Příběh smečky Ishimura III.

Doupě
Všímala jsem si, že ohýnek trošku skomírá, takže jsem se do něj zahleděla a magií ho přiměla, aby se víc rozhořel. těžko říct, jestli za to mohl jeskynní vzduch, nebo něco, co dělala ta šedá vlčice. Neuniklo mi totiž, že její tlapky začaly jemně svítit, což, když jsme ji viděla v táboře, určitě nedělaly. Nevadilo mi to, oheň tu byl pro ni. pak jsem se zaměřila na bílého vlka. To nebude nutné, rádi pomůžeme komukoli, kdo pomoc potřebuje. odpověděla jsem mu také v myšlenkách. Moc jsem tuhle svou schopnost nepoužívala, ale připadalo mi správné odpovědět stejně, jako on, když to umím. Věnovala jsme veselý úsměv Dinovi. Já také ne, ale je to legrace. Možná bych to měla dělat častěji.

Tábor
Blix navrhl opravdu skvělý návrh, dělat blbosti. Nic jsem proti tomu neměla, protože by to opravdu mohla být sranda „Vlastně proč ne!“ Vykřikla jsem a rozběhla se směrem ven z tábora. Doufala jsem, že se za mnou rozběhnou i Nuka a Blix a pak se připojí i Cassidy.

/Tábor -> Les Niwatských Srn/
Rozběhl jsem se hbitě za Theou, nezapomněl jsem hned při prvním poskočení sletět rovnou na čumák. Nemohl jsem si prostě zvyknout na to, že mě jedna polovina těla poslouchá asi tak, jako já poslouchám toho zeleného, tedy Dina a tak ji musím za sebou víceméně nemotorně vláčet. Jakmile se opět zvednu, což je vlastně téměř hned, s přiblblým úšklebkem se křivě hupkám za bílou vlčicí rovnou směrem do nějakého lesa. ,,Héééj, čekéééj, beze mě přece nemůžeš běžet!" hulákal jsem snad přes celou prérii. Byl jsem rozdivočený a působil jsem jako přerostlé mrzácké vlče. Náramně jsem si to však užíval.

TÁBOR ----- LNS
Keď Thea a Blix začali bežať smerom k LNS, pustil som sa za nimi. Potichu som sa zasmial, keď Blix spadol na zem.. Bežal som ako som len vládal. To by som dokázal robiť celý deň.

Trpělivě čekal na svou odpověď. Když ji dostal spokojeně přikývnul. "Tak veď, moje velectěná Princezno." Olízl ji na čumáčku a konečně se odtáhl, sic neochotně a byl připraven vyrazit tam, kde jeho milovaná partnerka zamíří. Jaro se blížilo a klepalo na dveře. Byl ji okouzlen najednoi ještě víc, než kdykoliv předtím, ovšem nic nechtěl uspěchat, ale instinktivně tušil, že si svou milovanou bude muset více hlídat, i když věděl že v Ishimure je více párů, než volných vlků. Při chůzi se o Eveline otřel a omotal jeden ze svých ocasů s tím jejím a šli spolu jak lidé ruku v ruce (ocas v ocasu).

Tábor -> Les Niwatských Srn
Chvíli po tom co jsem se rozběhla, směrem k lesu jsem uslyšela docela hlasité žuchnutí. Trochu jsem zpomalila, abych se mohla podívat, co se stalo. Byl to Blix který nejspíš zakopl. Trochu jsem se zasmála a zpět nabrala rychlé tempo, které jsem si chtěla udržet. Jakmile jsme dorazili, do lesa prudce jsem zabrzdila, abych mohla počkat na Blixe a Nuku. Nemusela jsem čekat skoro vůbec, protože mě stíhali opravdu dobře. „Tak jakou blbost uděláme jako první“ Nadhodila jsem s vlčecím úsměvem, abych přerušila ticho, které se rozléhalo celým lesem.  Měla jsem opravdu skvělou náladu.

ARAGORN
Brloh
Pozrel som sa na svoju partnerku. ,,Ty si ho videla?" opýtal som sa. Sauron bol môj nepriateľ zo áno, ale nemyslel som si že ma bude chcieť sledovať až na Niwat. Podvedome som vyceril tesáky. Až príliš bolestné bolo naše stretnutie. Spôsobil som mu ohyzdnú pálivú jazvu na ramene, ale ani ja som nevyšiel bez zranenia, tú jazvu som skrýval pod splývavým plášťom. Kľukatá zubatá jazva na ľavom boku. Ak by sa mi teraz dostal pod laby, roztrhnem ho ako hada. ,,Ak vravíš že je v zeiss, tak to si nemôže predsa voľne labzovať tam kam bude chcieť. Musí byť na území a ako ho poznám bude verný Naiome." Poznamenal som a potom som sa pozrel na jej brucho, ktoré zjavne naberalo objem. ,,Cítiš niečo?" opýtam sa a polozím jej svoj ňufák na bok.

/Les Niwatských Srn/
Začal jsem se chechtat jak naprostý magor. Z nějakého důvodu jsem přestal vnímat Nuku s Theou a začal se věnovat motýlkovi, který kolem mě letěl. ,,Hej, pojď sem!" štěkl jsem na něj a začal po něm vyskakovat výše, no již třetí skok mi zkomplikoval pád. Opět jsem čumákem nabořil do země. Tentokrát to však více bolelo, protože z měkoučkého sněhu byla břečka. Zavrčel jsem a opět se neohrabaně zvedl. Poté jsem si na stromě, který obrůstal různými pupeny všiml včelího ůlu. ,,Hele, to vypadá docela hustě, nemyslíte?" užasle jsem zamumlal ke svým dvěma vlčím společníkům a dobelhal se ke stromu. Vyskočil jsem na něj a předními tlapkami se opřel o kmen. Snažil jsem se dostat té kulaté bzučící věci blíže, ale nějak mě nenapadalo jak.

Tábor --> Jezero Dawwa
Nechala jsem se olíznout na čumáčku a usmála se na něj, přičemž jsem vesele zavrtěla ocáskem. "Ták, jdeme," zavelela jsem ze srandy a nijak se nebránila propletení Diegova a mého ocasu. Cítila jsem se vedle něj prostě moc hezky, vždycky mi tak s ním bylo. Hřálo mě u srdce, že si konečně odpočine a budeme mít chvíli pro sebe. Bez povinností, beze všeho. Olízla jsem mu tvář a následně se o něj opřela hlavou. Jo, byla jsem na něm nalepená často, ale to jenom proto, že to jeho přítomnost mi dodávala na klidu. Cítila jsem se tak v bezpečí. Přestože jsme vzhledově, možná i trošku povahově byli den a noc, spojoval nás ten krásný pocit.. Láska. Teď jsem děkovala drakům za to, že jsem potkala někoho tak úžasného, musela jsem se šťastně culit a nevšimla jsem si, že cesta uběhla celkem rychle. "Páni, za chvíli jsme přesně na tom místě," prohlásila jsem tiše a hlavu opět vrátila do normální polohy a nechala si ofinu cuchat slabým téměř jarním větříkem.

Tábor
Žádné odpovědi se mi nedostalo, proto jsem pohodila ocasem. "Tak dobrá, beru to tedy tak, že je to druhá část úkolu. OK." Promyslela jsem si, co to bude obnášet. Fajn, hledaní nějakých klacků. To by mohlo fungovat. Pousmála jsem se pro sebe a začala jsem pátrat po nějakých větvích. V táboře jich moc nebylo. Vlastně žádnou vhodnou jsem neobjevila. Nemělo smysl je lámat přímo ze stromů, to by bylo možná i neúčinné a tak jsem se musela vydat do lesa, abych našla nějaké ty větve tam. Nejdříve jsem se však ještě zadívala po okolí, po nějakých kamenech. I ty by nebyly špatné.

Tábor ---> doupě
"To zní dobře." Souhlasila jsem a vydala se s ním do doupěte. Bylo poněkud nepohodlné kráčet v objetí, částečně proto, že byl o dost vyšší než já, takže jsem ho uprostřed cesty pustila a pokračovala jen vedle něj. cestou jsme trošku zaostala a dorazila do doupěte o chvíli později. udělala jsem si také krátkou zastávku, ale jen u misky z vodou, neměla jsme moc hlad. Pak jsme se připojila v pelechu ke Kayovi. lehla jsem si vedle něj, přitulila se, čenich zbořila do jeho srsti a propletla ocas s tím jeho.

Les Niwatských Srn
Blix z ničeho nic začal poskakovat jako malé vlče. Koutkem oka jsem zpozorovala motýlka, se kterým si Blix pravděpodobně hrál. S úsměvem jsem sledovala, jak mu motýlek stále statečně uhýbá, když se, ale Blix znovu čumákem zabořil do sněhu už jsem se, neudržela a začala jsem se mu hlasitě smát. Jakmile se rozhodl, toho nechat všiml si vosího hnízda, které vyselo na nedalekém stromě. V tom že to vypadá, hustě měl opravdu pravdu. Chvíli jsem ještě pozorovala, jak se snaží, dostat k hnízdu pak už jsem to nemohla vydržet a rychlostí blesku jsem se k němu přidala. Z místa na kterém jsem doteď seděla, jsem se hbitě odrazila a pokusila se k hnízdu dostat. Bohužel bez úspěchu. Hnízdo se jen zatřáslo a já málem narazila hlavou do stromu. „Musíme to dostat dolů, chci vědět co je uvnitř!“ Řekla jsem a znovu se pokusila dostat ke hnízdu.

Nechal se vést a kráčel po boku své milované. Ani netušil jak, ale po celkem krátké chvíli, Eveline pověděla, že už tam budou. Stále se nechal svou partnerkou vést. Nevěděl co říct, však nepotřeboval slova, aby ji dokazoval, že je pro něj jediná na světě.

Nad jeho poznámkou o kaloních se jemně zašklebil. Bylo zajímavé, jak si dokázal věci přetvořit k obrazu svému. Vlastně to bylo i vcelku vtipné. Jeho hnědý přítel se vydal rozbředlým sněhem po stopě zbytku skupinky, proto neváhal a rozběhl se za ním. Rozhodně nechtěl zůstat pozadu. Připadal si zvláštně. Povětšinou trvá delší dobu, než někomu začne důvěřovat, i přesto Terreona zná mnohem méně, než kohokoliv a podniká s ním tyhle výpravy do neznáma. Chtěl by ho poznat více, avšak dosud mu o prozradil pouze své jméno, tudíž mu došlo, že on o nějaké seznamování nestojí. Klidným klusem kráčel vedle hnědého vlka. Zima již ustupovala a jaro se vkradlo na její pozici, aby mohlo přírodu učinit opět krásně rozkvetlou a úrodnou. Jaro měl rád. Všude to nádherně vonělo a v lesích pobíhala mláďata. Když se vám poštěstí a jednoho z nich dokážete chytit, máte delikátní oběd. Když opět zaslechl jeho hlas, zoufale sklonil hlavu, načež se začal dušeně smát. Nepřestávalo ho překvapovat, jak dokáže Terreon všechno překrucovat. ,,No," vysoukal ze sebe, po tom, co konečně utišil svůj smích ,,to zrovna ne, ale moje magie trochu komplikovaná." opět zvedl hlavu ,,Dejme tomu, že mi musí někdo způsobit bolest, abych jí dokázal používat." shrnul podstatu jeho síly.

Tábor - LNS
Kameny zde byly, ale byly také dost těžké. A tak jsem se vydala pátrat po větvích do lesa, který byl nejblíže. Procházela jsem mezi stromy a dívala se, jak se blíží jaro a jak sněhy povolují a tají. Ovšem v lese panoval stále chlad. Hledala jsem nějaké větve a nejdříve se mi nepodařilo najít žádnou vhodnou, ne na kraji lesa, ale až někde dál poblíž nějaké mýtiny. Tam byl spadlý strom a kolem něj bylo i několik zlomených větví. Popadla jsem první z nich a začala ji táhnout lesem k táboru.

--> Jezero Dawwa
Konečně jsme se dostali až k jezeru. Hladina by byla jako sklo, kdyby ji ovšem nečechral vlknky ten samý vítr, který mi čechral ofinu a vlastně celkově srst. Vlastně mi to bylo příjemné. "Mám ráda vodu," řekla jsem, abych zčásti vysvětlila, proč jdeme sem. Vlastně jsem nevěděla, kam přesně jdeme, jen jsem chtěla vypadnout a okcávala to, že to bude fajný místečko a zároveň doufala, že opravdu najdu fajný místečko. Ale jakmile jsem slyšela vlnky, věděla jsem, že to bude přímo dokonalé. Jen... To bahno, kousky ledu na vodě a holé stromky to kazily... Jaro v rozpuku no.. Co čekat? "Skočila bych do ní, ale zřejmě bude ještě dost zmrzlá," podotkla jsem a sedla si, přičemž jsem něžně rozpletla naše ocásky. Ohlédla jsem se na Diega. "Teď mi můžeš povědět něco víc o sobě a své rodině, pokud chceš..." Usmála jsem se na něj. Znali jsme se tak dlouho, ale tak málo... Přišlo mi to neuvěřitelné. Ale pak jsem začala přemýšlet nad tím, co se vlastně dělo a co jsme spolu zažili. Při požáru tábora, zdržování draka, nenávistných pohledech věnovaných Demonovi a jeho neustálém léčení asi není moc čas na potlach, pak tam byla taková ta moje nedůvěra v sebe, ách jo. Neměli jsme vůbec čas na to, si popovídat..

Nechal ji na sobě viset a nechal její ocas proplést s tím jeho, přičemž tím druhým pohupoval. "To ještě teda bude." Souhlasil a zasmál se. Poté se na ni podíval. Svým dotazem, ji dal za pravdu. Za celou dobu co se znají, neměli chvíli samy pro sebe a teď si konečně mohli v klidu popovídat a ani jednoho netížili žádné povinnosti. "No. To, že si nepamatuji co se stalo, než jsem přišel to víš." Začal a podíval se na plující mraky po obloze. "Tak víš, že taťka je Beta a mamka byla s tebou povýšená na Deltu. Celkem sranda, že jsem vyššího postu, než mamka." Zasmál se. "O mě? To všechno si mohla vypozorovat. Pomáhám ostatním, mám rád svou smečku a rodinu, která mě přijala za svého.. Neskonale a hluboce miluji vlčici, jenž je dcerou Alf a právě ji tohle všechno vykládám." Dal si chvíli pauzu a olíznul ji po tlamičce. "A taky.. Rád bych založil rodinu, ale nerad bych tě do něčeho nutil." Pověděl. Tentokrát však tišeji.

Jezero Dawwa
Naslouchala jsem jeho slovům. Měl pravdu, věděla jsem to, ale byla to celkem škoda, že si nepamatoval svou biologickou rodinu, byla mimo Niwat a takoví vlci mě celkem zajímali. "Mohla jsem na tobě vypozorovat tvé chování, tvé vlastnosti, ale nevím, co si přeješ, čeho se bojíš... Já se třeba bojím, že zklamu." Můj upřímný pohled prozrazoval, že to myslím vážně. Byla jsem dcerou Alf, nedivila bych se, kdyby se ode mě očekávalo všechno to, co dokáží mí rodiče, s nimiž jsem se, jen tak mimochodem, už ani pořádně nevídala... Nebo jako jo, občas jsem na ně jukla, ale nebylo to ono. Když potom řekl, že by rád založil rodinu, mírně jsem sebou trhla. Částečně proto, že mě to vytrhlo z přemýšlení, částečně proto, že jsem to věděla a jen jsem čekala, kdy to řekne nahlas. "Já... Já vím, Diego. Také bych chtěla mít rodinu, ale... Nevím, jestli to budu zvládat. O tobě vím, že ty určitě ano! Ale já..." uhnula jsem pohledem. "Já bych si měla začít věřit!" šeptla jsem si pro sebe rozhořčeně, můj strach už mě pohlcoval, nechtěla jsem, aby ze mě byla kupka strachu! Ale nechtěla jsem, aby mě děti vídaly tak, jako já své rodiče... Pro to bych to měla zkusit, měla bych zkusit být matkou. Olízla jsem DIega na čumáčku. "Miluji tě nadevše. A..." U draka! Nikdo mi neřekl, že je to tak složitý! Tlapku jsem položila na tu Diegovu. Teď mi v břiše... Vlastně v celým těle tančil milion motýlků.

LB/TS: Hlásná hůrka → Ishimura: Jezero Kappa
Cítil jsem změnu. Věděl jsem, že se Sasori už nevrátí. Byl jsem tím pádem úplně sám. Věděl jsem, že stejně tak, jako zmizel Sasori, zmizel i Fantomas, přesně tak, jako jeho jméno říkalo. Byl to podivně zlomený vlk. Měl však šanci na život, jenže tu nevyužil. Společenství bylo prázdné. Rozhodl jsem se podívat se domů za rodinou a proto jsem se rozběhl do lesa na západ a pak k jezeru. Tam někde by mělo být doupě v němž jsem se narodil.