupě/
Zaslechnu sténání od toho vlčete, čímž mi dojde, že jsem za Richu většinu práce u tohoto drobečka udělám. Nevinně se na svou partnerku kouknu, ale jen na vteřinu, no poté se věnuju opět prckovi. ,,Vítej na světě, Anzi," pravím větu, při které se mi derou z očí slzy. Kdo by to řekl, že jsem tak přecitlivělý, hm? Byl jsem však rád, že můj patron na tuto moji reakci neměl žádné přihlouplé připomínky, i kudlanka zmizela z dohledu mého.

Doupě
Plácal jsem se po zemi a má Hrabátka a Kopátka testovaly neznámý povrch. Tady na světě to bylo zcela jiné, než v Prostoru, nikde jsem se nevznášel ani kolem mě nebyla zvláštní tekutina,  tady se mé tělo dotýkalo tvrdé země a okolo byl vzduch. První nádechy byly sice bolestivé, ale po chvíli jsem si zvykl. Pak jsem uslyšel zvláštní zvuk. Byl to hlas? Hlas, který jakoby mne vítal na světě. Cítil jsem, že právě to je ten někdo, kdo na mě na tomto světě čekal. "Knííík" , zapískal jsem na oplátku té bytosti. Tato bytost mě poté vzala a přesunula si mě k sobě. Teď jsem jí cítil. Cítil jsem její tělo a její pach. Byl to nejkrásnější pach na světě, ten, který jsem měl právě možnost objevit jako první, který se mi až do konce života vryje do paměti.  Pak jsem cítil teplo, tudíž jsem se k Bytosti více přiblížil a natiskl se k jejímu tělu. Bylo to tak jemné a heboučké. Pořádně jsem se do toho zachumlal. A náhle se ke mě sklonilo něco dalšího, a já pocítil jeho dech, následně pak jeho hlas. Jeho pach byl stějně tak pěkný, jako pach Bytosti. A já pocítil, že on patří k ní, a já patřím k nim. Pak se mě dotklo něco slizkého. Byl to zvláštní dotek, ale zdál se býti tak důvěrný. Zachumlal jsem se ještě víc do toho jemného a heboučkého, co Bytost vlastnila, až jsem nebyl skoro vidět. A právě tady na mě čekalo něco dobrého. Zvláštní sladký pach navedl můj čeníšek k jednomu ze struků. Neohrabaně jsem se pokusil jej chytit do tlamičky. Pak jsem se k té věci přisál a začala z ní téci moc dobrá a sladká tekutina. Ňamka! Hrabátkama jsem se opřel do místa okolo struku - neboli po mém - Ňamkodárce - a jemně jsem jej masíroval, aby z něj vytékalo více Ňamky. A sotva jsem se zde dotkl, pocítil jsem, že tohle je opravdu stěna z druhé strany! Nedovedl jsem to zatím pochopit, a proto jsem se raději nechal unášet sladkou chutí Ňamky, vůní Bytosti a příjemných hlasů těch dvou. A náhle jsem dostal zvláštní pocit. Jakoby se zde objevil někdo další, cítil jsem zvláštní pouto, které mi říkalo, že je opravdu nablízku. A jakobych tušil, že je to ten tvoreček z Prostoru! Zdvihl jsem na chvíli hlavičku a z mého hrdla se vydral další zvuk. "Knííík" , zapískal jsem a snažil se navázat kontakt s Tvorečkem.

/Doupě/
Jakmile ten první, pro kterého jsme ještě nevymysleli jméno, se hned dvakrát ozval, usmál jsem se. Začal jsem se rozplývat nad tím, jak sladcí naši potomci jsou. ,,Copak prcku?" uculil jsem se na něj. Byl viditelně starší a zatím očividně i šikovnější. Těším se, až vyrostou a budou moci komunikovat slovy. pomyslel jsem si a toho mladšího Anziho přisunul blíž k strukům Richu, tedy z místa, odkud se právě "odpojil" ten starší, který byl již asi napitý dostatečně.

Doupě
Tiskl jsem se blíž k Bytosti a zachumlával se do toho jemného a hebkého, až už jsem opět nebyt téměř vidět. Odpoveď od Tvorečka se mi zatím nedostávala, tak jsem se opět přisál k Ňamkodárci. Doslova jsem hltal veškerou tu Ňamku, která mi následně stékala po bradě. Náhle jsem pocítil, jak se zde někdo objevil, hned vedle mě. Zvědavost mě odtrhla od veškeré té Ňamky a já se obrátil vstříc tomu někomu. Neohrabaně jsem se dostal blíž k němu, že jsem se ho již dotýkal. Vztáhl jsem jedno Hrabátko a neohrabaně se jím dotkl té osůbky. Mohlo to vypadat jako pohlazení, tlapka mi však sklouzla zpět na zem. Huh? Tvoreček! "Knííík" , vypískl jsem a uvítal Tvorečka na světě. Byl jsem rád, že tu je, že je tu se mnou, že se také dokázal dostat až sem.

Doupě
O čištění druhého vlčete se postaral Dino. Obě vlčata už pila a jedno z nich mělo dokonce i jméno. Obtočila jsme se kolem nich, aby jim nebyla zima a pak se podívala na Dina. "Anzi se mi líbí. ten druhý by mohl být třeba... Dix. Dix de Mal." Pojmenovala jsem i staršího syna. Oba to byli kluci. Starší se neustále ozýval kníkáním, až trošku vyroste, určitě bude divoký a zvídavý. "Myslím, že víc už jich nebude." Prohlásila jsem po chvíli tichého pozorování vlčat. na jednu stranu to bylo trošku zklamání, jen dvě vlčata. Na druhou stranu ale obě byla zdravá a měla se k světu.

/Doupě/
,,Dix? To je krásné. A hodí se to na něho," pravil jsem a pozoroval, jak Richu vlčata ovíjí svým tělem. Bylo to tak strašně sladké. Byl jsem na své dva novorozené syny tak hrdý, jako snad ještě nikdy. ,,To nevadí, že jsou jen dva. Přecejen, na náš věk je to docela dobrý výkon, co říkáš?" ušklíbl jsem se drze a do partnerky dlubnul čumákem. ,,Teď vážně. Aspoň se budeme moct o dva starat pořádně. S větším množstvím to přece bylo složitější," pravil jsem.

Doupě
Odtáhl jsem se po chvíli od Tvorečka a přisál se opět k jednomu Ňamkodárci. Ňamka mi stékala po tlamičce a já pil, jakobych nikdy neměl dost. Pak jsem hlasem patřícímu Bytosti uslyšel zvláštně znějící slovo. Takové, které jsem si zapamatoval, věděl jsem, že patří právě mě. Moje jméno? Jsem... Dix? Pak jsem pocítil, jak se Bytost obtočila kolem mě a Tvorečka a já s potěšením příjmal veškeré teplo, které nám právě věnovala. Ještě chvíli jsem pil, dokud jsem již opravdu nebyl sytý. S tlamičkou celou od Ňamky jsem se stočil do klubíčka a zachumlal se do toho jemného a heboučkého. Teď už jsem skoro vůbec nebyl vidět, cítil jsem se tak schovaný v bezpečí, cítil jsem se díky tomu i klidněji. Měl jsem jakýsi zvláštní příjemný pocit, že jsem na světě, že jsou tu se mnou Tvoreček, Bytost i ten Druhý. Po namáhavé cestě a vysilujícím bytí na tomto světě jsem znenadání usnul.

/Doupě/
Všechno je hrozně intenzivní - intenzivní vůně, intenzivní teplo sálající z něčeho velkého, měkkého a něčeho, co mě k sobě táhne, intenzivní pocit bezpečí v kombinaci s černočernou tmou. Instinktivně se přimknu blíže k tomu velkému, cítím se s tím neskutečně dobře. Přes zeď chlupů se ozývá tepání v pravidelném rytmu. Zašátrám končetinami kolem sebe. Narazím hned na dvě věci. Jedna z nich patří ke chlupatému bezpečí a když se k tomu přisaju, dostanu za odměnu dobrou šťávu, nebo co to je. To druhé, na co svou tlapkou narazím, je mi povědomé a podobá se oné veliké dýchající věci. Ale přesto je to něco jiného. Na chvíli se od struku oddálím a pokusím se přiblížit k té věci. Nebo je to snad něco jako já? A co jsem vlastně já? Dál už něco takového nepodstatného neřeším a s tichým vrněním tlapkami obejmu onu záhadnou a ňuňatou věc. Mám ji rád.

Brloh
"Mi.. mi.. mi.." opakujem pritom sa prekulil k nohám tvora, ktorý bol zrejme môj otec. Takže ho tak budem volať. "Miflil.." pokúsim sa otvárať tlamu rovnako ako - otec. No, neznelo to moc ako mluva. Prekutúlam sa priamo k nohám otca, na jeho labky - preto mohol ucítiť nesmiermu váhu. Pozriem na neho, mohol zazrieť oči ktoré boli zeleno-modrej farby. Pozerala som priamo do jeho očí, ale nejak som sa nehýbala. Ostala som vyvalená na zemi. Mali by ma zrejme nejak nasmerovať, keďže neviem čo a ako sa má robiť.

Brloh

Po krátkém šlofíku s hlavou položenou v malých tlápkách se malý Argdem probral a hned se vydal na obhlídku světa, který se svojí rodinou sdílel - vydal se prozkoumat jejich doupě. Dobře, nedá se úplně říct, že by se vydal na průzkum, ale pokusil se o to. Podíval se očima na toho podivína, co přišel na návštěvu a zřejmě tady ani neměl co dělat. Vlče sice zaslechlo otcovo vrčení směřované právě k tomu neznámému, ale úplně ho ignorovalo. Argdem se neohroženě zakymácel když se pokusil vstát, ale od svého cíle rychle opustil a raději se s roztomilým výrazem zadíval na maminku v domněnce že ta mu nějak poradí. Neváhal však dlouho a změnil směr. "Ko e o?" Kňoukl Argdem nesrozumitelně a konečně se dokázal postavit na svoje tlusťoučké tlapičky.