Příběh smečky Ishimura III.

Tábor
Vesele jsem se na Reela úsmála. "Velmi mě těší, Reele, takže ty jsi můj starší bráška, to je skvělé. Jsem šťastná, že mohu poznat další část své rodiny. Mám dalšího brášku, to je úžasné." Naneštěstí musel Reel odejít. Chápala jsem to, byl přece Alfa, měl povinnosti. Snad už se mohu považovat za člena smečky Ishimury - mohu? Budu si muset počkat, avšak jsem snad udělala dost.

Hranice - Soví skalní les


Malé liščí mládě ťapkalo vpřed. Neúnavně a směle kladlo jednu ze svých drobných tlapiček za druhou. Pravidelně je střídalo, až se dostalo na místo, kde byla spousta skal. Některé byly větší, jiné menší a všechny dohromady vypadaly, jako stromy, jen byly kamenné. Malá Tani, jak si říkala, už pocítila únavu a tak se schoulila u jednoho z těch menších kamenů. Kolik mohla vážit? půl jednoho kilogramu? Měla asi čtyři měsíce.

Brloh

Vesele a bezstarostně se i žíhané vlče dál pokoušelo o prozkoumávání doupěte. A že mu to už celkem šlo!  Od maminky ťapkal k tatínkovi, ale nešikovně si nevšilnul jedné své sestřičky (Aysu) a se zakňučením o ní zakopl. Nevydržel však ležet na studené zemi dlouho. Ani ne sekundu a už bylo neposedné vlče znovu na nohou a ťapkalo za svým otcem, který něco povídal. "Pápó?" Metal ocáskem se strany na stranu, než se dostal ke svému otci. Stále ho ty tlapičky nějak neposlouchaly, ale teď, když byl v bezpečí u tatínka, kecl si na zadek a opřel se o to velké tělo u něj. "Pápo!" Hrábl tlapkou do vlkova kožíšku s neskryvanym nadšením, že mluví. "Tu to tudí!" Zakňoural a neúnavně do jeho kožichu roupl čumáčkem a tak i chvíli zůstal, když zjistil, že to tam pěkně hřeje.

Dorazili na krásné místo. Tu se mu rozhodně líbilo. Však do čumáčku mu vešel pach. Pach však nepatřil vlkovi. "Počkej tady." Pověděl své partnerce a za pachem se rozběhl. Po tentokrát jitele pachu uviděl. Nakonec přešel do chůze a pomalu se k malinké kuličce přiblížil. "Liška." Pověděl si více méně pro sebe. Popošel k lištičce ještě blíže. "Ahoj, malinká." Usmál se na ni. Nevěděl kolik ji je a proto nevěděl, jestli už umí mluvit, nezbývalo mu nic jiného, než to zkusit.

Soví skalní les

Stulená byla do úhledného klubíčka, takže byla svou drobností snad ještě menší, než štěně jezevčíka. Čumáček si zavrtala do kožíšku na ocásku a podřimovala, dokud nezaslechla tiché tlapky. Ouška nastražila do směru příchozího a když se ten objevil v jejím zorném poli, pozvedla hlavičku a rozkošně si zívla. Zrovna byla ve fázi, kdy se jí měnil chrup a tak měla tlamičku plnou mléčných zoubků a částečně i těch trvalých. Vypadala tedy jako zubatka. Pomrkala si očkami a upřela modrý pohled na obrovitého vlka. "Papat?" Zeptala se ho a on mohl jen hádat, zda tím lišče myslí, že jestli ho hodlá sníst on sám, či že má hlad ono lišče.

Nahnul hlavu po jejích slovech. "Máš hlad, maličká?" Zeptal se ji. Už mohla tuhou stravu? Plno otázek se mu honilo hlavou. Například, kde se tady vzala? Nebo, kde má rodiče? Možná i to, že by ji měl vzít a postarat se o ní společně s Eveline. Nakonec se rozhodl, že ji vezme sebou. Vzal ji do tlamy a přemístil si ji na své záda. "Pozor ať nespadneš." Usmál se na ni a pomalým krokem si to šel zpět tam, kde nechal svou partnerku.

Soví skalní les

Malá se posadila, ocásek stále omotaný kolem tlapiček. "Hlad, Tani ráda papat," řekne malé liščátko a pozoruje velkého vlka přemýšlejícího nad tím, co s ní dál. Tani studovala vlkovy výrazy, které se jí líbily, byly legrační, třeba to, jak usilovně přemýšlel, jak krčil obočí. Lištička se usmála a musela natahovat hlavičku vzhůru, protože bílozelený vlk s rohy byl tak velký.
"Víííí..." Zavýskla Tania, když byla vyzdvižena nahoru do hebké srsti vlkova hřbetu. "Kdo ty?" Zeptala se. Nahoře se na něm rozplácla a pohodlně se uvelebila mezi lopatkama. Však byla maličká, že se tam v pohodě vešla.

"Tani? Takže máš jméno? Hezké." Povídal a znovu se na malou lištičku usmál. Vypadalo to, že se ji líbí na Diegově hřbetu, protože se tam pěkně vyvalila. "Kdo já? Já jsem Diego." Odpověděl ji milým hláskem. Pomalu se přiblížil k černé vlčici, však nijak nespěchal. Dával hlavně pozor, aby mu Tani nespadla. "A kde ses tady vzala, Tani?" Zkusil to s ní dostat. Jestli má někde rodiče a nebo jestli se o ní postará on s Eveline. Jemu by to nevadilo. Mohli by to brát i jako zkoušku, zda zvládnou vychovat své vlastní potomky.

Soví skalní les

Rozkošně se usmála a spokojeně si natáhla tlapičky. Možná tak působila jako pravý liščí límeček, ale na to byla jaksi malá. "Tani má jméno. Tani já Tani." Zavrtěla se a čumáčkem se zavrtala do husté srsti. Poblíž ní byla srst bílá, ale kousek dál měl vlk zelenou srst jako travička. To se malé líbilo a tak se poposunula blíž k Diegovo zelenému límci. "Ty Diego? Hezké." Zopakovala a jemně potahala za chlupy zelené barvy. Ocumlala pár chloupků a pak odpověděla: "Já pžišla tady. Dlouho šžla. Dlouho. Bububák vyštlašil Tani a ona mušela šžla."

Soví skalní les --> Doupě ve skalách - Mistmane

Když mě Diego poprosil, abych tu počkala, věděla jsem, že zase někam půjde. Také jsem cítila ten pach, nemusela jsem tedy ani hádat, kam Diego jde. Jen jsem kývla a vyčkávala, ale to mě nebavilo, tak jsem se pomalu vydala prozkoumávat jeskyně, nechala jsem ale za sebou cestičku z černé hmoty, vyčerpávalo mě to, ale ne nijak výrazně. Nakoukla jsem do jedné jeskyně. Byla by hezká, kdyby nebyla tak malá. Potom jsem se podívala do další, ta byla zase příliš velká pro dva vlky (později i menší rodinku). Potom jsem zase dlouho žádnou neviděla, už jsem si ani nedělala naděje na to, že bych vůbec mohla najít perfektní domov pro nás, když tu jsem spatřila takový nenápadný vchůdek zasypaný kameny. Kameny jsem odhrnula za pomoci tlap a nakoukla jsem dovnitř. Jeskyně předčila má očekávání, zvenku byla taková nenápadná, ale zevnitř byla tak akorát (to je jak z té pohádky o třech medvědech ). Vlezla jsem dovnitř celá, odhrnula zbytek kamení a ocasem tam zametla, protože koště prostě nemám. "Jeskyňko, tebe si nechám."

Doupě D&R
Natáhla se ke mě jakási věc a já cítil, že to patří té Druhé Bytosti. Natáhl jsem se čeníškem a letmo se té věci dotkl. Náhle mě zavalila vlna pachu, který mi voněl tak sladce a příjemně. Tenhle si budu navždy pamatovat. Pak se však ta Druhá Bytost kamsi vytratila a já pocítil přítomnost někoho dalšího. Nebyl sice úplně tady, ale byl blízko. Nevěděl jsem, kdo, nebo co to je, nelíbilo se mi to. "Knííík", vypískl jsem poněkud vystrašeným rozklepaným hláskem a schoval se zpět do toho jemného a heboučkého. Kdo to je? Co tu chce? Co se nám chytá udělat? Honily se v mé hlavě otázky, i když jsem vlastně vůbec nechápal jejich význam. Avšak jak jsem se tak schovával u Bytosti, narazil jsem opět na jednoho Ňamkodárce. Bez jakéhokoliv váhání jsem se do něj s chutí pustil a začal se opět cpát tou úžasnou Ňamkou. Ňamko, ty vždy zaženeš můj strach a mé obavy, jsi nejlepší!

Skaly zblúdilých duší
Vypočujem si čo hovoril Kay. ,,Dobre. No, hej. Keď nerátam že sa omega svorky takmer utopila tak je všetko v poriadku." Odpoviem mu, no začujem že si niečo mumle. ,,O čom to hovoríš?" Opýtal som sa ho.

Dál to kráčel mezi stromy, až postupně ke skalám, kde svou partnerku nechal. Však tam nebyla. Rozhlédl se a na zemi spatřil černou hmotu. Chytré. Pomyslel si a vydal se po stopě. Z Tanieho mluvení ve snaze stvořit celou větu, rozuměl jen kousek. Však dost na to, aby si dokázal domyslet. "A chtěla bys, abychom se o tebe postarali?" Zeptal se ji. Následně stopa byla do skal výše. Kdyby neměl lištičku na zádech vylezl by to normálně. Zašeptal kouzelné slůvko a lišče najednou leželo mezi zlatými křídly. Několikrát jimi mávnul a opatrně se vznesl do jeskyně, ve které se Eveline nacházela. Křídla nechal zmizet, ale lištičku na zádech si nechával. "Nádherné místo, krásný výhled, nádherná partnerka a pokud se rozhodne zůstat, možná nový člen naší rodinky. Co říkáš?" Pověděl k partnerce rovnou a ukázal ji lištičku na zádech. "Je rozkošná a podle toho co pověděla se jmenuje Tani." Dodal ještě z úsměvem a znovu se usmál i na malou. "Mohli bychom to popřípadně brát i jako zkoušku, zda bychom se časem postarali o své vlastní. Tani je jako dračí dar." 

Soví skalní les - Mistmane (doupě Eveline&Diega)

S Tani to příjemně pohupovalo, když Diego kráčel a docela jí to uspávalo. Ale protože byla zvědavá, kam jdou, snažila se pořád zůstat vzhůru, aby nic nepropásla, protože to by dle ní bylo škoda. Diego ji položil otázku, kterou musela nejdříve rozluštit, ale jestli postarat se znamená dávat papat, tak proč ne? A navíc s Diegem jí bylo příjemně. Neměla tak pocit, že je v tak velkém světě sama jako maličký drobeček. "Tani - já ráda Diega." Diegovi se z ničeho nic objevily na zádech křídla, která byla celá zlatá. Tani se to líbilo a když se ocitli ve vzduchu, opět radostně a nadšeně zavýskla: "Víííí, my letíme." A po chviličce už přistáli navrchu ve skalách, kde našli vstup do jedné z mnoha jeskyní. Tani zamrkala pohlédla na černou vlčici, která byla skoro tak veliká, jako Diego, ale o něco menší a přesto byla pro malou lištičku veliká. Usmála se na ni a nastražila ouška. "Kdo to? Dá papat?"

/Před doupětem -> Doupě/
,,Rozvněž zdravím. Ano, před pár dny. Chceš je vidět?" odpověděl jsem Tenebris hned na dvě věci najednou a stále se přitom usmíval. ,,Jen pojď," popohnal jsem ji a vlezl zpět do doupěte, kde jsem si opět prohlédl odpočívající Richu a naše dva malé mimísky - Anziho s Dixem. Zazubil jsem se a pyšně vypnul hruď. Budeš dobrý táta... pověděl mi v duchu patron Greenix, který však stále odpočíval na druhém konci doupěte. Já vím... pomyslel jsem si s úšklebkem a čekal, jak zareaguje Alfa.

Tenebris přikývla. "Ráda bych." Pak už jen následovala zeleného vlka do jeho doupěte. Uvnitř bylo pološero, takže si Tenebris vlčat v první chvíli ani nevšimla, viděla jen Richu. "Zdravím, Richu..." Řekla trochu váhavě a pak zaměřila zrak na dvě chlupatá stvoření vedle vlčice. "Jsou nádherní." Řekla obdivně na adresu vlčat. "Říkáš, Dino, že mají jen pár dní? Tak to je fajn, typovala bych, že jsou starší." Sklonila k vlčatům hlavu, aby si je lépe prohlédla. Jeden z nich (Dix) se zbarvením hodně podobal Dinovi, jeho srst měla úplně stejný odstín zelené barvy, lišil se od svého otce jen znaky, které byly černé pruhy na bocích, černý čumáček a tlapky, zatímco Dino měl po těle světle zelené kosočtverce. Druhý se rodičům tolik nepodobal, minimálně ne vzhledově, po Dinovi měl jen zelené znaky a jinak byl skoro celý černý. Počkat, není to náhodou tmavě zelená? To Tenebris nezjistila, v šeru to nebylo poznat. Když si vlčata prohlédla, zvedla hlavu a podívala se na Dina. "Jsou to samečci, že? A mají už jména?" Zeptala se.

Mistmane (doupě)
Nějakou chvíli jsem ještě vymetala různá smítka, ale po nějaké chvíli jsem si sedla a vyčkávala na příchod milovaného partnera. Ten se po chvíli objevil s ěnkolika podivnostmi na zádech. Jednu podivnost, totiž křídla, nechal zmizet, ale druhou podivnost ještě vyzdvihl svou poznámkou o novém členovi rodiny.  Nedávala jsem najevo svůj šok, spíš jsem to zamaskovala za překvapený výraz. "T-tohle malé pídě by... Jako... Moment." Podezíravě jsem se zakřenila na toho prcka. "Takže tahle lištič-ehm... Tani... By byla jakože s námi a dělala nám děťátko?" zapřemýšlela jsem. Malinká se na mě zatím usmála, možná právě ten úsměv mě nějak přiměl k tomu, abych odpověděla kývnutím hlavy a následným: "No proč ne?" Když se lištička zeptala, jestli jí dám papat, teda ehm najíst, zamrkala jsem. "A copak Tani ráda papá?" uchechtla jsem se pobaveně, otázku jsem ale myslela vážně, protože pokud potřebovala mlíčko, tak jsem nemohla sloužit, heh. Neměla jsem zkušenosti s velikostí mláďat a už vůbec ne s těch liščích. Znovu jsem pohlédla na Diega. "Musíme ještě jít za mými rodiči, aby věděli... No a taky bych mohla aspoň jednoho z rodičů zavést k našemu doupěti," mrkla jsem na oba. Potom jsem se na chvíli zasoustředila na svou magii, nemohla jsem tam tu černou hmotu nechat, tak jsem ji stáhla do země. Možná ale ne všechnu, takže tam pár bobeč-drobečků zůstalo.

Tábor
Po nějaké době se Reel vrátil a já jsem zavrtěla ocasem, abych jej přivítala. Byl to přeci můj starší bráška. "Reele, děkuji ti. To je skvělé. A jsem ráda, že jsem tady s rodinou. Seznámíš mě se svou partnerkou a rodinou?" Ano moc ráda bych poznala další členy své rodiny. Konečně. Snad zde najdu štěstí. Snad si najdu kamarády. Tak moc se těším. Usmívala jsem se spokojeně.