Příběh smečky Ishimura III.

/Doupě/
Vlčata nám téměř takřka před očima rostla a já na ně byl více a více pyšný. Mohl jsem s Richu poklidně odpočívat, tedy aspoň do doby, než se ti prcci naučí chodit. Byl jsem docela spokojen. ,,Opravuju se, dva jsou tak akorát..." pravil jsem spokojeným, ba možná dokonce nadšeným hlasem. Své nadšení jsem neskrýval nikdy a dnes tomu nebylo jinak. Prohlížel jsem si naše maličké zelenáčky, Dixe a Anziho.

Řeka Wolf
Sledovala jsem Nuku jak pomáhá Blixovi nad hladinu. Bylo fajn vidět, že se nikomu nic nestalo. Vynořila jsem se chvíli po Blixovi a Nukovi. Oba vypadali, že jsou, tak nějak v pohodě takže teď byl ten správný čas si odpočinout. Svalila jsem se na zem a přemýšlela nad tím, co se teď stalo. Netrvalo dlouho a já měla opět spoustu energie. Vyskočila jsem tedy na všechny čtyři a nahodila svůj vlčecí pohled. „Co podnikneme teď?!“ Náhle jsem vykřikla a sledovala, jakou reakci budou vlci mít.

Doupě Aragorna a Haske
Usnula jsem již ve zmiňované pozici. Spala jsem poměrně dlouho a snažila jsem se nabrat sil, kterých se mi tak zoufale nedostávalo. Když jsem se po delší době probudila, svět se zdál poněkud jiný. Už nebyl černý s občasnými světlými odlesky. Tehdy jsem si přála zoufal vědět, co jsou ty odlesky zač a proč tak příjemně hřejí. Moc se mi líbily a mrzelo mne, že na toto místo zabloudí jen zřídka.  Ovšem tentokrát to všechno bylo jiné. Tentokrát jsem před sebou viděla různě velké rozmazané tvary. Nebyla to zas až tak podstatná změna, ale pro mě i to málo znamenalo celkem hodně.  Už jsem dávno měla vidět, chodit po jeskyni a pokoušet se mluvit jako moji sourozenci a jeden by si řekl, že mi to bude líto a že si budu připadat méněcenná, ale opak byl pravdou. Byla jsem nadšená z těch obrysů, které se přede mnou různě tančily. Jen mě mrzelo, že svoje pocity nedokážu vyjádřit slovy. Nakonec jsem svůj pohled  za na ten nejbližší subjekt a snažila jsem se zaostřit. S jedním otevřeným okem to šlo dost ztěžka, ale dělala jsem, co se dalo. Stvoření, bylo poměrně stejně velké jako já, takže jsem usoudila, že se jedná o jednoho ze sourozenců (Argdem).I když jsem si už pamatovala jejich jména, nedokázala jsem rozlišit, o kterého z nich se jedná a neuměla jsem se zeptat, takže jsem na něj jen tupě civěla.

Jezero Kappa
Božíčku, kde to jsem? pomyslel si, když pootevřel oči a zjistil, že se nachází neznámo kde. Snažil se rozpomenout, jakým způsobem se sem pro pána jána dostal, nu paměť s ním nespolupracovala a on se jednoduše musel smířit s tím, že bude nějakou chvíli muset žít s tím, že nemá ani nejmenší ponětí o své poloze. S námahou vstal, přičemž mu asi třikrát zakřupalo v páteři a jednou v tlapě. Zaskučel a zatnul zuby. Vzhlédl k pomněnkově modré obloze, po které pomaloučku pluly bělostné mraky a povzdechl si. Po chvilce postávání si uvědomil, jak neuvěřitelně ztuhlé má svaly. Sklonil se a vystrčil zadek do vzduchu a začal se protahovat.

/Řeka Wolf -> Jezero Kappa/
,,Nevím, jak vy dva, ale já se míním pakovat jinam. Přecejen, poznávání území je taky docela sranda," štěkl jsem Thee na odpověď. Nějak mě neštvalo, že stále neznám jména těch vlků, ani jsem se s nimi nějak pořádně nerozloučil, pouze jsem několika nemotornými skoky opustil vlka s vlčkou a vydal se křivou chůzí někam... jinam, po území této smečky, jejímž jsem byl členem. Vydával jsem se pomalu, ale jistě lesem, čas od času proběhla nějaká ta srna, ale já neměl hlad. Nebo možná měl, ale nějak zvlášť jsem to nevnímal. Kdepak, já bych teď radši dělal kraviny. pomyslel jsem s úšklebkem. Přemýšlel jsem dále nad naprostými blbostmi, než se při mé cestě začal počet stromů výrazně snižovat a mezi nimi vykoukly hory, pod horami jezero. Přibližoval jsem se k vodě, ale co jsem již z dálky neviděl. Byl tam vcelku podivný vlk. Jakmile jsem jej byť jen zaregistroval, přidal jsem do kroku, na každém třetím šlápnutí mě zrazoval balanc, ale já nad ním, jakožto poloorchnutý, zato trénovaný, docela vítězil. Když jsem se přiblížil na pouhých několik metrů k vlkovi, začal jsem vrtět ocasem. ,,Ahoj! Co to máš s prostředními tlapami? Hele, to je jedno. Pojď něco dělááát, šíleně se nůůůdííím!" houkl jsem na něj. Působil jsem jako přehnaně hyperaktivní vlče. Poskočil jsem ještě jednou směrem k němu a zůstal předními tlapami přikrčen k zemi.

Jezero Kappa
Když se přestal protahovat, táhle zívl a měl chuť se někam vydat, prozkoumávat to místo, kde z neznámého důvodu je. Jeho plány ale překazil hlasitý dusot číchsi kroků. Rychle se ohlédl za sebe, odkud kroky přicházely, a okamžitě spatřil nápadně zbarveného vlčka, který se k němu neohrabaně řítil. V několika sekundách už na něj cizinec hlasitě hulákal a Eito v duchu panikařil, neboť neměl ani v nejmenším ponětí, jak probůh zareagovat či jak se zachovat. Měl nutkání se skrčit a začít se chovat snad až přehnaně agresivně, k jeho štěstí se díky svému výcviku udržel a dokázal stát jako socha s kamenným výrazem na tváři. Dokonce se mu podařilo sehrát to, že v jeho očích se zračilo lehké pohrdání. Pak se ale zamračil, jelikož si uvědomil, jakou pitomost to vyvádí. Jestli je tahle bytost skutečně tak hloupá a naivní, jak se zdá být, pojďme si hrát na to, čím je on sám, heh. Ano, ano, pojďme si s ním hrát. Vlkovu otázku přehlédl, protože i on sám ji zřejmě rychle znovu začal považovat za naprosto zbytečnou. ,,Uh, zdravím."

/Jezero Kappa/
,,Ježíííš, dyť s tebou je nuda!" vyplázl jsem na vlka jazyk. Moje touha si s ním hrát začala docela rychle vyprchávat. Mohl bych mu něco provést, ať se bavím aspoň já? pomyslel jsem si, ale něco v mém duchu mi to samozřejmě zakazovalo. ,,Jenom obyčejné zdravím, to dokáže každej blbeček, pověz mi něco víc. Třeba nějaký drby. Máš nějaký?" štěkl jsem a najednou jsem opět vypadal o něco veseleji. ,,Nejsi zdejší. Páchneš cizinou. Tak co, máš drby? Povídej!" popoháněl jsem jej neustále. Na mém obličeji hrál křivý poloúšklebek. Mrkal jsem na něj jen jedním okem, jakobych měl jakýsi tik. Napjatě jsem čekal na jeho reakci.

Jezero Kappa
Na Eita byl ten cizinec trochu moc hrr. Jeho reakce ho zaskočila, především tedy potom ta narážející na způsob, jakým zdraví. Nu to ale modrý vlk zase přeskočil rázem k úplně jinému tématu. ,,Drby?" zopakoval Eito a kdo se pozorně díval, jistě si všiml, že se brání šibalskému úsměvu. ,,Tak s tím, že nejsem zdejší, musím souhlasit, však  co se drbů týče... Co za ně?" Eito sice žádné drby neměl, ale rád si s jinými hrál tímto způsobem. Doufal, že naopak on z vlčka něco vytáhne, něco, co by se dalo jakkoli použít, ať už teď či později. A nebo vůbec, jemu to vlastně bylo absolutně šumafuk, hlavně že něco věděl, přestože se jednalo třebas o naprosté zbytečnosti.

/Jezero Kappa/
Ušklíbl jsem se, jakmile se vlk připravoval k odpovědi. Jakmile se nadechl, byl jsem již tiše a ani nedutal, zato můj ocas byl stále v hbitém a nepřetržitém pohybu. Tomuto se říká frekvence, hm? napadlo mě jen tak mimo a na to, co jsem jen tak plácl, mě vlkovy odpovědi nijak nepřekvapovali. ,,Jo. Slyšel jsi dobře. Co za ně? Co by sis žádal? Já nevím, třeba tě můžu nějak nenápadně procpat do zdejší smečky, protože vím, jak na to. Já pro to taky třeba nemusel nic dělat," zazubil jsem se drze a v tu chvíli zatřepal hlavou, než mi tak nějak klesla na jednu stranu více, než na tu druhou.

Jezero Kappa
Probodával vlka pohledem. Něco se mu na jeho slovech nezdálo. ,,Kdybys byl čestným členem smečky, něco takového bys mi pravděpodobně nenabízel, spíše by ses už dávno hnal oznámit vůdci, že na území se potuluje někdo neznámý, ne?" Švihl ocasem a volně ho svěsil. Nespouštěl cizince z očí. Jeho vystupování mu opravdu v určitém směru připadalo více než zvláštní. ,,Ostatně jaké je tvé postavení ve zdejší smečce?" Ona ta nabídka je lákavá, to opravdu ano, ovšem... stojí mi to za to? A kolik to má háčků?

Brloh
Tato ma ignoroval, na čo som sa zamračila, no nevenovala som mu potom pozornosť. Prekutulim sa na brúško a pokúsim sa použiť tie veci čo mám pri sebe (nohy). Najprv som zodvihla prvú prednú aj tú druhú, rovnako aj tie zadné. Snažila som sa udržať balanc, no nešlo to. Následoval pád a tiché zakňučanie z mojej strany. Opäť som sa o to pokúsila, tento krát som sa snažila čo najviac som mohla. "Mňa, ňa.. miflil.." zamrmlem, nedalo sa to rovnať reči môjho otca. "Ťa-ma.." zopakujem po ňom. "Jom af ťamo."

Brloh -> pred vchod
Zobudil ma spev vtákov s kombináciou slnečných lúčov, ktoré prenikali cez vchod do brlohu. Po otvorím oči a všimnem si, ako Sapha ležala vedľa mňa. Asi som zaspal.. S pomyslením namierim na ňu pohľad na čo sa pousmejem. Dúfam, že budeme mať veľkú rodinu, hehe. Nakoniec pozriem na svoje predné laby a dám z nich dole lístie, ktoré mi na ne dal Dino. Zdá sa, že boli v poriadku.
Po zívnutím, sa postavím na nohy a opatrne prejdem k miskám z ktorých sa napijem a najem, nakoniec vyjdem von a posadím sa pred vchod. Opäť, som si zívol a hodil bezduchý pohľad na prebúdzajúcu sa prírodu. "Konečne, to ti trvalo.." prehodím, pritom som narážal na zimu, pri ktorej som si myslel, že aj neskončí. Mal som v úmysle niečo podniknúť, ale nechcel som budiť Saphu, nech odpočíva. Predsa v jej tele práve vzniká nový život, spolu s prebúdzajúcou sa prírodou. Aké poetické. Čo budem len robiť.. hmm.

Tenebris otevřela oči. Do doupěte slabě prosvítalo sluneční světlo a bylo vidět, že je mnohem tepleji než když se tady Tenebris uložila ke spánku. Povzdechla si. Jak dlouho jsem asi spala? Přemýšlela. Rozhodla se to zjistit. Vstala a vyšla z doupěte. Ještě ani nevylezla celá, když ji oslnilo světlo, které venku bylo. Nebe bylo bez mráčku, po sněhu ani stopy a Slunce příjemně hřálo do kožíšku. Pozitivní bylo, že ještě nebylo horko, takže Tenebris spala jen pár týdnů, možná měsíc. To bylo sice dost dlouho, ale zase ne tolik.
Každopádně měla hlas. Velký hlad. No a nebylo nic lepšího než si ulovit čerstvého králíčka. Tenebris se rozhlédla po táboře, vypadalo to, že jí momentálně nikdo nepotřebuje. Reela nikde neviděla, ale Kay snad byl poblíž, tak si mohla dovolit odejít. Trochu ztuhlým klusem vyběhla z tábora. Doběhla na jednu z Ishimurských luk a našla několik králičích nor. Nehodlala se s lovem nijak párat, prostě se potřebovala najíst, a tak do jedné z nor pustila větrnou smršť. Ale nic se nestalo. Buď je prázdná, nebo to nefunguje. Mno, zkuaim to jeste u jiné nory. Napodruhé už se podařilo. Z nory vylétla několikačlenná skupinka králíků a Tenebris okamžitě jednoho z nich zakousla. Mrtvolku si odnesla do stínu, aby ji vklidu sežrala. V průběhu jídla si uvědomila, že když naposledy viděla Richu, byla na ní vidět březost a napadlo ji se za ní a za Dinem tah podívat a zjistit, jestli už se jim vlčátka narodila. Moc nevěděla, kde Dino s Richu doupě mají, ale sázela na to, že proste bude sledovat Dinovu pachovou stopu. Když dojedla, došla nejdříve do tábora, kde jeho pá našla. Pak už stačilo jen jít po jeho stopě. Chvíli bloudila ale pak dorazila k něčemu připomínajícímu doupě. Pachy Dina a Richu tu byly silnější než kdekoliv jinde a tak usoudila, že je toto opravdu její doupě. "Neruším?" Zavolala, stále ještě stojící před vchodem a čekající na vyzvání ke vstupu dovnitř.

Rieka Wolf ---------- Skaly zblúdilých duší
Počúval som čo hovorila Thea a Blix. ,,Neviem, asi pôjdem svojou cestou. Zbohom, dúfam že sa ešte niekedy uvidíme!" A rozbehol som sa smerom preč.  Dorazil som k nejakým skalám. Uvidel som Kaya. ,,Zdravím."

Doupě D&R
Delší spánek mi jen prospěl a já jako bych se pomalu probouzel do dalšího dne. Byl jsem stále na tom samém místě, obklopen těmi samými osobami. Podřimoval jsem v tom heboučkém, co Bytost vlastnila, a s radostí jsem příjmal veškeré teplo, co mi poskytovala. U bříška v srsti Richu se začalo něco pohybovat, a ano, to jsem byl já! Neohrabaně jsem kolem sebe máchal hrabátkama a dotýkal se letmo Bytosti. Chtěl jsem zjistit, kdo to vlastně je, proč k ní cítím to zvláští pouto. Ale místo přemýšlení nad něčím, co jsem vlastně vůbec nechápal, jsem se raději vydal hledat Ňamkodárce. Za každou cenu jsem se k němu chtěl dostat. A brzy jsem jej už držel v tlamičce a pil jsem. Hrabátkama jsem jemně masíroval místo okolo Ňamkodárce, aby z něj vytékalo více Ňamky. Po nějaké době, co jsem měl už dost, jsem přestal pít. Vyhrabal jsem se z toho jemného a heboučkého, až jsem vykukoval hlavou ven. "Knííík" , dal jsem Bytostem zde vědět, že jsem tady.

/Doupě -> před ním/
Možná jsem měl opět lehce somnolentní stavy, ale když jsem se konečně probral, jeden ze synů již byl opět plný života. Usmál jsem se na něj a natáhl k němu vleže tlapku. ,,Ahoj Dixi... jak jsi se vyspinkal?" položil jsem mu první otázku, která mě napadla. Tušil jsem, že mi vlček nebude rozumět, ale nějak zvlášť jsem to neřešil, protože všechno mělo čas, včetně tohoto. Je šikovný i tak. Nepotřebuju nutně, aby věděl vše dřív, než přijde pravý čas. napadlo mě. Greenix ze zadní části doupěte jen přikyvoval.
Když jsem se protáhl a zvedl, vydal jsem se k východu. Rád bych zkontroloval okolí, pro jistotu. Avšak nemyslím si, že by někde měla číhat nějaká ta hrozba... navíc, Richu dva prcky pohlídá, měl bych jít za alfou. pomyslel jsem si a vystoupil z doupěte ven. Co mě však překvapilo, byla zde nacházející se vlčka. Jednalo se o alfu. Nemeškal jsem a ihned se zlehka poklonil. V tuto chvíli jsem se vlastně ani nedivil tomu, že naše doupě poznala, když měla jako jediná, celé území pod palcem. Takže ani do tábora nemusím, paráda. Zvláštní, že jsem nepostřehl ani její pach, ani její hlas. napadlo mě. Na mou tvář naskočil pouze lehký úsměv.

Tenebris chvíli čekala, ale reakce na svá slova se nedočkala. Asu ji neslyšeli. Ovšem netroufla si mluvit trochu hlasitěji, protože co kdyby vlčata už byla na světě a spala a už vůbec si netroufla bezdovolení vstoupit do jejich doupěte. Koneckonců, bylo to jejich doupě a vstupovat do něj bez dovolení bylo narušování soukromí. Už si říkala, že tedy nebude Dina s Richu rušit a vrátí se do tábora, když před vchodem zahlédla zelenou srst a o chvilku později se z doupěte vynořil Dino. "Zdravím, Dino." Řekla vlídně. Teď přemýšlela, jak začít, aby nezněla moc vlezle. "Už před nějakou dobou jsem si všimla Richuiny březosti, tak mě napadlo, jestli už se vám nenarodila vlčátka..." Větu nechala nedokončenou, protože už nevěděla, co k ní dodat.

Kývla jsem. "Ano." Následně jsem zavrtěla hlavou. "Do ničeho mě nenutíš, můj králvíčku," řekla jsem tiše a jemně. Byla jsem opravdu připravená, milovala jsem ho a nic jsem si nepřála víc než starat se o ty malé (-haranty xd) kuličky štěstí. Byla jsem si vědoma i bolesti, která za jejich zrozením bude stát, ale bylo mi to jedno. Diego bude šťastný z nové rodiny, já budu šťastná z Diega a rodiny a chlupáčci i rodiče budou (muset být) šťastní z nás. Když mě ovinul ocáskem, rozešla jsem se společně s ním vstříc našemu budoucímu doupátku. "Jistě. Není nic lepšího než jeskyně na krásném místě," přikývla jsem blaženě a dál přemýšlela, jak naše rodinka bude možná vypadat.